Biatlonistka Veronika Zvařičová: Mám víc štěstí než rozumu

”Chcete kávu?,“ ptá se, „a upekla jsem bábovku.“ Zapíná rychlovarnou konvici a chystá talíře. Sedíme v pronajatém bytečku v Jablonci nad Nisou. Bydlí v něm teprve měsíc a půl, s přítelem Danielem ho pomalu zařizují. Dosud žila na klubové ubytovně v malém pokojíčku. V obýváku je sedačka a velká televize.

„Sleduju každý závod, všem fandím. Dívám se a občas mi ukápne i slza. Chtěla bych to také prožívat. Projet cílem a radovat se. Letos trenéři hledali čtvrtou holku do štafety. Už jen ze srandy jsem chtěla napsat Zdeňku Vítkovi, že jsem tady,“ směje se. „Nemyslím to ale vážně. Stačilo by, kdybych byla na IBU poháru ve štafetě. Zvedlo by mi to hodně sebevědomí.“

Osmadvacetiletá Veronika Zvařičová opojný pocit vítězství zná. Na juniorském mistrovství světa 2009 v kanadském Canmore běžela druhý úsek ve štafetě. Společně s Veronikou Vítkovou a finišmankou Gabrielou Koukalovou, tehdy ještě Soukalovou, vybojovaly zlatou medaili. Na MS seniorů 2009 v Pchjongčchangu skončila ve sprintu na 22. místě a na 36. místě ve stíhačce. Dostala důvěru i na ZOH 2010 ve Vancouveru. Jenže ve sprintu doběhla až jednasedmdesátá.

„Do Vancouveru jsem jela jako náhradnice a nakonec jsem startovala. Jenže si už vůbec nepamatuji, co jsem dělala. Asi jsem špatně střílela, protože fyzičku jsem měla. Špatná střelba je o hlavě. Většina z nás pracuje s psychologem,“ vypráví biatlonistka.

Na rozdíl od té olympijské ráda vzpomíná na sezónu 2012/13. Na Světovém poháru ve slavném Ruhpoldingu byla česká štafeta třetí a na mistrovství Evropy v bulharském Bansku stříbrná. V obou závodech Veronice svěřili poslední úsek.

Pak přišel konec května 2013. Bylo po hlavní sezóně a ona si šla z vlastní vůle a s jinou skupinou zatrénovat na kolečkových lyžích se střelbou.

„Z okruhu vjedete do klopénky na kolečkové dráze, kterou kříží lesní cesta. Kousek výš je stadión lyžařů. Na cestu mohou jen lidé, co bydlí v okolí, ale jezdili tam i ti, co parkovali u stadiónu. Pán, který mě srazil, vezl děti na cyklistické závody. Sjížděla jsem dost rychle z kopce a on mě na té křižovatce přehlédl,“ vysvětluje Veronika.

Samotnou nehodu si nepamatuje. Incident však viděly její kolegyně Bára Tomešová a Lea Johanidesová, které sjížděly kousek za ní. Při vyšetřování vypověděly, že řidič na křižovatce zpomalil a pak najednou zrychlil. Teď už je v těch místech retardér a omezený vjezd.

„Z paměti mi zmizel celý den, nevím ani, co jsem dělala před tréninkem, a pak ještě následujících devět dnů. Zjistila jsem to podle data v mobilu, když se mi desátý den po nehodě začala pozvolna vracet paměť. Ležela jsem v nemocnici v Liberci. Mozek nechtěl, abych si ten ošklivý zážitek uchovala, tak ho vymazal. Stejně jsem od té doby ustrašená. Bojím se být sama. Vždyť víte, co se stalo Petře Kvitové.“

S roční rekonvalescencí neměla problém. Připadala si jako na soustředění, v Berouně i v Jablonci nad Nisou na rehabilitaci byla nadšená a vůbec si nepřipouštěla, že by měla s biatlonem skončit.

V obličeji měla pět plíšků, v těle dvanáct šroubů a v klíční kosti dva kovy. Teď už v sobě nosí jen malou tyčku v klíční kosti.

Doléváme si kávu a Veronika krájí další kousky bábovky. „Také ráda vařím, ale jsem pořád pryč. Daniel to se mnou nemá lehké, ale už vydržel pět let. Je tolerantní a naštěstí není z oboru. Pracuje jako vývojový technik, a dokonce ani nesportuje. Překecala jsem ho, a tak se mnou šel třikrát na klasiku a šlo mu to. Jednou za mnou přijel až do Itálie na evropský pohár. To jsem ocenila. Zažil i můj malér, který přišel po roce a půl našeho vztahu. Moc mi pomáhá.“

Veronika se narodila v Krnově, ale vyrůstala na sídlišti v Bruntálu. Když jí byl rok a půl, její rodiče se rozvedli. Maminka se podruhé šťastně vdala. Později se ještě narodily Michaela (19) a Kateřina (6). Otec bydlí pořád v Krnově a má dceru Adrianu (20).

„V dětství jsem sportovala, učila se a ve volnu jsem lítala s holkama venku. Také jsme šly vyzkoušet na hřbitov, u kterého jsme bydleli, jaké to je kouřit jako dospěláci. Spíš jsme si ale hrály na pískovišti, házely po sobě písek a zlobily psa, před kterým jsme pak zběsile zdrhaly na průlezky. Někdy jsme nacvičovaly taneční sestavu.

Když byl po škole trénink, odešla jsem ráno z domova a vrátila se až večer. Dělala jsem basket, gymnastiku, plavání, atletiku. Ale hodně mi vadilo skákat ráno v sedm hodin do studeného bazénu, zvlášť v zimě. To bylo jako za trest,“ směje se.

V sedmé třídě začala dojíždět čtrnáct kilometrů do Břidličné k Jaroslavu Kováčovi na biatlonové tréninky. V devítce ji trenér juniorek Jindřich Šikola pozval na soustředění a po ukončení základní školy přešla rovnou na sportovní gymnázium do Jilemnice.

„S odstupem si uvědomuji, co všechno mi moje máma umožnila, přitom to sama neměla lehké. Jsem jí za to velice vděčná,“ pokyvuje hlavou naše hostitelka.

Jilemnice je od Bruntálu vzdálená 250 km. Veronice bylo patnáct, ale změnu zvládla. Hlavně si užívala svobody, studovala, trénovala a ráda si zašla někam zatančit. Miluje hudbu a tanec, při kterém se krásně uvolní.

„Bylo nás v Jilemnici šest holek z Moravy, ale přežila jsem já jediná. Starala jsem se sama o sebe. Rodinu jsem viděla až třeba po dvou měsících. Do třídy jsem chodila s Verčou Vítkovou. Všichni na nás byli hodní, jenže se mi stejně občas po našich zastesklo. Stýská se mi po rodině i teď. Mám doma šestiletou sestru. Koupila jsem jí tolik maličkostí a těším se, až jí to konečně po několika měsících dám. Zatím jí pravidelně posílám pohádkové pohledy.“

Po maturitě se přestěhovala do Jablonce nad Nisou, kde žije Gabriela Koukalová. Má ji ráda.

„Gábi se narodila ve znamení Štíra a její manžel Petr je Střelec. Já jsem také Střelec a můj přítel Daniel je Štír. Takže se dokážu vžít do pocitů Střelce a líp porozumím svému Štírovi. S Gábi si rozumíme, často spolu i podrbeme a pěkně se umíme odreagovat. Gábinu obdivuju, krásně maluje, zpívá, hraje na klavír a pořád mě mile překvapuje. Vyrostla z ní vznešená, chytrá dáma, a hlavně roste do krásy.

Poznám, kdy je čas dát jí prostor a klid. Těší se ke mně na kafíčko, moc ráda se pochlubím svým bytečkem. Zatím ho zná jen z fotek. Voláme si, pomáhá mi na dálku, chodila za mnou i do nemocnice. Hlavně mě podpořila v mém rozhodnutí pokračovat v biatlonu. Je už vyzrálý člověk, já si vedle ní občas připadám jako naivka, která zbytečně moc věří lidem.“

Na kontroly k lékařům už nemusí. Tělo se vzpamatovalo, a tak se teď Veronika zaměřuje na psychiku. Proto si domluvila konzultace v Praze s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou. Po úrazu se víc bojí, ne pádu na lyžích, ale o své blízké. Nicméně na ukončení sportovní kariéry nikdy ani chvíli nepomyslela. Těšila se na tréninky, na závody, na partu.

V sezóně 2015/16 se znovu dostala do reprezentace. Bohužel loni v září z ní zase vypadla. Provázely ji – stejně jako v minulosti – angíny, nachlazení, rýmy, kašel, pálení očí. Škoda že nikoho z jejího okolí nenapadlo, že by mohlo jít o alergii.

„Když v plné přípravě vypadnete na měsíc, což se mi stalo v červenci, je to špatné. Teprve loni v listopadu se z testů zjistilo, že jsem silná alergička. Zjistila to odborná lékařka z alergologie, když jsem jí ukazovala výsledky vyšetření z května. Proto začnu od března do října brát prášky a doufám, že zůstanu při síle. Teď, když je alergie podchycená, budu zdravá. Sice mě někdy pobolívá rameno, ale jinak je to dobré.“

Po vypadnutí z reprezentace ztratila všechny výhody. Od října 2016 trénuje v klubu SKP Jablonec nad Nisou u trenéra Aleše Lejska. Vše si musí hradit a zařizovat sama – tréninky, soustředění i všechno okolo nich. Řeší i náklady na živobytí.

„Byl to velký skok dolů, i psychicky. Měla jsem všechno a najednou jsem se musela zabývat záležitostmi, o kterých jsem neměla ani ponětí. Holt všechno je jednou poprvé! Naštěstí mi pomohli fanoušci biatlonu. Prvním a zásadním sponzorem se stala Nadace Preciosa, díky ní jsem pokračovala dál bez velkých stresů. Teď žiju z projektu Sportstartér, na který jsem se přihlásila. Založil ho biatlonista Stanislav Němeček z Jablonce. Inspiroval se podobnými portály v zahraničí. Lidé mi poslali 106 tisíc, jsou úžasní! Ozvali se také další sponzoři s menšími částkami a díky všem jsem mohla až do půlky sezóny fungovat normálně.

Samozřejmě mě nad vodou drží nejen rodina, ale i přítel. Pořád při mně stojí a věří mi. Tráví se mnou co nejvíc času. Je to pro mě důležitý člověk. Musím říct, že jsou na mě všichni moc, moc hodní. Mám víc štěstí než rozumu.“

Letos má ještě dva závody ve Finsku (2. až 5. 3. Kontiolahti) a v Estonsku (9. až 12. 3. Otepää), kam odletí – pokud bude v pořádku – s trenérem českého B-týmu Marianem Málkem. V další sezóně by chtěla dál pokračovat. Věří, že bude zdravá a zachová klid v hlavě. Má to totiž trochu jako na houpačce – někdy rychle vyčistí terče, jindy musí na trestné kolečko. Jejím cílem je zlatá medaile na ZOH 2018 v Pchjongčchangu, a to ve štafetě.

„Máme na to,“ říká Veronika. „A kdyby to nešlo, udělala bych si masérský kurz a se sestrou Míšou, která se chce stát fyzioterapeutkou, bychom založily salón. To je ještě pochopitelně moc daleká vize. Masérkou ale v blízké budoucnosti určitě budu. Plánuji také alespoň dvě děti a s přítelem chceme postavit nebo koupit dům. Na Moravu už se nevrátím, tady mám kamarády, je tu krásná příroda, výborné podmínky pro sportování, do Prahy kousek. Moc se mi tu líbí.“