Aktuálně dokonce kvůli jednomu z převtělení v televizní show Tvoje tvář má známý hlas na nějakou dobu změnil image a v civilu se z něho stal hodně nakrátko ostříhaný blonďák.

„S požehnáním manželky jsem do toho šel, ale pro nic za nic bych to určitě neudělal,“ podotýká zpěvák a hudebník pocházející z Jablonce nad Nisou.

Před necelými dvěma lety si vzal svou dlouholetou přítelkyni, kubánskou tanečnici Doris, která se postupně vyrovnává s životem v Česku.

Potvrzujete pravidlo, že kdo pochází z Jizerek, vyrostl na lyžích?

Ano, rodiče mě dokonce přihlásili do lyžařské školky, abych se naučil sjíždět z kopce a nic si při tom neudělal. Později jsem začal i běžkovat a všechny víkendy jsem trávil na horách. Asi v osmi letech jsem koketoval s akrobatickým lyžováním, ke kterému mě přivedla gymnastika. Když jsem pak na hodině viděl, jak někdo udělal salto jenom přes hůlky, taky jsem to zkusil, jenže jsem se strašně dotloukl. Hned mi bylo jasné, že tudy cesta nevede, a adrenalin jsem čerpal jinde.

Když zrovna není na Kubě, má skoro každý den vystoupení. S Dashou si loni v létě zazpívali v Poděbradech.

Když zrovna není na Kubě, má skoro každý den vystoupení. S Dashou si loni v létě zazpívali v Poděbradech.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Povídejte.

Hodně jsem s tátou lezl po skalách. Jablonec je totiž strategické město pro sporty všeho druhu. Z jedné strany hory, z další skvělé pískovcové stěny a mezi tím divoká řeka. Pak ale přišla muzika a všechno ostatní vytěsnila.

Odkud se vzala?

Táta mě brával na trampské vandry, kde jsme po večerech u ohně hráli na kytary a zpívali. Vyhlašovala se i hudební soutěž, ve které se mi jednou podařilo být druhý. Celý život jsem druhý! (smích)

Vyhrál jsem tehdy malbu krajinky na placce uříznuté z kmene stromu. Někteří trampové jsou hodně umělecky nadaní a já jsem podobné výtvory jako kluk obdivoval.

Nejspíš jste byl taky nadaný, ale hudebně.

Nejdřív mě na kytaru učil táta, později jsem začal chodit do alternativní hudební školy Ciskotéka, která v Jablonci funguje dodneška. Vede k muzicírování bez not, čímž se odlišuje od klasických lidušek, kde dětem hudbu často zprotiví, protože v šesti nebo sedmi letech si chtějí především hrát.

Chápu, že ledacos se dá zapamatovat, jenže pro další studium jste noty potřeboval, ne?

Na konzervatoři nás bylo víc, kdo se je učili za běhu. Kolikrát jsem jenom předstíral, že je umím. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že noty nikdy nebudu potřebovat. Dneska si je sice dokážu přečíst, ale trvá mi to déle než někomu, kdo se tím zabývá celý život. Raději vytáhnu telefon, spustím na něm aplikaci piano a pomaličku si melodii přehraju.

Jako Raimond vystupoval v muzikálu Johanka z Arku také po boku představitelky hlavní role Báry Basikové.

Jako Raimond vystupoval v muzikálu Johanka z Arku také po boku představitelky hlavní role Báry Basikové.

FOTO: Profimedia.cz

Už jako teenager jste měl svou kapelu.

Založili jsme Vodáky na Nise a hráli styl zvaný bluegrass, což je předzvěst country.

Lyžař, horolezec, vodák...

Absolvoval jsem toho opravdu hodně, než jsem se našel. Dodneška mi zůstala touha jezdit do přírody a přespávat pod širákem, což je pro mě největší relax, jaký můžu zažít.

Děláte to i kvůli inspiraci?

Když jedu někam daleko, vezmu si nahrávací zařízení, že budu zachycovat nápady, ale jak toho mám během roku tolik, že skoro každý den někde vystupuju, nakonec jsem rád, že se hudbou na čas nemusím zabývat.

Aby vzniklo něco hodnotného, je nutné mít nějakou dobu od umění půst. Jenže bohužel i měsíc je málo, potřeboval bych tak na čtvrt roku vypnout, což si zatím nemůžu dovolit.

Po téměř deseti letech v showbyznysu, kde působí především jako zpěvák a hudebník, by rád prorazil i v činohře.

Po téměř deseti letech v showbyznysu, kde působí především jako zpěvák a hudebník, by rád prorazil i v činohře.

FOTO: Petr Horník, Právo

Ideální by bylo žít střídavě tady, kde si vydělávám na živobytí, a na Kubě, kde se přirozeně dostávám do pomalejšího tempa. Jakékoli plánování jde proti tamním zvyklostem, takže se nechávám unášet nicneděláním, odpoutám se od telefonu a sociálních sítí.

Jak vypadá to nicnedělání?

Ráno vstanu, udělám si čaj, sednu si na balkón a koukám na cvrkot dole. Pak se seberu a jdu na trh, kde koupím čerstvou zeleninu a ovoce, u řezníka zase maso. Doma to pomalu vařím a popíjím pivo. Po obědě se natáhneme, do tří přečkáme to největší vedro a pak jedeme k řece se vykoupat.

Jak vycházíte s kubánskými příbuznými?

Výborně, jsou to báječní lidé. Naučil jsem se už docela dobře španělsky s kubánským přízvukem, takže si i pokecáme. A v televizi koukáme třeba na baseball, který má rád tatínek mé ženy, a samozřejmě na telenovely.

Tanečnici Doris Martinezovou si vzal před -loni po dlouholeté známosti. Pravidelně s ní jezdí na její rodnou Kubu.

Tanečnici Doris Martinezovou si vzal předloni po dlouholeté známosti. Pravidelně s ní jezdí na její rodnou Kubu.

FOTO: Profimedia.cz

Opravdu je všechno tak pozitivní?

Už jsem si zvykl. Jakmile v Havaně vylezu z letadla, tak se celý zpomalím, takže jakákoli fronta je pak pro mě normální.

Mění se Kuba?

Neočekávám, že změny nastanou ze dne na den, a doufám, že venkov autenticitu neztratí nikdy. I u nás se přece na některých místech žije postaru, pořád najdete lidi, kteří chovají králíky a slepice.

Ve velkoměstech to logicky vypadá jinak, ale na Kubě je i v menší bytovce běžné, že soused má dole prase. A příbuzná kamarádky mé ženy chová na balkóně slepice, takže příroda je tam pořád blízko.

Už jste přemýšleli o tom, kde chcete vychovávat děti? Je Česko to správné místo?

To si vůbec netroufám říct, ale Českou republiku mám rád, je to můj domov. Pro život je to podle mě jedna z nejlepších zemí na světě. Máme slušné školství, zdravotnictví, fungující sociální systém. Projel jsem kus světa a vím, že si nemáme na co stěžovat. Od revoluce jsme ušli velký kus cesty, i když je pravda, že ledacos se ještě musíme naučit, hlavně co se týká morálky.

U nás je móda všechno a každého, kdo trochu vyčnívá, kritizovat. Myslím, že ještě pár let potrvá, než to čecháčkovství z nás zmizí, získáme nadhled a zdravé sebevědomí. Předstíraná skromnost je na prd. Proč bychom se měli bát říct: „Jo, mám za sebou dobrý kus práce.“ Když to někdo udělá, všichni koukají, co si o sobě vůbec myslí.

Ve finále pěvecké soutěže X-Factor ho v roce 2008 porazil Jiří Zonyga.

Ve finále pěvecké soutěže X-Factor ho v roce 2008 porazil Jiří Zonyga.

FOTO: ČTK

Teď chodíte s kůží na trh v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Jaká je to zkušenost?

Máme výbornou partu, takže si to užíváme a říkáme, že jsme jako na táboře, včetně toho, že si střídavě obstaráváme jídlo. Musím ale přiznat, že jsem netušil, jaký dopad na mě bude mít špatné hodnocení, ačkoli není myšleno ve zlém.

Hned v prvním kole jsem byl poslední, což byla obrovská zkouška pro moje ego. Trochu jsem s tím bojoval, ale už jsem si to sám se sebou vyříkal.

Co jste ostatním uvařil?

Hovězí guláš, jídlo, které dává průchod fantazii, a člověk se ho vlastně učí celý život. S každým novým gulášem se snažím zlepšovat. Zpočátku jsem dával stejné množství masa a cibule, ale teď jsem cibuli ubral, protože když je jí moc, musíte její sladkost přebít solí a chuť je pak nevyvážená. Nejdůležitější je, aby cibule byla úplně hnědá.

Další věc: někdo říká, že je dobré zatáhnout maso na prudkém žáru a pak dusit, ale já říkám, že je lepší maso pomaličku v cibuli restovat, aby do sebe natáhlo chuť toho základu.

Vedle Jiřího Suchého a Jitky Molavcové na prknech Divadla Semafor v představení Co na světě mám rád.

Vedle Jiřího Suchého a Jitky Molavcové na prknech Divadla Semafor v představení Co na světě mám rád

FOTO: ČTK

Možná byste se zvládl uživit i jinak než hudbou.

Jako malý jsem chodil dědovi pomáhat do truhlárny a manuální práce se dřevem mě baví dodneška. Třeba u štípání dříví si člověk skvěle odpočine. Jenže když jsem ve čtvrťáku na gymplu ztroskotal na matematice a chemii a rok jsem pracoval v Německu v lakovně, zjistil jsem, co dělat nechci.

Výškové práce, natírání balkónů, umývání oken. Jezdili jsme hlavně do Prahy, kde jsem natíral například balkóny v Modřanech nebo okna ve vnitřní zahradě multikina ve Slovanském domě. Taky jsem spravoval tašky na Prašné bráně a natíral pekárnu Odkolek.

Zároveň jste se ale připravoval na přijímačky na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kam jste se dostal z posledního místa před čarou. Místo dělnického života přišel ten muzikantský.

Odjakživa jsem po něm toužil. V Jablonci jsem chodil na koncerty Jarka Nohavici a bratrů Nedvědů a vždycky mě fascinovalo, jaký mají krásný život po hotelích. Když jsem se o svých pocitech bavil s Davidem Krausem, říkal mi, že si občas v Praze zaplatí noc v hotelu, kde má člověk s sebou jen to nejnutnější, takže není zatížený věcmi z domova. Vždycky po vás někdo uklidí a ráno jdete na snídani, kde si můžete vybrat z několika druhů vajíček, zeleniny, cereálií...

Podle čeho bych u vás doma poznala, že jsem na návštěvě u Čecha a Kubánky?

Žena má vystavenou kubánskou vlajku a sošky související s její kulturou, ale spíš by vás napadlo, že jste doma u tanečnice, protože je všude strašně moc bot. Ale už nechávám vyrobit speciální botník. Doris tancuje na různých akcích a zároveň je lektorkou salsy a kubánských tanců.

Svého času prý měla k životu v Česku spoustu výhrad.

Je pravda, že Španělsko, kde žila předtím, je jejímu temperamentu bližší. Bohužel u nás jsou pro ni lidi studení čumáci. Jakmile má pocit, že se na ni dívají jako na cizáka, říkám: „Hele, to máš všude, musíš se nad to povznést.“

Pokud jí někdo neodpoví na pozdrav nebo nechce poradit, když se zeptá na cestu, může to být přece i tím, že se lidi stydí mluvit, že neumí cizí jazyk.

 Není to ale nic fatálního?

Ne. Pořád si myslím, že žijeme v krásné zemi a v příjemné době.

Na poslední album vám manželka nahrála zvuk dřívek.

Ano, na svou hubu. (se smíchem napodobuje) Když jsem to kdysi od ní slyšel, ptal jsem se, co to dělá. Vysvětlila mi, že je to úplně normální, že to umí jenom ona a její máma. A dokáže to opravdu hlasitě!

Ale vy mistrně ovládáte zase jiné zvuky. Co nejbizarnějšího se vám povedlo vykouzlit?

Vydávám například zvířecí zvuky v písni, která má evokovat prostředí džungle. Jsem takový Strýček Jedlička. Celý život si hraju se zvukem. Baví mě zkoušet, co všechno hlas a ústa dokážou, takže jsem vařil z toho, co už umím, ale těžké bylo nahrávat sám sebe a do nahrávky znovu a znovu zpívat.

Éru muzikálů už máte za sebou a teď se postupně vrháte na činohru.

Koketuju s tím už déle. Dostal jsem esemesku od jedné ze zakladatelek společnosti Indigo Company Lilian Fischerové: „Ahoj Ondro, myslíš, že by David Kraus zvládl jednu činoherní roli? Poslal bys mi na něj číslo?“ Napsal jsem: „A proč bych to nemohl dělat já?“

V domovině své ženy si dokáže vychutnat pomalejší tempo života.

V domovině své ženy si dokáže vychutnat pomalejší tempo života.

FOTO: archív Ondřeje Rumla

Postava Algernona v komedii Jak je důležité býti s Filipem, kterou hrajeme v Divadle pod Palmovkou, je pro mě velký krok a radostná událost v životě.

Má pro vás showbyznys i nějaké stinné stránky?

Zaráží mě hnůj sociálních sítí. Je nehorázné, jak sprostí dokážou být lidi v psaném projevu, a zajímalo by mě, jestli by se tak chovali i tváří v tvář.

Fanynky to na vás nezkoušejí?

Nikdy jsem přílišným zájmem fanynek netrpěl. Nevím, kdo v Česku to má, ale já určitě ne. Občas mi někdo napíše, že by se mnou chtěl jít na kávu, ale na takové vzkazy neodpovídám, protože mám své soukromí. Proč bych se měl scházet s někým, koho vůbec neznám?