V seriálu Přístav jste si zahrála manažerku nahrávacího studia, která loví zajíčky. Nakolik jí rozumíte?

Je to pro mě španělská vesnice. Neumím si představit, že bych takhle vyjížděla po chlapech. Nikdy jsem to nezažila a myslím, že ani nezažiju. Bylo by mi to neskutečně žinantní.

Dneska se ale rozdíly mezi pohlavími stírají.

Ano, ale já na to nemám povahu. Připadala bych si, že takové svádění je vynucené, a to nemám ráda.

Je vám příjemnější tradiční rozdělení rolí?

Ne. Nejsem zakonzervovaná ve škatulkách a stereotypech. Pro mě je prioritou, aby věci byly přirozené. Jsem hodně intuitivní člověk.

Nicméně vztahů, kdy je žena starší, přibývá. Co si o tom myslíte?

Vztahy nejsou o věku. Když potkáte někoho, s kým máte osudový a bytostný vztah, je větší věkový rozdíl zanedbatelný. Kolem sebe vidím mnoho vztahů podobně starých lidí, které často končí krachem. Takže co je potom zárukou kvalitního vztahu?

Jako manažerka nahrávacího studia svádí v seriálu Přístav o dost mladšího muzikanta, kterého hraje Petr Lexa.

Jako manažerka nahrávacího studia svádí v seriálu Přístav o dost mladšího muzikanta, kterého hraje Petr Lexa.

FOTO: archív TV Prima

Vy sama máte partnera o dvacet let staršího.

Ano, ale to není moje cílová skupina. Prostě jsem potkala muže mého života, a on je o dvacet let starší. Necharakterizuje to můj vkus ani moje zaměření, ale mě jako člověka, který je otevřený věcem, co přicházejí. A cítí, že pokud je něco ono, není třeba se nechat svazovat.

Má váš muž i starší duši?

Mentálně je velmi mladý. Věk je v hlavě. Je energický a mladě uvažující člověk, což je skvělé. Jsem přesvědčená, že ho v tom udržují i naše děti, je jim dvanáct a osm. Prostředí na člověka působí, ale musí k tomu mít předpoklad a být tak založen.

On je však umělec a otevřená duše. Je malíř, ale v Německu, kde studoval, titul akademický malíř nepoužívají. Takže je malíř, designér, výtvarník.

Benares, místo, které navštívila během své cesty po Indii, zachytila na jednom ze svých obrazů.

Benares, místo, které navštívila během své cesty po Indii, zachytila na jednom ze svých obrazů.

FOTO: archív Ivy Kubelkové

Vy také malujete, že?

Ano, dokonce budeme mít v červnu v Chebu společnou výstavu. Mám čest tam vystavit několik obrazů, které jsem namalovala před pár lety. Víc času na to bohužel nemám.

Moje tvorba je poměrně jednostranná. Tehdy jsme se vrátili z Indie, takže jsem malovala zážitky z cesty. Zachytila jsem několik měst, třeba Benares a jeho spaloviště lidských těl.

S malířem a designérem Georgem Jiraskem žije již patnáct let. Mají spolu dvě dcery, Natálii a Karolínu (v popředí).

S malířem a designérem Georgem Jiraskem žije již patnáct let. Mají spolu dvě dcery, Natálii a Karolínu (v popředí).

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Proč jste se vypravila do Indie?

Už je to skoro patnáct let. Partner se tam vždy chtěl podívat a mě to táhne taky na Východ. Ať už se to týká filozofie, nebo stylu života. Východ mi vyhovuje víc než Západ. Jeho víra a její neskrývání mi přijdou svobodné. I v tom nepořádku, který tam panuje, protože pod ním vidím opravdovost. Tamní důležité věci vnímám naopak pročištěnější než ty naše umělé.

Zmínila jste, že věk neřešíte, týká se to i vaší čtyřicítky, kterou jste nedávno oslavila?

Nijak se nad ní nepozastavuju. Pro mě vše běží dál. Cítím se nejkrásněji, jak jsem se zatím kdy cítila. V soukromí i profesně. Dvacet let práce v showbyznysu se zúročilo v projekty, které mi dělají radost. Děti mi taky dělají radost, i když u té starší už pomalu nastupuje puberta. Neřekla bych, že se jí bojím, nebo že se na ni těším. Ale očekávám ji. Všichni mě straší, jak to může být náročné. Ale my jsme zatím ve fázi, kdy pořád diskutujeme. S oběma dcerami probíráme všechno možné i nemožné.

Iva Kubelková

Iva Kubelková

FOTO: Jan Tůma

Vychováváte děti jinak, než vaše maminka vychovávala vás?

Určitě ano. Jsem z generace, která zažila komunismus, ale děti vychovávám už v jiné době. Což je obrovský rozdíl. Jsme na přelomu a všechno je jinak. Prostředí, sociální nastavení, atmosféra ve společnosti. Musím děti vychovávat tak, aby to bylo poplatné době. A i výchova podléhá módě. Teorie psychologů se mění. Děti jsou sice pořád stejné, ale tehdy pro ně bylo dobré něco úplně jiného! Snažím se mít nadhled a situace řešit případ od případu. Výchova se odvíjí hlavně od toho, jaká jsem já nebo jací jsme my jako rodiče. Svůj stín člověk nepřekročí.

Jste přísná maminka?

Když mi dojde trpělivost, je to prostě tak. A je úplně jedno, že se říká, že by to mělo být jinak. Prostě trpělivost došla a je to. Striktně se ale držíme toho, že děti netrestáme fyzicky. Žádné plácání přes zadek nebo pohlavky. To je jasně definovaná zásada. Hranice se dají nastavovat i jinak. Bitím děti rodič spíš degraduje, než aby je vychovával. A přesto si troufám říct, že jsem docela přísná máma. Rozhodně nejsem liberální rodič, který by je nechal dělat, co chtějí. Spíš se je snažím vést k věcem, které jim život usnadní.

Vaše starší dcera Natálka taky zkouší modeling?

Ne. Dlouho jsem se snažila držet děti mimo svět médií, než se dostanou do věku, kdy se mohou rozhodovat samy. Což přišlo. Chtěly se mnou jít na nějaké společenské akce a já je nechci zavírat doma. Tak jsem je vzala s sebou. A dala pak na Instagram svou fotku s Natálkou. Vyvolala velký zájem. Začaly se ozývat modelingové agentury. Mám ale pocit, že je na to malá. Dvanáct let je hodně málo. Na to je čas, pojďme se o tom bavit, až ti bude patnáct, řekla jsem jí.

Lékařku hrála v seriálu Cesty domů, ředitele nemocnice ztvárnil Vladimír Kratina.

Lékařku hrála v seriálu Cesty domů, ředitele nemocnice ztvárnil Vladimír Kratina.

FOTO: archív TV Prima

Co vám udělalo radost v práci?

Jsem ráda, že mohu moderovat Jak se staví sen. To je jeden z nejhezčích pořadů, které jsem uváděla. Je pozitivní, živý, interaktivní. Setkávám se v něm s příběhy, kdy si uvědomím mnohé. Má to však vždy dobrý konec. Vždyť kdo by nechtěl plnit sny? Taky nastupuju do seriálu, který se teprve začne točit. Tam se budu objevovat víc než v Přístavu.

No a můj hudební projekt Iva Kubelková and band mě taky moc baví. Pustila jsem se do vlastní tvorby. S partnerem píšeme texty a skládám i hudbu, jinak ten projekt přitahuje už i zajímavé textaře a skladatele, se kterými začínám spolupracovat. Rádi bychom na konci roku vydali s kapelou CD.

To zní až neuvěřitelně. Spokojená žena v nejlepších letech. Je to skutečně tak?

Nevím úplně, ale pohoda je v hlavě. A netvrdím, že nejsou situace, které mě netěší.

Jak se k nim stavíte?

Většinou se nehroutím. A když se občas stane, že přijde splín, mám obrovskou oporu v mém partnerovi. Mám neuvěřitelné štěstí, protože když je mi ouvej, on mě z toho dostane. To je požehnání.

Žijete spolu už patnáct let. Jak to, že vám to tak jde?

Netroufám si říct, že to má popsatelný důvod. Vztah je živý organismus, o který se musíme starat. Kytka, kterou nebudete zalívat, taky uschne. Chápu, že lidé na to zapomínají. Přijdou děti, starosti a pozornost a priority se posunou jinam. Vztah začne odcházet a oni se probudí ve chvíli, kdy už se nedá nic dělat. Takže doporučuji bděle si vážit vztahu a nezapomínat, proč jsme si druhého vybrali.

Když je toho na vás moc, jak reagujete?

Mívám splín. Často tak reaguji na lidi, kteří jsou zlí, nepřející a negativní. To mě dokáže hodit do nepohody, nechuti a pochybování. Nejsem příliš sebevědomý člověk a některé věci mě snadno znejistí. Kdybych neměla zázemí, co mi dává jistotu, některé věci bych už vzdala.

Showbyznys si asi nebere servítky.

Je to kruté. Všichni mají potřebu vyjadřovat se ke všemu. Sociální sítě tomu napomáhají. Když něco děláte, inspiruje to druhé k tomu, aby taky něco dělali, ale pak je jiná skupina lidí a tu to štve. Protože nikdy nic nedělali a nevytvořili, chtějí to aspoň kazit. Když není člověk plechový, zamrzí to.

Pořad Jak se staví sen moderuje ráda, protože se v něm plní přání. V jednom z dílů vystoupil i písničkář Wabi Daněk.

Pořad Jak se staví sen moderuje ráda, protože se v něm plní přání. V jednom z dílů vystoupil i písničkář Wabi Daněk.

FOTO: archív TV Prima

Co si v takové chvíli řeknete?

Spoléhám na důležitou věc. Každý má vnitřní hlas, ať už ho nazýváme čímkoli. A jde jen o to, nakolik ho zastřeme a nejsme schopni ho poslechnout, nebo se jím necháme vést. Místo toho si mnozí opakují jen to svoje a mají klapky na uších. U svých dětí se to snažím podporovat, aby nezapomínaly, že v sobě vnitřní hlas mají, a aby se s ním naučily komunikovat. To je totiž něco, co jim může ve chvíli, až já tady nebudu, hodně pomoci.