Obchodní talent zdědil po svém otci. Antonín Pařík starší měl totiž v 70. letech 19. století v Kosmonosech dílnu na výrobu kočárů. Pracoval pro barona Friedricha von Leitenbergera, kterému patřila v nedalekém Josefově Dole velká textilní továrna.

Cílevědomý sirotek

Leitenberger v Josefově Dole vybudoval kolonii domků pro své zaměstnance, dvoutřídní školu s opatrovnou, obchod, závodní jídelnu a také zřídil penzijní a nemocenskou pokladnu. Pro Antonína Paříka mladšího se zřejmě stal vzorem.

Antonín Pařík se narodil v Kosmonosech v roce 1879. Když mu bylo necelých pět let, jeho otec zemřel a rodina byla odkázána na pomoc příbuzných. Jak to dost často v takových případech bývá, v malém chlapci se vyvinul silný pocit pro zodpovědnost a ctižádost něčeho dosáhnout.

Reklama na plavky z 80. let

Reklama na plavky z 80. let

FOTO: archiv Trioly

Vystudoval pokračovací průmyslovou školu se zaměřením na účetnictví v Mnichově Hradišti, zároveň se vyučil v obchodě a několik dalších let pracoval jako obchodní příručí. V roce 1903 odešel do Prahy, kde se brzy seznámil se svou budoucí ženou Rudolfou Krákorovou.

Dcera známého pražského ševce byla na svou dobu emancipovaná, absolvovala dívčí průmyslovou školu, složila státní zkoušku z francouzštiny a svému muži posléze začala vést účetnictví. Byla to právě ona, kdo později vymyslel jedinečný název firmy – Triola.

Košile šité na míru

V roce 1908 si Antonín otevřel na Kinského třídě (dnešní Štefánikově) na Smíchově „odborný závod“ zaměřený na výrobu pánského prádla a prodej oblekových látek. Tehdy ještě nebyl Smíchov součástí Prahy, bylo to spíš venkovské městečko s nízkými domky. Od Prahy jej oddělovala Újezdská brána, kde se platilo mýtné.

Pařík vsadil na kvalitu a mírné ceny. Tvrdil: „Špatné prádlo nakoupíte všude. Chcete-li však dobré prádlo, pečlivě podomácku vypracované, obraťte se s důvěrou na odborný závod s prádlem firmy Pařík-Smíchov.“

Firma se dobře starala o své zaměstnance, a ti na ni byli hrdí.

Firma se dobře starala o své zaměstnance, a ti na ni byli hrdí.

FOTO: archiv Trioly

Pánské košile s logem, v němž byla tři P s korunkou jako zkratka Pařík-Prádlo-Praha, se šily na míru zákazníka, který si mohl vybrat nejen střih a látku, ale i druh knoflíčků. Bílé košile v té době zažívaly boom, byly považovány za důležitý znak prosperity. Společensky dobře postavení muži si nechali šít košili na zakázku, chudším ji „spíchla“ manželka. Sériová výroba přišla až o pár let později…

Zájem o esperanto

V Národní politice ze srpna roku 1909 jsem našla zajímavou informaci. Do smíchovského Národního domu se svolávala První řádná valná hromada klubu esperantistů a ve výboru byl vedle drogisty Josefa Podlipského z Plzeňské ulice také pan Pařík, majitel závodu s pánským módním zbožím.

U podnikatelů se slušelo být členy nějakých spolků, ale Paříkův zájem o esperanto mě přesto překvapil. Začala jsem hledat v dalších novinách. Esperantský klub skutečně vznikl, začalo se i s „přátelským vyučováním“ a chystaly se přednášky a veřejné kurzy.

V září se pak měl uskutečnit První kongres českých esperantistů. Další zprávy o esperantu jsem už nenašla, zato Paříkovy firemní inzeráty se objevovaly pravidelně. V červenci 1910 nabízel na léto za pouhých 30 korun soupravu – zefírovou (bavlněnou) a turistickou košili, jednu noční košili, nepromokavý plášť s kapucí a dva páry ponožek.

Na Vánoce pak propagoval jako osvědčenou ochranu proti nachlazení pánské flanelové košile, které „daleko předčí trikotové prádlo a pro své výtečné vlastnosti jsou doporučovány předními lékaři“. Pařík se musel umět prosazovat, neboť na stejné ulici měl silného konkurenta, Josefa Barhoně, obchodníka s textilním zbožím.

Sen o pásové výrobě

Nevíme, jakým způsobem přežil Paříkův závod první světovou válku, každopádně ke smíchovskému obchodu přidal ještě podobný na Žižkově. Byl také majitelem několika nemovitostí – v roce 1916 pořídil pro rodinu starší vilu v Černošicích a rok po válce koupil od manželů Lutzerových raně barokní dům Na Jílu v Nebovidské ulici na Malé Straně.

Zároveň s tím spolu s Josefem Džbánkem a Jaroslavem Sobolem založil společnost „na výrobu prádla a korzetů pro dámy i veškerého pánského i chlapeckého prádla“ pod názvem Triola. Pro tento rozšířený sortiment potřeboval i větší prostory. Se společníky si pronajal prázdnou továrnu na Balabence, kde se šily převážně pánské košile, a další výrobní prostory ve Vršovicích a na Šumavě pro výrobu dámského prádla.

Kolem roku 1930 se Pařík stal majoritním akcionářem Trioly a jako předseda správní rady se začal připravovat na splnění svého snu – vybudování moderní továrny na pásovou výrobu pánských košil. Jasným vzorem mu přitom byl Tomáš Baťa, který v roce 1927 spustil pásovou výrobu bot.

Obklopil se nejlepšími

Novou továrnu pro Triolu navrhl známý pražský židovský architekt Richard Goldreich. Železobetonová budova ve funkcionalistickém stylu v libeňské Drahobejlově ulici stojí dodnes, a tak lze obdivovat, jak se její autor dokázal vypořádat se zadáním.

Triolu založili tři společníci: zprava Antonín Pařík, Josef Džbánek a Jaroslav Sobol.

Triolu založili tři společníci: zprava Antonín Pařík, Josef Džbánek a Jaroslav Sobol.

FOTO: archiv Trioly

Celá továrna byla určena pro pásovou výrobu košil, která začínala v nejvyšším podlaží a končila v přízemí, kde se hotové výrobky balily a expedovaly k zákazníkům.

Nejdřív byla v budově jedna linka na šití límců a jedna na šití košil. Později se počet výrobních linek zdvojnásobil. U každého pásu pracovalo asi dvacet švadlen. V té době měla Triola vlastní učiliště pro švadleny, firemní chatu pro zaměstnance na pražském Jarově, kde mohli trávit dovolenou, i svého vlastního závodního lékaře.

Objevoval se slogan Do práce i do školy podprsenku z Trioly!

V roce 1938 v novinách vyšel nekrolog, díky němuž se dozvídáme o úmrtí Paříkova kolegy Josefa Džbánka, který spolu s ním zakládal Triolu. Je zajímavé, že i Džbánek začínal menším obchodem s pánským módním zbožím, který měl ve Spálené ulici.

Sortiment později rozšířil o dámské prádlo a posléze si pronajal prodejní prostory v paláci Dunaj, kde nabízel pánskou konfekci. Zároveň byl předsedou představenstva akciové továrny Triola, která v době jeho úmrtí zaměstnávala již 400 lidí. Džbánek se angažoval ve spolku okrašlovacím a spolku majitelů domů v Černošicích, kde bydlel stejně jako Pařík.

Ztráta a návrat značky

Paříkovi měli šest dětí, tři dcery a tři syny. Ty od mládí vychovávali k tomu, aby jednou společně řídili Triolu, což se i stalo. Syn Alexandr převzal obchod, Rudolf odpovídal za technický stav výrobních strojů a syn Antonín se stal ředitelem Trioly.

V roce 1947 prezident E. Beneš udělil akciové společnosti Triola veřejné uznání. Necelý rok nato přišel Únor 1948 a s ním i znárodnění. Antonín Pařík zemřel 5. července 1948, takže už nezažil sloučení českých textilních továren do jednoho velkého národního podniku Panar. Značka Triola na dlouhých 20 let přestala existovat.

V 60. letech se situace pozvolna zlepšovala a Triola opět pod svým názvem jako první firma v republice zahájila produkci elastického prádla. Objevoval se slogan Do práce i do školy podprsenku z Trioly! V 80. letech podnik chrlil milióny kusů prádla, z velké části na vývoz, hlavně do Sovětského svazu.

Polistopadové dramatické změny v hospodářství Triolu notně zeštíhlily a dnes vyrábí opět v duchu Paříkova hesla „dobré a pečlivě vypracované“ dámské spodní prádlo a plavky.