Jaké bylo to probuzení v roce 1982?

Nijak příjemné. Byla to doba plná prázdnoty, nudy, strachu a udávání. Odpovídá tomu i scéna a kostýmy, říkali jsme jim padesát odstínů hnědi. Byly do nich zahalené domy, auta, oblečení a zdálo se mi, že i duše. Moje postava se v té době učí žít a moc jí to nejde. Postupem času však zažívá i momenty absurdní a vtipné, třeba když potkává svoje rodiče a prarodiče. S přibývajícími díly jde ale Filipovi Marvanovi už jenom o život.

Jako kriminalistu Filipa Marvana ho ne náhodou srazí auto a on se probudí v době těsně před svým narozením. V ní je přidělen ke kriminalistovi okresního oddělení SNB, kterého ztělesnil Ivan Trojan.

Jako kriminalistu Filipa Marvana ho ne náhodou srazí auto a on se probudí v době těsně před svým narozením. V ní je přidělen ke kriminalistovi okresního oddělení SNB, kterého ztělesnil Ivan Trojan.

FOTO: ČT- Nikolas Tušl

Je to natočené podle britského seriálu Život na Marsu. V něm jde pouze o posun v čase se všemi jeho absurdnostmi, ve scénáři Ondřeje Štindla nabývá děj zasazený do osmdesátých let na severu Čech i jiných významů.

Narodil jste se v roce 1979, asi na tu dobu nemáte nějaké zásadní vzpomínky.

Prožíval jsem hezké dětství, a tak s ní mám spojené hezké vzpomínky.

Hodně lidí si myslí, že naše doba je drsnější než ta, v níž se váš seriálový hrdina ocitl.

Se svobodou přichází odpovědnost. A to je náš největší problém. Když žijete v režimu, který určuje, co máte dělat, a zakazuje, co dělat nesmíte, nemusíte se o mnoho věcí starat, protože vás to do značné míry zbavuje zodpovědnosti. Z principu to je špatně, ale je to v mnohém bezpečnější. Když dítě nesmí ven, nic se mu nemůže stát. Pustí-li ho ven, mohou mu hrozit mnohá nebezpečí. Já budu vždy na straně svobody, protože vede k sebepoznání a sebezdokonalení. Tu cestu si každý představuje trochu jinak. V tom je právě dnešní doba asi těžší.

Kdybyste se jako herec nějakým nedopatřením ocitl v roce 1982, v čem byste třeba chtěl hrát?

Moc se mi líbí staré české komedie. Nemyslím z první republiky, ale ty ze 60. a 70. let, jako byly Svatba jako řemen, Utrpení mladého Boháčka, Pane, vy jste vdova, nebo dětské seriály z 80. let jako Létající Čestmír, Arabela, Návštěvníci. Tyhle ryzí komedie se tu teď netočí a chybí to. Troufám si tvrdit, že herce na to máme, jenže podobné věci nikdo nepíše. Přitom třeba ohlas Čtvrté hvězdy svědčí o tom, že lidi chytré komedie baví.

Proč je tedy - snad s výjimkou Petra Kolečka - u nás nikdo nepíše?

Doba je cyničtější a odhalenější. Všichni jsou už od dvanácti třinácti se vším seznámeni, nic je nepřekvapí. Běžně existují vztahy jen na sex, přes nějakou mobilní aplikaci se lidi domluví, že se spolu vyspí. Je mi sedmatřicet, ale přijde mi to cynické. Jako by lidi nestáli o vztahy, báli se jich. Zní to dost páprdovsky, ale já jsem jinak naopak velký hédonista. Myslím to tak, že mi vadí, že je všechno jakoby lehké a zadarmo. Nikdo nikoho vlastně nemusí dobývat.

S ním se potkává i na jevišti Dejvického divadla, naposledy v komedii Vzkříšení.

S Ivanem Trojanem se potkává i na jevišti Dejvického divadla, naposledy v komedii Vzkříšení.

FOTO: Hynek Glos

Humor už nemůže být jednoduchý a čistý jako dřív, kdy se dala dělat sranda z úplně obyčejných věcí. Jako to třeba bylo ve výborných seriálech ze šedesátých let Eliška a její rod nebo Taková normální rodinka. Dneska musí humorná situace začít o hodně dál než dřív. Znám spoustu mladých herců, kterým tyhle filmy taky chybí. Na internetových serverech komediálních seriálů vzniká spousta, ale ten oficiální televizní směr tady vlastně teď neexistuje. O něj bych stál taky.

Vy berete vztahy zodpovědně?

Beru, odjakživa. To ale neznamená, že jsem nikdy neublížil. To bohužel není pravda. Věřím na upřímnost a vím, že to je to nejtěžší na světě. Taky věřím, že to, jak se chováte k druhým, se vám vrátí.

Jak to teď máte se vztahy?

Jsem ženatý, je to moje první manželství a s manželkou Lenkou jsme osm let. Poznali jsme se při natáčení filmu Jitky Rudolfové Zoufalci, kde pracovala jako produkční.

Není vás vidět v komerčních seriálech. Proč?

Kdysi jsem si zahrál menší roli v seriálu Zázraky života, ale jinak tyhle nabídky odmítám. Nic proti lidem, kteří tenhle žánr dělají, ale pro mě ta práce není plnohodnotná, protože je na ni málo času. Zásadně mi vadí, že se hrozně spěchá. To je, jako kdyby vám řekli, že na tenhle rozhovor máte deset minut. Asi by se vám do toho nechtělo, protože by vám bylo jasné, že to musí být na výsledku vidět. Taková práce je aspoň pro mě jen stres.

Nekompenzoval by jej ani zajímavý honorář?

Ne, zatím ne. Devalvuje to veškeré řemeslo. Je mi jasné, že to je druh televizní produkce, bez které se dneska televize neobejdou a která nejde dělat pomaleji. Já bych se jen v tomhle kolotoči ocitnout nechtěl. Ani se v něm neumím pohybovat.

Prý budete hrát Emila Zátopka…

Když David Ondříček před třemi lety začal film o Zátopkovi připravovat, nabídl mi tu roli. Začal jsem na Strahově trénovat s trenérem, hrozně jsem tím žil, před rokem a půl jsem se dostal do dobré formy. Danu Zátopkovou měla hrát Martha Issová, taky už začala pod dohledem trenéra Barbory Špotákové házet oštěpem. Jenže na to nedostali peníze, a nic se netočilo.

Věřím, že se Zátopek nakonec dělat bude. Zase ale budu muset začít trénovat, dobrá forma je pryč. Na druhou stranu jsem díky tomu, že se to odložilo, mohl točit Svět pod hlavou, což je pro mě zatím nejlákavější role, jakou jsem dosud dostal.

Kdo vás nejvíc profesně ovlivnil?

První byl Jan Antonín Pitínský, potkal jsem se s ním v roce 2004, když režíroval v brněnském Divadle 7 a půl Ibsenovu Noru. Hrál jsem tam manžela titulní postavy Torvalda Helmera. Byla to moje první velká role, která mě v Brně dostala do povědomí. Šlo o zásadní setkání.

Jako parašutista Josef Valčík končí ve filmu Anthropoid svůj hrdinný boj v kryptě pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Dalšího hrdinu protinacistického odboje Josefa Gabčíka hrála světová hvězda Cillian Murphy.

Jako parašutista Josef Valčík končí ve filmu Anthropoid svůj hrdinný boj v kryptě pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Dalšího hrdinu protinacistického odboje Josefa Gabčíka hrála světová hvězda Cillian Murphy.

FOTO: Falcon

V čem?

Když se jednou ptali nějaké hollywoodské hvězdy na definici dobrého herce, řekl, že to je ten, kdo má něco, co nemá nikdo okolo. To je mezi divadelními režiséry Pitínský. Velmi jsme si sedli, a když šel před deseti lety režírovat do Dejvického divadla Goethovo Spřízněni volbou, vzal mě do toho představení. Díky tomu jsem se seznámil s šéfem souboru Mirkem Krobotem a zůstal jsem tam. Mirek Krobot je další člověk, který mě zásadně ovlivnil. Stejně jako režiséři Jan Mikulášek, Petr Zelenka a Marek Najbrt, kterého jsem potkal při natáčení Světa pod hlavou.

Co jste o sobě díky těm jmenovaným objevil?

Talentovaní lidé nemají mindráky a neubližují. Naopak ve svém okolí zvyšují sebevědomí ostatním. Dali mi tedy odvahu a víru v sebe sama. Věděl jsem někdy od puberty, že chci hrát, že ve mně něco je, a když se mi to podaří rozlousknout, může to být veliká jízda štěstí z tvorby. Hrál jsem v Plzni, odkud pocházím, na klavír, měl jsem kapelu, hrál jsem ochotnické divadlo, chtěl jsem ale víc. Setkávání s nimi mi pomohlo hledat sám v sobě.

Při natáčení válečného dramatu Anthropoid jste se ocitl ve velké mezinárodní produkci. Jaká to byla práce?

Hrál jsem poprvé v angličtině, naštěstí jsem s tím neměl žádný problém, anglicky umím slušně, a hlavně mě baví se to učit. Beru soukromé hodiny u rodilého mluvčího. Profesně to bylo srovnatelné s našimi dobrými štáby. Jen s jinými penězi a s jiným zázemím. To je velký rozdíl: jinak se soustředíte na práci, když neřešíte, jestli vám je zima nebo vedro, jestli máte všechno po ruce. Dává vám to pocit, že si vás váží.

Video

Trailer k filmu Anthropoid

Hrál jste Josefa Valčíka, člena parašutistické skupiny, která spáchala atentát na nacistického tyrana Heydricha. Vyvolalo to ve vás nějaké hrdé vlastenecké pocity?

Když dáte chlapovi pistoli do ruky, cítí se najednou povzneseně. Nebyla to ale jen radost z hraní na vojáky, uvědomoval jsem si, že ti kluci byli mladší, než jsem teď já, a dokázali přinést takovou oběť. Je pravda, že to byli i dobrodruzi, kteří možná nečekali, co je tady potká. Tím, že jsem jednoho z nich hrál, jsem v sobě při natáčení ten pocit vlastenectví dokázal vyvolat.

Věřím, že kdyby vlast byla skutečně ohrožena, dokázala by se za ni určitá část naší generace obětovat. Já v sobě tento pocit, musím se přiznat, primárně nemám. Ale taky nežiji v ohrožení, ve válce a v pocitu, že mi někdo krade moji kulturu a celkové společenské zázemí. To bych potom v sobě odvahu našel.

Již více než deset účinkuje v Dejvickém divadle v jevištní adaptaci Goethova románu Spřízněni volbou v režii J. A. Pitínského. Charlottu představuje Lenka Krobotová.

Již více než deset účinkuje v Dejvickém divadle v jevištní adaptaci Goethova románu Spřízněni volbou v režii J. A. Pitínského. Charlottu představuje Lenka Krobotová.

FOTO: Hynek Glos

Máte dojem, že teď naše zem není nějak ohrožena?

Je hrozně polarizovaná, myslím, že víc než kdykoli jindy. Za poslední tři roky se to vyhrotilo. Lidé jsou nespokojení, hodně se jich nemá dobře a jsou naštvaní na ty, kteří se mají líp. Problém je, že lidé na důležitých postech společnost nekultivují a elity národa, které by měly nejrůznější skupiny ve společnosti spojovat, v tom selhávají. Jednoduše proto, že nemají tu suverenitu a odvahu jako ta druhá strana, která primitivním populismem způsobila, že elity dnes nikdo nechce poslouchat. To mě mrzí opravdu hodně.

Není tady smiřující osobnost, jako byl Havel nebo předtím Masaryk. Nedovedeme o sporných věcech klidně debatovat. Místo toho zazní jen otázka: Kam patříš? Kdo nesouhlasí, je nepřítel. Tohle zjednodušení vede k omezenosti a hlouposti národa, k fašizoidním sklonům. Máme se tady dobře, nesužují nás žádné přírodní katastrofy, neohrožují uprchlíci, ale pořád hledáme nepřítele. To, co se nedávno odehrálo na Českém slavíkovi, to ukázalo docela jasně.

To souvisí s debatou, co patří do veřejného prostoru, a co ne. Vy sám jste hrál v seriálu, který se s tzv. politickou korektností moc nemazal - ve Čtvrté hvězdě.

Humor pro mě nemá žádné hranice. Je to zásadní dar, který obohacuje život, katalyzátor, který očišťuje.

Já vím, ale hluchoněmý zloděj recidivista, host na vozíčku, kterého v hotelu bezostyšně šikanují…

To je náš předsudek, že se lidí s hendikepem humorem dotkneme. Toho vozíčkáře hrál Honza Kašpar z Divadla Járy Cimrmana, ten by to ani nevzal, kdyby ho tam měli litovat. Smál se tomu a říkal, že bychom koukali, jaké fóry mezi vozíčkáři letí. Zažil jsem s nimi jeden večírek a můžu potvrdit, že jejich humor umí být fakt drsný. Nejvíc postižené diskriminujeme strachem a předsudky. Chovejme se k nim přirozeně a stejně jako k ostatním. Vše jiné je diskriminace.

Kdo dělá humor podle vašeho gusta?

Jsem odkojený Monty Pythonem (britská komediální skupina založená na absurdních skečích - pozn. red.) a podobnými britskými seriály, kde si opravdu neberou servítky. Ať se jedná o královnu, mentálně postižené, rasové odlišnosti, děti.

Mým oblíbencem je britský komik Ricky Gervais a jeho seriál Komparz. V každém díle hraje nějaká světová hvězda jako David Radcliffe, Kim Winsletová, Robert De Niro, Ben Affleck a další. Ti všichni se v humoru na hraně vyžívají společně s ním. Je to nádhera. Díl se slavným afroamerickým hercem Samuelem L. Jacksonem (mj. Hvězdné války, Avengers, Osm hrozných - pozn. red.) se hemžil rasistickými fóry. V jiných si dělá brutální srandu z menšin všeho druhu.

Hlavní hrdina tak trochu jiného seriálu: s Marthou Issovou se ve Čtvrté hvězdě střídají v recepci tříhvězdičkového hotelu na pražské periferii.

Hlavní hrdina tak trochu jiného seriálu: s Marthou Issovou se ve Čtvrté hvězdě střídají v recepci tříhvězdičkového hotelu na pražské periferii.

FOTO: archív ČT

Žádné hranice tedy neexistují?

Existuje jediná: humor nesmí ubližovat. Je to samozřejmě věc debaty, vždycky se někoho dotknete. S touhle obavou ale nejde tvořit. To by pak humor zmizel.

V Dejvickém divadle vedeme debaty o tom, kam až jít, zda to je ještě vkusné, zda to už není dno. Já patřívám k těm, kdo jsou pro co největší otevřenost. Ne že bych byl pro to šokovat za každou cenu, ale rozesmávat lidi je osvobozující a dělat si srandu je zásadní pro to, jak v tomhle světě přežít.