„Hledáme lidi bez domova, kteří chtějí začít znovu. Zn.: Nabízíme práci a podporu,“ tak nějak by mohl znít jeden z náborových letáků české pobočky technologického gigantu Siemens. Nápad pomáhat osobám v nouzi se před více než dvěma roky zrodil v hlavě jejího ředitele Eduarda Palíška. Ve vánoční atmosféře ho na něj přivedl syn, jenž bezdomovcům pomáhá. Právě u Palíšků se tak zrodil v ČR sociálně výjimečný projekt Restart@Siemens.

Na nápad zaměstnat lidi v nouzi přišel Eduard Palíšek před více než dvěma roky.

Na nápad zaměstnat lidi v nouzi přišel Eduard Palíšek před více než dvěma roky.

FOTO: archív Siemens (2x)

V první fázi počítal s náborem patnácti až dvaceti vybraných jedinců. Plán zněl: na rok každého zaměstnáme, poskytneme mu byt zdarma, plus pomůžeme vypořádat se s minulostí. Vítáni jsou všichni, kteří se do těžké situace dostali bez vlastního zavinění a chtějí začít znovu: od dělníků v montovně po inženýry, bez omezení věku, jen s čistým trestním rejstříkem.

Uzavřenost i nadšení

Vhodné kandidáty pro firmu hledají ve svých azylových domech Armáda spásy, Charita ČR a Naděje. Mají-li zájem, projdou-li pohovorem a zdravotní prohlídkou, čeká je zaměstnání v některé z českých poboček gigantu: v Praze, Brně, Ostravě, Mohelnici, ve Frenštátu pod Radhoštěm, v Trutnově, Drásově a Letohradu. Leckdy je vše spojené se stěhováním, nicméně právě to bývá pro mnohé šancí, jak se vymanit z neutěšeného prostředí.

To je i případ paní Eriky z úvodu článku. Již druhým rokem spokojeně žije se synkem v Brně, daleko od násilnického partnera. Není proto divu, že s Adamem a Liborem mají jedno společné, jistou uzavřenost. Touhu po samotě. Neochotu vracet se do špatných let. „Nemáme se čím chlubit,“ shodují se.

Paní Monika spokojeně žije se synem v Trutnově. Fotografovat se příliš nechce. Vše špatné se snaží nechat za sebou.

Paní Erika spokojeně žije se synem v Brně. Fotografovat se příliš nechce. Vše špatné se snaží nechat za sebou.

„Že nám firma platí byt, protože na něj kvůli dluhům nemáme, je spíše ostuda,“ podotýká Libor. Na sociální dno ho dostaly „obyčejné“ půjčky, rozvod a zranění, jež si přivodil cestou do práce.

Právě neuhrazené závazky jsou ostatně tím, co řeší ve firmě s kandidáty Restartu nejčastěji. Pět miliónů na hlavu není výjimkou. Zdolat problémy jim pomáhají zdarma odborní dobrovolníci. Pronikají do tajů osobních bankrotů, odměn exekutorů a i skoro záhad, jak snadno se z pár set tisíců v Česku stanou milióny.

Většina zůstala

Z vybraných lidí většina u Siemensu i po uplynutí zkušebního roku zůstala. A jestli tam někdy zalitovali, že jim dali šanci? Nikoli. Důkazem toho je, že program zrozený kdysi o Vánocích běží dál.

„Dlouhodobá podpora a zájem lidí na okraji společnosti může zcela změnit jejich život, v případě maminek se pomoci dostane i dětem. Všem účastníkům Restartu, kteří ho absolvovali, jsme nabídli stálé zaměstnání a jsou plnohodnotnými členy týmu,“ shrnuje ředitel českého Siemensu Eduard Palíšek.

Cíl? Nenechat dluhy synům

„V Mohelnici mi pomohli znovu pracovat, bydlet a doufat v lepší život,“ vypráví Libor Slonka (47). Na naše setkání v tamní továrně dorazil s velkou bílou růží. Na můj překvapený výraz reaguje srdečně: „Vím, co se sluší a patří. Peněz nazbyt sice nemám, ale tohle je to nejmenší.“ Sympatického Havířovana stáhly před časem ke dnu dluhy a hlavně úraz.

„Můj životní příběh se začal psát v prosinci 2011, kdy jsem si způsobil tříštivou zlomeninu patní kosti na pravé noze,“ vypráví. Tehdy pospíchal do automobilky v Nošovicích, kde druhým rokem pracoval. Leží za městem, v údolí, vlastně v polích. A on netušil, že mu v hladké cestě k ní stojí hluboká meliorizační strouha. V osudný den tam totiž šel poprvé, zkratku mu poradil kolega.

„Plánoval jsem si nadělat čtyři hodiny, abych měl po Vánocích volno. Stmívalo se, ale já už fabriku viděl. Najednou jsem letěl do prázdna,“ líčí. Z dvoumetrové díry vylezl sám. Mobilním telefonem si přivolal záchranku. Ještě netušil, že jeho útrapy teprve začínají. Několikaměsíční léčení patu nezachránilo. Krátce po čtyřicítce si od lékařů vyslechl: kost téměř zmizela, nebudete moci nikde dlouho stát, zvedat těžké věci.

Z válcovny do kuchyně

Ortel ho zaskočil. Pracovat je zvyklý celý život. Před Nošovicemi ho dvě desetiletí zaměstnávala válcovna Nové huti v Kunčicích. V nedalekém Havířově žil, jak říká, běžný život. Založil rodinu, s manželkou vychovával dva syny, občas jim peníze nevybyly.

„Určitě jsme ale nejezdili na drahé dovolené. Půjčili jsme si na pořízení, vybavení bytu, na koberce, sedačku, starší auto… Do toho jsme se ovšem se ženou začali hádat, což vedlo k tomu, že jsme závazky přestali splácet. Po rozvodu mi zbyly. Ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že ten půjčený půlmilión naroste s odměnami pro právníky a pokutami na dva a půl miliónu. Částka se navíc zvyšovala, nakonec mi k ní denně přibývalo 5500 korun,“ vypočítává.

Přesto až do úrazu stále doufal, že se s tím vypořádá. Výrazný pokles příjmů v podobě nemocenské - stěží dosahující desíti tisíc korun - naděje zcela utnul. Splácení dluhů se v tu chvíli dostalo mimo jeho možnosti.

„Na ulici jsem neskončil jen proto, že jsem mohl jít do malého bytu k mámě. Ale žít dohromady se nám vzhledem k jejímu věku a mé touze alespoň po malém soukromí nedařilo. Zaměstnání jsem navíc marně hledal dva roky. Pomohla mi až Armáda spásy, kam jsem nastoupil do kuchyně,“ líčí. V její ubytovně začal záhy žít, a mimochodem, zcela tam přestal pít alkohol.

„Nebavilo mě stále foukat do testeru, zda jsem nepřekročil povolenou normu půl promile, řešit, co by bylo pak,“ podotýká.

Svět počítačových her

Za tu dobu, co připravoval a rozděloval na charitě jídlo, vyslechl stovky lidských příběhů. Nesoudí nikoho. „Byli mezi nimi chlapi, které žena po rozvodu vykopla z baráku, důchodci, jimž nestačí penze na zaplacení bytu, mladí, závislí na drogách či automatech, čerstvě propuštění vězni…,“ vypočítává složení tehdejších strávníků.

Projekt Restart ho tak zastihl zaměstnaného, nicméně přinášel mu výjimečnou šanci: vyřešit si minulost. Dostal byt a práci v Mohelnici a s odbornými dobrovolníky Siemensu začal rozplétat dluhovou past. Jen díky nim za pár týdnů ukončí první rok v insolvenčním procesu, jenž mu schválil ostravský soud. Ještě mu čtyři zbývají. Po celou tu dobu mu zůstane ze slušné měsíční výplaty devět tisíc.

„Vím, že je to má cesta vzhůru. Ne každému podobně osudem zkoušenému člověku se to podaří. Ani jsem netušil, že se mi jednou stane zaměstnání koníčkem,“ směje se.

Na pracoviště - do svazkárny statorových plechů - s oblibou chodívá na odpolední a noční směny. „Dny mi líp odsýpají. Když mám volno, rád unikám do světa počítačových her. Jsem obecně šťastně doma sám. S nikým se moc nestýkám. Synové žijí daleko, v Anglii. Teď chci pro ně jediné - aby jednou neřešili mé dluhy.“

Z azylového domu do centrály

„Do Siemensu jsem se dostal z azylového domu. Naštěstí jsem tam pobýval, když Restart spouštěli… A abych nezapomněl, říkejte mi Adame,“ nabízí mi sympatický muž v nažehlené slušivé košili v centrále velké mezinárodní firmy.

Že přišel z právě tohohle programu, ví ve firmě oficiálně jen pár lidí, včetně jeho šéfové. Proto se ani nechce fotit.

„V životě jsem spíš vše pokazil. Nechtěl jsem mít ani nálepku: ten protekční. Snad se mi to daří. Jsem k sobě kritický,“ líčí. Věkem se sice blíží čtyřicítce, nicméně štěstí se mu zatím dost vyhýbalo. Vyrostl v nefunkční rodině ve středně velkém českém městě. Jakmile dosáhl plnoletosti, utekl do Prahy.

„Doufal jsem, že v ní najdu uplatnění, asi jako každý. Nějak jsem se protloukal. Sem tam jsem jel načerno, dostal pokutu, nezaplatil ji. Záhy to skončilo exekucemi. Ale přesto jsem si stačil ještě dodělat školu,“ popisuje v kostce začátek potíží.

Na ulici se dostal před třemi roky z velké části „z vlastní blbosti“, jak podotýká. S cílem nemyslet na rostoucí dluhy odjel za prací do ciziny. Jenže… Několik let tam dřel od rána do večera, prakticky za byt a stravu. Zdravotní a sociální pojištění za něj zaměstnavatel neplatil.

„Místo splácení závazků mi vznikaly nové. Jenže zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Navíc když jste sám jako já, vaše problémy se násobí,“ povzdechne si.

Snaha o změnu

Podobné situace jsou podle něj pro lidi bez domova typické. Ač se snaží potíže nevnímat, kdesi uvnitř je rozkládají. Časem spolehlivě křehkou psychiku ovlivní. Pan Adam hned zdůrazní, že i v největším „srabu“ nikdy nebyl evidovaný na úřadu práce, nepobíral dávky v nezaměstnanosti a o finanční pomoc v nouzi zažádal jedinkrát.

„Já se opravdu vždycky snažil pracovat, dostat se do té takzvané střední třídy. Věřte mi, nebo ne, ze dna je to hodně těžké,“ podotýká. Po návratu z ciziny našel dočasný nocleh v azylovém domě. „Pod most jsem nechtěl. Když přišel Restart, cítil jsem šanci. Vyplnil jsem dotazník, napsal motivační dopis a doufal,“ popisuje. Personalisty přesvědčil. Nastalo pátrání, kde by se nejlíp uplatnil.

Pan Adam sebekriticky přiznává, že v tu dobu věděl o řadě svých nedostatků, včetně jazyků. Angličtinu a němčinu sice ovládal, jenže ne zcela dokonale. Když mu nabídli před necelými dvěma roky místo v pražské centrále, byl nadšený: „Rovněž do výroby bych šel. Stejně tak bych se klidně odstěhoval, i když jsem v Praze za ty roky zvyklý.“

Se stálým příjmem přišla vysněná šance, jak se vypořádat s minulostí. S pomocí lidí v Siemensu našel pro sebe tu nejlepší cestu, aniž šel do osobního bankrotu. „V něm bych přeplatil desítky tisíc,“ vysvětluje. Teď sice přemýšlí nad každou korunou vydanou z výplaty, ale věří, že do pěti let bude líp. Ke spokojenosti mu teď stačí „něco sladkého na zub, pěkný film nebo krásná knížka“.

Adam už nesní

Ve firmou placeném bytě žije sám. „Mně to plně vyhovuje. V práci komunikuji, doma mlčím,“ tvrdí. Dodává, že s jistou dávkou uzavřenosti se narodil, což se v nouzi hodilo: „Nespadl jsem do špatné společnosti. Nezačal jsem neúspěchy utápět v alkoholu.“

Z tehdejšího azylového domu mu zbyl jeden známý. Občas si vymění pár vět na Facebooku.

„Mezi bezdomovci je nezájem o druhé takřka pravidlem. Musíte se hlavně starat o sebe, o to, abyste přežil. Lidé se také stále stěhují, což vytváření vazeb omezuje,“ shrnuje. A o čem sní, až závazky splatí? Posmutněle odpoví: „Já už nesním. Život mě naučil, že to někdy, na rozdíl od pohádek, nekončí happy endem. Teď chci hlavně pracovat a vrátit Siemensu důvěru, kterou mi dal. Dělám to nejen kvůli sobě, ale i kvůli dalším lidem bez domova, aby dostali - stejně jako já - možnost uklidit si stůl před sebou.“