Na tyto otázky a mnoho dalších odpovídá nejslavnější česká mezzosopranistka v exkluzívním rozhovoru, poskytnutém v Berlíně, kde již třináct let s rodinou žije.

V čem vám Berlín vyhovuje?

Hlavně v tom, že to mám blízko domů. (smích) Líbí se mi spojení Východu a Západu, které Berlín symbolizuje. Mnohé věci mi tady připomínají dětství, navíc tady uměli dát ošklivým věcem ze socialistické éry zvláštní svébytný šarm. Je to velmi otevřené mezinárodní město s mnoha cizinci. Bydlíme sice v rezidenční čtvrti, kde žijí hlavně Němci, ale i to se mění. Když prostřední syn chodil do školky, byli tam samí Němci, tříletá dcera je teď ve třídě, kde jsou z poloviny cizinci.

Nečeká vás stěhování, když se váš manžel sir Simon Rattle stane od září šéfdirigentem Londýnského symfonického orchestru?

Máme v Berlíně dům, do kterého jsme investovali hodně peněz i úsilí. Nedaleko je jezero, kde se můžeme v létě koupat, v zimě se tam bruslí. Kousek je les, kam si chodím zaběhat. Kdybychom chtěli takhle bydlet v Londýně, nedoplatili bychom se. Navíc nechceme děti převést do jiné školy, do jiné kultury. To, že Simon bude od září dirigovat v Londýně, neznamená, že se musíme stěhovat. Pozice šéfdirigenta obnáší povinnost tam být zhruba 15 týdnů v roce. A ne v kuse. Nebude tedy na cestách o mnoho víc než dosud.

Jak se u vás v rodině mluví?

Já na děti důsledně mluvím česky. Vím, že člověk nemá jazyky mixovat. Takhle to mají přesně rozlišené: na mě mluví česky, na tatínka anglicky. Když sedíme u stolu, tak se na ně obracím zásadně česky, pak to manželovi přeložím. Trochu to
zdržuje, ale po těch letech nám to připadá docela přirozené.

Starší syn nemá s češtinou vůbec žádné problémy, víc se jako Čech cítí, má i české chutě, chutnají mu třeba buchty a koláče, mladší zase tíhne spíš k Anglii, doma prosazuje angličtinu, i když se mnou mluví česky. Anežce jsou teprve tři roky, u té to ještě není vyhraněné. Kluci hned ovládali všechny jazyky – češtinu, angličtinu, němčinu. Anežka angličtinu odmítá a němčinu moc nepochytila, protože máme na hlídání Češku a Polku. Takže nejvíc mluví česky a polsky.

Jako patronka nadačního fondu na podporu základních uměleckých škol je vzorem pro nejmladší adeptky zpěvu, které se ozdobily plackou s Magdaleniným portrétem v jejich věku.

Jako patronka nadačního fondu na podporu základních uměleckých škol je vzorem pro nejmladší adeptky zpěvu, které se ozdobily plackou s Magdaleniným portrétem v jejich věku.

FOTO: C.E.M.A. - Jiří Sláma

Je těžké dělit svůj čas mezi profesi a rodinu?

Najít v mém povolání rovnováhu je hrozně těžké. Zařekla jsem se, že budu dělat jen jednu operní produkci ročně mimo Berlín. Šest týdnů se zkouší, dva tři týdny jsou představení a to je pro mě moc dlouhé odloučení. Letos jsem přijala jednu roli v Paříži (Penelopa v Monteverdiho Odysseově návratu do vlasti – pozn. red.) a malou jsem měla s sebou. Do smlouvy jsem si dala, že mě musí o víkendu pouštět domů.

Byly jsme věčně na cestě mezi Paříží a Berlínem, ale bez toho bych to nevzala. Nevidět kluky dva měsíce, to si nedovedu představit. Když ještě nechodili do školy, taky jsem je s sebou vozila. To mnoho zpěvaček nedělá. Na jedné straně to bylo náročné, protože zpěvák se potřebuje vyspat, a to s nimi dost často nešlo. Na druhé straně děti dodají úplně jinou energii. Být sama na hotelu by mě psychicky ničilo.

Kromě toho dělám svoje koncerty a projekty, které si připravuji doma. Koncertní turné netrvají tak dlouho, takže teď dávám přednost koncertování před účinkováním v opeře.

Jeden z projektů, které v říjnu uvidí i diváci v Česku, je vystoupení s flamenkovým tanečníkem. Jak vznikl?

Když jsem se před pěti lety připravovala na roli Carmen, chtěla režisérka, abych se naučila na kastaněty. Většinou na ně hraje někdo v orchestru a zpěvačka to jenom předstírá. Trénovala jsem rok, je to opravdu složité. Dodnes jsem pyšná, že když jsem zahrála na kastaněty při zkoušce s Berlínskou filharmonií, v životě mi orchestr netleskal jako tenkrát.

Nejsem úplně typickou představitelkou Carmen, chtěla jsem se do té role co nejvíc vžít. Přihlásila jsem se na kurzy flamenka. Nejdřív jsem studovala v Berlíně a učitelka mě doporučila ke svému učiteli do Jerezu v Andalusii. Nešlo o to, aby se ze mě stala flamenková tanečnice, ale o emoce, které tanec přenáší. Jela jsem v létě na dva týdny do Španělska, moc mě to bavilo a řekla jsem si, že bych mohla zatančit divákům ve spojení se španělskou barokní hudbou. Budu zpívat s barokními kytarami a můj učitel Antonio El Pipa zatančí flamenco.

A vy?

Není vyloučeno, že jako přídavek zatančíme spolu, ale nějaké úžasné flamenkové sólo nečekejte.

Španělská barokní hudba, Bach, Monteverdi… Co vás tak fascinuje na baroku?

Dává volnost. Mám-li před sebou nějakou romantickou skladbu, třeba mého oblíbeného Mahlera, dostanu notový materiál, kde je všechno jasně zapsané, a pokud chci zůstat té hudbě věrná, nemůžu a nechci to ignorovat. Baroko poskytuje
velký prostor ke kreativitě, hravosti.

Zpívat baroko s barokním ansámblem je jako hrát jazz. S různými muzikanty může stejná skladba znít naprosto jinak, mají jiné aranžmá, použijí jiné nástroje, protože to nebývá v notách přesně zapsané. Když zpívám s velkým symfonickým orchestrem, zní to trochu škrobeně, vážněji, než musí. Takové to buďme seriózní, děláme velké umění. Baroko je uvolněnější.

Předpokládám, že vaše výlety do swingu mají podobnou motivaci.

Když si chci odpočinout, neposlouchám klasiku, ale třeba Billie Holidayovou nebo Ellu Fitzgeraldovou. Je to hudba, která mě uvolní. Nikdy jsem ale nepomyslela, že bych ji interpretovala. Znám se dlouhá léta s Ondřejem Havelkou, který mi nabídl vystoupení se svým orchestrem Melody Makers. Zlákal mě, protože jsem se chtěla co nejvíc dozvědět o swingu a zároveň zůstat věrná svému pěveckému stylu.

Určitě se nebudu pasovat do jazzové zpěvačky. Být s muzikanty, kteří dělají úplně jinou hudbu a fungují na jiných principech než v klasice, je úžasná zkušenost. Čiší z nich radost, je vidět, jak je to baví. Tu bychom měli vnášet i do klasické hudby.

Téměř čtvrt století se pohybujete v operním showbyznysu. Jak byste popsala jeho plusy a minusy?

Sejde-li se dobrá konstelace účinkujících, dirigenta, režiséra, je to nádherná práce a obrovská radost. Vadí mi ale zbytečný stres okolo, na který někteří kolegové nedobře reagují. Projevují se velká ega, soupeření, kdo má na konci nejdelší potlesk, nejlepší kritiky.

Nejhorší jsou různí manažeři jakoby zajišťující své hvězdě ty nejskvělejší podmínky. Takže jí třeba poradí, aby pár dnů před premiérou „onemocněla“, odpočinula si a měla čerstvější hlas než ti, kdo až do konce poctivě zkoušeli. Vytvářejí pocit, že kdo tohle nedělá, není opravdová operní hvězda. Já s tím nesouhlasím, nepřijít na poslední zkoušky bych brala jako podraz na kolegy.

Vystupovala jste několikrát v newyorské Metropolitní opeře. Co ji dělá výjimečnou?

Je to obrovský kolos, kde kupodivu vládne rodinná atmosféra. Dělala jsem tam šest produkcí a vždy jsem se cítila dobře. To však neznamená, že něco mimořádného nemůže vzniknout i na nějaké menší scéně.

Nevzpomínám si, že bych vás slyšela ve Státní opeře Praha.

Mám za sebou několik pokusů v ní vystupovat. (smích) Bohužel na rozdíl od jiných světových operních scén ještě neplánují nadlouho dopředu. Jednou se něco rýsovalo, ale odřekl sponzor a sešlo z toho. Nechci navíc ustupovat z určitých svých požadavků: že bude jedno obsazení, že zpěváci budou na všech zkouškách. Zatím se nám to zkrátka nepodařilo, ale snad mě tam ještě do konce kariéry uvidíte.

Ve vašem rodném Brně to vypadá slibněji?

Jsem patronkou výstavby koncertního sálu v Brně, Janáčkova kulturního centra. Usiluji o to asi dvacet let a teď to poprvé vypadá slibně. V Brně je konečně tým lidí, kteří dělají maximum, a pro je nakloněno i vedení města, což byl dřív problém. Doufám, že si tam zazpívám.

Swing jí sluší: s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers se po loňském úspěchu představí na začátku prosince publiku v několika českých a moravských městech.

Swing jí sluší: s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers se po loňském úspěchu představí na začátku prosince publiku v několika českých a moravských městech.

FOTO: C.E.M.A. - Petra Hajská

V Brně jste se teď zúčastnila happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open, jehož jste patronkou, dokonce jste založila nadační fond. Jak vznikla tato iniciativa?

Delší dobu jsem přemýšlela, jakou oblast uceleněji podpořit. Umělecké vzdělávání dětí mi přijde úžasné a potřebné téma, které je v naší společnosti velmi zanedbané. Nejde jen o přípravu talentovaných dětí, ale především o výchovu komplexní osobnosti a také publika, bez vzdělaného umění strádá. Pro většinu lidí, kteří chodili do zušky, na jakýkoli obor, představuje umění stálou hodnotu pro celý život. Udržet tohle do budoucnosti není v dnešní době jednoduché.

Byla jsem příjemně překvapená, jaký ohlas první celostátní happening ZUŠ Open podporující základní umělecké školy vyvolal. Přála bych si, aby sport a umění pro děti byly prosazované na stejné úrovni. Sport je samozřejmě důležitý, ale musí se rozvíjet i druhá mozková hemisféra. Souvisí to i s duševním zdravím.

Jaký význam sehrála základní umělecká škola ve vaší kariéře?

V tehdejší lidové škole umění jsem se učila hrát na klavír a připravovala jsem
se na konzervatoř. Hrozně mě to bavilo. Byla jsem dítě, které se nemuselo do cvičení nutit, maminka na mě naopak doma volala: „Nech už toho hraní a pojď se aspoň najíst.“ Zpívat jsem začala v dětském sboru Kantiléna (jeho přípravka se dnes jmenuje Magdalenka – pozn. red.).

Pamatujete si, kdy se zrodila vaše fascinace hudbou?

Docela dobře. Asi ve třech letech jsem měla ve školce učitelku, která uměla moc
pěkně hrát na klavír. Zůstávala jsem ve školce mezi posledními a jednou odpoledne, když jsem čekala, až mě přijdou vyzvednout, mi učitelka dovolila si na klavír sáhnout. Dodneška si vybavuji tu neuvěřitelnou radost. Doma jsme klavír neměli, a tak jsem „hrála“ na wawky (domácí plynová kamna – pozn. red.), které mi připomínaly klaviaturu. Hned jak jsem se ráno vzbudila, začala jsem do nich bušit. Rodiče brzy pochopili, že je třeba mi koupit piano.

Kdy došlo na zpěv?

Toužila jsem stát se klavíristkou, ale před přijímacími zkouškami jsem si při sportu zlomila obě ruce, takže jsem se přehlásila na zpěv, abych se dostala na konzervatoř. Další rok jsem udělala přijímačky i na klavír. V průběhu studia jsem si uvědomila, že zpívání je pro mě přirozenější. U klavíru jsem měla velikou trému, připadala jsem si u něho hrozně sama, neviděla jsem na posluchače. Když jsem zpívala, byla jsem s nimi v kontaktu.

Roli sehrála i skutečnost, že jsem si od šestnácti let zpěvem vydělávala. S jedním loutnistou, studentem muzikologie, jsme dali v Brně dohromady skupinu renesanční hudby, hráli jsme třeba na zámcích. Postupně se o mně dozvěděly ansámbly dobové hudby v Čechách a pak už mi na klavír nezbýval čas. Byly dny, kdy jsem absolvovala několik vystoupení na různých místech, auto jsem neměla, a tak jsem stopovala.

Doby stopování jsou dávno minulostí, kdy jste se v kariéře odrazila k vrcholu?

Důležité bylo vítězství v Mozartově soutěži v Salcburku v roce 1995, hlavně pokud jde o sebevědomí. Díky němu jsem získala angažmá ve Vídeňské státní opeře, ale nebyla jsem tam spokojená. Coby nejmladší jsem musela zpívat všechny role, které moje starší kolegyně nechtěly. Nedělalo mi to hlavně dobře na hlas: jeden večer opereta, docela vysoko, druhý večer altová Třetí dáma v Kouzelné flétně.

V té době mi už vyšlo bachovské cédéčko, po němž jsem dostávala tolik nabídek, že jsem mohla zůstat na volné noze a zpívat barokní hudbu, která mě bavila. Rozhodně víc než druhé role ve vídeňské opeře. Když jsem tam po roce přišla do kanceláře, kde mi chtěli oznámit, že mi prodlužují smlouvu na další rok, odmítla jsem. Nemohli tomu uvěřit: Venku stojí ve frontě sto mezzosopranistek, které sem chtějí, divili se. To je prima, řekla jsem, tak jednu vezměte.

Dovedu si představit, jak je pro operní zpěváky důležitá kondice. Jak o ni pečujete vy?

Fungujeme trochu jako vrcholoví sportovci, ti však v pětatřiceti většinou končí, my se snažíme vrcholově sportovat mnohem déle. Začala jsem běhat, už deset let cvičím jógu. Není to jen skvělé cvičení, je výborná i pro každého, kdo je vystaven stresům.

Máte ještě před vystoupením trému?

Lidé si myslí, že po těch letech to je pro mě brnkačka. Přirovnala bych to k rodičovství: když máte dítě ve dvaceti, máte o něj mnohem menší strach, než když vám je čtyřicet. S věkem cítím větší zodpovědnost. Lidé si koupili ne úplně levný
lístek, těší se na vystoupení, chtějí slyšet něco výjimečného.

Na tuhle otázku se vám nebude odpovídat lehce, ale položím ji. V čem je váš hlas výjimečnější než hlas jiných mezzosopranistek?

Na to se opravdu těžko odpovídá… Možná se lidem líbí, že mám přirozený hlas, že operního aspektu tam není tolik, takže působí dojmem, že zpívání vlastně není tak složité. Je to trochu mým cílem. Hodně zpěvaček rádo demonstruje, jak je zpívat těžké a namáhavé, a podle toho si i vybírají repertoár. Na operním zpěvu je hodně nepřirozeného, hlas jde do extrémních výšek, hloubek i do extrémní síly, pokud jej doprovází velký orchestr. Každopádně se snažím o co nejpřirozenější projev a co největší odbourání nepřirozených prvků.

Svého oblíbeného Monteverdiho (1567-1643) přiblížila v doprovodu České filharmonie ve scénické kompozici Souboj Tankreda s Klorindou, kde zpívala všechny tři role skladby: Klorindu, Tankreda a vypravěče.

Svého oblíbeného Monteverdiho (1567-1643) přiblížila v doprovodu České filharmonie ve scénické kompozici Souboj Tankreda s Klorindou, kde zpívala všechny tři role skladby: Klorindu, Tankreda a vypravěče.

FOTO: C.E.M.A. - Petra Hajská

Jste na sebe přísná?

Myslím, že někdy až moc. Podíl na tom má i výchova za socialismu, kterou jsem prošla. Ve sboru i na hodinách klavíru jsem slyšela: Dobrý, ale ještě to není úplně ono. Jestli budeš ty stupnice hrát takhle, klavíristka z tebe nebude. Takové malé poznámky, které v každém dítěti zasejí semínko pochybnosti o sobě. Musela jsem hodně pracovat na tom, abych to ze sebe setřásla. Uvědomit si, že člověk není mašina. Proto i diváci chodí na koncerty, nekupují si jenom nahrávky.

Nepovažujete za nespravedlivé, když se dva měsíce připravujete na nějakou náročnou

roli a týden před premiérou na vás někdo kýchne a je po zpívání?

To naštve! Místo na premiéru jsem taky jednou jela domů do postele, protože jsem dostala chřipku. S tím se musíte naučit žít. Vědět, že i ta nevyužitá práce je k něčemu dobrá, že jsem se něco nového naučila. A říct si: tak příště.

Projevuje se u vašich dětí hudební nadání?

Kluci zatím plánují, že budou profesionální fotbalisté. (smích) Starší hraje na basu, mladší na violoncello. U staršího je větší šance, že by se stal muzikantem, i hezky zpívá.

Jste ambiciózní matka?

Byla bych ráda, kdyby moje děti měly k hudbě vztah, rády ji poslouchaly, rozhodně je do ní nebudu nutit. Budou-li chtít dělat něco jiného, podpořím je. Pokaždé říkám, že by bylo fajn, kdyby u nás v rodině někdo uměl třeba opravit kolo.

Není moc zpěvaček světové úrovně se třemi dětmi. Plánovala jste to tak?

Děti jsem určitě chtěla a po dvou jsem měla pocit, že mi stačí, že to je maximum, co zvládnu. Třetí dítě přišlo neočekávaně, trochu nás s manželem zaskočilo, nebyli jsme si jistí, zda to zvládneme. Dneska si už ale ani jeden nedovedeme představit, že bychom Anežku neměli. A já moc vítám, že taky někdo uklízí boty do poličky! Je
úžasné, jak jsou chlapečci a holčičky úplně jiní.

Jaké to je, stát na pódiu vedle manžela?

Je to mince o dvou stranách. Možná jsem ve větší pohodě, protože vím, že manžel ví, že jsem se kvůli dětem moc nevyspala, a tak mi druhý den nedá zpívat to nejtěžší. Na druhé straně trochu bojuji s obavou, co tomu řeknou lidi, že zpívám
u manžela. Někdy si vnucuju pocit, že musím dokázat, že by jiná zpěvačka nebyla pro tu roli lepší než já.

Oba jste velmi žádaní umělci. Museli jste jeden druhému v kariéře ustupovat?

Bývám to já, ale spíš kvůli dětem a chodu domácnosti. Snažíme se, aby jeden z nás zůstával v Berlíně. Když to jsou tři čtyři dny, o nic nejde, ale nechceme nechat děti třeba měsíc s chůvami. Naštěstí práci plánujeme zhruba na čtyři roky dopředu,
takže si můžeme říct, že když v listopadu 2020 jede Simon na turné do Asie, tak já zůstanu doma. A budu si třeba připravovat nějaký projekt. Pro šéfdirigenta je těžší něco odříct, protože je na něm závislých dalších 120 lidí. Když já nebudu zpívat jednu roli, dostane ji někdo jiný.

Co plánujete na léto?

Děti pojedou v létě do Čech, chci, aby tam měly kamarády, aby neztratily kontakt s českým prostředím a kulturou. Do Česka se ráda vracím, chybí mi. I když mi u nás některé věci vadí. Připadá mi, že lidé jsou pořád nespokojení. Stále na něco nadávají a moc pěkně se k sobě nechovají. Jako by si neuvědomovali, že život mají jen jeden a měli by si ho udělat co nejhezčí. Zdá se mi, že tady v Německu se lidé k sobě chovají lépe. V Čechách ale vím, že tam patřím, že nebudu nikdy patřit jinam.