Že háčkujete, vím, ale kolovrátek jsem u vás nečekala!

Háčkováním jsem zapadla mezi kolegy režiséry, Akira Kurosawa (přední japonský režisér a scenárista 20. stol. – pozn. red.) taky háčkoval. Poměrně dost času jsem od dvou do čtrnácti let trávila se svou chůvou a ona byla profesionální vyšívačka z Moravy. Takže ještě předtím, než jsem uměla číst, jsem uměla háčkovat, šít a plést. Pro mě je to přirozená věc, která dnes nemá žádné využití. Předení má, protože jsem alergická na vlnu strojově sekanou. Ale ta, co je předená, není rozštípaná, a proto nekouše.

Takže si sama upředete vlnu a pak z ní upletete čepici?

Jo. Vy ne?

Ne. A ani u známé režisérky jsem to nepředpokládala!

Protože předení a háčkování po mně nikdo nevyžaduje, beru to jako luxus.

Jak jste přišla ke kolovrátku?

Díky natáčení Sedmera krkavců. Na předení je třeba grif a Martha Issová, která je sice neuvěřitelně obětavá, dokonce tolik, že nám holýma rukama vyrvala půlku lánu kopřiv, neměla včas k dispozici kolovrátek, aby se naučila příst, takže nakonec jsem v detailech předla já. Ale také to nebylo bez utrpení, protože navléci šaty velmi drobné Marthy Issové na moje tělo bylo docela složité. Ale nějak jsme to zvládli, i když jsem, pravda, nemohla dýchat.

Jsem ráda, že jsem se naučila příst. Moje děti mají úplně jiný vztah k čepici, o které vědí, že ji ještě nedávno mělo zvíře na zádech. Děti totiž často ztrácejí souvislost, jak co vzniká, ať je to jídlo, nebo oblečení. A podle toho se k věcem chovají. Podle mě je lepší mít méně věcí, ale takových, ke kterým má člověk vztah. O kterých víme, jak vznikly. Děti znají velblouda od známých ze sousedství, ze kterého bude rouno a vlna a možná i další čepice. Vědí, že med není jen med z obchodu, ale že nějak vzniká. Dřív se bály včel, tak jsme je vzali k úlům. Teď se bojí méně a včele nic neudělají.

Sedmero krkavců a rok 2015: Martha Issová a Sabina Remundová se objevily v její pohádce o síle slova. Za roli Bohdanky získala prvně jmenovaná Českého lva.

Sedmero krkavců a rok 2015: Martha Issová a Sabina Remundová se objevily v její pohádce o síle slova. Za roli Bohdanky získala prvně jmenovaná Českého lva.

FOTO: ČTK

Pohádka Sedmero krkavců se zabývala silou slov. Proč jste si vybrala tohle téma?

Jsme doba slova. Pořád něco slyšíme, jsme zahlceni slovy, informacemi, sliby. Slova mají velkou váhu, a my s nimi zacházíme strašně. Kladná slova ztrácejí váhu, jsou devalvovaná a to, co provádíme zlými, si už ani nedokážeme domyslet.

Vzpomenete si na to při výchově svých tří dětí?

To víte, že se snažím. Je to boj, den má jen určitý počet hodin, pro děti je třeba vyprodukovat jídlo, prostě fungovat i ve hmotném světě. Ve chvíli, kdy jsem duchem přítomna, je to jednoduché. Vím, jak reagovat. Problém nastává, když jsem přítomna pouze napůl, a zatímco něco dělám s dětmi, hlavou se mi honí tisíc jiných nesmyslů. Pak ze mě padají reakce automatické a nepromyšlené, a často doslova blbé.

A třeba vzteklé?

I ty. Ale pokud je to vztek ze situace s dítětem, tak se sice vzteknete, ale máte šanci se omluvit. Dítě v tu chvíli ví proč a holt má v tu chvíli vzteklou maminku. Ale když je emoce odjinud, je to nefér, protože jsem nervózní kvůli tomu, co se děje jinde, a vůbec se to netýká dětí. Ony pak nevědí, proč se tak chovám, matu je. Když to člověku ujede, je tu ale ještě zázrak omluvy.

Alice Nellis

Alice Nellis

FOTO: Petr Hloušek

Omlouváte se?

Omlouvám. Vždyť to chci po nich! Je to nutné i ve vztahu s partnerem. Člověk není dokonalý a chyby dělá a dělat bude.

Na stole vám leží knížka Výchova kluků. Vy máte dva. Je to s nimi jiné než s holčičkou?

V něčem jo. Ale všechny tři naše děti jsou tak jiné! My bychom potřebovali knížku Výchova Elly, Výchova Olivera, Výchova Františka.

Zajímá kluky něco jiného než jejich desetiletou sestřičku?

Zajímá, zvlášť když jsou dva. Najednou vidím, že jejich společné hry jsou jiné než s Ellou. Taky je připravujeme na trochu jiné role do budoucnosti. Asi by se dalo vychovávat kluky i holky úplně stejně. Ale od určité doby se pak po nich bude chtít něco trochu jiného než od holčiček. Jednou se budou muset stát dospělými. Z chlapečka se překlopit do muže, který má být rozhodný, vědět, co chce, a umět se postarat o rodinu. To je těžký úkol.

V čem nejtěžší?

Že není moc věcí, co na to kluky připraví. Přechod z rodiny od většinou zajištěného dost velkého servisu k samostatnosti je velký. Většina kultur má pro podobné situace přechodové rituály, ale ty u nás chybí. Chybí zásadní momenty, o kterých lidi věděli, že přijdou. Označovaly bod, od něhož je třeba se chovat jinak. Dnes je to mlhavé. Neví se, kdy dospějeme, a to je matoucí. Nevíme, na co se připravit, nikdo nám nedá návod. Kdy to začíná, od pondělka?

Nechci, aby to vyznělo, že hlásám návrat k branné povinnosti, to určitě ne, ale dříve existovala vojna. Byl to moment oddělení od rodiny, ne vždy příjemný. Kluk byl sám za sebe, přišlo fyzické vypětí a to je podle mého názoru pro muže ještě důležitější než pro ženy. Hrála se hra na odvahu a vyžadovala se zodpovědnost. Vojna byla zlomovým momentem, byť ne příjemným. Nebyl to úplně ideální způsob, ale něco splňoval. Jako když se dříve chodilo do světa na zkušenou.

Natáčení Revivalu v roce 2013: Bolku Polívkovi, Mariánu Geišbergovi, Karlu Heřmánkovi a Miroslavu Krobotovi předvádí, jak si představuje následující scénu.

Natáčení Revivalu v roce 2013: Bolku Polívkovi, Mariánu Geišbergovi, Karlu Heřmánkovi a Miroslavu Krobotovi předvádí, jak si představuje následující scénu.

FOTO: ČTK

Dnes se ale taky chodí studovat do zahraničí, ne?

Já vím, tam ale většina rodičů vybaví dítě penězi. To je základní rozdíl. Stále hovoříme o komfortu, jen bez dohledu rodičů. Jistě je to fajn zkušenost, ale samostatnost to úplně není. Dospívajícím ale aspoň nikdo nevaří a nepere ponožky. Chybí tam, aby člověk, a kluk obzvlášť, měl pocit, že něco dokázal. Překonal. Že se přestal bát. Já třeba mám muže, který pro mě tuhle funkci splňuje.

Jak se to projevuje?

Když jsem sama doma, pořád poslouchám, zda je všechno v pořádku. Na všechno dávám pozor. Slyším každý zvuk. Ale když je s námi doma můj muž, „hlídače“ si vypnu, protože cítím absolutní důvěru. Vím, že muž hlídá, že by nás uchránil, že ví, co dělat. To je bezva pocit, který některé holky, třeba já, od kluků chtějí. Ale málokterého na to život připraví.

A vědí vůbec muži, že se to od nich chce?

Možná jim to maminky neřekly.

Neměli jim to říct spíš tátové?

Ti jim to taky neřekli. Jim to zase neřekly jejich maminky.

Ale proč to mají říkat jen maminky?

Mají to říkat i maminky i tatínkové. U tátů mám pocit, že se o to snaží, ale mámy mají tendenci se o děti bát.

Perfect Days, 2011: do hlavní role filmu o trablích čtyřicátnice Eriky obsadila Ivanu Chýlkovou.

Perfect Days, 2011: do hlavní role filmu o trablích čtyřicátnice Eriky obsadila Ivanu Chýlkovou.

FOTO: ČTK

Což je ale v pořádku, nebo ne?

Je, na druhou stranu je strach matek svazující. Chtějí syny od ledasčeho ochránit a to se jim dnes dost daří. Na vojnu ho neodvedou, nepůjde ani nikam do lesa, kde bude tři dny hladovět. A tenhle komfort není nijak společensky nepřijatelný. Ale ve výsledku mám pocit, že je to pak pro kluka těžší. Musí se v tom motat sám.

Zatímco holka?

Holka se přizpůsobí a začne dospívat, protože například od určité chvíle ví, že může otěhotnět. To je fyzicky dané, je to jasný přelom, rituál daný přírodou. Z praktických důvodů holka musí přehodnotit základní zodpovědnost. Pokud má pak děti, těhotenství je jasný fyzický zážitek, kterému se musí také přizpůsobit. Pro holky je jednodušší, že je to dané fyzicky. Nedá se tomu uhnout a milníky jsou jasnější. Kluci si je musí hledat sami.

Pustíte vy jednou své kluky do světa?

Tolik věcí, o kterých jsem si myslela, že nějak budou, si našlo úplně jinou cestu! Snažíme se, aby měli hodně zážitků, a v určitých chvílích se už odteď snažíme respektovat jejich samostatnost, ze které pramení zodpovědnost. Ale zatím jsou fakt ještě malí. A já se samozřejmě taky vždycky bojím jak čert, když se pustí do něčeho, co je, řekněme, odvážné a dobrodružné.

Divadelní hra Božská Sarah, 2015: v Divadle Kalich režírovala Igora Orozoviče a Ivu Janžurovou.

Divadelní hra Božská Sarah, 2015: v Divadle Kalich režírovala Igora Orozoviče a Ivu Janžurovou.

FOTO: Michaela Feuereislová

Mnoho rodičů neklade na dítě nároky. Hlavně ať jsou šťastné, tvrdí. Souhlasíte?

Ono je to někdy snazší. Nechat si uvařit večeři od malého dítěte znamená mnohem víc práce než si ji uvařit sám. Je to výsledek shonu, kdy děti nepouštíme k činnostem, protože máme pocit, že si je uděláme rychleji a lépe.

Váš nejmladší František se narodil během natáčení filmu Revival. Jak ho přivítali dva starší sourozenci?

Narodil se, když jsem dostříhávala titulky. Ještě jsem byla ve střižně, a už jsem volala porodníkovi. Na place jsem končila v osmém měsíci. Ale Revival byl tak pohodový film a všichni na mě brali takové ohledy, že bylo pohodové i těhotenství. A jak ho přijali? V první fázi je zase tolik nezajímal, protože miminko pořád spí. Ellinka nebyla tak stará, aby si hrála na maminku. Teď je to baví mnohem víc, protože Franta je vtipný, jsou mu tři a půl. Někdy se o něj přetahují, jindy si s ním hrají.

Andělé všedního dne: v roce 2014 se sešla při práci na tomto filmu se svým manželem, kameramanem Matějem Cibulkou.

Andělé všedního dne: v roce 2014 se sešla při práci na tomto filmu se svým manželem, kameramanem Matějem Cibulkou.

FOTO: ČTK

Žárlí?

Do určité míry ano, že Franta může věci, které oni ne. Tak jsme jim tuhle s mužem vyprávěli, jací byli v jeho věku, aby pochopili, že oni tohle už mají za sebou. A že Franta nemůže ty věci, co mohou oni. Když nedávno přišli s myšlenkou, zda se nechováme nespravedlivě, navrhla jsem, že si to můžeme vyměnit – budu se k nim celý den chovat jako k Frantovi. Vydrželi deset minut.

Jak to?

Přestalo je to bavit. Pochopili, že mají výhody, které on nemá. Já jim vzala mobily, nemohli si vybírat, přišli o svobody, které Franta ještě nezná. Zjistili, že jejich věk je jinde, přece jen Elle je deset a Oliverovi sedm. Franta na ně myslí, má je rád. Chtěl spát s velkými dětmi, tak si ho odvedli do pokojíčku a teď tam vegetují všichni tři. Když chce dárek, řekne si i pro ostatní. Mají to tak všichni tři, i přes všechny hádky a nedohody na sebe myslí. Rádi tvoří družstvo.

Ve svém dokumentu Konkurz na rodiče jste otevřela téma adopce. Tvrdíte, že podmínky pro ni jsou čím dál horší.

Zákony, které se zabývají adopcí, jsou stále dost jednostranné. Klade se důraz na práva biologických rodičů a jen málo na práva dětí. A ty by měly zákony zastupovat nejvíc. Jak adoptivní, tak biologičtí rodiče jsou dospělí, kteří už různá rozhodnutí mohou udělat sami a také by již za své činy měli nést zodpovědnost.

Ale dítě je v jiné pozici. To by potřebovalo, aby jeho zájmy někdo hájil. Dřív, pokud byli biologičtí rodiče odhodláni k adopci, bylo dítě po šesti nedělích právně volné. Adoptivním rodičům ho už nikdo nemohl vzít. Teď se posunuly zákony tak, že lze miminko odnést přímo z porodnice, ale musí ještě proběhnout soud. Pro lidi, co nejsou asi v úplně báječné situaci, když dávají dítě k adopci, to není zrovna místo, které by vyhledávali. A není jasné, jak soud dopadne. Takže adoptivní rodiče mají doma miminko, které mají přijmout za vlastní, ale zároveň není jisté, zda bude jejich. Ne každý to dokáže ustát.

Se dvěma ze svých tří dětí, desetiletou Ellou a sedmiletým Oliverem.

Se dvěma ze svých tří dětí, desetiletou Ellou a sedmiletým Oliverem.

FOTO: Michaela Feuereislová

Téma adopce bylo dlouho tabu, teď je otevřenější. Je to dobře?

Jednoznačně. Dřív všichni žili v domnění, že nikdo není adoptovaný. Ale čím víc se o tom mluví, tím méně je to neobvyklé. A děti si pak mohou sdělit svoje zkušenosti. Já těm svým říkám, že až budou v pubertě, většina spolužáků si bude přát, aby byli adoptovaní a nebyli dětmi těch svých příšerných rodičů.

Co slyší vaše děti stejného, jako jste slýchala v dětství vy?

Dost často říkám větu Vem si bačkory. Říká ji i můj muž. Děti mají dost často rýmu a my usuzujeme, že se jí zbaví tím, že budou mít bačkory. Což je v podstatě jasný projev rodičovského bláznovství. Ale je jiná doba, školství, mám jiné povolání, než měli moje rodiče, kteří byli lékaři. Děti nám říkají věci, které já si nechávala spíš pro sebe. A přišlo mi to normální, ne že bych je tajila.

Když se někdy na děti zlobím, říkám si, počkej, však ty taky jednou budeš rodič. To mi sice maminka neříkala, ale já to dceři říkám. V tom jsem jiná než maminka a rovnou ji straším. Když si představím, že jim děti budou dělat, co ony dělají teď mně, cítím zavilé zadostiučinění. Protože někdy mám pocit, že kdybych chtěla po herečce předvést, co zvládnou naše děti, budu ji nutit přehrávat. Ale projevy puberty takové jsou.

Na lokaci vašeho posledního projektu, seriálu Pustina, jste přijela vy a dvacet chlapů. To je normální situace?

Ano. V těch obrovských bundách, ve kterých se tam v pět ráno na natáčení v mrazu sejdeme, je stejně těžké rozeznat, kdo je chlap a kdo žena. Na place vypadáme jako chlapi všichni. Na premiéře se pak navzájem nepoznáváme, protože to, co známe z placu, vypadá objemově i barevně úplně jinak.

V roce 2014 jen sedm procent filmů v Hollywoodu natočily režisérky a jen na osmi procentech se podílely scenáristicky. Proč tomu tak je?

Pro mě záhadná otázka. Mě nikdo od profese neodrazoval a nikdo mi v ní nebránil. Než film dodělám, nepřemýšlím nad tím, jestli jsem chlap, nebo ženská. A pak se dočtu, že jsem natočila ženský film. Zpočátku jsem se bránila, protože je to zjednodušování. Nepíše se mužský. Ženský film ale má konotace něčeho, co bude zřejmě trochu blbé a co bude bavit jen ženy.

„S manželem se cítím bezpečně,“ říká o svém vztahu s kameramanem Matějem Cibulkou.

„S manželem se cítím bezpečně,“ říká o svém vztahu s kameramanem Matějem Cibulkou.

FOTO: Michaela Feuereislová

Proč mají ženské filmy tak banální nálepku?

Protože jich je míň. Je to minorita, což vždy zavání tím, že nepůjde o něco, na co jsme zvyklí. Teď už tu škatulku beru jako legraci. O Pustině to zatím nenapsali, i když v ní figuruje ztracená dcera a silná starostka.

Tu hraje Zuzana Stivínová. Její první velká role po návratu z USA.

To nebylo ani po návratu, myslím, že se kvůli ní vrátila dokonce o chvíli dřív, než bylo v plánu. Je výborná a dokáže se zabydlet v každé roli. Nicméně velikou zásluhu na hereckém vyznění Pustiny má Madla Zachariášová, dělala celkový casting. Ano, známe Jardu Duška a Zuzku a víme, že jsou skvělí. Víme, jak hrají. S nimi člověk ví, co si vybírá. Ale důležité jsou všechny role. I ty malé. I ty nejmenší. Protože ona stačí jedna věta, které nebudete věřit, a celá scéna ztratí přirozenost. Přestanete věřit všem hercům. Aspoň na chvíli.

Madla do všech vedlejších rolí hledala výborné a přirozené herce, aby vedle těch osvědčených nejen obstáli, ale byli na stejné úrovni. Aby věc cítili podobně. Ten, kdo dělá casting, je zvenku možná nenápadný člověk, ale na výsledku má lví podíl.

Pod Pustinou, o které se píše jako o mrazivém seriálu natočeném filmovými prostředky, jste podepsaní dva režiséři, vy a Ivan Zachariáš. Asi máte každý jiný styl práce, ne?

Na place jsme skoro nikdy nebyli oba. Točili jsme různé epizody. Já k projektu přišla až po Ivanovi. Je to ostřílený režisér, který si své zkušenosti přinesl z reklamy. Kývla jsem na to proto, že mě zajímalo, jak točí.

Neřekla bych, že je poznat, co kdo točil. Nezkusíte tedy škatulku ženský film posunout?

Myslím, že je škoda času posouvat nějakými abstraktními škatulkami. Buď nastane doba, že už lidi a novináři tuhle kategorii nebudou potřebovat a sama někam vyčpí, nebo se třeba postupně změní její význam. Žen točí stále víc. Není to zase tak neženské povolání. Je to nepravidelná práce, ale tu má u filmu herečka nebo zvukařka taky.

Možná jde o stereotyp, protože ženy režii dlouho nedělaly. Není jednoduché ji skloubit s rodinou, pokud by neměla pochopení. Ale málokteré zaměstnání je tak jednoduché, aby se hodilo k roli maminky. Například moji rodiče byli lékaři. Ve srovnání s mojí maminkou to mám o hodně volnější.