„Změnil se,“ tvrdí o něm teď kamarádi a známí. Rozhodně se zklidnil, zjišťuji při rozhovoru, který se uskutečnil během jedné přestávky při natáčení filmu Úsměvy smutných mužů. Vzniká podle jeho stejnojmenné knihy, v níž až s brutální opravdovostí popisuje, jak se zbavoval závislosti na alkoholu. Režie snímku se ujal spisovatelův kamarád, režisér Dan Svátek.

Jaký svůj román, pane Formánku, považujete za ten zásadní?

Každá má kniha je jiná, každá je pro mne nějak jinak zásadní. Mám-li zmínit jednu, bude to ta poslední, Dvě slova jako klíč. Popisuji v ní třeba okamžik, jak jsem zbědovaný zažil na silnici boží přítomnost. Uslyšel jsem za sebou mohutný hlas, z něhož se mi na místě podlomila kolena, pocítil jsem tehdy naprosto jasně, že Bůh existuje. Stal se ze mě věřící člověk. I když věřící…

Josef Formánek
FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vím, že Bůh existuje. Není dne, abych si na něj i na tu noc, jež mne od základu změnila, nevzpomněl. Nový, zvláštní vnitřní mír mě nechává úplně jinak dýchat, mluvit s lidmi, pracovat. Je to zvláštní, nepopsatelný stav. Jednou jsem se o tom bavil s bráchou a on mi řekl: „Je to těžké, mít stejné pocity klidu. Dokážeš mi to nějak předat i bez víry?“

Co jste mu odpověděl?

Kdybych to, brácho, mohl ze sebe jednoduše vzít (Ukazuje k srdci a pak směrem ke mně – pozn. red.) a takhle ti to dát, tak ti to dám. Ale bez víry v Boha to asi předatelné není.

Hlásíte se k nějakému konkrétnímu náboženství?

Jsem pokřtěný křesťan. Chtěl jsem tak vyjádřit svou sounáležitost se Stvořitelem vesmíru. Ale nejjednodušší je pro mě prostě říci: „Jsem věřící.“ Lidé to obvykle přijímají líp, než když bych jim na potkání tvrdil: „Vím, že Bůh je.“

Takže se svou vírou nemáte spojené určité atributy typu oltář, bible…?

Bible je pro mne bezesporu svatá kniha, ale kdybych se narodil v Indii a zažil tu noc, stane se ze mě nejspíš hinduista, na Arabském poloostrově muslim, v Číně buddhista. Já jsem se narodil, žiju v Evropě, tak jsem křesťan, a nejspíš proto je mi tak blízká Ježíšova cesta osobní laskavosti – nejen ve slovech, ale i ve skutečných činech.

Cítím však, že cest k Bohu je mnoho. A domnívám se, že je jedno, jakou si vyberete a jak ho nazýváte. Protože Stvořitel vesmíru je jen jeden. Není jich pět nebo šest…Víte, dobro přitahuje dobro a zlo přitahuje zlo. Jenže pro lidi je tahle rovnice moc jednoduchá… A přitom je tak pravdivá.

Přesvědčujete o svých pravdách i okolí?

Tohle mě míjí. Víra je hluboce osobní věc. Nevykládám nikomu, že věci kolem nás fungují tak, jak je vnímám. Jen pokud jsem tázán. Respektuji odlišné názory. Pochopil jsem dávno, že některé věci jsou prostě nepřenosné. Každý si k nim musí dojít sám. Na základě vlastního rozhodnutí, že chce něco ve svém životě změnit.

Ve Dvou slovech jako klíč zmiňujete i to, že jste Boha objevil poté, co jste po požití marihuany skončil na psychiatrii. Není váš nový pohled na život jen další „závislostí“?

Alkoholu jsem se od svého pobytu v léčebně nedotkl, v čemž mi mimo jiné pomohlo i běhání, příprava na maratón, v rámci natáčení dokumentu pro Českou televizi (Parta Maraton – pozn. red.). Jenže jsem dostal dárkem marihuanu…

Dárkem?

Ano, byl to dárek. I za tuhle zkušenost jsem ale vděčný. I díky ní se změnil můj pohled na život. Všechno je řetězec událostí, které na sebe navazují, když se ohlédnu zpátky. Trávu jinak dnes nekupuji ani ji nepěstuji, ale démonizovat a též ani chválit ji nebudu. Je to berlička jako všechny psychoaktivní látky, trvalý mír v duši vám ovšem neposkytnou. Bezesporu je míň agresivní než alkohol.

Ještě jsem neslyšel, že by na ni někdo umřel, tak jako umírají alkoholici v deliriu tremens. A je to opravdu síla… Viděl jsem lidi přikurtované na postelích, jak křičí a močí a kálí strachy. Slyšel jsem je prosit, aby mohli žít. Někteří známí z léčebny už nežijí. Zabil je démon alkoholu.

Podle vaší knihy Úsměvy smutných mužů se nyní dotáčí stejnojmenný film. Režíruje ho režisér Dan Svátek, váš letitý kamarád. Jak on snáší vaši proměnu k životní pokoře?

To byste se musela zeptat jeho.

Já jsem se ho ptala. Ocenil ji.

Není jediný. Alkohol mi kdysi pomáhal psát, chodit do společnosti, bavit se bez problémů s cizími lidmi. Jsem totiž v podstatě velmi uzavřený člověk. Nicméně také ve mně probouzel zlé démony. I o tom je ten film.

Pojďme pryč od sebezpytování. Zmíněný snímek se natáčí od minulého léta. Nevadí vám, že Dan Svátek mění podobu vaší knihy? Poznáváte ji ještě?

Danovi především věřím, je to profesionál. Máme navíc podobné obrazové vnímání světa. Řekl bych, že jsme v něčem jako bráchové. Dal jsem mu proto svobodu. Navíc si uvědomuju, že tenhle proces je něco jiného než skládání literárního textu. Dan potřebuje pro správný filmový spád děj místy odlišně gradovat, stříhat, spojovat. Nemá na vylíčení atmosféry desítky stran jako já. Má několik minut, aby diváka uvedl, ponořil do děje. Proto ve snímku budou i docela brutální scény s Josefem, alias se mnou, jež až takhle drsně neproběhly. Ale možná jsem to jen odlišně vnímal tehdy a odlišně to vnímám teď…

Ano, někdy jsem byl i jako autor, který ví, o čem se točí, doslova zaskočen. Jindy jsem se srdečně zasmál, jako bych nevěděl, jakou má ta humorná scéna pointu. Často jsem měl husí kůži, někdo ve štábu dokonce plakal.

Herci v rámci přípravy strávili nějaký čas v psychiatrické léčebně v Petrohradě, že?

Účastnili se konkrétně jejího pravidelného režimu, cvičení, terapie, povídali si s klienty. Víte, takzvaní normální lidé mají vůči podobným zařízením velké předsudky. Jenže věřte mi, pro mnohé závislé je daleko větší peklo žít mimo ně.

Já, kupříkladu, jsem se v léčebně cítil dobře. Pletl jsem košíky. Navlékal jsem korálky a přemýšlel jsem o životě. Učil se říkat pravdu. Sám sobě o sobě a o ostatních. Nikam jsem nemusel. Najednou jsem měl jen jednu jedinou povinnost: léčit se, což v překladu znamená naučit se mluvit pravdu.

Vážně jste se tam cítil dobře?

Nebudu vám lhát, ta první zkušenost z léčebny je obvykle velmi silná. Zprvu nevěřícně koukáte kolem sebe a říkáte si: „Kam jsem se to dostal? Tihleti teda mají problémy! Ti ale dopadli! Mezi ně nepatřím!“

Pak vám dojde, že jste jedním z nich a že musíte něco od základů změnit. Pobyt tam vám k tomu dá příležitost a také vám dá velkou pokoru a respekt k ostatním. Proto jsme s režisérem herce před natáčením scén vzali k pacientům léčebny, aby věděli, co cítí při možných sporech na společných komunitách či to, co řešívají. V léčebně vznikají přátelství jen z pouhého pocitu, že jste s dotyčným na jedné lodi.

Oporou v nesnázích je mu hlavně rodina. Žijí společně v bývalé hájovně. Fotografie z podzimu 2013.

Oporou v nesnázích je mu hlavně rodina. Žijí společně v bývalé hájovně. Fotografie z podzimu 2013.

FOTO: archív, Právo

Tohle v knize Úsměvy smutných mužů přesně popisujete.

Ale tyhle vazby tam opravdu vznikají. Při odvykání zavilosti na alkoholu řešíte stejný problém: chlast. Když posléze jeden z vaší skupiny odchází ven, na svobodu, tuší ti zbylí, že to nejtěžší má teprve před sebou. Můžete mu proto popřát jediné: hodně štěstí. A držet mu palce.

Velmi bolestně jsme prožívali, když někdo selhal, upil se, oběsil nebo se musel vrátit do léčebny. Každý tušil, že mu to nastavuje zrcadlo, přesně mu ukazuje, s jak velkým a mocným protivníkem má co do činění. Že jediná cesta je se mu obloukem vyhnout a navždy se stát abstinujícím alkoholikem, protože jakmile se ten černý drak závislosti ve vás objeví, zůstane ve vás jako parazit až do konce života. A vy mu nesmíte dát napít ani hlt alkoholu, aby ve vás nezačal znovu růst jako vetřelec, který vás nakonec zabije.

Odrazil se na vašich závislostech nějak váš předešlý nesporný společenský úspěch?

Už jsem říkal, že jsem introvert. Alkohol mi pomáhal prostě být ve společnosti. Pomáhal mi taky psát… Ostatně tahle tvůrčí touha po alkoholu se po dopsání knihy Dvě slova jako klíč vytratila. I ten strach z lidí. I deprese. I strach ze smrti. Po dopsání jsem měl zčistajasna pocit, že s těmi strachy zmizela i ta chuť a touha psát.

To, co vysíláme, se nám obloukem vrací. Vztek vám vrátí jen vztek. Laskavost vám zpět pošle laskavost.

Všemi svými knihami jsem totiž hledal odpovědi na tři otázky. Jaký je smysl života? Co má v životě smysl? Co je po smrti? Poslední kniha mi odpovědi dala. Svěřil jsem se s tím, že už možná nic nenapíšu, nejstarší dceři – a ta reagovala: „Tati, ty už se nemusíš zpovídat ostatním. Můžeš si konečně psát to, co chceš.“

Poslechl jste ji?

Ano, jak jsem ucítil tu svobodu, tak najednou přišel nápad na knihu, ale zatím si o něm jen tak přemýšlím. Na papír jsem to ještě nedal. Ostatně, stejně nikdo z nás neodhadne, co budeme ve skutečnosti žít, co budeme dělat, co se stane…

Jisté je jedno, víra mi zůstane a není to žádný útěk od reality. Nepotřebuju už žádnou berličku. Je to pro mě stav bytí na tomhle světě. Dala mi vyrovnanost. A to až takovou, že se mě jeden taxikář nedávno zeptal, zda nejsem sjetý.

Prosím?

Někam mě vezl a já jsem se ho slušně, s úsměvem zeptal, jak se má, jak to dnes jde. On reagoval protiotázkou, zda nejsem na drogách. Prý mám až podezřele dobrou náladu…

Přinesla vám víra i jiné změny než tyhle netradiční výměny postřehů?

Podívejte se, spadl jsem až na dno. Netajím se tím. Ovšem teď žiju tím, co vám říkám. Mluvit pravdu je skutečně osvobozující. Přestal jsem se taky honit za materiálními věcmi. Dávno třeba nemusím mít drahé auto. Dokonce se teď trochu divím těm, kdo mají vůz za milióny, protože mezi mým ojetým starým saabem a drahým autem je rozdíl jen jako mezi dřevěnou a pozlacenou kánoí. Odvezou vás úplně stejně, jen tu zlatou vám někdo poškrábe či ukradne. To je všechno. Jet rychleji, než je povolená 130kilometrová rychlost v hodině, stejně nemůžete.

Úspěšný mladý spisovatel se svými prvními knihami na snímku z června 2004.

Úspěšný mladý spisovatel se svými prvními knihami na snímku z června 2004.

FOTO: archív, Právo

A váš osobní klíč k životu nyní zní tedy jak?

Stačí být na ostatní lidi laskavý. Nedělat ani malé zlé věci. To jsem pochopil tu noc na té silnici. V životě dostáváme od druhých jen věci, které k nim sami vysíláme. Jsme jako zrcadla.

To, co vysíláme, se nám obloukem vrací. Vztek vám vrátí jen vztek. Laskavost vám zpět pošle laskavost. Sami se rozhodujeme, co chceme od života dostávat. Všechno si totiž způsobujeme sami. Radost i bolest. A štěstí je jen stav bez vnitřních výčitek, strachů, zbytečných konstruktů. Naprostá uvolněnost. Trvalé štěstí je stav neposkvrněné mysli.