Tradice letních bytů aneb Když venkov zaplavili lufťáci

Pobyt na letních bytech na venkově se týkal středních a vyšších vrstev společnosti. Žena byla běžně v domácnosti, rodinu finančně zajišťoval muž. Mnohdy vyvezl rodinu na venkov a zase se vrátil do města, kde se na léto proměnil – často s velkým uspokojením – ve slaměného vdovce.

Muži ve vyšším postavení mívali i jistá privilegia včetně práva na delší dovolenou (čím výše postavený úředník, tím delší měl volno). Pobyt na venkově navíc nebyl příliš drahý. Hospodyně si během něj většinou samy vařily, služebnou na léto propouštěly, čímž se rovněž ušetřilo, mnohé rodiny jezdily k příbuzným, kterým neplatily vůbec nic.

Otázkou, kam na letní byt, se zabývala většinou hlava rodiny již od jara. Nabídky volných pokojů nebo někdy i celých chalup na venkově se objevovaly v novinových inzerátech. Zájemci s předstihem jezdili na uvedené adresy a zjišťovali, zda se nabídka shoduje s realitou.

Důležité bylo vhodné vlakové nebo autobusové spojení, neboť mnoho lufťáků, letňáků, vzducholapků či vzdušníků, jak se letním hostům říkalo, ještě nevlastnilo automobil. Inzeráty většinou slibovaly čistý vzduch, přírodu a patřičné pohodlí.

Teprve na místě zájemce leckdy zjistil, že v obci je jen prašná cesta, na dvorku páchnoucí hnojiště a ve vlhkém a tmavém pokoji, určeném pro hosty, spousta much a jiného hmyzu. Zhýčkanějším jedincům nevyhovoval suchý záchod, nedostatečné osvětlení v chalupě či tvrdé postele s žíněnými matracemi.

Ne vždy měli letní hosté k dispozici kuchyni se sporákem a troubou, a tak si jídlo připravovali jen na lihových vařičích nebo byli odkázáni na stravování po hospodách. Ideální proto bylo jezdit do míst na doporučení známých nebo těch, která znali z minulosti. Rodina se často vracela na totéž místo, a pokud jí to finanční situace umožňovala, časem si v oblíbené lokalitě pořídila vlastní chalupu nebo letní vilu.

Cílem letních pobytů měla být hlavně změna prostředí, útěk z rušného města do klidu, do přírody. Vstávalo se pozdě, vydatně snídalo, poté si muži pročetli noviny a ženy se vydaly obstarat potraviny k obědu. Většinou mířily k místním sedlákům pro domácí produkty – mléko, vajíčka, sýry, maso, brambory – a libovaly si, jak budou teď jíst zdravě. Zbytek dopoledne strávily přípravou jídla, pokud se rodina nevydala na oběd do někdy i dost vzdálené restaurace.

Cílem výletů bývaly také rozhledny, hrady a zámky v okolí či koupaliště. Někdy se lufťáci, roztroušení po okolí, navštěvovali navzájem a debatovali u kávy či sklenky vína. Muži se věnovali kartám, sportovněji založené rodiny módnímu tenisu, pokud byly někde v blízkosti kurty, či cyklistice. Téměř všichni také vyráželi do lesa na houby a jiné lesní plody, které pak po zbytek dne zpracovávali.

Večer se chodilo za zábavou do místního hostince, na film do kina nebo do divadla na představení místních ochotníků. Někdo si po večerech četl, ženy často pletly nebo vyšívaly.

Počátky prázdninových pobytů lufťáků v šumavských Malenicích měl na svědomí místní farář František Pavlíček, za nímž v roce 1860 přijel jeho bratr Bartoloměj, tehdy student. Místo si velmi oblíbil, a tak se sem pravidelně vracel, později i se svou rodinou. To už byly na faře zřízeny jednoduché hostinské pokoje.

Po smrti faráře přesídlil jeho bratr Bartoloměj do domu čp. 45, který vlastnili Jan a Marie Podskalských. Jak jméno napovídá, jedná se o předky populárního režiséra Zdeňka Podskalského, jehož rod je s obcí spojený po několik století.

Od roku 1913 pak Pavlíčkovi přesídlili na léto do luxusnějšího prostředí – vily Marie, kterou mezitím v tzv. Zámostí postavili bratři Jan a František Podskalských pro svou maminku, podle níž dům také pojmenovali.

Také další malenický farář, František Bronec, myslel na letní hosty, pro něž na části farské zahrady postavil v roce 1893 dřevěný kuželník. Stal se oblíbeným místem každodenního setkávání a porovnávání výkonnosti mezi lufťáky a domácími.

V době, kdy byla dostavěna vila Marie, měly Malenice 573 českých obyvatel, 115 domovních čísel, železniční zastávku, farní úřad, trojtřídku, tři obchody se smíšeným zbožím, kujnou huť, mlýn, tři hostince, dva krejčí pro muže, dvě švadleny pro ženy, zahradníka, dva kováře, řezníka, truhláře, koláře, dvě cihelny a ochotnické divadlo.

Několik vil i většina domů byly zařízeny pro letní hosty. Maleničtí pochopili, že si mohou přes léto příjemně přivydělat a společensky si užít s mnohdy zajímavými letňáky.

Polovinu vily Marie vlastnil František Podskalský, dílenský učitel na průmyslovce v Praze, kterému se z manželství s Marií Hesounovou v roce 1923 narodil jediný syn Zdeněk.

„Výborně se na mě hodil tehdejší – poněkud hanlivý pojem – jedináček. Ve vsi mi prý říkali Zdeněček z vily a chodil jsem v námořnickém oblečku,“ vzpomínal později Zdeněk Podskalský.

Jeho tatínek byl všeuměl a v podkroví vily měl dílnu, v níž kutil. Měl v kraji první motocykl s řemenicí, postaral se o první veřejné osvětlení u mostu přes říčku Volyňku, později zavedl do vsi elektriku. Byl ale také vášnivý myslivec a v ochotnickém spolku hrával milovníky. Zemřel, když bylo Zdeňkovi čtrnáct.

Po roce 1945 se fenomén letních bytů vytrácel, ale nikdy zcela nevymizel. Postupně se proměnil v chalupaření a chataření. V Malenicích se zrodila dvě přirozená centra, která především v 70. a 80. letech minulého století hostila mnohé zajímavé osobnosti. Tím prvním byla opět vila Marie, kde trávil Zdeněk Podskalský většinu svého volného času.

S ním sem začala jezdit i jeho partnerka, populární herečka Jiřina Jirásková, která tu po roce 1969 našla doslova azyl. Poté, kdy odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, měla na několik let zákaz filmování. Při práci na zahradě u „Podskaláka“, jak se režisérovi říkalo, zapomínala na všechny křivdy.

Druhým centrem se stal dům malíře Jaroslava Peška, kamaráda Zdeňka Podskalského od dětských let. Oba také působili v malenickém ochotnickém spolku. Osobností, která všechny tmelila dohromady, byla malířova manželka, profesorka Marie Pešková, vynikající břišní chiruržka. Zatímco přes týden operovala na chirurgické klinice v Praze, o víkendech pobývala se svým mužem v Malenicích.

Zvládala péči o dům i zahradu, a ještě pokaždé navařila pro všechny, kdo přijeli na návštěvu, a pro manžela na týden dopředu. K Podskalským a Peškům přijížděli logicky především malíři a herci – a dva z nich, Olga Čuříková a Jiří Pleskot, si tu nakonec také koupili chalupu. Dnes můžete jít všem zapálit svíčku na zdejší hřbitov anebo si na ně zavzpomínat v Síni slávy na malenické faře.