Odpočívám v zimě, v paneláku

Koncem dubna zabalí Kateřina Zavadilová (43 let) v pražském paneláku hromadu plastových pytlů, přemístí je do tranzitu a s tímto nákladem a třemi dětmi navrch přejede do Krucemburku. Na Vysočině provozuje už desátou sezónu Kemp Moře u rybníka Řeka.

„Na přesuny jsem za ty roky připravená. Věci mám ve skříni prakticky uspořádané v košíkách. Z nich je dávám do zmíněných pytlů. Pak je popadnu, naskládám do auta a můžeme vyrazit,“ vypráví vystudovaná filoložka se specializací na portugalštinu a španělštinu.

Nikdy si prý nemyslela, že právě ona bude organizovat a řídit personál. Jenže už na vysoké škole pomáhala s manželem – mimochodem vzděláním filozof a latinář – u svého tatínka v jednom z kempů na Vltavě mezi Rožmberkem a Větřním. „Po čase jsme si v tehdejším Tábořišti pod Čeřínem otevřeli občerstvení. Ovšem tatínek o kemp přišel. A my museli odejít. Tak nějak zaběhlí v oboru, se zásobami a stroji, jsme začali na internetu hledat, kam půjdeme,“ ohlíží se.

Manželství Vysočina–jih

Do oka jí padl inzerát na prodej stánku v Krucemburku. Nezaváhali, koupili ho a naplánovali si rozjezd byznysu na Vysočině. V rodině se sice na ně, intelektuály, dívali trochu s nepochopením, avšak oni si šli za svým. „Zaznívaly nejčastěji námitky typu: Proč jste tak dlouho studovali, když teď děláte něco takového? Ale časem si to sedlo,“ říká.

Koupený objekt u rybníku Řeka ovšem nikdy neotevřeli. Záhy po zaplacení požadované částky za nimi totiž přišli z obce, zda si nechtějí raději pronajmout tamní restauraci, kde zrovna skončil nájemce. „Kývli jsme na to. Za další rok nám nabídli ještě kemp. Teď jsem tu už desátou sezónu. A musím říci, že opravdu jen já s dětmi. Manžel nakonec našel náhradní řešení a působí v blízkosti původního kempu na jihu Čech. V sezóně tak vedeme manželství na dálku,“ směje se.

Dodává, že muž v sezóně dojíždí spíš za ní než naopak: „Máme tři děti: 12letou Matyldu, sedmiletého Medarda a čtyřletou Melánii. Když má muž dole volněji, vyráží za námi. Obvykle na pondělí a na úterý.“ Za každý okamžik, kdy se může potomkům věnovat, je v sezóně vděčná.

Kateřina Zavadilová na rybníku Řeka.....

Kateřina Zavadilová na rybníku Řeka.....

FOTO: Petr Horník, Právo

Školy Praha–Sobíňov

A jak zvládá jinak sama v Krucemburku péči o tři potomky? „Květen, červen a září jsou lehčí. Chodí do školy a školky, do deset kilometrů vzdálené vesnice Sobíňov, kde nám paní ředitelka a všechny paní učitelky vycházejí neuvěřitelně vstříc. Je to malá a milá škola se školkou, kde ještě funguje jednotřídka. Pro mé děti je to skvělá příležitost zažít naprosto jiný typ školy, než který mají v Praze. Pravda, před odjezdem z ní vždy trošku protestují a do nové školy se jim nechce, ale okamžitě zapadnou mezi staré kamarády. A na podzim zase prohlašují, že tu chtějí zůstat… Kolem Řeky mohou běhat, koupou se, blbnou v lese. Je to mnohem lepší než ve městě,“ líčí.

Dvojité bydlení – na Vysočině a v Praze – jí obecně vyhovuje. Ze svého dětství si ještě pamatuje, jak dokáže být zima v rodinném domě nepříjemná a kolik práce vyžaduje. „V paneláku docením, že stačí otočit kohoutkem na topení a je teplo. Nebo že si můžu kdykoli dát horkou sprchu. Že je odklizen sníh před vchodem. S mužem si po náročném létě jezdíváme do našeho věžáku odpočinout, jako jezdí ostatní přes léto na chatu,“ tvrdí.

Letos v zavedených zvyklostech ale přece jen jednu výjimku udělali. Nejstarší dcera, šesťačka, už z vesnické školy, která je pouze do páté třídy, vyrostla. Zůstala až do konce školního roku s babičkou ve městě. Za mámou se přesunula až na léto.

Den v poklusu

„O prázdninách odjedou dvě starší děti ještě na třítýdenní tábor. Jen nejmladší dcera zůstává se mnou. Platím si její hlídání, chůvičku. Jinak bych to nezvládla. Někdy mám tak nabité dny, že děti opusinkuji ráno a pak, až když jdou spát,“ shrnuje.

V sezóně se v kempu vystřídají stovky lidí. Najednou tam může přebývat pod střechou kolem osmdesáti osob, další desítky ve stanech. Paní Kateřina s dětmi bydlívá ještě skromněji, v původně zakoupeném stánku: „Stačí nám to, chodíváme dovnitř opravdu jen spát.“ Její obvyklý den začíná v létě po sedmé ranní.

Záhy po odbytí ranních nezbytností míří do kuchyně zkontrolovat, jak je daleko příprava snídaní pro hosty. Podávají se od osmi do jedenácti hodin. Hladce na ně navazují obědy, jež střídá příprava večeří. „Kuchyň se nezastaví. V sezóně denně vaříme dvě hotovky plus klasický sortiment plováren: smažený sýr, klobásy, párky a hranolky. To je takový základ,“ vyjmenovává.

A jak by shrnula svou roli v chodu podniku? „Jsem všude a nikde pořádně. Přiletím, poradím, zorganizuji, odpovím, odletím… Uléhám většinou, až když odejde poslední host. Postupem léta se všechno zajíždí do zaběhaných kolejí, a pokud mám dobrou a šikovnou partu pomocníků, chodím si přes den zdřímnout tak, aby součet naspaných hodin byl alespoň šest. Musím uznat, že většinou mám kolem sebe moc fajn lidi, kteří odvádějí heroické výkony.“

Kouzlo starých časů

A co Kemp Moře nabízí proti konkurenci takzvaně navíc? Otázka paní Kateřinu rozesměje: „Nevím. Možná krásnou stráň, na níž si můžete – pravda drobet ve svahu – rozbít stan. Teď vážně. Je tady především krásná příroda a určitě nabízíme i retro styl, nostalgii. Když přijedete, uvidíte kemp, jaký býval před třiceti čtyřiceti roky. Třeba záchody udržujeme v čistotě, ale peníze na jejich přestavbu nemáme. Nečekejte nerez a bezdotykové baterie!“

Budova restaurace u rybníka Řeka pochází z 30. let 20. století. Právě retro atmosféru si stálí hosté v kempu nejvíce pochvalují.

Budova restaurace u rybníka Řeka pochází z 30. let 20. století. Právě retro atmosféru si stálí hosté v kempu nejvíce pochvalují.

FOTO: Petr Horník, Právo

Ještě starší je restaurace, v níž si s paní Kateřinou povídáme. Pochází dokonce z roku 1933. „Vyměnili jsme jen pár prken a udělali nový nátěr. Právě pro tohle kouzlo se ale podle mě lidé rádi vracejí. Za těch deset let, co jsem tady, jsme si získali řadu hostů, kteří se k nám pravidelně vracejí. Mám dokonce už nějaké rezervace na příští rok,“ pochlubí se.

Vedle ubytovaných si na jídlo a pití rádi k rybníku Řeka zaskočí i místní, případně tam došlapou na výletě cyklisté. Paní Kateřina potvrzuje letitá zjištění, že se z Čechů za poslední roky stali nadšení vyznavači kol. Naopak turistů milujících přemísťování po svých poněkud ubylo. Ani zdejší pláže už prý nejsou obsazené tak jako kdysi. Ručník si tady i v létě položíte bez problémů. Co se naopak vůbec nezměnilo, je to, že hosté přijíždějí ve vlnách.

V kempu mají nezřídka plno prvních čtrnáct dnů v červenci a prvních čtrnáct dnů v srpnu. „O obsazenosti rozhodují celozávodní dovolené a především počasí,“ vysvětluje.

Ach, ta administrativa

Ač má tuhle práci velmi ráda, letos v zimě v teple paneláku přemýšlela, zda provozování kempu nevzdá. „Dolehla na mě všechna ta administrativní opatření, která se na podnikatele hrnou. Je dost složité se ve všem zorientovat. Což o to, registrační pokladnu mám už dlouho, ale připojení na internet tu zlobí… Nedávno se přidal zákaz kouření. Plus ta byrokracie, co, kde a jak můžete či musíte skladovat. Shánění personálu taky není snadné – a mít dobrou partu pracovníků je vlastně základ,“ vypočítává nástrahy byznysu.

Ještě jednou se pak vrací k ochraně nekuřáků: „Nekouřím, ale tohle mi přijde za hranou. My jsme kuřáky izolovali dávno. Seděli v oddělené místnosti. I jídlo a pití jsme jim dávali přes speciální okýnko. Bylo jim tam dobře, dýmali si sami sobě, v takové té klasické čtvrté cenové – a když pršelo nebo byla zima, vždycky bylo v kuřácké části víc lidí než v nekuřácké. Teď budou sedět venku a každý, kdo půjde do restaurace, musí projít kolem nich a čuchat to.“

O tom, že zahájila i kulatou, desátou sezónou u Krucemburku, rozhodlo její nadšení, ale i sebekritické zamyšlení, co by ji mohlo jinak živit: „Už by se mi nechtělo pracovat znovu pod někým. Vyhovuje mi svoboda, volnost. A překládání filmů, které provozujeme s mužem od října do dubna, je náročné nejen na hlavu, ala také na oči a na záda. Sice jsem počet zakázek s třetím dítětem omezila tak na deset, ale i to stačí. Musím někdy jen tak odpočívat.“ Právě možnost být svou paní jí provozování kempu dává a to je podle ní stále k nezaplacení.

Koupání ve Vltavě? Jen pro otužilé

Petra Blažková

Petra Blažková (51), Žluté lázně, Praha

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Od května do září projde branou pražských Žlutých lázní asi sto tisíc lidí. Na třech a půl hektarech si užívají slunce. Sportují. Tančí. Dovádějí s dětmi. Poslouchají koncerty. Sledují filmy. Jezdí na dračích lodích. O to, aby se během zábavy mohli najíst a doplnit tekutiny, se stará provozní podniku Petra Blažková (51 let).

„Když je krásně, za směnu nachodím kolem dvaceti kilometrů. V kanceláři mám proto hned čtvery boty. Střídáme je podle denní doby a počasí,“ vypráví energická dáma u stánku se sladkostmi, kde před třemi lety začínala na brigádě. Tehdy přišla o práci v lahůdkářství, takže zkušenosti s nejrůznějšími laskominami měla opravdu dostatečné. Do současného zaměstnání na podolském břehu Vltavy to má teď pár kilometrů. Bydlí totiž na druhé straně řeky, za kopcem. Do práce doráží většinou před devátou ranní, tedy pár desítek minut před otevřením prvních stánků s občerstvením.

Kofeinový životabudič

Možná ji právě dnes v lázních potkáte u kávy, kterou popíjí, když se potřebuje – jak říká – „nakopnout k většímu tempu“.„Bývaly doby, kdy jsem v práci jela na šesti šálcích. Doma jsem pak měla takový hlad, že jsem pochopitelně vyjedla celou ledničku. Už to nedělám, tělo hodně protestovalo. Proto si vařívám a do kanceláře si nosívám mističky,“ konstatuje uprostřed areálu, který slouží Pražanům k relaxaci od roku 1910.

Nijak nepochybuje, že svou výjimečnou krásu neztratil ani po více než sto letech. A to i přesto, že se jedna věc proti minulým časům změnila podstatně: teď se v řece moc nevykoupete. Od vzniku vltavské kaskády před téměř sedmdesáti lety teplota vody dosahuje stabilně kolem šestnácti stupňů. „Proto jsou také všude v areálu sprchy, kde se většina hostů ve vedrech osvěžuje. Jinak je voda v řece hodně čistá. Někteří otužilci se v ní tak koupou celou sezónu. Často bez ohledu na počasí. Jsou na to desítky let zvyklí,“ usmívá se paní Petra.

Tyhle stálé hosty potkává skoro denně, zná je proto dávno jménem. „Třeba támhle, pan Milan, se nám vzorně stará o labutě. Vyvádějí tu pravidelně mladé. A někteří hosté si je chtějí pohladit. Což vážně nedoporučuji. Labuťák je při ochraně svých dětí důsledný,“ ukazuje na netradiční společenství u malé nádrže uprostřed trávníku tvořené opáleným mužem a majestátními ptáky.

Plavání si tu sice teplomilci moc neužijí, zato různých vodních sportů vrchovatě. Jsou tu lodě, včetně dračích, paddleboardy, šlapadla. Kdo raději zůstává na pevné zemi, může přebytečnou energii vybít například při beachvolejbalu, badmintonu nebo si naopak může v klidu popovídat u pétanque.

V sezóně otvíráme v devět. Zavíráme podle lidí, počasí. Jako první ovšem vždy končívá stánek v dětském koutku, a to v deset večer,“ říká Petra Blažková.

V sezóně otvíráme v devět. Zavíráme podle lidí, počasí. Jako první ovšem vždy končívá stánek v dětském koutku, a to v deset večer,“ říká Petra Blažková.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vratné kelímky

„Hodně oblíbené jsou v poslední době právě paddleboardy, jak sleduji. Letos na nich dokonce probíhá cvičení! Já mám ale na starosti provoz gastra. Starám se o to, aby lidé měli v restauracích, stáncích a barech co jíst a pít. Aby nic nedošlo. Musím také zajistit, aby jim to měl kdo prodat, aby byl personál hezky oblečený…,“ popisuje.

Jedny z jejích nejdůležitějších nástrojů jsou tak důkladný svazek klíčů a mobil. „Hodiny visívám na telefonu a zajišťuji, aby vše klapalo. Dále například fasuji oblečení pro lidi na place, které tady rovnou pereme,“ vypočítává namátkou.

Běžně šéfuje několika podřízeným, které zná už roky. Když je ovšem v lázních velká akce, přibude jí na povel i šedesát brigádníků. Na koncert můžou do podolského areálu přijít až čtyři tisíce diváků, kteří chtějí také jíst a pít. Sehnat personál, který by je byl schopný ve špičce obsloužit, je podle paní provozní čím dál těžší: „Středoškoláci o krátkodobou brigádu zájem mají, ale těm často není osmnáct. A vysokoškoláci se snaží spíš uplatnit ve svém oboru. Personál tak sháním pořád.“

Dodává, že hodně na odbyt jdou v lázních obecně jakékoli nápoje. Ve snaze chovat se ekologicky zavedli letos proto jednu změnu. Každý kelímek, do něhož čepují pití, zálohují padesátikorunou. Po vykoupení zpět se umyje a jde znovu do provozu.

„Někteří zákazníci zprvu brblali, ale už si zvykli. Chápou to. Kdybyste viděla ty narvané pytle s kelímky na jedno použití například po koncertu. Teď už nám koše nepřetékají. Jen já teď musím ještě zajistit, abychom měli dostatek mincí na výkup kelímků,“ shrnuje.

Pokémoni a fotbal

I tenhle problém řešívá obvykle zprvu přes telefon. Svůj hlavní pracovní nástroj nicméně neodkládá ani ve volném čase, při relaxu v přírodě. „S přítelem lovíme pokémony, nejčastěji v nedalekém Dalejském údolí. Náš pejsek Engie už protestuje, když vidí vodítko. Jako kříženec jorkšíra a čivavy má malé nožičky, takže rád šetří své síly,“ směje se.

Vedle zmíněného virtuálního světa proniká také do toho ryze mužského. Partner hraje fotbal, proto má i ona registraci v Českomoravském fotbalovém svazu ČR. „Jsem tak provozní i ve volném čase. Hrajeme, jak říkávám, pralesní ligu a já ráda jezdívám s chlapy na zápasy. Kecám jim do toho, z čehož mají radost… Už jsem jednou stála i na čáře a mávala,“ vypráví pobaveně a dodává: „Partner je sparťan a já slávista, takže se dost špičkujeme.“

Žluté lázně za první republiky.

Žluté lázně za první republiky.

FOTO: archiv Žlutých lázní

Sezóna v podolských lázních je teď v plném proudu. Poslední akcí budou až podzimní oslavy Halloweenu. Jenže paní Petra ani po nich mít volno nebude. Po plovárně ji čekají nazdobená tržiště. Společnost, pod kterou areál spadá, připravuje v metropoli tradičně velikonoční a vánoční trhy. „I na Štědrý den pracuji. Rozdáváme polívku na Václavském náměstí.“

Dovolenou si tak vybírá nejčastěji v únoru. Trefuje se prostě do období, kdy nejsou „akce“. Rodina si na to zvykla. V rytmu dlouhý a krátký týden jede kvůli své profesi skoro celý život. „Tři děti mi odrostly. Dcera dělá personalistku, druhá je s dítětem na mateřské dovolené a syn podniká. A přítel? Spolu jezdíváme spíše na prodloužené víkendy,“ dodává.