V únoru 1922 pronásledovala štíhlou, černovlasou krasavici, vítězku pražské filmařské soutěže krásy Famnet Jarmilu Novotnou smůla. Po celém obličeji jí naskákaly červené skvrny a podle svého vyjádření, vypadala jako „chameleon bradavičnatý“.

Zrovna se chystala na slibnou kariéru fotomodelky, a tak se vypravila za známou dermatoložkou dr. Eliškou Vozábovou a její posudek Jarmilu zaskočil. Lékařka se vyptávala na používanou kosmetiku a prohlásila, že se jedná o alergii na nějaký krém či toaletní vodu. Nakonec se ukázalo, že zohyzdění vyvolal fialkový pudr Rosalinda, dodávaný parfumerií Jana Macháčka ve Vodičkově ulici.

Účes zvaný „Spící pes“ z roku 1776 budil zaslouženou pozornost.

Účes zvaný „Spící pes“ z roku 1776 budil zaslouženou pozornost.

FOTO: Repro foto Barok a rokoko, Lidové noviny 1997

Zkrásněl, ale pozvolna slepl

Už hrobní nálezy z nejstarších dějinných údobí obsahovaly palety na roztírání líčidel a nádobky na vonné esence. Literární prameny zase uváděly receptury na výrobu parfémů, vonných mastí, olejů a čisticích prostředků.

Starověký Egypt se proslavil prodlužováním oční linie černou barvou až ke spánkům. Nápadného mandlového tvaru oka dosahovali Egypťané pomocí barev z antimonu a zeleného malachitu. Lidé tehdy věřili, že barva je nejen zkrášlí, ale ochrání zrak před slunečními paprsky a zabrání hnisání. Bylo to značně riskantní – líčidla obsahovala sirník olovnatý a nejeden Egypťan sice zkrásněl, ale pozvolna slepl.

Také pečovat o vlasy stálo mnoho úsilí. Nosila se paruka. Měla kromě parády ryze praktický účel – chránila hlavu, která se vyholovala, před sluncem jako klobouk a zároveň nehrozila majiteli návštěva nepříjemných „broučků“ ve kštici. Absence vlasů také opticky rozšiřovala tvář. Paruky se vyráběly nejen z pravých vlasů, ale i z barvených rostlinných vláken. Panovník paruky nenosil – místo ní mu nad tváří seděla koruna nebo rouška symbolizující moc.

Dáma ve velké dvorské toaletě si neopomněla vyzdobit vlasy listy, stužkami a perlami (módní časopis z roku 1777).

Dáma ve velké dvorské toaletě si neopomněla vyzdobit vlasy listy, stužkami a perlami (módní časopis z roku 1777).

FOTO: Repro foto Barok a rokoko, Lidové noviny 1997

Přišel o všechny vlasy

O sebe a svůj půvab úzkostlivě pečovali také Řekové a Římané. „Proto tedy vypadám takto: jsem zpustlý, zarostlý, mám nuzný plášť, dlouhé vlasy a chodím bos. Ale zato vy vypadáte jako teplouši! Nikdo vás nerozezná ani podle úpravy vlasů, ani podle vůně, vždyť voníte stejně jako oni. Ale za co stojí muž, ze kterého vane stejná vůně jako z teplouše?“ káral vcelku hrubě fintily řecký spisovatel Lúkiános (asi 120–180 n. l.) v díle O bozích a lidech.

Římané i Řekové si svého vzhledu považovali. Řekové archaické doby si dlouhé vlasy kadeřili, natírali je vonnými mastmi a často je myli. Za časů řeckého básníka Homéra (přelom 9. až 8. st. př. n. l.) si válečníci stahovali lokny v týle nebo je svázali kovovým pásem. Spisovatel Plútarchos (asi 50–120 n. l.) popisoval účes zvaný Théseův střih. Tento pozdější athénský král obětoval své vlasy v Delfách, přesněji ustřihl si je jen vepředu, čímž vznikla jakási ofina.

Jaká barva vlasů pařila k oblíbeným, nevíme. Homér líčil svého Odyssea jednou jako plavého, podruhé černovlasého. Jisté je, že Řecko znalo prostředky pro odbarvení i barvení. Ne vždy dobře dopadly. Autor epigramů Níkarchos (1. st. n. l.) upozornil na chmurný výsledek jedné takové operace: „Barvil si kdosi hlavu, a přišel tak o všechny vlasy. Hustě ač obrostlý býval, hlavu jak vejce teď má. Tohleto způsobil barvič – už holič nebude stříhat ani tu černou kštici, ani pak šedivý vlas!“

Řecké ženy často zdobily vrkoče – vlasy si rozpouštěly jen při slavnostních příležitostech. Používaly také masti k odstranění vrásek a hojně si bělily tváře křídou, takže podle kritiků připomínaly příliš kontrastní obraz.

Dáma s vysokým účesem zkouší korzet (módní časopis z roku 1778).

Dáma s vysokým účesem zkouší korzet (módní časopis z roku 1778).

FOTO: Repro foto Barok a rokoko, Lidové noviny 1997

Natírá se mokrým chlebem

Řím vstoupil do světa kosmetiky a účesů s něčím novým – s módou krátkých vlasů. Nedlouhý, do čela sčesaný porost se nazýval podle svého prvního nositele, římského císaře Tita Flavia Vespasiana - (39-81 n. l.) a la Titus. Pod stejným názvem se objevil ještě v empíru. Římané si účesem vytvářeli svou image.

Životopisec Suetonius (asi 69-140 n.l.) napsal o téměř lysém Gaiu Juliu Ceasarovi: „Vytrhával si chlupy, jak mu někteří vyčítali. Nevzhlednou plešatost nesl velmi těžce a zakoušel, že se často stávala předmětem vtipů jeho hanitelů. Proto měl ve zvyku chybějící porost nahrazovat přetahovanými vlasy z okolku a ze všech poct, které mu odhlasoval senát a lid, žádné nepřijal ani neužíval raději nežli práva nosit trvale vavřínový věnec.”

Suetonius také zkritizoval císaře Othona, že nosí paruku a ”denně se dává holit a natírat mokrým chlebem kvůli pleti”. Římské ženy se zdobily tolika rozmanitými účesy, že je nelze spočítat. Vlastní vlasy splétaly s cizími. Satirik Martialis (asi 40-100 n. l.) o tom jedovatě napsal: „Flavia se zaklínala, že ty vlasy, které někdy koupila si, jsou prý její vlastní kštice!” Na rozdíl od Římanů Germáni a Slované měli vlasy dlouhé.

Pačesy s ofinou

Zkrášlování pokračovalo i ve středověku - také v českých zemích. „Veliký podiv v nich budila délka našich vlasů. Říkali totiž, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. Tvrdili, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí,“ zapsal do svého deníku Václav Šašek z Bířkova v 15. století o obyvatelích Londýna, s nimiž se seznámil na výpravě Lva z Rožmitálu po západní Evropě. Dlouhé vlasy tehdy už vycházely z módy a podle historika Josefa Macka představovaly českou specialitu.

Např. v Itálii nechávali muži vlasy – zřejmě podle antiky – dlouhé nanejvýš na krk a spadající do čela. Italové si jejich konce kadeřili tak, že účes připomínal paruku. Ženské účesy se v čase renesance nesly ve dvou podobách – jako uzel na temeni hlavy nebo pletence do půli zad ozdobené perlami, síťkami a čelenkami.

V 16. století se světová móda uplatnila i u nás. Dívky a ženy si vlasy kadeřily i narovnávaly a posazovaly na ně jen malý čepeček. Zikmund Winter uvedl, že v roce 1523 v Praze si ženy krášlily dlouhé prameny věnci. Činili tak i muži, „tou dobou ale již móda mužských věnců zanikala, ač ještě roku 1602 čteme, že biřic držel klobouk v hrsti a věnec v něm měl bílej, růžovej“.

Velmi nepěkné zastřižení vlasů k nám proniklo z Německa – pačesy (Kolbe), rovný zástřih pod ušima, navazující na stejně dlouhou ofinu. Konečný výsledek činil dojem hrnce naraženého až po boltce.

Líčení v renesanci nechybělo stejně jako parfémy. Žádanou barvou vlasů se stala plavá – ženy posedávaly na slunci, aby „kadeř vybělily“, nebo si kštici barvily. Móda vyžadovala bílou pleť – mnohé z dam proto nevyšly na ulici bez obličejové masky. Baroko a rokoko péči o tělo ještě zvýraznily.

Kresba ze skicáře Giuseppa Arcimbolda – model pro maškarní plesy.

Kresba ze skicáře Giuseppa Arcimbolda – model pro maškarní plesy.

FOTO: Repro foto Renesance, Lidové noviny 1996

Nesmí být bílá jako hrob

„Vystříhat se, ženo, hleď líčení, jež kazí pleť! Šminky, pudr, zlá to kletba hříšné ženy, kteráž nedbá přitom zhola na muže,“ brojil dramatik Jean-Baptiste Moliere proti marnivým ženám ve Škole žen. Nebylo mu to nic platné, stejně jako poetovi Georgesi de Brébeufovi, jenž varoval hosty, kteří přišli navštívit jistou Lízu, v básni O jiné nalíčené: „Proč hrnete se k Líze brzy zrána? Jste splašení a já mám strach, že není vám znám Lízin obyčej. Není už sice přímo v nedbalkách, leč nevzala si ještě obličej.“

Právě na líčení kladlo důraz 18. století. Parfémy, pudry, sametové masky, zlaté lístky, aby se pleť leskla, to všechno se stalo, zejména pro šlechtičny, nezbytností. V roce 1660 se vdávala španělská princezna Marie Terezie za Francouze Ludvíka XIV. Sám otec, král Filip IV. jí tehdy nařídil, že se musí nalíčit – budoucí manžel by se snoubenky, která by vypadala mezi ostatními jako obílený hrob, mohl uleknout a utéci. Habsburská císařovna Marie Terezie ve Vídni propagovala jiný názor – v roce 1765 vydala zákaz vztahující se k přílišným a nápadným barvám na tváři.

Účes coby deštník

Rokoko se stalo ještě barevnějším. Tehdejší líčení doplnily mušky – v 18. století holá nutnost. Drobné ozdůbky z gumovaného nebo černého papíru ve tvaru půlměsíce, srdíčka, hvězd, zvířat se tehdy definitivně usadily na dámských tvářích i tělech. Spisovatelé bratři Goncourtové popsali mnoho druhů mušek s erotickými názvy: čtveračivé, vražedné, šibalské.

K nim patřily náročné účesy z černých vlasů, jejichž barvy se dosahovalo pročesáváním olověným hřebenem. Jejich typickou úpravou se za časů Ludvíka XIV. stal „fontange“, nazvaný podle jedné z králových milenek, madame de Fontange, jíž se při vyjížďce uvolnil pramen vlasů. Vyřešila to elegantně – přivázala pramen k hlavě podvazkem. Fontange byl vysoký účes formovaný konstrukcí ze skládaných stuh spadajících na ramena. Postupně se výška módní kreace snižovala.

Pro muže se stala nezbytným doplňkem oděvu alonžová (allonge – nástavec) paruka. Zpočátku žlutá nebo světle hnědá, od roku 1700 ji služebnictvo pudrovalo. Za Marie Antoinetty se objevily výstřelky složité a prapodivné. Kolem roku 1780 se dostala do obliby úprava vlasů „Krásná slepice“, do níž se vplétala plachetnice 60 cm vysoká a 60 cm široká. Další dámské hlavičky korunovaly girlandy květin, šperky, šišky, peří a závoje. Sama Marie Antoinetta milovala účes „Zahradnice“ – krášlily jej artyčoky, květák a ředkvičky.

Dívka s vyholenými vlasy (Théby).

Dívka s vyholenými vlasy (Théby).

FOTO: Repro foto Starověk, Lidové noviny 1998

Vrcholem fantazie se ale stal kadeřnický zázrak „Parasol“ – dal se otevřít jako deštník. Velká francouzská revoluce a napoleonské války udělaly podobným kreativitám konec. Zájem o kosmetiku a líčení stoupl zase až ve druhé polovině devatenáctého století.

České země byly ke kosmetice zdrženlivé

  • V 19. století měla v českých zemích žena po čtyřicítce na zdůraznění půvabu rezignovat v duchu hesla „dobrá matka, ačkoli ještě sama mladá, dbá ne již o vlastní okrasy, nýbrž o půvaby dceřiny“. 
  • To se částečně změnilo ve druhé polovině 19. století.
  • Přibývalo reklam na tinktury, barvy na vlasy, krémy, pudry a voňavky. Základem krémů bylo vepřové sádlo. * 
  • Na venkově se používaly přírodní krášlicí prostředky – červená řepa, uhlí, kvůli červeni i papírky od cikorky.