Hlavní obsah

Režisér Martin Kotík: Kdo na Hurvínkovi nevyrostl, považuje ho za bizár

Právo, Andrea Zunová

Hurvínek na konci prázdnin vstoupil do kin, tak jak ho ještě neznáme. Loutka, která provází už několik generací a je milována nejen dětmi, je se svým taťuldou Spejblem hlavní postavou nového rodinného 3D filmu Hurvínek a kouzelné muzeum.

Foto: Cinemart

I když vypadá trochu jinak, moderněji, uvnitř je to pořád Hurvínek.

Článek

Hurvínka a Spejbla české děti milují a nepřijde jim divné, že v jednadvacátém století chodí v dřevácích a nosí frak – Spejbl samozřejmě. Neřeší ani, že Hurvínek nemá vlasy, jen čupřinu nad čelem. Je to prostě Hurvínek, jak ho známe už 91 let.

Ani režiséra Martina Kotíka vůbec nenapadlo, že vypadá vlastně divně. „Ale teď, když jsme dělali se zahraničními partnery, najednou se ptali, proč děláme film o nemocném klukovi. ‚On má chemoterapii nebo proč je plešatý? Nebo to je punker?‘ Říkal jsem jim, že to je přece normální, ale s tím nesouhlasili.,Ne, Martine, to není normální, takhle děti nevypadají.‘ Nakonec se mi je podařilo přesvědčit. Je ale pravda, že ten, kdo na Hurvínkovi nevyrostl, ho považuje za bizár,“ směje se.

Hurvínek je kluk, není to loutka. Díky tomu dokázal přežít tak dlouho. Stejně tak Spejbl není loutka, ale táta od rodiny

Rodinný film

Pro natočení celovečerního animovaného rodinného filmu se Martin Kotík rozhodl, protože ho tento žánr vždycky bavil. „Rodinný film je něco, co mě baví, a bavilo mě to i jako teenagera. Což je zajímavé. Na FAMU to pro mé spolužáky bylo dost nepochopitelné. Byl jsem tam jako bílá vrána, protože mě bavily sitcomy, komedie, a tím jsem se dost odlišoval,“ říká.

Už po natočení filmu Pánská jízda v roce 2004, který pro něj překvapivě bodoval nejvíce u dětských diváků v rozmezí 8 až 12 let, zjistil, že rodinný film je žánr, kterému by se chtěl víc věnovat.

„Také jsem cítil, že je mi blízký a mé vnitřní nastavení je k tomu vhodné. Každý film je otisk režisérovy vnitřní osobnosti a já jsem v první řadě komediální tvůrce. I když třeba jako producent pracuji na nějakých komplikovaných, konfrontačních věcech, humor je pro mě nástroj komunikace. Bez ohledu na to, co je obsahem té komunikace,“ vysvětluje Martin Kotík.

Foto: Cinemart

Martin Kotík

Dlouho pak hledal látku, která by pro celovečerní animovaný film byla vhodná. Když se potkal s Helenou Štáchovou, ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka, měl jasno. A díky tomu, že Helena Štáchová byla vizionářka, domluvili se. Jako první vznikl celovečerní film Hurvínek na scéně, který byl ale vlastně vedlejším produktem vývoje dnešního filmu Hurvínek a kouzelné muzeum.

„Chtěli jsme si otestovat loutky na kameře, a tak jsme požádali Divadlo Spejbla a Hurvínka, jestli by pro nás jeden den nehráli nějaké scény z Hurvínka.

A oni nám řekli, že nám zahrají celé představení, ať si ho natočíme. Točili jsme z různých úhlů, jednou, dvakrát, třikrát, sestříhali jsme to a zjistili, že vznikl hezký záznam pro kina. Udělali jsme to tak, že vlastně Divadlo Spejbla a Hurvínka přijelo za dětmi do kina,“ vypráví režisér.

Letitá práce

To byla poměrně rychlá práce, na rozdíl od filmu Hurvínek a kouzelné muzeum. Práce na něm totiž trvala neuvěřitelných osm a půl roku. Martin Kotík říká, že je to se vším všudy jiná disciplína než režírovat a točit hraný film.

Foto: Cinemart

Spejbl

„U něj je velkou výhodou, že pracujete s věcmi a osobami, které existují. V animovaném filmu si musíte všechno vymyslet. Už když pracujete na scénáři, tak píšete o něčem, co neexistuje. Ani charaktery, ani prostředí, kouzla, specifika, se kterými v animovaném filmu pracujete. Už od začátku musíte spolupracovat s výtvarníkem, animátorem, scenáristy a všichni spolu musí komunikovat, aby si rozuměli a dělali stejný film,“ vysvětluje.

Jenom napsání scénáře podle jeho slov trvalo tři a půl roku. „Psaný scénář nemá u animovaného filmu vypovídací hodnotu. Dokud není rozkreslený, není jasné, zda bude fungovat. Často se musel předělávat, protože jsem zjistil, že situace, které by byly nosné pro divadlo nebo hraný film, pro animovaný film nejsou,“ říká režisér.

Než se film tzv. překlopí do 3D techniky, musí se – zjednodušeně řečeno – rozkreslit do obrázků. „Měli jsme několik obrázků na sekundu, nejdéle po jedné sekundě musel následovat další obrázek. Když si vezmete, že film trvá devadesát minut, tak ten film má několik tisíc obrázků,“ konstatuje.

Každá postava má svůj charakter

Nejen prostředí musel vymyslet, ale také charaktery 120 postav, které ve filmu jsou. „Každé postavičce jsme museli dát nějaké povahové a fyziologické vlastnosti, komplexně ji vybavit něčím, co v hraném filmu má herec od přírody a kde režisér má v herci partnera. Měli jsme velkou výhodu v tom, že Spejbl s Hurvínkem už existují, takže s jejich charaktery jsme se měli od čeho odpíchnout. Ale protože ve filmu nejsou sami, byl trik v tom, vymyslet jim parťáky, kolegy a také svět kolem nich, aby působili harmonicky a všechno do sebe pasovalo,“ říká Martin Kotík.

Foto: Cinemart

Mánička

Pasovat ke každé postavičce musel také hlas jejího dabéra. Na každou roli probíhal casting. „Měl jsem jasnou představu o tom, jak by ty postavičky měly vyznívat. A proto jsem zkoušel třeba Petra Rychlého nebo Martina Dejdara na několik rolí. Hledali jsme, v jaké poloze a k jaké postavičce bude nejlépe sedět

Nikdo neměl nic jistého, kdyby se s postavou nesešel. A protože pan Martin Klásek, který je hlasem Spejbla a Hurvínka, a paní Helena Štáchová Máničky a její bábinky, paní Kateřiny, jsou naprostí hlasoví mistři, museli jsme dělat s herci, kteří jsou zvyklí pracovat se stylizovaným hlasem a působí v tom přirozeně. To se povedlo a ve výsledku ve filmu máme ty „nejlepší”, je spokojený Martin Kotík.

Práce, která trvá téměř devět let, si vyžaduje velkou trpělivost. „Člověka to naučí pokoře a trpělivosti, kterou jsem nikdy neměl. Získal jsem ohromný respekt k animátorům a lidem, kteří se na filmu podíleli. Čím pomaleji animaci děláte, tím je propracovanější a autentičtější.”

„Od lidí, se kterými jsem spolupracoval a kteří patří v Evropě ke špičce, jsem se naučil pokoře,“ říká režisér.

Hurvínek je jen jeden

Protože znám Hurvínka odmala a se mnou i mé děti, nedovedu si své oblíbené loutky moc představit ve 3D podobě. Nebude to divné, bude to ještě Hurvínek?

„Divné to nebude, ale to pozná každý, až to uvidí. Musíme si uvědomit, že loutka je jen forma, která je nositelem toho charakteru. Kdyby pan Skupa měl v roce 1926 k dispozici 3D film, tak by toho kluka udělal nejspíš jako 3D postavičku rovnou. Protože Hurvínek je kluk, není to loutka. Díky tomu dokázal přežít tak dlouho. Stejně tak Spejbl není loutka, ale táta od rodiny. Proto nás baví, proto nás oslovují a my se s nimi identifikujeme. Proto když je dáme do trochu jiné formy, která ale ctí jejich charakter, zjistíme, že to je přirozené, jenom se to děje poprvé,“ je si jistý Martin Kotík.

Foto: Cinemart

Kateřina

„Jsem absolutně přesvědčený, že děti ho přijmou úplně automaticky. I když vypadá trochu jinak, moderněji, charakterově jsme k němu přistoupili natolik poctivě, že uvnitř je to pořád Hurvínek. Od chvíle, kdy promluví, začne se pohybovat. A stejně tak Spejbl s Máničkou. Během pár sekund vás vůbec nenapadne, že by to měl být někdo jiný, protože vlastně není, říká Martin Kotík, který měl v dětství nejraději pohádkový příběh Hurvínkova strašidýlka.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám