Hlavní obsah

Jaroslav Plesl: Jsem odjakživa kavárenský typ

Právo, Dana Braunová

Asi bychom u nás ani ve světě nenašli jiného herce, který dvakrát za svou kariéru ztělesnil titulní postavu nejhranější Shakespearovy tragédie. Jaroslavu Pleslovi se to podařilo, ač po ní nikdy netoužil.

Foto: ČT - Yan Renelt

Kvůli prvorepublikovému filmovému magnátovi Miloši Havlovi se v televizním seriálu Bohéma proměnil v kučeravého blonďáka.

Článek

„Když se nás na škole ptali, po jaké roli toužíme, nikdy jsem neuměl odpovědět. Zaráželo mě, kolik kolegů jmenovalo Hamleta. Mám k téhle roli velký respekt, protože stojí na piedestalu, stala se symbolem divadla a herectví: když se chce v nějaké karikatuře znázornit herec, nakreslí se postava s lebkou v ruce. A vždycky ho hráli významní herci - budu výjimka potvrzující pravidlo,“ směje se dvaačtyřicetiletý člen Dejvického divadla, který je televizním a filmovým divákům nejvíc známý z rolí podivínů a zoufalců.

Jaké bylo vaše první setkání s „dánským princem“ před jedenácti lety?

V Dejvicích ho měl původně hrát Ivan Trojan, ale z osobních důvodů od toho odstoupil. A pro mě to byla obrovská příležitost. Pracovali jsme tenkrát s překladem Jiřího Joska, což pro mne znamená jisté úskalí, protože teď Hamleta zkoušíme v překladu Martina Hilského.

Derniéru jsme v Dejvickém divadle měli někdy před šesti lety, doufal jsem tak trochu, že jsem ten text zapomněl, ale nestalo se a mozek mi posílá do úst dávné Joskovy věty. Dost s tím bojuju.

Foto: Hynek Glos

V dejvické inscenaci Shakespearovy Zimní pohádky hraje ctnostného sicilského šlechtice Camilla. Na snímku spolu s Petrem Vrškem a Pavlem Šimčíkem.

S kterým překladem se vám jako herci lépe pracovalo?

Podstatný byl přístup režisérů. Ode mne by bylo troufalé srovnávat. V Dejvickém divadle to byl Mirek Krobot, který je věcný, úsporný, řeší situace napřímo, takže mu byl bližší Joskův překlad.

Profesor Hilský je košatější, vzletnější, jeho slovní bohatství je bezedné. Proto po něm sáhl Michal Vajdička (slovenský divadelní režisér, bývalý umělecký šéf Dejvického divadla - pozn. red.), který je emotivnější než Mirek Krobot. Nicméně oba překlady považuji za skvělé: jak pan Josek, tak pan Hilský jsou ve svém oboru virtuosové, a já před jejich uměním smekám až na zem.

Shakespearovy texty rád i jenom poslouchám. A už během čtených zkoušek u stolu vám dojde, s jak mimořádným dílem se setkáváte, jak náročná, a přitom fascinující práce vás čeká. Jak vás může povznést a zároveň při nedostatku pokory a píle zdrtit.

Čím se budou vaši dva Hamletové lišit?

Hamlet na Pražském hradě bude rozhodně expresivnější a emotivnější, než byl ten v Dejvicích. Souvisí to i s prostorem, kde budeme hrát. Říká se, že vystupovat na Pražském hradě je ze všeho nejvíc sportovní výkon. Nebude se jako v předchozích letech hrát v Nejvyšším purkrabství, ale v Královské zahradě u Míčovny, kde to má až pohádkovou atmosféru, nesoucí v sobě dávné královské příběhy i bez Shakespeara. Scházela se tu k procházkám nejvyšší evropská aristokracie, splétaly se zde nitky politických i milostných eskapád.

Míčovna je krásnou renesanční architekturou, ale taky tam mohou být slyšet tramvaje a mopedy deroucí se na plný kotel do serpentiny Chotkových sadů… Hraní na detaily asi neprojde, člověk se musí rozmáchnout a ozvat se, aby ho těch několik stovek diváků slyšelo.

Foto: Hynek Glos

Na scéně Dejvického divadla v Čechovově dramatu Racek jako neurotický začínající spisovatel Treplev s matkou, stárnoucí herečkou Arkadinovou v podání Kláry Melíškové.

Rozsah Hamletova textu je obrovský, když se ale do něho ponoříte, chápete, proč je pro tolik herců vysněnou rolí. Strhne vás natolik, že můžete na jevišti zažít skutečné emoce, skutečný prožitek. Nejsem typ herce, který se do emocí propadne a ty se pak změní v hysterii. Mám na mysli stav, kdy nemůžete udělat chybu, protože se stanete tou postavou. To je vzácné a opojné, a když se to stane, je mé řemeslo tím nejhezčím na světě.

Chápu, proč se Shakespearovy hry inscenují čtyři sta let, proč fascinují diváka i herce. V porovnání s kvanty slátanin, které jsem při své práci za ta léta přes sebe přetavil, mi přijde tato divadelní klasika o to víc geniální.

Zažil jste někdy předtím onu euforii?

Naštěstí několikrát. Pánbůh zaplať! Třeba ve hře Hrdina západu v režii Ondry Sokola (za hlavní roli ve hře irského dramatika Johna M. Synga dostal Cenu Alfréda Radoka - pozn. red.). Výborná hra, kde se střídá próza s veršem. Tehdy mi s textem pomáhala paní Ada Fryntová, skvělá česká herečka a pamětnice, která znala celou předválečnou avantgardu. Vyprávěla mi o nich neuvěřitelné příběhy. Učila na DAMU a zformovala několik generací českých herců.

Nejsem typ herce, který se propadne do emocí a ty se pak změní v hysterii.

Využil jste jejích vzpomínek při natáčení Bohémy, kde jste hrál prvorepublikového filmového magnáta Miloše Havla?

Ano, znala ho a vyprávěla mi velmi zajímavé věci o něm i dalších lidech, kteří v Bohémě vystupovali. Slíbil jsem jí ale, že si je nechám pro sebe. Řeknu jen, že kolegialita se mezi předválečnými hvězdami moc nenosila.

Původně jsem si ale přál hrát Vlastu Buriana - dokonce jsem párkrát zaslechl, že mu jsem trochu podobný. Třeba když jsem hrál ve Zlíně Chlestakova v Gogolově Revizorovi, říkali mi, že připomínám projevem Buriana. Jenže v Bohémě musel být starší než já a Vladimír Javorský ho zahrál geniálně.

Foto: archív ČT

Spolu s Miroslavem Krobotem ztělesnili v komediálním seriálu Čtvrtá hvězda povedenou dvojici hotelových kuchařů: Smutný neuměl vařit, jeho šéf Tichý zase přišel o chuť.

Režisér Robert Sedláček mi nakonec svěřil ambivalentní roli Miloše Havla. Přečetl jsem si o něm všechno možné a jeho příběh mě fascinoval a nadchnul. Geniální podnikatel balancující za protektorátu mezi zachováním svého byznysu, který za okupace držel nad vodou spoustu lidí, a snahou neušpinit si ruce s nacisty.

S postavou Miloše Havla jsem strávil půl roku života, vstával jsem kvůli líčení na blonďáka o půl čtvrté ráno, kdy jsme s maskérem Martinem Valešem byli na Kavčích horách úplně první a kromě nás a vrátného tam nebyla živá duše. Hodiny jsme si s Robertem Sedláčkem lámali hlavy, jak postihnout jeho charakter a projev, o němž jedni hovořili jako o arogantním a povýšeném, jako o zhýralci a bohémovi, a druzí jako o neskutečně statečném, velkorysém a okouzlujícím muži.

Hodnotit kohokoli z bezpečí gauče, v době, která je velmi klidnou, přejedenou a rozmazlenou, je snadné jako facka. Můžete se holedbat řečmi o statečnosti, ale opravdové odpovědi o svém charakteru se člověk dozví, až když je konfrontován se skutečnými situacemi a okolnostmi. Teprve tehdy je nám nastaveno ono hamletovské zrcadlo a mnohdy se nestačíme divit, co v něm vidíme.

Zajímavou postavu naší novodobé historie jste si zahrál i v Českém století.

Václav Klaus byl výzva. Namítal jsem, že jsem úplně odlišný člověk než on, jinak vypadám, mám jinou povahu. První natáčecí den, kdy jsem naštěstí nemluvil, točil i Marek Daniel coby Václav Havel. A on se převtělil do Havla se vším všudy. Se všemi pohyby i řečovými vadami.

V tu chvíli jsem pochopil, že původní koncepce, jak budu Klause hrát, se zhroutila. Já ho totiž nechtěl napodobovat vůbec. Ale nebylo zbytí, sedl jsem k internetu a začal profesora Klause nahrávat do mozku a do těla. Musel jsem si dávat pozor, aby to nesklouzávalo k parodii, k čemuž pan profesor svým projevem poněkud svádí.

V Dejvickém divadle jste už sedmnáctou sezónu. Je pravda, že soubor prochází tvůrčí krizí?

Vidím to tak, že odchodem Mirka Krobota z pozice uměleckého šéfa skončila jedna epocha, nacházíme se v etapě přerodu a nadechujeme se k něčemu novému. Krizí bych to rozhodně nenazval. Diváci chodí, máme se rádi a to, co děláme, nás baví. Někdo se možná ohlíží zpátky. Já ne. A svůj herecký život spojuju nadále s Dejvickým divadlem.

Dostal jsem během let několik nabídek - z Vinohrad, z Jezerky, z Činoherního klubu - vždycky mi to polichotilo, ale z Dejvic bych neodešel.

S dejvickými kolegy jste u televizních diváků bodovali v komediálním seriálu Čtvrtá hvězda. Dočkáme se pokračování?

Bohužel to tak nevypadá, prý se má v nejlepším přestat. Škoda, protože seriál skončil v okamžiku, kdy jsem se já, tedy neschopný kuchař Smutný, stal ředitelem hotelu.

Čtvrtá hvězda měla obrovský divácký úspěch. Dokonce jsem párkrát dostal v hospodě nabídku, že nemusím platit, ale mám jim uvařit. No, nevím. Já umím uvařit kafe, čaj, vajíčko, špagety a zapečené brambory. Tak jestli nějakému restauratérovi tohle stačí, ať se ozve. Jo a nechci vstávat brzy ráno a dělat snídaně.

Foto: Stream.cz

Jako automechanik Bóďa to neměl v seriálu Autobazar Monte Karlo lehké: bezmezně ctil šéfa Karla (Petr Čtvrtníček), který ho bezostyšně vykořisťoval, tiše a beznadějně miloval sekretářku Bublinu (Lucie Polišenská), která ho přehlížela.

Musel jste se nějakou dovednost pro roli naučit?

V listopadu půjde do kin film Miroslava Krobota Kvarteto, kde hraju houslistu. Hrával jsem na piano, na housle nikdy. Mirek Krobot je perfekcionista a nechtěl, aby to dopadlo jako ve většině českých filmů, že když herec hraje na housle, je jasné, že je drží v ruce poprvé v životě a že mu museli vysvětlit, že se nehraje houslemi na smyčec, ale obráceně.

Chodil jsem tři čtvrtě roku, poslední tři měsíce každý den, do houslí, střídali se na mně dva pedagogové, Ondra a Matěj, oba se svatou trpělivostí. Takhle dlouho a důkladně jsem se ještě nechystal na žádnou roli. Snad to bude aspoň trochu poznat.

Na podzim máme s Mirkem Krobotem a dejvickým souborem zkoušet s Rosťou Novákem a jeho La Putykou představení, takže budu předstírat, že jsem pohybově nadaný. Putykáři jsou fantastičtí akrobati a po minulém týdnu, kdy jsme měli takové seznamovací soustředění, jsem zjistil, že budou i lepšími herci, než jsme my. Nehledě na to, že já byl zralý na lázně a v sobotu jsem se nemohl zvednout z postele, jak mne bolelo celé tělo.

Sportovní nadšenec tedy nejste.

Jsem odjakživa kavárenský typ. Jen jsem přede dvěma lety přestal kouřit. Ze dne na den mi to přestalo chutnat. Kouřil jsem od čtrnácti a skončil jsem na krabičce denně. První, co jsem ráno udělal, bylo, že jsem si na balkóně zapálil. Začalo mě to štvát, protože mi bylo pořád trochu špatně. Byl to takový můj provozní stav. Vlastně se moje tělo rozhodlo za mě a já jsem mu za to dost vděčný.

Na sport jsem nikdy nebyl, mám jiný ventil: provázím na zámcích. Bohužel v letošním létě budu mít málo času, vyměnil jsem zámky za Hrad.

Foto: archív ČT

S režisérem Českého století Robertem Sedláčkem při natáčení scény, kdy Václav Klaus představuje na tiskové konferenci kupónovou privatizaci.

Kde vás mohou návštěvníci památek potkat?

Na Hrádku u Nechanic a na Vranově nad Dyjí. Můj kamarád Radek Ryšavý, se kterým jsem kdysi provázel v Novém Městě nad Metují, vyhrál ve Vranově výběrové řízení na kastelána. Ten zámek jsem měl od dětství moc rád. V letošní sezóně je nově reinstalován, což je současný trend v památkové péči - interiéry se zařizují podle dobových fotografií, muzeální expozice se proměňují v pokoje, kde se opravdu bydlelo. Sály, salóny a další prostory získávají původní význam.

Jak se tahle vaše záliba zrodila?

V dětství jsem našel u babičky v knihovně publikaci Hrady a zámky. Bylo jich tam asi 150, u každého krátký popisek, všechny jsem se je naučil zpaměti. Tím to začalo. Hodně mě v tom podporovali rodiče, objížděli jsme Škodou 120 hrady a zámky po celé republice. Přespávali jsme v kempech s jednou toaletou a jednou sprchou pro sto kempařů, máma vařila na plynovém vařiči. Někdy jsme spali na parkovišti, abychom byli u pokladny první.

Přes všechno nepohodlí, které jsem si tehdy neuvědomoval, to bylo báječné a moc rád na tyhle výlety vzpomínám. Už někdy ve třetí třídě jsem si na psacím stroji sepsal průvodcovský text k Hrádku u Nechanic a představoval si, jak provázím. Jakmile jsem dosáhl šestnácti let, rozeslal jsem asi dvacet dopisů na různé hrady a zámky. Dodnes si vybavuju to vzrušení, když přicházely obálky s razítky těch objektů. Začínal jsem v Novém Městě nad Metují a na Sychrově. Od sedmnácti doteď provázím na Hrádku. Trávil jsem tam víkendy, prázdniny.

Berou vás návštěvníci jako průvodce, nebo jako známého herce?

Zpočátku jsou zaskočení, protože nevědí, co si mají myslet, jestli jsem to já, nebo ne. Pak samozřejmě přijde řeč i na moje role a nezbytné focení. Největší radost mám, když mě při odchodu víc pochválí za provázení než za to, že jsem jim na Vranov nebo Hrádek přivezl svůj obličej. To je potlesk vestoje.

S divadelním představením to má hodně společného. Odehrává se v kultivovaném prostředí, musím se zodpovědně připravit, hodinu udržet pozornost návštěvníků a neunudit je k smrti. Mám radost, když vidím, že je to bavilo a rozdmýchalo to v nich třeba alespoň částečně zájem o historii.

Foto: Milan Malíček, Právo

Na letošních Letních shakespearovských slavnostech se představí jako Hamlet. „Může vás povznést a zároveň při nedostatku pokory a píle zdrtit,“ říká o této roli.

Na jakou vaši roli nejvíc vzpomínají?

V minulé sezóně to byl Hilsnerův obhájce ve Zločinu v Polné a pak automechanik Bóďa v Autobazaru Monte Karlo (komediální seriál internetové televize Stream - pozn. red.).

To byl neuvěřitelný bambula. Na vás se takové role dost lepí.

Točím je rád - jsou zábavní, diváci je mají rádi a dlouho si je pamatují. Jsem ale rád, že dostávám i jiné příležitosti jako ve Zločinu v Polné nebo v Bohémě. A i houslista v Kvartetu je docela frajer. A moc rád hraju v pohádkách. Pohádkové přehrávání, to je slast.

Od přírody jsem líný člověk, ale okolnosti ze mě udělaly pracanta.

Těší vás, že vás lidé poznávají?

Těší mě, když za mnou někdo přijde a řekne mi, že má rád moji práci, že se na mne těší do divadla, že mne pokládá za slušného a pracovitého člověka.

Je něco, co byste chtěl na svém životě změnit?

Chtěl bych mít víc času na sebe. Od přírody jsem líný člověk, ale okolnosti ze mě udělaly pracanta. Dostaly mě do otáček a je to proti mému naturelu. Já nemůžu mít ani pejska.

Na druhou stranu nechci o práci, kterou dostávám, přijít, takže se někdy chovám jako blázen a nenasyta a na všechno kývám. Kdybych měl Arabelin prsten, všechno bych zastavil a dal si roční pauzu. Ráno se vzbudit a nic nemuset. Ale učím se radovat z okamžiků a musím k divadlu trochu rouhačsky říct, že tyhle chvíle zažívám na památkách. Třeba když na Vranově ráno otevřu okno svého pokoje, podívám se do údolí, z něhož stoupá pára z lesa, kterou protínají paprsky ranního slunce. A tehdy je čas na herecký patos a řeknu si: Okamžiku, jsi-li skutečný, postůj.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám