Víte, že babičce Boženy Němcové bylo dvaapadesát, když přijela na Bělidlo?

Ano, vím. A pamatuji si i na svou babičku, když jí bylo tolik. Ale ty ženy nebyly staré uvnitř. Spíš jim společnost vymezovala, jak se mají chovat.

Nebyly? Dávaly moudré rady, chovaly se důstojně. A Neruda byl v padesáti ctihodný kmet!

To ano, ale stejně si myslím, že to bylo tlakem společnosti. Oni si nedovolili být trapní. Překročit míru toho, jak se mají chovat či oblékat. A to je vyčleňovalo a činilo z nich kmety. Museli vzbuzovat majestát a být kmetovští. Spoustu věcí si nemohli dovolit - a je fajn, že v dnešní době se to mění.

Nicméně umět stárnout je důležité, ne? Mnoho zralých dam si hraje na diblíka a to není úplně milé.

Jasně, to ale mluvíme o něčem jiném. Tak jsem to nemyslela. Být trapná po padesátce znamená přijmout se i se svými nedostatky. V momentě, kdy to nastane, se člověk dostane do pohody. Vždy jsem si říkala, že nebudu mít problém stárnout. Že horší to mají ženy, které jsou v mládí opravdu nádherné. Pro ty je stárnout těžké, ostatně vidím to na některých kolegyních v divadle. Není snadné ztrácet kredit velké krásky. Ale takto jsem to já položeno neměla. U mě šlo vždy o sílu druhého pohledu. (směje se) A tak jsem měla za to, že stárnutí pro mě nebude problém.

V kultovní inscenaci Kočičí hra vystupuje s Janem Bílkem jako Erži Orbánová. Uvádí Klicperovo divadlo v Hradci Králové.

V kultovní inscenaci Kočičí hra vystupuje s Janem Bílkem jako Erži Orbánová. Uvádí Klicperovo divadlo v Hradci Králové.

FOTO: archív Klicperova divadla - Patrik Borecký

A byl?

Přesně v padesáti, na moje narozeniny, přišel moment, kdy jsem přestala svému věku rozumět. Přišlo mi, že všichni hrají hru, že je vše domluveno a jen předstírají, že je mi pade. A já to hraju s nimi, i když se mě to vůbec netýká, protože mně je pětatřicet. Pak jsem dlouho chodila po světě a říkala Já jsem Pavla Tomicová a je mi pade. Koukali na mě jako na blázna. Takže s tím uměním stárnout to není tak horké. Někdy se sice cítím na sedmdesát, ale většinou jsem na těch pětatřiceti, a tak se nějak zvláštně rozcházím sama se sebou. Maminka říká, že to bude ještě horší.

Má to se stárnutím stejně jako vy?

Úplně. Když o někom říká, že je mu osmdesát, tak se podiví a dodá, že je to požehnaný věk. A pak si vzpomene, že jí už je taky tolik.

Kam došla maminka, když vy jste na pětatřiceti?

Táhne jí na čtyřicet. (směje se) Když se rozhlédnu kolem sebe, není to žádná výjimka. Dříve člověk věděl, kam patří. Dnes pevné hranice u mnoha věcí padají.

Tak jsme probraly tu padesátku. A co trapné? Jak chápete to slovo?

Trapné je už to, si věk připustit. (směje se) Seriál se týká mnoha problémů, které řeší padesátky. Co si mohou dovolit a co ne a jak na ně bude koukat okolí.

Neříkají jim, že jsou trapné, hlavně dcery?

V tomhle případě ne, i když v životě se to stává. V seriálu jde o to, cítit se trapně a pak to hodit za hlavu. Každá jsme představitelkou jiného typu, ale jsem přesvědčená, že všechny z nich máme v sobě něco. Mění se podle toho, jaká struna se zrovna rozehrává. A navíc s věkem se to mění.

Co je vlastně na padesátce pěkného?

Že se už ženy zaměřují samy na sebe. Když holky dospívají, řeší kluky a co si obléct. Později se baví hlavně o dětech. V padesáti konečně začnou mluvit o sobě. Někdy sice mluví jen o zdraví či spíš o nemocech, ale pořád je to o nich. To mi přijde dobré. Ještě lepší je přidat k tomu nadhled a humor.

Vy jako herečka jste asi musela být vždy v kontaktu sama se sebou. Nebo ne?

A taky se spoustou dalších osudů, které jsem hrála. Což je dobré. Způsob, jakým hraju, což znamená roli si opravdu protáhnout tělem, znamená, že musím pochopit, co si postava myslí a jak se cítí. Je to velmi poučné.

Byly jsme jako tři grácie,“ tvrdí o spolupráci s Klárou Melíškovou a Alenou Mihulovou (zleva) v seriálu Trapný padesátky.

Byly jsme jako tři grácie,“ tvrdí o spolupráci s Klárou Melíškovou a Alenou Mihulovou (zleva) v seriálu Trapný padesátky.

FOTO: ČT - Zuzana Páchová

Znala jste spisovatelku Obermannovou před natáčením seriálu?

Její knihy ano, ji ne. Ale velmi jsme si sedly. Scénář od ní byl skvěle napsaný. S její dcerou Berenikou jsem se potkávala při natáčení Ulice, kde hraju kadeřnici Simonu, takže jsem Irenu znala z vyprávění. Společná práce nás lidsky velmi sblížila.

Platí to i o ostatních kolegyních?

Marek Holý, který v Padesátkách taky hraje, prohlásil, že když si sednou ženy v šatně, ať už v divadle, nebo na natáčení, je vyhráno. Atmosféru na place chlapi nezachrání. No a tady se to stalo. S Klárou Melíškovou i Alenkou Mihulovou jsme chodily po chodbách jako tři grácie a byly jsme dokonale sladěné. I když jsme každá jiná, máme vnitřně něco společného.

Ten věk, ne?

Nejen. Jsme stejné krevní skupiny a chvilkami jsme nevěděly, jestli už točíme, nebo ještě blbneme. Kláru jsem znala léta, ale nikdy jsme spolu nepracovaly. Alenku jsem osobně neznala vůbec.

Jak moc jsou pro vás důležité kamarádky?

Zůstanu u zaměstnání. Když mi někdo nabídne práci, neptám se jako první, o co jde, ale s kým by to bylo. To je pro mě strašně důležité. Asi neumím být zcela a pouze profesionální. Jasně že se snažím. Ale radši jdu do věci, která nemá takový předpoklad být trhák, když vím, že na ní dělají lidi, se kterými si sednu. To je pro mě důležitější.

A když jste obsazena někam, kde tomu tak není?

To je pak pro mě těžší a myslím si, že to je na výsledku znát. Ale zase trochu profík jsem. Navíc o málokom mohu říct, že mi vysloveně nesedne. Dovedu se na lidi napojit a to mi dost ulehčuje komunikaci.

V Ulici hraje kadeřnici Simonu, jejím protějškem je šikovný elektroinženýr Rudolf v podání Václava Kopty.

V Ulici hraje kadeřnici Simonu, jejím protějškem je šikovný elektroinženýr Rudolf v podání Václava Kopty.

FOTO: archív TV Nova

Pro mnoho žen s věkem nabývají na významu kamarádky, často na úkor mužů. Rozumíte tomu?

Já to tak necítím.

 Pro vás jsou pořád prioritou muži?

Ten jeden, ten můj. Je to asi tím, že máme vzácně harmonický vztah. A nemáme na sebe tolik času, kolik bychom chtěli. Jsme si vzácní, a tak nemáme tendenci od sebe utíkat. Takovou potřebu mají ženy, co nejsou ve vztahu úplně šťastné. Mám hodně kamarádek, ale nejsou to vztahy, které by převažovaly nad partnerstvím.

To máte štěstí. Muži nebývají příliš empatičtí.

Nevím, zda je to u nás empatie, ale pro mě je důležitá tolerance, harmonie, důvěra. Empatie znamená vycítit potřeby druhého. K tomu, aby byl vztah harmonický, se to však dít nemusí. Jde o to, že ti dva spolu být chtějí, a to nejdůležitější si navzájem sdělují. V tom je blízkost. Jsem na to zvyklá, protože moji rodiče měli taky úžasný vztah. Během života poztráceli většinu kamarádů, protože se jim nevěnovali. Vystačili si. To byl můj vzor, to jsem vyhledávala a to jsem našla.

Během roku jste zhubla pětadvacet kilo. Jak jste to dokázala?

Bylo mi pomoženo. Nastartoval se mi totiž diabetes. Bylo mi zle a díky tomu jsem se začala léčit a změnila jsem životosprávu. Problém, který jsem měla, zná mnoho žen. Jedla jsem ráda tak, až jsem nejedla. Bála jsem se, že přiberu, a samozřejmě jsem velmi přibírala. Ze všeho. Navíc jsem často nejedla celé dny a pak až večer a naráz. Jakmile jsem začala jíst pravidelně, kila šla dolů. A cukr s nimi.

Jsem Pavla Tomicová a je mi pade,“ říkala jsem nějakou dobu po svých narozeninách.

„Jsem Pavla Tomicová a je mi pade,“ říkala jsem nějakou dobu po svých narozeninách.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Máte pevnou vůli?

Je fakt, že jsem svému organismu nastolila pevný řád. Na sebe přísná být umím. Ale taky se dovedu pěkně odvázat.

V Ulici hrajete se svou sestrou Naděždou Chrobokovou Tomicovou. Jak se stane, že obě sestry jsou herečky?

Ona se stala herečkou dřív, protože je o pět let starší. Já jsem chtěla být původně učitelkou v mateřské škole, což jsem rok byla, než jsem odešla na DAMU, kam mě to táhlo. No a kde se to vzalo? Řekla bych, že u mojí maminky. Byla celý život v domácnosti, ale umělecké geny pramení z ní. Když vyprávěla příběhy, zasloužila by si ocenění coby národní umělkyně. Kdykoli se jí však ptali, po kom její děvčata mají herecké vlohy, špitla skromně, že neví. Tisíce jejích básniček a písniček by nastartovaly každého.

Varhanistka Kateřina Chroboková je vaše neteř. Jaký máte vztah?

Je něco mezi mojí neteří a sestrou. Katuška se narodila, když mi bylo patnáct. Byla hodně u nás, protože sestra dodělávala konzervatoř. Vyrůstaly jsme spolu, máme k sobě blízko a táhne nás to k sobě. Když se u ní objeví nějaké ne zrovna pozitivní vlastnosti, sestra z legrace říká, že to má po mně. Že to šlo křížem. Jsem na Katušku nesmírně hrdá.

Váš manžel je taky herec, takže koncentrací umělců v rodině zvyšujete český průměr.

Dodám jen, že manželův tatínek byl slavný herec Stanislav Malý v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Míří syn či dcera rovněž do této oblasti?

Zatím ne, i když v Ulici si zahráli. Syn ale zamířil na politologii a dcera se věnuje designu interiéru. Ačkoli mluví o tom, že by ji zajímal animovaný film.

Atletickou královnu Milenu hraje v populárním divadelním představení Koule. Na snímku s Kamilou Sedlárovou.

Atletickou královnu Milenu hraje v populárním divadelním představení Koule. Na snímku s Kamilou Sedlárovou.

FOTO: archív Klicperova divadla

Na Kočičí hru, kterou hrajete v Hradci Králové, se stojí fronty. Stejně jako kdysi na Danu Medřickou, pro niž to byla zásadní role.

Danu Medřickou nelze pominout ani se jí vyrovnat. To bych byla pošetilá. Hru v jejím podání jsem nikdy neviděla celou. A to je možná dobře. Když jsem byla holka, šli jsme na ni s rodiči do kulturního domu v Havířově, kde jsem vyrůstala. Nicméně jsem musela po patnácti minutách odejít, protože jsem měla střevní virózu, a tak mi kručelo v břiše, že ti okolo trpěli.