Zpěvák, banjista, moderátor, bavič, textař, skladatel, muzikant, komik, spisovatel, výtvarník, humorista a autor deskových her. Výčet toho, co jej živí a živilo, je velmi široký. K řadě věcí se, jak říká, dostal hodně lehce a někdy omylem. Do těchto kategorií patří například název dnes již legendárního Banjo Bandu Ivana Mládka i jeho známost s bývalým prezidentem Václavem Klausem.

Stačilo ale málo, aby se žádná závratná kariéra nekonala. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel do Francie. Hrál tam na banjo a balalajku v pařížských kabaretech – vlastněných Rusy. A proč se vrátil domů? „Jsem asi větší vlastenec, než si o sobě myslím,“ říká.

Žijete s nálepkou „pan vtipný“. Není vám z ní občas smutno?

Smutno bývá spíš v hospodě u stolu, u kterého sedím. Očekávání, že budu sršet humorem, většinou nesplňuji.

K celoživotním přátelům baviče patří kolega Luděk Sobota.

K celoživotním přátelům baviče patří kolega Luděk Sobota.

FOTO: Petr Horník, Právo

K umění vás vedli rodiče – úředníci. Zejména táta z vás ale chtěl mít inženýra. Nadšený z vašich uměleckých sklonů prý nebyl.

Táta byl právník, ale byl jinak skvělý malíř, a kdysi se dokonce snažil hrát na klavír vážnou hudbu. Zdálo by se tedy, že by měl mít pro moje spády pochopení, ale nebylo tomu tak. Dokonce mi jeden čas zamykal banjo do skříně. Chtěl, abych zdárně dostudoval průmyslovku, a moje časté pozdní příchody z lokálů ho popuzovaly. Přestože jsem měl ještě jedno tajné banjo u kamaráda, tátu jsem nakonec překvapivě nezklamal a kromě průmyslovky prolezl s odřenýma ušima i vysokou školou.

Váš otec býval nadšený horolezec a vy jste s ním v dětství zdolával skály. Jezdívala s vámi i máma a sourozenci?

Ano. Do Vysokých Tater jsme každoročně jezdili všichni. Zpočátku jsem s tátou jako nejstarší lezl jenom já, později i bratr a sestra. Máma zůstávala většinou v kempu.

Kde jste nocovali?

Tak, jak to v padesátých letech bylo běžné. Spali jsme většinou ve stanu, v autě, jen vzácně v nějakém penziónu. I když na tom naši nebyli finančně špatně, v těch pár hotelech, co v Tatrách stály, se místo nenašlo, a když ano, tak většinou jen pro rekreanty ROH, vyznamenané pracovníky, školy a podobně. Táta jinak nikdy žádnou organizovanou rekreaci nepodstupoval, vždycky všude jezdil na divoko – „na blind“. A to bylo s pětičlennou rodinou někdy dost dobrodružství.

Kam jste vylezl nejvýš?

V Tatrách na Lomnický štít. Už jsem ale zapomněl, jakou trasu jsme dělali. Pamatuji se jen, že jsme lezli po plotnách a že na nás nějací horolezci nad námi uvolnili kameny. Tenkrát nám šlo dost o život. Jeden balvan se odrazil těsně vedle sestry. A jednou jsem byl asi ještě výš – v Alpách. Ale to bylo lanovkou a to se asi nepočítá.

Vedle hor vás táta vedl i k malířství. Co rozhodlo o tom, že jste šel nakonec na vysokou studovat ekonomii?

Táta se toho, že jsem začal malovat, dočkal až ve svých pětasedmdesáti letech. Měl o tom asi jiné představy. Nicméně moje žertovná plátna ho nijak neurážela, minimálně mi to nedával najevo. Říkal si možná „lepší něco než nic“.

Když mi po průmyslovce povolil studovat podle něj jedinou pořádnou vysokou školu, strojní fakultu, došlo k podobné situaci. Bez jeho vědomí jsem po prvním semestru přestoupil na Vysokou školu ekonomickou. A po pěti letech jsem nebyl strojní inženýr, ale jen inženýr ekonomie. Kupodivu se ani moc nedivil a také si asi říkal „lepší něco než nic“.

Jožin z bažin se dočkal mnoha předělávek. Patří k nim i metalová verze německého dua Kiese Music tvořeného bratry Bernym a Martinem. Ivan Mládek se s nimi osobně sešel. Setkání inicioval web Novinky.cz.

Jožin z bažin se dočkal mnoha předělávek. Patří k nim i metalová verze německého dua Kiese Music tvořeného bratry Bernym a Martinem. Ivan Mládek se s nimi osobně sešel. Setkání inicioval web Novinky.cz.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Na vysoké byl vaším spolužákem Václav Klaus. Napadlo vás někdy v těch 60. letech, kam to zrovna vy dva dotáhnete?

Václav Klaus? Když jsme se asi po pětadvaceti letech sešli na pódiu při volební kampani ODS, vůbec jsem ho nepoznal. Dokonce mi ani nebyl povědomý, přestože jsme se na škole viděli velice často. Naše holky byly totiž dobré kamarádky. A on si na mne pamatoval podle banja, ne podle obličeje. Ale neříkal nic. Možná se za svého spolužáka komedianta styděl.

Ovšem po několika letech slovo dalo slovo a stali jsme se starými dobrými známými. A přiznám se, že v šedesátých letech mě ani v duchu nenapadlo, že bych se já živil muzikou, natož to, že ten Liviin kluk bude prezident. Takový fantasta jsem nebyl.

Vaším největším hitem je pravděpodobně Jožin z bažin. Před lety bodoval pro změnu v Polsku. Ještě vás tam objímají, tleskají vám vestoje?

Už ne. Každá velká bublina dříve nebo později splaskne. Nám v Polsku splaskla asi rok poté, co jsme se proslavili. Ale stálo to za to. Na naši polskou konjunkturu nikdy nezapomeneme. Chodily na nás desetitisíce lidí, hráli jsme tam v roce 2008 skoro denně, takže nás asi viděli všichni Poláci. Občas z Polska dostaneme pozvání, ale už se většinou jedná jen o menší akce.

Hrával jste jazz i country. Kam byste zařadil svůj osobitý hudební styl a který je vám nejbližší?

Náš hudební styl si netroufám někam zařadit. To je práce hudebních kritiků. Ale když mám v hláškách OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním – pozn. red.) vyplnit kolonku „žánr“, tak tam píšu „pop jazz“. A jaký styl je mi nejbližší? Asi starý americký jazz od Hot Five po Fatse Wallera. Jsem touto hudbou asi nejvíc ovlivněn, ale vždycky jsem se snažil, aby Banjo Band byl co nejvíc originální. Podařilo se mi to díky vlastním písničkám, které naši kapelu odlišily od ostatních revivalistických dixielandů a skifflů.

K posledním pracím pro televize patřil seriál Cyranův ostrov.

K posledním pracím pro televize patřil seriál Cyranův ostrov.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vaše skladby jsou opakovaně zneužívány v politice. Mimo jiné Pražská mešita – používaná tábory podporujícími či odmítajícími přijímaní uprchlíků – a Jožin z bažin, parodovaná v Rusku do protiputinovské podoby. Vadí vám to?

Zneužívání svých písniček v politice asi nezabráním. Od jejich politizování se snažím distancovat, ale třeba v takovém Rusku je mi to houby platné. Vízum nedostanu.

Jožin přesto loni na podzim v Rusku bodoval. V tamní pěvecké soutěži ho zpívala Lady Dance. Viděl jste ji v přímém přenosu?

Ne, upozornili mě na to kolegové. Podle mého ruského kamaráda muzikanta Sevy Moskvina vidělo v jejím podání Jožina z bažin asi 150 miliónů Rusů. Je to skvělá reklama. Třeba mě tam teďka pustí aspoň samotného bez Banjo Bandu a bez banja.

Lady Dance kopírovala při vystoupení vedle oděvu i vaše chování z dochovaného klipu. Proč jste v něm ale tolik mrkal?

Já jsem nemrkal, to byl asi tik.

Postava Jožina z bažin zlidověla.

Postava Jožina z bažin zlidověla.

FOTO: ČTK

Úspěchy slaví i dřívější německá metalová verze Jožina od Kiese Music. Na internetu má už téměř 400 tisíc zhlédnutí. Proč myslíte, že skladba stále aktivně žije?

Asi proto, že kraviny nestárnou.

Podle písně vás vaše vnučky prý oslovovaly dědo Bažine. Stále to platí?

Nevím. Co vím je, že přezdívky zpravidla zůstávají. Mladší brácha mého kamaráda dostal pro svůj neustále umouněný obličej a špinavé ruce přezdívku Čuňas. A říkají mu tak i po padesáti letech jako řediteli hygienicko-epidemiologického ústavu.

Se zmíněnými německými metalisty jste si na setkání před rokem povídal ve francouzštině. Do Francie jste chtěl po invazi cizích vojsk v roce 1968 odejít. Proč jste se za šest měsíců vrátil domů?

Dal jsem přednost věcem osobním. Nechtělo se mi žít v emigraci, volil jsem raději kličkování v socialismu, který jsem důvěrně znal. Jsem asi větší vlastenec, než si o sobě myslím. Neumím se obejít bez míst, ve kterých jsem trávil dětství a mládí, bez starých kamarádů, bez češtiny, která mi jediná dobře jde.

Hudba ho začala v Československu naplno živit od 70. let. Počátky Banjo Bandu Ivana Mládka ovšem sahají do začátku let šedesátých.

Hudba ho začala v Československu naplno živit od 70. let. Počátky Banjo Bandu Ivana Mládka ovšem sahají do začátku let šedesátých.

FOTO: archív Ivana Mládka

Nebál jste se, že budete mít doživotní škraloup?

Škraloup jsem samozřejmě měl. Podle posudku uličního výboru KSČ jsem byl protisocialistický živel a bývalý emigrant stranící se společnosti. Nesměl jsem ani do Polska. Ale pak se všechno z neznámého důvodu zvrátilo. Díky písničkám jsem se – skoro jako všichni zpěváci a herci – stal prominentem.

Buď jsem se obveselujícími skladbami hodil režimu do krámu, anebo jsem kádrovákům „utekl“. V Praze 6 jsem byl nepřítel lidu, a v Praze 2 mi nahrávali písničky. Když se vzpamatovali a zjistili, že ten ničema Mládek z Prahy 6 je ten nový zpěvák, bylo už asi pozdě. Už mě znala celá republika. To jsou ovšem jenom mé hypotézy. Třeba mě miloval Brežněv… Nebo měl na mě zálusk Biľak…

Založení Banjo Bandu jste označil opakovaně za omyl, k němuž došlo na počátku 70. let. Je pravda, že váš první větší koncert proběhl v pražské Lucerně?

Ano, Banjo Band pod mým jménem poprvé veřejně vystoupil v prosinci 1970 na countryovém festivalu v Lucerně. Název nám dali pořadatelé. A já jsem se jak názvu, tak samotnému vystoupení bránil. Za amatérský band té doby jsem se trochu styděl, ale když už jsme byli na plakátech a naše účast se nedala zrušit, nezbylo mi než nabrat další muzikanty a začít zběsile zkoušet.

Čímž se rozjela vaše hudební kariéra naplno. Jak často koncertujete teď?

V létě, když jsou festivaly a obecní slavnosti, nevíme, kam dřív skočit. V zimě máme celkem klid. Hrajeme většinou v menších seskupeních jen v klubech a pro firmy. Když se to sečte, průměrně hrajeme asi tak desetkrát měsíčně.

Většinu svého života strávil po boku manželky Evy.

Většinu svého života strávil po boku manželky Evy.

FOTO: ČTK

Tvrdíte: „Napsal jsem maximálně 600 písniček, nestydím se za 250.“ Proč jste s tvorbou – vlastně na vrcholu – v 80. letech přestal?

Začal jsem mít pocit, že už jsem národu všechno sdělil.

V 70. a 80. letech jste naplno rozjel také výtvarnou kariéru. Po boku vám dokonce stál akademický malíř Jaroslav Mysliveček. Jak jste se dali dohromady?

Znali jsme se od padesátých let. Když jsem dostal nabídku vystavovat ve Stuttgartu, neměl jsem doma ani jeden obraz. Z časových důvodů jsem tedy výstavu odmítl. Jenže pak mě napadlo, že bych mohl po zájezdech na hotelích obrazy jen kreslit a nějaký malíř by je ve svém ateliéru mohl dotvářet olejem. Tak by se nabídnutý termín vernisáže dal stihnout!

Vzpomněl jsem si na kamaráda Myslivečka, který měl smysl pro humor, a bylo nadějné, že moji antiperspektivu akceptuje. On moji nabídku přijal a hned jsme to začali „mastit“. První výstava se nakonec uskutečnila v Praze. Byla komerčně nečekaně úspěšná, a tak jsme ve spolupráci pokračovali ještě mnoho let.

Za socialismu jste kreslili na statku v Burgundsku pro americký trh. Víte, kde jsou vaše tehdejší obrazy teď?

Nemám tušení. Vím jen, že v San Francisku v Bank of America visí ve foyer naše plátno Archa Noemova. Objevil ho tam Honza Vyčítal, když byl se svou kapelou v USA na zájezdu.

Jako všestranný umělec také maluje.

Jako všestranný umělec také maluje.

FOTO: ČTK

Stále platí, že prodáváte obraz v ceně za centimetr čtvereční? Kolik stojí průměrně jeden? Je jejich podstatou pořád nějaký vtip? A kolik jich tak ročně namalujete?

Všechno, na co jste se teď zeptala, je výrobní tajemství.

V 90. letech jste své jméno spojil s televizí NOVA. Na nějakou dobu pak s Barrandovem. I televizní kariéru jste ovšem dobrovolně opustil. Opravdu vás to už neláká?

Nikdy se už na obrazovky nevrátím, za žádné peníze. Chci důstojně zestárnout.

Vedle všech uměleckých aktivit jste vyrobil hudební nástroj zvaný guitariano. Máte na něj patent pro celý evropský i americký kontinent. Jak vypadá?

Guitariano je asi první keyboard (elektrický klávesový nástroj – pozn. red.) pro hráče s kytarovou technikou. Má tytéž vymoženosti jako klasický keyboard s pianovou klávesnicí. Pakliže se hráč na guitariano nechce jenom doprovázet a míní si mezi zpěvem zahrát nějaké hezké sólíčko, musí umět aspoň trochu vybrnkávat. A to už je pro nástroj velký komerční handicap…

V čem?

Budu upřímný. Nejsilnější kupní silou jsou amatéři, kteří umějí jenom chytat levou rukou akordy a pravou rukou trsat. Guitariano pro ně tedy smysl nemá.

Netajíte se tím, že jste značně manuálně nešikovný. Jak se s tím slučuje vývoj složitého hudebního nástroje?

Jsem hlavně obchodní nešika. Vývoj guitariana stál asi deset miliónů korun. Naštěstí jsme na tu radost tři. Smířili jsme se s tím, že nástroj nemůžeme sami vyrábět. Musí přijít nějaká zahraniční firma, která dá třeba Eriku Claptonovi milión dolarů, aby na guitariano hrál. Pak se i čeští amatéři určitě začnou učit vybrnkávat.

Podle slavné písničky mu říkají i jeho dvě vnučky – Elinka a Emilka – dědo Bažine.

Podle slavné písničky mu říkají i jeho dvě vnučky – Elinka a Emilka – dědo Bažine.

FOTO: ČTK

Jak si užijete své blížící se významné výročí?

Jako britská královna oslavím své narozeniny až v létě na svůj svátek, a to v nejužším kruhu rodinném.