Dnes je Lenka Šváchová uznávanou šperkařkou a zlatnicí a její výrobky dělají radost ženám doma i v zahraničí.

Ve své dílně mě drobná usměvavá blondýnka vítá pevným stiskem ruky. Aby také ne, její ruce musí mít jistotu a přesnost rukou chirurga. Jen tak mohou vzniknout krásně ženské šperky z křehkého skla a drahých kovů. Mimochodem, ty zdobí svou autorku i při našem rozhovoru.

Práce se sklem není jednoduchá a vy jste se do ní vrhla po hlavě, bez předchozích zkušeností. Neměla jste chuť vrátit se raději k původní profesi?

Ani ne, i když mi skutečně napřed praskal jeden kousek za druhým. Ale rozhodla jsem se, že to nevzdám, a tak jsem u hořáku proseděla celé dny a zkoušela a zkoušela. Nakonec jsem takříkajíc zvítězila nad hmotou i počátečními neúspěchy.

Mám ale pocit, že jste vlastně vyměnila jedno sezení za druhé, jen jste od počítače přešla ke stolu s hořákem.

Jenomže celodenní sezení u počítače mi neposkytovalo dostatek prostoru k dalšímu rozvoji a seberealizaci. Chtěla jsem tvořit a učit se novým věcem. I proto jsem ze všeho nejdřív odjela na zkušenou do New Yorku, což mimochodem byla největší životní škola. Teprve po návratu jsem se začala hlouběji zajímat právě o sklo.

Výroba šperku ze zlata

Výroba šperku ze zlata

FOTO: archív Lenky Šváchové

Pracovat se sklem je jedna věc, ale cesta ke šperku taky není jednoduchá, ne?

To ano. Sklo bylo jen první krok. Zpočátku mi na ty moje pokusy a omyly stačila sada pro začátečníky. Pak přišel čas, abych si konečně pořídila profesionální vybavení a naučila se pracovat se sklem opravdu správně. A to s sebou přineslo další krok – stále jsem přemýšlela nad tím, jak své výtvory zasadit do finálního šperku, aby byly nejen krásné, ale i nositelné.

Jak jste to vyřešila?

Rozhodla jsem se vystudovat střední uměleckořemeslnou školu podkovářskou, obor zlatník a klenotník, kde jsem se naučila pracovat se zlatem a stříbrem. Po třech letech studií, během kterých jsem založila svou vlastní značku 27Jewelry, jsem si uvědomila, že se mi sice pomalu, ale jistě plní sen a že moje láska ke šperkařství je také mým posláním, bez kterého bych už neuměla žít.

Přitom jste vůbec netušila, že klenotníci byli i vaši předkové. To bylo asi velké překvapení.

Ano, byla to pro mě úplná novinka. Na rodinné sešlosti se mě strýc ptal, jak se mám a co dělám. Trochu s trapným pocitem jsem řekla, že opět studuji a že tentokrát je to učňák, obor zlatnictví-klenotnictví. Takže vlastně totální změna od všeho předešlého. Hned se mu rozzářily oči a zeptal se mě, jestli vím, že máme v rodině zlatnickou tradici.

Strýc měl doma vypracovaný rodinný strom, který sahal do roku 1650. Zlatníci v něm byli zaznamenáni a prvním z našeho rodu byl Josef Kerlitzký. A celkově jich v rodě máme kolem třiceti.

Jsem v kontaktu s paní doktorkou z Národního muzea, která naší rodině pomáhá s dohledáním dalších informací. Podle všeho se tradice přerušila kolem roku 1950. Jako malá jsem věděla, že moje matka, rod je z její strany, pracuje na základní škole a že babička pracovala v bance. Po tom, co bylo předtím, jsem nikdy sama nepátrala.

Šperky vytváří nejen ze skla, ale i drahých kovů.

FOTO: archív Lenky Šváchové

Hledala jste nějaké práce svých předků?

Přiznám se, že jsem moc jejich prací neobjevila. Viděla jsem pár fotografií a některé kousky jsou uchovány v archívech. Bohužel ale sama nic nevlastním, což mě mrzí. Hodně prací putovalo i za hranice, takže těžko říct, kde je jim konec.

Zpočátku mi praskal jeden kousek za druhým. Ale rozhodla jsem se, že to nevzdám, a tak jsem u hořáku proseděla celé dny a zkoušela a zkoušela. Nakonec jsem takříkajíc zvítězila nad hmotou.

Nepřestávám ale věřit, že mi jednou nějaký jejich šperk přijde do cesty a bude můj. Nikdy jsem v práci svých předků inspiraci nehledala. Ani mě to nenapadlo. Je to asi tím, že jsem se ke své profesi dostala sama.

Mám pocit, že šperkařství bylo dřív hlavně doménou mužů. Teď znám spíš šperkařky. Kdy a proč k té změně došlo?

To je těžká otázka, možná spíš pro historika. I v našem rodě to byli jen muži. Napadá mě, že v dnešní době jsou ženy schopné dělat všechno. Zlatničina je poměrně dost náročná a špinavá práce a ženám třeba nějakou dobu trvalo, než se jí přestaly bát.

Připadá mi totiž logické, aby šperk tvořila žena. Vždy si ho může vyzkoušet a otestovat, zda dobře sedí a jestli by jí byl příjemný na nošení. To považuji za výhodu. Myslím, že je pro muže těžké si představit ladnost šperku.

Jste tedy po dlouhé době pokračovatelkou rodinné tradice. Když už jste vystudovala také pedagogiku, nemáte potřebu své dovednosti a znalosti předávat dál?

Vystudovala jsem pedagogiku prvního stupně, takže mám spíš potřebu učit někoho psát a číst. (směje se) Byla bych ráda, kdyby tato tradice zůstala živá, ale nejdůležitější je, aby to toho, kdo bude pokračovat, bavilo, jinak to nemá smysl.

Jsem ráda, že jsem si zlatnictví našla sama. Jsem si stoprocentně jistá, že bych za žádnou cenu nechtěla být tlačena do předurčeného povolání. Takhle si mohu za svůj život sama a i těžké chvíle, které toto povolání přináší, se dají zvládnout lépe a dá se na ně najít energie.

Stala jste se uznávanou šperkařkou, která tvoří převážně pro ženy, ale chodí za vámi i muži. Jaký je rozdíl mezi mužskými a ženskými zákazníky?

Většinou je to rozdíl veliký. Pokud se jedná o šperk pro ženu, která si ho jde koupit pro sebe, buď sama ví, co chce, nebo jsem poměrně jednoduše schopna na základě rozhovoru vycítit její představu. Pokud ho jde koupit muž, tak v lepším případě už od ženy přesně zná konkrétní šperk, který má přinést.

Jinak je to s muži na delší pátrání, protože jsou celkem nerozhodní. Ale já jsem vždycky nadšená, protože oceňuji muže, kteří mají vůli vybrat ten správný šperk. Co si budeme povídat, ne každému chlapovi na tom záleží. Takže když už mi přijde takový muž do cesty, chci mu pomoct, jak jen to jde.

Někdy mám spoustu otázek, chci vidět fotografii, nabízím i schůzku či telefonát s dobrou kamarádkou. Jindy se osvědčí, když přijde muž se ženou, já si s ní popovídám a pak muži doporučím šperk. Měla jsem i pár fingovaných setkání za účelem vybrat ten správný zásnubní prsten. Už tak trochu vím, jak se mám ptát, abych neprozradila tajemství a vše klaplo.

Lenka Šváchová při práci

Lenka Šváchová při práci

FOTO: archív Lenky Šváchové

Představujete si nějakou konkrétní ženu, když vymýšlíte šperky?

Nejvíc asi sebe. Většina šperků vznikla na základě toho, co by se dobře nosilo mně. Někdy zohledňuji věk a příležitost, ale určitou osobu v hlavě nemívám, pokud to není šperk přímo na zakázku.

O své profesi mluvíte s obrovským nadšením. Proč jste vlastně šla studovat polygrafii a pedagogiku, a ne rovnou šperkařství?

V době, kdy jsem se rozhodovala o střední, a dokonce i vysoké škole, jsem ještě o šperku neměla žádné ponětí. Sice jsem vždy něco tvořila, ale šlo spíš o hobby.

Patřila jste v dětství k holčičkám, které okouzlovaly blýskavé prstýnky?

Musím říct, že ani moc ne. Nikdy jsem nebyla na cetky. Většinou jsem, a to i ve starším věku, toužila delší dobu po něčem, co bylo v tu dobu pro mě nedostupné.

Když něco zkazíte při práci se zlatem, můžete jej roztavit a začít znovu. Jak je to se sklem?

Určitě se dá také znovu tavit, ale pro moji techniku je většinou už v podobě, v jaké ho nemohu znovu použít.

Čím vás vlastně sklo tak fascinuje? Nemám pocit, že by to byl pro šperky právě nejvhodnější a nejsnáze zpracovatelný materiál.

Obdivuji jeho vlastnosti, strašně ráda na něj sahám, dívám se přes něj, hraju si s ním. Je to materiál, který není úplně jednoduchý na ovládnutí, a to mě láká. A já ho naopak vnímám jako pro šperky vhodný.

Šperk musí být samozřejmě vyroben tak, aby se nedal snadno rozbít, ale to už je o technické stránce provedení. Představte si na ruce plast, nebo sklo. Já si vždy zvolím sklo pro jeho tíhu a pocit kvality.

Prstýnky na svatbu - (až přijde ten pravý čas) by si ráda vyrobila sama

Prstýnky na svatbu - (až přijde ten pravý čas) by si ráda vyrobila sama.

FOTO: archív Lenky Šváchové

Materiály jsou jedna věc, ale do tvorby vkládáte i svou energii. Jsou okamžiky, kdy víte, že nemůžete na šperku pracovat, protože by se na něm odrazila, řekněme, vaše psychická nepohoda?

Naštěstí je tvorba to, co mě nabíjí. Takže dobrá energie je při výrobě zajištěna. (směje se) Ale jednou se mi stalo, že mě klient, byl to muž, prosil, abych tvořila jen v dobré náladě. Udělalo mi radost, že lidé nad šperkem takto přemýšlejí a že vnímají, jakým způsobem je vyroben.

Vysvětlete laikovi, jaký je rozdíl mezi zlatnictvím a šperkařstvím.

Myslím, že se názvy v mnoha směrech kryjí. Asi nejjednodušší vysvětlení je, že zlatnictví je řemeslo, které se zabývá výrobou šperku ze zlata. Slovo šperkařství může zahrnovat jakýkoli materiál.

V čem je to jiné, když tvoříte svatební šperk?

Specifická je hlavně výroba svatebních prstenů. Je to šperk, který bude na ruce po celý život. Musím vždy vycházet z informací o páru, pro který bude. Seznamuji se s jejich životem, co dělají, kde tráví čas…

Snažím se do šperku vtisknout jejich osobnost, a přitom zachovat pohodlnost nošení. Miluji, když se svatebčané na výrobě prstenů podílejí třeba tím, že si do nich nechají otisknout svůj prst.

S trapným pocitem jsem strýci řekla, že opět studuji. A tentokrát učňák, obor zlatnictví-klenotnictví. Rozzářily se mu oči a zeptal se, jestli vím, že máme v rodině zlatnickou tradici. V rodinném stromu je od roku 1650 kolem třiceti zlatníků.

Jiné svatební šperky, pokud nejsou jen na tuto událost, musím vymyslet tak, aby pasovaly se svatebním oblečením, u dam s účesem, a aby se pak daly nosit dál. Takže jsou o trochu náročnější, ale na druhou stranu je to druh šperků, který je pro klienty i pro mě obrovskou srdeční záležitostí.

Sledujete svatební trendy?

Ano, sleduji. Jde vlastně o jedno velké propojení různých odvětví, která, když se dají dohromady, vytvoří něco neuvěřitelného. Miluji trendy svatebních šatů, květin, stolování, fotografií… Je pro mě důležité umět se vcítit do svatebčanů a naladit se na stejnou vlnu. Často mě baví, když s nimi mohu probrat i jinou část svatby a sdílet s nimi přípravy.

Asi nejsem první, kdo se ptá, ale pokud budete jednou požádána o ruku, navrhnete si prstýnky?

Na to se mě ptá každý. V mém případě nejde jen o zásnubní či snubní prsten. Tím, že jsem se pustila do zlatnictví, jsem si zpečetila fakt, že už asi nikdy žádný šperk nedostanu. (směje se)

Na druhou stranu si nedovedu představit, že bych nosila šperk od někoho jiného, takže asi ano, navrhnu a vyrobím. I když to prý nosí smůlu. A nechám si do prstenu otisknout partnerův prst.

Vaše šperky jsou velmi oblíbené i v zahraničí. Cítíte nějaký rozdíl mezi českými a zahraničními klientkami? A umějí naše ženy nosit šperky?

České ženy určitě umějí nosit šperky. Jde spíš o to, že moc nevědí o možnosti nechat si vytvořit šperk přímo pro sebe. Neuvědomují si rozdíl mezi masovou produkcí a kvalitou ručního zpracování. U nás je stále první volbou klasické zlatnictví, kde člověk musí udělat kompromis.

V zahraničí je poměrně běžné nechat si šperk vyrobit. Ženy jsou ochotné objednat si ho ze zahraničí, protože je od jejich oblíbeného designéra. Dálka je netrápí a věří internetu, Skypu, e-mailu.

České ženy se většinou potřebují ujistit, přijít si na šperk sáhnout a vše osobně probrat, ale zase velmi rády podporují lokální byznys. Cizinci to tak samozřejmě necítí, těm jde o originalitu, případně zážitek.

Jaký máte pocit, když na ulici potkáte ženu, kterou krášlí váš šperk?

Je to neuvěřitelný pocit. Připadám si, že jsem to dokázala. (směje se)

Máte nějaký cíl, ať už ve svém oboru, nebo v soukromí, který byste si chtěla splnit?

Mám cíl nepřestat růst jak ve svém osobním, tak i v pracovním životě.

Jsem ráda, že jsem si zlatnictví našla sama. Takhle si i za svůj život mohu sama a těžké chvíle, které povolání přináší, se dají zvládnout lépe.

Při práci musíte být plně soustředěná. Jak se pak odreagujete?

Naštěstí je pro mě relax právě práce. Tvorba. Vždy ale trpím při papírování a vyřizování jiných věcí, pak relax potřebuji.

Přiznám se, že nemám moc volného času, ale pro příležitosti, jako jsou narozeniny a výročí, moc ráda peču a zakládám si na domácím dortu. Je to pro mě takové další kreativní vyžití.

Pochopila jsem, že vaší velkou inspirací je příroda.

Potkáte mě v ní skoro každý víkend. Na procházku nedám dopustit. Jsem sice dítě města, ale nad chůzi bosýma nohama po trávě není. A nedám dopustit na přírodní kosmetiku. Mám citlivou pleť a musím si dobře vybírat. Dokonce ani některé přírodní produkty mi nedělají dobře, takže vždy pečlivě sleduji složení.

Svatbu s přítelem Andrewem zatím Lenka neplánuje, ale až přijde ten správný čas, ráda by si pro tu příležitost vyrobila prstýnky vlastní technikou – s otiskem prstu svého protějšku.

Svatbu s přítelem Andrewem zatím Lenka neplánuje, ale až přijde ten správný čas, ráda by si pro tu příležitost vyrobila prstýnky vlastní technikou – s otiskem prstu svého protějšku.

FOTO: archív Lenky Šváchové

S partnerem používáme přírodní prostředky pro domácnost, přírodně se i léčíme. Věřím v sílu rostlin, ale také v pozitivní myšlení. Jídlo si spíš volíme lokální. Bohužel bio není vždy zárukou a v cizině slovo bio nic neznamená.

Snažím se prostě vařit z dobrých ingrediencí a seznámit se s obsahem toho, co dáváme do svého těla nebo na něj.