Michaela Lee: V Česku mě občas pokládají za Korejku

Vystudovala jsem na filozofické fakultě v Praze koreanistiku, získala stipendium do Koreje – a tam jsme se poznali. Seznamování je tam obecně problematické, zejména kvůli obrovskému pracovnímu vytížení.

V soukromém sektoru neexistuje pevná pracovní doba, lidé zaměstnáním v podstatě žijí a na soukromí nezbývá moc času. Vzhledem ke kolektivistickému duchu společnosti ani nejsou zvyklí dělat cokoliv individuálně a firmy jim organizují i soukromý čas. O víkendech jezdí hromadně na výlety, nejvíc lidí se proto sblíží s kolegy. Stále je i řada domluvených sňatků. My se našli v horách – a za rok a půl jsme se vzali...

Díky studiu jsem do jisté míry věděla, co můžu očekávat. Na druhou stranu partnerské vztahy jsou hodně o emocích, takže člověk zrovna nepřemýšlí o mezikulturních rozdílech. Nebo si jich nevšímá.

Manželova rodina mě naštěstí přijala velmi přátelsky. Navíc nás spojují koníčky, vedle filmů, běhu a plavání oba milujeme právě hory. Korea nabízí spoustu krásných národních parků, kde se celý rok chodí. I když napadne sníh, nelyžuje se, ale jen chodí. Je to tradiční korejský sport, takže stále potkáváte mraky lidí, rozhodně tam nenajdete samotu a klid. V příkrých zúžených místech bývají i dopravní zácpy.

To je český pohled. V Koreji se na mě každý dívá jako na cizinku, jsem snadno odlišitelná. Ale tím, že jsem menší, s tmavými vlasy i očima, navíc se jmenuju Lee, usuzují Češi, že pocházím z Koreje nebo mám korejské předky. Párkrát se dokonce stalo, že mi někdo pochválil dobrou češtinu.

Jsem typický Čechoslovák: maminka, zdravotní sestra, je z Moravy, tatínek, policista, ze Slovenska. A já jsem rodilý Pražák. Dlouho jsem toužila stát se veterinářkou, chovala jsem doma spoustu zvířat od psa přes želvu po papouška. Nebo jsem chtěla zachraňovat africkou přírodu.

Rozhodl osud. Na gymplu mě zařadili do humanitní třídy, takže jsem přišla o přírodní vědy. Ale nadchly mě jazyky a začala jsem se zajímat o východní filozofie, buddhismus, taoismus, konfucianismus. Směr byl tedy jasný – a nakonec jsem si z orientálních jazyků vybrala korejštinu. Obor koreanistika ve mně vzbudil velkou zvědavost, měla jsem povědomí o čínské a japonské kultuře, ale o Koreji, tvořící mezi nimi jakýsi most, jsem nevěděla nic.

Něco jiného jsou knihy a něco jiného realita. Poznání odlišné kultury je každopádně obohacující, člověk se může podívat z odstupu i na svoji vlastní zemi a způsob života. Mě na škole zajímaly hlavně starší dějiny a tradiční umění, jenže pak jsem přijela do tepající moderní metropole, což byl zpočátku šok.

Hned po příletu jsem se ocitla na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek v Soulu, a protože byl pátek večer, všichni vyrazili do ulic za zábavou. Já se tím davem snažila prodrat s batohem na zádech do univerzitního kampusu. Na ten pocit ztracenosti v mraveništi lidí, aut, vůní, zápachů a hluků nikdy nezapomenu. Ale časem jsem si zvykla a naučila jsem se mít tu zvláštní směsici ráda.

Evropané jsou přímočaří, obvykle řeknou na rovinu, co si myslí, jsou značně individualističtí a mnohdy neberou ohled na své okolí, protože nejdůležitější na světě jsem přece já sám.

V Koreji funguje hierarchizovaná společnost značně komplikovaných rodinných a přátelských vztahů, ať dělám cokoliv, musím brát v potaz lidi kolem a to, co se ode mne očekává. Evropané jsou většinou striktní, něco je dáno, tak to bude – a pokud ne, znamená to konec. Korejci se vždy snaží přizpůsobit nastalé situaci, schopnost kompromisu a vzájemné domluvy je nezbytná.

Mojí největší výhodou je, že mluvím jejich jazykem, toho si nesmírně cení. Jazyková bariéra je u nich stále problém, i když se intenzívně učí anglicky. Další bod jsem získala tím, že jsem po studiích, než jsem nastoupila do Českého centra, působila jako tlumočnice a překladatelka. Jednala jsem s Korejci a věděla, jak se k nim chovat. Jsou vstřícnější k tomu, kdo vyjadřuje respekt k jejich tradici a kultuře. Evropané jim bohužel dávají často najevo, že nad Západ není…

Samozřejmě to, že jsem žena, navíc mladá, při prvním kontaktu vyvolávalo u místních nedůvěru. Letití ředitelé institucí očekávali rovnocenného partnera. Stáří, moudrost a zkušenost jsou v Koreji téměř synonyma. Stejně jako mládí, hloupost a nezkušenost. Takže jsem jim musela dokázat, že něco umím. Dveře mi také pomohl otvírat fakt, že mám za muže Korejce.

Donedávna byly tradičně v domácnosti, staraly se o děti a rodinný krb. A muž zajišťoval finance. To se radikálně změnilo, protože jeden člověk už není schopen rodinu uživit a v průměrných svazcích musí pracovat oba. Společnost na to ale není ještě plně transformována, což přináší problémy.

Ani jeden z rodičů nemá čas na děti, a pokud neexistuje hlídací babička, nastává neřešitelná situace. Dřív žili staří pohromadě s rodinou nejstaršího syna, který se o ně musel postarat. Dnes bydlí odděleně a děti, aby nezůstaly samy, chodí po škole do řady kroužků. Vracejí se domů až večer, stejně pozdě jako rodiče.

Změna v chápání ženy je patrná i z toho, že v Koreji donedávna úřadovala první prezidentka (než byla letos odvolána kvůli korupčnímu skandálu). Stále ale platí, že pokud se žena chce prosadit, stojí ji to mnohem víc úsilí, neboť přetrvává představa, že vedoucí místo má zastávat muž.

Ano. Věk matek se postupně zvyšuje, což ovlivňuje i fakt, že za vzdělání se v Koreji tvrdě platí. Musí tedy nejdřív dostudovat, najít si práci, našetřit peníze, zajistit bydlení, což je také velmi drahé – a teprve pak, někdy po třicítce, mohou pomýšlet na rodinu.

Máme dvě holčičky – dvanáct a šest let. Rodila jsem poprvé v šestadvaceti čili hluboce pod průměrem. Mladší letos nastoupila do školy, a protože jsem byla zrovna v Česku, doprovázela ji moravská babička, je naše velká opora. Stejně jako korejská, bez nich bychom nemohli fungovat.

Holky chodí do obou škol a mají individuální program. Když nastanou v Koreji prázdniny, jedou za odměnu do české školy, kde skládají zkoušky. Já na ně mluvím česky, manžel korejsky, nicméně rodným jazykem obou je čeština, protože se tu narodily a prožily většinu života. Moje manželství totiž bylo zpočátku „dálkové“. Než jsem se stala ředitelkou Českého centra v Soulu, žil manžel hlavně tam a většinou jsem to byla já, kdo sedal do letadla, abychom se viděli.

Někdy v budoucnu bych se ráda vrátila domů, ale nezávisí to jen na mně. Dcerkám se v Soulu celkem líbí, ovšem není to pro ně jednoduché. V Česku se cítí doma.

Tam. Pro Korejce ovšem neznamenají Vánoce to, co pro nás. Mají jiné národní svátky, které slaví ve velkém: Nový lunární rok a Díkuvzdání (Čchusok). Vánoce jsou spíš rájem pro obchodníky, v ulicích je vánoční výzdoba a někteří mladí si začali na to konto pořizovat stromeček a dávat dárky. Ale není to korejská srdcová záležitost.

Já se snažím udržovat naše tradice, přiznám se však, že v Koreji nemám správný vánoční pocit a rozhodně si to neužívám. Manžel nejí smaženého kapra ani bramborový salát a na pečení cukroví nemám čas ani suroviny. Dáváme si dárky, minimalistickou výzdobu také připravím, ale chybí pravá česká atmosféra. Vánoce jsou přece hlavně o tom, že se sejde celá rodina a přátelé – což postrádám. Někdy se podaří poslat holky na Vánoce do Čech, neoslaví je sice s námi, ale mezi příbuznými a po našem.

Velmi kladný a vstřícný (přestože diplomatické vztahy byly navázány teprve v roce 1990), což je výhoda. Jeden z důvodů je dán historicky, Česko i Korea jsou malé země, ležící mezi velkými, silnými, mocnými národy, takže o svém osudu často nemohly rozhodovat samy. Nás okupovali Němci a Varšavská smlouva, Koreu Číňani nebo Japonci. Oni i my jsme za svoji suverenitu a prosazení museli bojovat. Takže nás vidí jako přátelskou malou zemi s hlubokou historií a kulturou, zemi, která má zároveň co nabídnout.

Ano, ta je moc oblíbená a část se skutečně natáčela v Praze. Díky ní začalo do Česka jezdit víc Korejců, kteří obecně milují romantické seriály a ty své vyvážejí do celého světa. Také mají slabost pro muzikály, takže sklízejí aplaus například věci od Zdeňka Bartáka mladšího nebo od Janka Ledeckého.

Jinak o naší kultuře velkou představu nemají, znají jména jako Havel, Kundera, Kafka, Dvořák. A protože milují fotbal, vyjmenovali by pár hráčů. Ale tím by skončili. Naším úkolem tedy je vycházet z tohoto příznivého povědomí a dávat mu konkrétní podobu, propojovat kulturní instituce a umělce.

Konkurence je v Koreji vysoká i v této oblasti, jen Soul má 20 miliónů obyvatel a setkává se tam umění z celého světa. Kdo z Korejců se chce prosadit, musí studovat v zahraničí, v Čechách se hlásí hlavně na hudební a filmové obory.

Ty, kteří tam trvale žijí, bych spočítala na prstech jedné ruky. Čím dál víc Čechů ovšem jezdí na delší studijní pobyty a na práci v zahraničních firmách. Korea totiž rychle rozvíjí ekonomiku, z původně chudé země se stal, jak se často píše, vyspělý „asijský tygr“. Klasických turistů ale přilétá málo.

To si osobně nemyslím. I když ti, kteří dorazí, se zajímají především o demilitarizovanou zónu na severu a chtějí na chvíli vkročit na území KLDR. Pak se samozřejmě najdou obdivovatelé staré kultury, která je úchvatná. Problém je, že Korejci stavěli s oblibou ze dřeva a vzhledem k mnoha válkám většina památek lehla popelem. Takže existují historická místa, na kterých stojí zrekonstruované repliky původních staveb.

Pro Čechy je přitažlivá také bohatá korejská kuchyně, kterou si i já osobně užívám. Je pikantnější, ale najdou se nepálivá jídla. Stolování vypadá tak, že každý má svoji misku rýže, misku s polévkou – a kolem jsou rozloženy přílohy, které jedí společně. Nejdůležitější z nich je kimči, jakási obdoba našeho kysaného zelí. Vyrábí se z čínského zelí, okurky nebo bílé ředkve. Nechybějí ani mořské plody – řasy, mušle, hlemýždi, chobotnice, sépie, ryby, krabi...

Ano, blízko prestižní umělecké univerzity Hongik, v elegantní zábavní čtvrti s restauracemi, galeriemi a knihkupectvími. Replika našeho orloje je asi v šedesátiprocentní velikosti originálu.

Budovu postavil korejský podnikatel, který miloval Prahu a chtěl mít kousek z ní doma, včetně restaurace s českou kuchyní. Měl i českého sládka a v podzemí vařil české pivo. Než bylo založeno oficiální České centrum, nabízel ve spolupráci s naším zastupitelstvím informace o Česku a konaly se tam různé kulturní akce. A do loňska tam působilo i naše centrum.

Vzniklo roku 2013, je nejmladší v celé naší organizaci a zároveň jedno ze čtyř mimo Evropu. A z opačného pohledu: v Koreji existují pouze čtyři podobné evropské kulturní instituce. Stála jsem u jeho vzniku, bez jakýchkoliv kontaktů – ale za pět let jsme stihli udělat kus práce.

Snažíme se prezentovat co nejlépe naši republiku, kulturu, vědu, pořádáme výstavy, divadelní a taneční představení, účastníme se veletrhů. V Koreji jsou oblíbené hlavně vzdělávací programy, na vzdělání se klade značný důraz a lidi do něj investují nejvíc. Je to způsobeno obrovskou konkurencí, Jižní Korea má 50 miliónů obyvatel a obstát na pracovním trhu je náročné. Umět, znát něco jiného, než čím disponují ostatní, je vítáno. Pořádáme proto nejrůznější přednášky a workshopy pro děti od mateřské školky po vysokoškoláky, ale i pro dospělé.

Při pracovním vypětí, které v Jižní Koreji panuje, kdy všichni od rána do noci pracují, není prostor na nějaké úvahy a strachy. Zahraniční média situaci monitorují a jsou mnohem citlivější než ti, kdo tam žijí svůj běžný všední život.

Musíme si uvědomit, že tento stav znají už od 50. let. V podvědomí samozřejmě mají, že by se mohlo něco závažného stát, ale v rámci zachování zdraví si to nepřipouštějí. Podobně jako v Izraeli. Co s tím taky může obyčejný člověk udělat? Když se podíváte do historie, jde o situace, které se periodicky opakují, vždy se vyhrotí a zase splasknou.

To je celkově znak východní kultury. Na rozdíl od evropské, která je velmi otevřená a viditelná, u východní platí rčení, že smyslem umění není to, co je na obraze, ale co je za obrazem. To funguje ve všech rovinách, i při kontaktu s Korejci, člověk nesmí dát na první dojem, na to, co je explicitně řečeno, ale musí vždycky hledat, co je schováno.

Hlavní přípravu nechávají na státě. Branná povinnost platí jen pro muže a je přibližně na dva roky, přesná délka závisí na tom, zda nastoupí k pozemnímu vojsku, letectvu, nebo námořnictvu. Většinou ji absolvují po dvou letech studia na vysoké a po vojně se do škol vracejí, takže ve srovnání s dívkami končí později. Není to ideální, nit učení je přerušená a hůř se navazuje.

Přípravy vrcholí, země tím žije, nadcházející OH jsou vidět na každém kroku a všichni se strašně těší. Korejci, ale i cizinci plánují, že OH využijí k prezentaci své země, což je i případ České republiky.

České centrum navázalo spolupráci s plzeňskou Fakultou designu a umění L. Sutnara a chystá interaktivní výstavu, která korejské veřejnosti představí historii zimních sportů u nás, nejúspěšnější sportovce a také poetiku naší zimní krajiny. Příští rok nás čekají ještě další velké akce – zejména k výročí let 1918 a 1968. Začala proto jednání s Vojenským historickým ústavem a Muzeem korejské historie o výstavě prezentující české dějiny od roku 1918 s důrazem na pražské jaro, což je pro Korejce známý pojem. Připravujeme i multimediální výstavu Alfonse Muchy a Česká republika bude zřejmě hlavním hostem na červnovém knižním veletrhu v Soulu.

Upřímně řečeno, žádné velké soukromí nemám, moje zaměstnání mě baví a zcela pohlcuje – na 120 procent. Byla bych ale nesmírně ráda, kdyby se nám povedlo vyrazit někam na pár dnů jako rodina, letos jsme si ještě společnou dovolenou neužili. V pracovním nasazení jsem se stala tak trochu Korejkou, manžel se mi směje, že pracuju dokonce víc než Korejci!