V čem vidíte blízkost lidského a zvířecího světa?

Zvířata s námi mají společného možná víc, než si myslíme. Určitě vnímají a cítí podobně jako my, i když do hlavy jim nevidíme. Třeba z obličejů opic lze vyčíst spoustu emocí. Jedna z věcí, které mě zajímají, jsou právě zvířecí grimasy, pocity, nálady. Stydlivost, radost, smutek, zvědavost… Malíř Boris Jirků moje plastiky přirovnává k bajkám, zdají se mu být nadsázkou lidských vlastností a jejich mile křivým zrcadlem.

Zaujetí hlínou jsem dlouho brala jen jako koníček, nenapadlo mě, že jednou budu své věci i vystavovat a prodávat

Jakému zvířátku se podobá váš půlroční Toník? A k jakému byste přirovnala sebe?

Smějeme se, že je to malý outloň, protože má velká kukadla, roztomile šmejdí prstíky a jeho pohyby jsou ještě neohrabané a legrační. A já? Lépe by asi odpověděl můj bratr biolog, má na každého člena rodiny přirovnání podle konkrétní situace. Chvíli jsem byla muréna, chvíli kareta obrovská, manta…

V těhotenství mi říkal kapustňák. Nejlepší kamarádka se mi občas smála, že jsem želva. Asi že jsem se vždycky dlouho vypravovala a působila trochu flegmaticky. Teď mě ale školí Toník – nemůžu si dovolit desetkrát se vracet… A někdo si mě přejmenoval v souladu s mými soškami, Zuzka Norisová mi říká Moutloňka.

Proč si vybíráte tak nezvyklá zvířata?

Nejdřív jsem modelovala pásovce, surikaty a tapíry. Pak mi ale známý poslal odkaz na outloně váhavého – a já se zamilovala. Je sám o sobě karikatura. Vedle komického vzhledu mě zajímal i jeho osud, zjistila jsem, že žije na Sumatře a patří k ohroženým druhům podobně jako kahau nosatý z Bornea, chvostan bělolící z Jižní Ameriky nebo luskoun tlustoocasý z Asie.

Jsou neokoukaní, mají krásnou formu a mě fascinuje je objevovat. Pro sebe i pro druhé. Začínala jsem podrobnými atlasy zvířat, ale v době internetu je hledání snadnější. Navíc bráška mě občas inspiruje, třeba urzona, což je druh dikobraza, jsem prvně viděla na pohlednici od něj.

Monika Lipinová s partnerem Tomášem a půlročním synem Toníkem

Monika Lipinová s partnerem Tomášem a půlročním synem Toníkem

FOTO: archív Moniky Lipinové

Vraťme se k outloňovi, proč patří k ohroženým druhům?

Je totiž bezohledně odchytáván pytláky. Zaprvé je poptávka od Číňanů, kteří využívají jeho kosti pro tradiční medicínu, zadruhé se stal módním domácím mazlíčkem. Před časem Youtubem prolétlo roztomilé video malého outloně, kterého páníček drbe na bříšku. Přiznávám, že i mě pobavilo. Ale pak si soudný člověk řekne: chudák zvíře.

Dnes vím, co je za tím, že jim na černém trhu vyrvou špičáky, aby nikoho nepokousali, hodně jich zemře při drsném transportu atd. Dá se říct, že outloň je obětí své roztomilosti, a lidé by měli vědět, že šířením a lajkováním těchto videí přispívají k jeho zkáze. Navíc se prý špatně rozmnožuje. No, když je váhavý, má na to tak trochu nárok.

Takže jste vyrazila na Sumatru, abyste ho viděla naživo a případně mu nějak pomohla?

Nechci si hrát na zachraňovatelku světa, ale je pravda, že na Sumatru jsem letěla před třemi lety kvůli němu. Napojila jsem se na jednu českou organizaci, která má v džungli malou rezervaci. Pořádají každoročně dobrovolnické pobyty a ten projekt zněl moc dobře. Pomoci ochraně byť jen malé části pralesa je jistě lepší než sedět doma. Týkala se nejen zvířat, ale celkově osudu deštných pralesů a rizik spojených s jejich kácením.

Jak jste uspěla?

Jak lze skutečně pomoct? Snad osvětou a výchovou dětí, které jsou zatím nezkažené. Ale v těch zemích je situace mnohem složitější a je to běh na dlouhou trať. Domorodci nemají pojem o budoucnosti, žijí přítomností. Prales, zvířata, to je něco, co vždy bylo, a oni nepřemýšlejí, že by to jednou být nemuselo.

Největší problém poslední dekády je vypalování pralesů na plantáže pro palmu olejnou. My ze západu můžeme asi udělat jediné: bojkotovat produkty, ve kterých se palmový olej vyskytuje. V Čechách vznikla Koalice proti PO a přinesla už první malé úspěchy i v cizině. Zda to ale bude mít dopad na monstrózní mezinárodní koncerny, ukáže čas…

O tom by se dalo mluvit hodiny. Potkala jste vůbec naživo outloně?

Žádného volně žijícího outloně jsem bohužel neviděla, zato jsem na Sumatře potkala svého partnera Tomáše. Cestovali s kamarádem po Asii, přidali se spontánně k nám – a po skončení naší úžasné cesty jsme se dali dohromady. Outloň je zkrátka moje osudové zvíře.

Outloň váhavý

Outloň váhavý

FOTO: archív Moniky Lipinové

Nakonec byl z cesty na Sumatru výlet s hezkým osobním koncem. Co se ale outloňů týče, na jejich ochranu je zaměřená jiná česká organizace – Kukang, působící rovněž na Sumatře. S ní se snažím externě spolupracovat, alespoň v podobě občasných dárků. A doufám, že se jednou do jejich záchranného centra podívám. Stejně jako na mého na dálku adoptovaného orangutaního samečka Gokonga, kterému každoročně posílám něco na přilepšenou.

Vyhledávala jste exotiku už dřív?

Když jsem byla malá, jezdilo se nejdál do Bulharska. Po otevření hranic mě lákala Francie, šprtala jsem proto francouzštinu a stal se ze mě velký frankofil. Ale brzy mě to táhlo dál, takže jsem roku 1999 vyrazila do exotiky – do Venezuely.

Máte v rodině nějakého sochaře nebo malíře?

Tatínek v mládí hodně kreslil stejně jako teta Iva, strejda Honza je umělecký fotograf. A vzdálený příbuzný z tátovy strany je malíř Josef Velčovský. Nedávno jsem viděla dokument o jejich společném rodišti, severomoravských Václavovicích, podivuhodných obrovskou koncentrací umělců.

Pásovec introvert

Pásovec introvert

FOTO: archív Moniky Lipinové

Otec vás asi vedl k umění odmala, že?

Ano. Byl zaměstnaný jako technik v Ústředí výtvarných umělců, propracoval se k instalování výstav a po revoluci k vlastní Galerii La Femme. Už od čtyř let mě tahal s sebou po galeriích, protože mamka ještě studovala a neměli hlídání. Postupně jsem tátovi začala pomáhat a na gymplu jsem chodila na brigády do galerií.

V sedmnácti jsem s kamarádkou jela na Letní školu duchovního experimentu do Slavonic, kterou vedli architekt David Vávra, Kryštof Trubáček a další umělci kolem legendární Besídky. Glazovala jsem hrnky, přičichla k divadlu, k vytváření loutek, k architektuře, muzice – vyráběli jsme si dokonce hudební nástroje a hráli jsme na ně v kostele. (Své didgeridoo z trubek jsem natřela barvou, která byla asi trochu toxická, protože mi koncert přišel bezvadný.) Obě nás ten kurz nasměroval, Janu do architektury, já se přihlásila na keramiku k výtvarníku Jiřímu Pošvovi.

Budoucnost se tedy zdála jasná?

Kdepak. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu a pak jsem místo učení nastoupila k tátovi do galerie, protože jsem si neuměla život bez umění a komunikace s lidmi okolo představit. Už je to sedmnáct let… Zaujetí hlínou jsem dlouho brala jen jako koníček, nenapadlo mě, že jednou budu své věci i vystavovat a dokonce prodávat.

Luskoun

Luskoun

FOTO: archív Moniky Lipinové

Čím vás hlína tak oslovila?

Je to fascinující přírodní materiál, plastická a tvárná hmota, do níž můžu zabořit ruce a dát jí nejrůznější podobu. Prolínají se v ní čtyři elementy: země (základ všeho), voda (opracování), vzduch (sušení) a oheň (vypalování v peci). Dotyk a práce s ní mi dodává spoustu energie a neskutečně mě nabíjí. Zároveň může fungovat i jako skvělá terapie na zklidnění. Šamotka, kterou používám nejraději, obsahuje drobné kamínky, které vytvářejí zajímavé struktury a hodí se k mým tématům. Baví mě si s ní hrát…

Kdy se koníček překlopil v profesi?

Jednou jsem nesla domů čerstvě vypáleného sysla, a protože jsem ještě někam běžela, odložila jsem ho na chvíli v galerii. Mezitím přišla nějaká paní, že by ho ráda koupila. To byla přelomová událost, která mě nakopla.

Časem se ukázalo, že se moje zvířata lidem líbí, což je největší hnací síla pro další zlepšování. Zkusila jsem dát některé věci odlít do bronzu a občas jsem je nechala – už vědomě – v galerii. Jednou se objevila paní z Galerie české plastiky a zalíbil se jí můj bronzový pásovec. Od té doby jsem měla pár společných i samostatných výstav…

A v galerii jste organizovala tvůrčí výpravy umělců po světě. Která se nejvíc povedla?

Všechny vznikly z náhodných osobních kontaktů a dopadly úchvatně: malíři se vraceli s kupou pomalovaných pláten a s novou inspirací, muzikanti a zpěváci, kteří s námi občas jezdili (zpěvačka Radka Fišarová, akordeonistka Jarka Vlachová, herečka Zuzka Norisová), uspořádali v dané zemi vystoupení. Vznikala nová přátelství…

Zorganizovala jsem tři cesty na jih Francie do Languedocu, bydleli jsme u fajn lidí, muzikanta a tanečnice, k níž jsem chodila kdysi na africký tanec. Během 1. ročníku jsme po večerech hráli petanque na tamním petankovém plácku, který má snad každá francouzská vesnice. Občerstveni místním vínem jsme po týdnu získali pocit, že se můžeme přihlásit do turnaje. Hostitelé se snažili taktně naznačit, že nás vyklepnou. My se nedali odradit. Asi není třeba pokračovat…

Lemur

Lemur

FOTO: archív Moniky Lipinové

Co ještě vás potkalo?

Byli jsme pak v Bretani, ve Švýcarsku, v Andalusii. Tam nás zaskočil nevídaný předkrm: pečení skřivánci. Největší problém s ním měl malíř Mirek Jiránek, velký milovník ptáků… Do Ekvádoru nás zase pozvala místní mecenáška umění, paní Maira de Casares. Díky ní jsme bydleli v krásném domě v centru starého Quita, které je zahrnuto do dědictví UNESCO.

V té ulici žili samí umělci, takže jsme s nimi byli v denním kontaktu, já třeba organizovala keramický workshop. Jednou jsme se vydali do místních baňos – lázní. S velikým Borisem Jirků v čele jsme vlezli do miniaturního termálního bazénku plného malých Indiánů. Myslím, že to byl nezapomenutelný zážitek hlavně pro ně, tak velké bílé lidi ještě neviděli.

Letos chystáte nějakou cestu nebo výstavu?

Teď jsem především máma a sžíváme se jako rodina. Sice už mě svrbí ruce, ale chybí čas. Všem budoucím matkám bych poradila, aby s dítětem neotálely. Já to stihla rok před čtyřicítkou. Moje generace se do dětí nehnala, po revoluci bylo najednou tolik k objevování… Pak se přihodí, že je vám 35, právě ztroskotal dlouholetý vztah… A roky letí.

Pozitivní je, že člověk už něco prožil a všeho si víc váží. Dítě si opravdu užívám každou vteřinu. Jsem šťastná a vděčná za ten malý zázrak. Na druhou stranu tělo stárne, nemám už tolik energie jako ve dvaceti, nezvládám snadno noční vstávání. Víc na mě taky dopadají negativní informace, raději se ani nedívám na zprávy. I když ideální doba na založení rodiny asi nebyla nikdy.

Jaká je profese vašeho partnera Tomáše?

Truhlář. Má velké ruce a cit pro design a myslím, že by se mohl tímhle směrem posunout. Je o sedm let mladší, tak se ještě rozvine. Rozhodně pořád něco nového vymýšlí a má hodně koníčků. Líbilo by se mi zkusit jako materiál dřevo, možná bych něco navrhla a Tomáš by to zrealizoval. Že bychom vytvořili i jiné společné dílo kromě Toníka. Před loni uspořádal tátův bratr Jan v Jistebníku sochařské sympózium, dorazili známí umělci a jejich dřevěné sochy jsou nainstalovány na jednom z pověstných jistebnických rybníků. To by mohla být další inspirace…

Máte na svou tvorbu doma prostor?

Momentálně ne. Tomáš se přistěhoval z východních Čech a zatím bydlíme v mém malém bytě. Představa, že vedle přebalovacího stolu rozpatlám hlínu… Tom taky potřebuje svůj koutek. Přivezl si do Prahy včely, má je na zahradě u našich (teď jsme stáčeli první pražský med) a v pokojíčku tluče další úly. Jeho sen je postavit si roubenku, tam bude místa dost – i pro případného Toníkova parťáka.