V kolika letech Ondra začal s biatlonem?

Jako malý začínal nejprve s fotbalem, který ho ale velmi záhy přestal bavit. Nerad seděl na lavičce. Proto jsme s manželem hledali jiný sport a jako nejschůdnější varianta se nabízel biatlon, zkrátka sport, který se dělal v okolí.

Tenkrát to tedy ještě nebyl přímo oddíl biatlonu, ale tzv. lyžák, kde děti běhaly na lyžích, zbraně dostávaly až později. Brzy ale bylo jasné, že je Ondra šikovný a že mu to půjde. Navíc zde byla dobrá parta, výborní vedoucí a trenéři.

Chodil na tréninky od začátku rád, nebo jste ho občas museli nutit?

Na tréninky chodil Ondra rád, nikdy jsme ho nemuseli nutit. Od začátku tam chodil sám se svými kamarády a vrstevníky a pak se přidala i sestra Petra.

V deseti letech Ondra onemocněl poměrně vážnou nemocí, jak moc těžké bylo pro všechny toto období? Jak dlouho pak nesportoval?

Nebylo to lehké období. Už proto, že nikdo nevěděl, jaké bude mít toto onemocnění následky. Nicméně Ondra léčbu zvládal dobře. Necelý rok od onemocnění nastoupil do léčebny v Luži, kde byl jedenáct měsíců.

Každý víkend jsme za ním jezdili, veselejší to bylo až poslední dva měsíce, kdy již mohl jezdit s námi na víkend na propustku. Tehdy mu bylo necelých dvanáct. Opět sportovat začal před patnáctým rokem věku.

Jak zvládl skloubit sport se školou? 

Na základní škole poměrně dobře. Horší to bylo pak na střední.

Byli jste na Ondru přísní? Tolerovali jste mu nějaké neúspěchy ve škole? 

Přísní jsme byli v rámci mezí. Snažila jsem se, aby se do školy připravoval. Samé jedničky ale neměl, spíše později jsem mu kladla na srdce, aby se snažil dodělat střední školu.

Ondra poprvé na lyžích

Ondra poprvé na lyžích

FOTO: archiv rodiny Moravcových

Jak Ondra zvládal období puberty? Pamatujete si na nějakou jeho revoltu či vzdor?

Před pubertou byl nemocný, snažil se plnit, co se mu doporučilo, aby se uzdravil. Byl jinak normální dítě, občas se něco řešilo, ale na zásadní problémy nebo průšvihy si nepamatuji. Navíc v pubertě opět docela intenzivně trénoval, takže neměl moc čas na „blbosti“.

Když Ondra neměl školu ani trénink, co nejraději dělal?

Jako dítě hodně chodil s kamarády do lesa, chodil i do skautu. Protože byl pohybově nadaný, zkoušel ještě rekreačně kolo, plavání a další sporty. V zimě hrál například moc rád hokej a ten ho baví dodnes, po sezóně si vždy zahraje.

Kdy jste si doma uvědomili, že je Ondra v tomto sportu tak dobrý, že už to pro něj nebude jen zábava? 

Že to s biatlonem myslí vážně, bylo jasné už v 15 letech, když se rozhodl, že půjde na Střední průmyslovou školu stavební v Letohradu, a to jen proto, aby zůstal doma a mohl co nejvíce trénovat. V 16 letech byl už sám rozhodnut, že udělá maximum, aby se stal profesionálem. My ho jen podporovali v jeho rozhodnutí.

Ondra o Vánocích roku 1986

Ondra o Vánocích roku 1986

FOTO: archív rodiny Moravcových

Jak Ondrův sport ovlivnil chod rodiny?  Bylo něco, čeho jste se vy sama musela vzdát?

Ondra sportu přizpůsobil prakticky všechno, my už ale tolik ne. Byl od začátku velmi samostatný. Tím, že jsme bydleli v Letohradu, kde i trénoval, měl to všude blízko.

Manžel s ním později občas jezdil na závody. Já chodila především na závody, které byly přímo v Letohradu nebo okolí. Tím, že biatlon dělala i Ondrova sestra Petra, zajišťovala jsem jim především servis doma – aby bylo navařeno, vypráno apod. Jinak jsem nadále chodila do práce a dělala věci, které jsem měla ráda.

Nastal někdy okamžik, kdy chtěl Ondra s biatlonem skončit?

Trochu o tom přemýšlel asi v roce 2010, byl často nemocný a moc se nedařilo, pak se to zlomilo a tuto myšlenku rychle zaplašil.

Když se nedaří, co mu téměř vždy zvedne náladu?

Jeho dcera Rozárka. Díky chytrým telefonům mu manželka pošle video nebo fotečku, jsou stále v kontaktu i nyní.

Magda Moravcová s Ondřejem na oslavě jeho prvních narozenin

Magda Moravcová s Ondřejem na oslavě jeho prvních narozenin

FOTO: archív rodiny Moravcových

Na jaké závody syna nejraději vzpomínáte?

Na OH v Soči, hromadný start. Pak na MS v Kontiolahti 2015, skončil druhý, ale byl to úžasný závod.

Je rozdíl sledovat syna v televizi, nebo v místě závodu?

Samozřejmě, atmosféra na závodech je neopakovatelná, i když v televizi a u PC je větší přehled...

Ondra je letos již na svých čtvrtých olympijských hrách. Vzpomínáte si ještě, jak prožíval své úplně první hry? A na jaké vzpomíná nejraději?

První byly v Turíně, byli jsme tam za ním. Bylo to něco nového, neopakovatelného. Byl nováček, takže prožíval vše kolem velmi intenzivně. Nejvíc vzpomíná samozřejmě na Soči, tři medaile se jen tak nepovedou.

Magda Moravcová se svým synem Ondřejem

Magda Moravcová se svým synem Ondřejem se stali v rámci Zimních olympijských her 2018 v jihokorejském Pchjongčchangu ambasadory kampaně Děkuji, maminko, která upozorňuje na roli maminek v kariéře jejich dětí.

FOTO: Procter & Gamble

Pro letošní hry jste se stali s Ondrou ambasadory projektu Děkuji, maminko. Čím vám Ondra udělá vždy radost? Co je vám největší odměnou?

Radost mi dělá, když je zdravý a spokojený, v profesním i soukromém životě, to je pro mě největší odměnou. A když je nějaké to umístění nebo medaile, je to už jen třešnička na dortu...

Co považujete za svůj největší úspěch?

Já si žádné úspěchy nepřisuzuji. Jsem ráda, že je vše v pořádku, že život celé naší rodiny plyne celkem v klidu a pohodě, Ondra dosáhl vytouženého cíle a je spokojený, má rodinu a jsou všichni zdraví.