Ten vymyslel, dramaturgicky připravil a se svým týmem zrealizoval ke stému výročí narození krále swingu Franka Sinatry. Pro velký úspěch v něm pokračuje dál a ze Sinatrology tak vytvořil zcela výjimečný sinatrovský festival uprostřed Evropy. Už jen tím, že v roce sinatrovské stovky na koncerty přišlo 7000 lidí, si Jan Smigmator ověřil, že swing stále baví a táhne.

Věděl, že to přijde

Cestu ke swingu si Jan Smigmator našel sám a postupně. Byl sice velmi nadaný, ale jako dítě neprorazil. Ačkoli jeho otec dvacet let pořádal jazzový festival u Telče, neměl ty správné kontakty na pražský showbyznys. Zpětně je tomu ale velmi rád. „Nerad bych totiž byl někdy srovnávaný s tou dětskou podobou. Aby se na mě koukalo jako na ,zázračné‘ dítě, jakým byl např. houslista Jakub Třasák, ale třeba i Terezka Kerndlová. S jejím tátou Laďou Kerndlem jsme se hodně přátelili, jezdil totiž zpívat na tátův festival a dost mě inspiroval k tomu stát se zpěvákem,“ říká.

S Terezou Kerndlovou vyrůstali muzikantsky hodně podobně. „Dokonce jsme spolu jako děti natočili nějaké duety. Ale ona měla tátu známého zpěváka, který se dobře etabloval v nejvyšších patrech showbyznysu, a jí se najednou otevíraly dveře do televizí, rádií a časopisů. Zpovzdálí jsem na to koukal, ale nikdy jsem jí to nezáviděl a neřešil to. Naopak jsem měl vždycky radost, když se někde objevila. V hloubi duše jsem totiž věděl, že to jednoho dne přijde i u mě.“

Jan Smigmator

Jan Smigmator

FOTO: Adam Křena

Jan Smigmator vystudoval Pražskou konzervatoř, kde se mu poprvé dostalo odborného vedení, a už jako student zpíval v jazzových klubech. Za štěstí považuje, že v době puberty se mutací hlasu prozpíval.

„Měl jsem výhodu, že ač jsem jako dítě neprorazil, muzikanti mě znali. Věděli, že jsem v Praze na konzervatoři, a tak mě zvali do Reduty, do Metropolitanu, byl jsem nadšený a neskutečně šťastný, když mě ti jazzoví bardi pozvali, ať si s nimi zazpívám. To byla totiž moje obrovská výhoda proti ostatním spolužákům. Lepší školu života jsem si snad ani nemohl přát,“ vzpomíná.

Velká škola u Václava Hybše

Ještě na konzervatoři mu jednou zazvonil telefon a v něm se ozval kapelník Václav Hybš. „Doporučila tě Lída Nopová, že bych ti měl zavolat, potřebuji totiž mladé zpěváky na vánoční koncerty.“ A tak začal zpívat s Orchestrem Václava Hybše, koncerty také moderoval.

„Dělal jsem s ním něco málo přes pět let a byla to pro mě zkušenost k nezaplacení. Václav je profík, který zná dokonale své publikum. Mnoho mě toho naučil. Tehdy jsem si ale uvědomil, že je mému srdci nejbližší swing. Frank Sinatra, Tony Bennett, Dean Martin, Michael Bublé, Karel Hála a tihle všichni úžasní swingaři,“ říká.

V jednom se však s Václavem Hybšem neshodl, a to když mu slavný kapelník navrhl, aby si změnil jméno, které bylo podle něj pro zpěváka příliš složité. „Jsem na své jméno hrdý, je to moje značka. Ale je pravda, že jsem si ho pro uměleckou dráhu trošku změnil a po pár letech i v občance,“ říká. Původně se totiž jmenoval Šmikmátor.

Mydlář, nebo Smigmator?

„Smigmator je původní tvar našeho příjmení. Táta hledal v rodinné historii a došel až do roku 1600. Naše rodina nesla jméno Mydlář. V roce 1637 se jeden z prapředků rozhodl, že se stane farářem, a šel z Telče studovat na jezuitskou kolej do Jindřichova Hradce. V té době všichni věděli, kdo to je Jan Mydlář, kat pražský. Proto mu bylo doporučeno, aby jako farář neděsil lidi a jméno změnil. Nejjednodušší variantou bylo přeložit jméno do latiny. V ní se Mydlář řekne Smigmarius.

Rodina byla hrdá, že má v rodině faráře Tomase Augustina Smigmariuse, a rozhodla se přejmenovat na Smigmator. Pak se prodlužovalo a, měnilo g za k, za Němců sch, pak na š. A já jsem se rozhodl pro původní verzi. Vrátil jsem se ke kořenům,“ vysvětluje zpěvák zajímavou historii svého příjmení.

 Splněné sny

Díky swingu si také plní přání z kategorie snů. Setkal se již několikrát s americkou swingovou legendou Tonym Bennettem. Naposledy se s ním viděl, když mu před dvěma lety v Praze uváděl koncert. „Nejsilnějším momentem pro mě bylo, když jsem stál v zákulisí a připravoval se na vstup na pódium, Tony Bennett ke mně přistoupil, chytil mě kolem ramen, poplácal a řekl: Tak jak to jde, jak to jde tady u vás se swingem?”

Na koncertech ho doprovázel i špičkový trumpetista Jumaane Smith.

Na koncertech ho doprovázel i špičkový trumpetista Jumaane Smith.

FOTO: Miroslav Šmikmátor jr.

„Řekl jsem mu, že ačkoli jsem absolvoval konzervatoř, kde jsem měl skvělé učitele – zpěváky Josefa Štágra a Evu Svobodovou, tak jeho považuji za svého největšího učitele. Mám ho dokonale naposlouchaného, znám veškeré jeho pěvecké finesy a vnímám ho jako svůj absolutní pěvecký vzor. A tento starý pán se uklonil, chytil mě pevně za ruce a řekl, že to je ta nejvyšší pocta, kterou může umělec dostat. Když mladý kluk na druhém konci zeměkoule vnímá starého zpěváka z Ameriky jako svého učitele. Už mám zase husí kůži,“ vzpomíná Jan Smigmator.

V hlavě nosí nápady pro vánoční album, které by chtěl natočit se svým kvartetem a symfonickým orchestrem ve dvoudiskové verzi.

Možná si jednou, když je čas nedoběhne, s Tonym Bennettem i zazpívá. Nyní ale s úsměvem vypráví historku o Franku Sinatrovi, dalším svém vzoru. „Jednou měl Sinatra důležitý koncert v New Yorku a nechtěl, aby měl v ten den koncert Tony Bennett, se kterým byli sice vždy velcí přátelé, ale zároveň konkurenti. Zavolal mu a řekl: Tony, byl bych opravdu rád, abyste na můj koncert s manželkou přišli a seděli v první řadě. Tony Frankovo pozvání samozřejmě nemohl odmítnout, na koncert přišel a Sinatra měl tak zajištěno, že mu nikdo ten den nepoleze v New Yorku do zelí.“

Nyní ale Jan Smigmator přemýšlí hlavně nad koncerty v rámci projektu Sinatrology, které by rád začal vyvážet i do zahraničí, pokračuje ve vysílání v Českém rozhlase Dvojka, kde s kolegyní Dashou v pořadu Klub Evergreen představuje širší veřejnosti jazz, swing a jeho interprety. A v hlavě nosí nápady pro vánoční album, které by chtěl natočit se svým kvartetem a symfonickým orchestrem ve dvoudiskové verzi – jedno CD v angličtině, druhé v češtině. Ale hlavně chce pořád swingovat, swingovat a swingovat.