Snad všichni si spojují její osud s vykonstruovaným politickým procesem, při němž byla v červnu 1950 odsouzena k absolutnímu trestu a popravena. Po rozsudku Státního soudu se dívala smrti do tváře. Nebylo to poprvé.

V roce 1923 Miladu sklátila spála. Stejná nemoc, na kterou v roce 1914 během dvou dnů zemřeli oba její sourozenci. Bojovala s hrozbou smrti - a vyhrála. Podruhé to dokázala v roce 1944 v Drážďanech, kdy jí hrozil nejvyšší trest u nacistického Volksgerichtu (Lidového soudu). V Praze o šest let později už boj o život vyhrát nemohla…

V době vysokoškolských studií na právech - tehdy ještě Milada Králová.

V době vysokoškolských studií na právech - tehdy ještě Milada Králová.

FOTO: Repro z knihy To byla Milada Horáková

Za květinu vyhazov ze školy

Milada se narodila v Praze před 115 lety na první svátek vánoční 25. prosince 1901. Měla o dva roky starší sestru Martu a v roce 1908 přibyl do rodiny Králových ještě bratr Jiří. Otec byl výraznou osobností a svou racionalitou a intelektem měl na všechny děti zásadní vliv. I Milada některé vlastnosti zdědila a přijala za svou jeho zásadu: „Vždy musíš hledat a vyznávat pravdu a chovat se tak, aby ses nikdy nemusela stydět, až se podíváš nazpět.“

Díky otci se již v útlém věku zajímala o společenské události a nenásilným způsobem - spíše proto, že v něm viděla svůj vzor - vstřebávala myšlenky T. G. Masaryka, jehož velkým stoupencem Čeněk Král byl. V posledním roce první světové války chodila Milada do pátého ročníku dívčího reálného gymnázia na Královských Vinohradech a patřila mezi vášnivé debatérky při studentských diskusích, v nichž se přetřásaly válečné události.

Do této doby spadá její první politický čin. Na 1. máje 1918, ještě před vznikem ČSR, přihlížela v blízkosti kasáren na Újezdě nepovolenému průvodu, který táhl Prahou. Vystoupila ze zástupu a podala květiny vojákům jako projev sympatií s jejich odmítáním vrátit se na frontu. Policejní donašeč studentku udal, její gesto bylo označeno za provokaci a vyloučili ji ze školy. Naštěstí mohla přestoupit na jinou a už ve zcela nových poměrech v roce 1921 odmaturovat.

Za sebou měla i jiný prožitek, který pak silně ovlivnil její citové založení. V květnu 1914 onemocněla Marta a za několik dní také šestiletý Jirka septickou spálou, k čemuž se záhy přidal zápal mozkových blan. Jistou roli zřejmě sehrálo lékařské zanedbání a oba sourozenci téměř současně zemřeli. Tragédie v ní zbystřila pozornost k lidskému utrpení. Začala být vnímavá vůči bolestem druhých lidí a také vůči ponižování a křivdám, které kolem ní existovaly, ale dosud si je neuvědomovala.

Náplň života: veřejná práce

Od nešťastného skonu dětí byl otec proti lékařům zaujatý. Rozmluvil dceři její záměr jít studovat medicínu a přesvědčil ji, ať jde na práva, po nichž také může naplnit svou touhu pomáhat potřebným.

Během studií se Milada seznámila s Bohuslavem Horákem, čerstvým zemědělským inženýrem. Zrodil se láskyplný vztah, a tak rodiče s porozuměním přijali, že se po promoci vezmou. Netušili, jaká zkouška ještě na všechny čeká - Milada totiž ve svých dvaadvaceti letech onemocněla spálou, v rodině Králových tak osudnou!

S manželem Bohuslavem Horákem v létě 1946.

S manželem Bohuslavem Horákem v létě 1946

FOTO: Repro z knihy To byla Milada Horáková

Bojovala s nemocí dlouho a dlouhá byla i rekonvalescence. Do dalšího života si nesla oslabené srdce a zhoršený zrak. Studia však řádně dokončila a v březnu 1927 se z ní stala mladá paní Horáková.

Předtím ale bylo třeba vypořádat ještě jednu důležitou věc. Horákovi byli po generace evangelíky a nebylo pro ně myslitelné, aby se Milada nezačlenila do jejich církevní pospolitosti. U Králových se to dlouho zvažovalo, neboť rodiče se obtížně vyrovnávali s představou, že dcera bude evangeličkou, a oni zůstanou katolíky. Vyřešil to až návrh Miladiny matky, aby k evangelíkům přestoupila s dcerou i celá rodina - což se v roce 1926 také stalo.

Po sňatku nastoupila JUDr. Milada Horáková na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu, kde pak pracovala až do roku 1939. Těžiště činnosti však našla v ženském hnutí (mnoho let byla jednatelkou v Ženské národní radě) a věnovala se otázkám rovnocenného postavení žen s muži. Využívala přitom praktické zkušenosti z práce na magistrátu a navrhovala úpravy, které měly přispět ke zlepšení profesního uplatnění žen i jejich role při výchově dětí.

Při náhledu na otázku rovnoprávnosti byla ve výhodě proti jiným ženám. Měla štěstí, že v mládí ji formoval svobodomyslně orientovaný otec a neznala pocity ukřivděnosti. Jiným pozitivem bylo její manželství, neboť partner měl pro její veřejné aktivity neobvyklé pochopení a sám ustupoval do pozadí. Takže i po narození dcery Jany v roce 1933 měla sílu a čas věnovat se dítěti (doma zaměstnávali hospodyni) a nijak se při veřejné práci neomezovat. Ta zůstávala její hlavní náplní života - obětovala jí všechen svůj volný čas, bez jediného nároku na odměnu.

V Praze začali o političce natáčet celovečerní film. Ztvárňuje ji izraelská herečka Ayelet Zurerová, manžela hraje Američan Robert Gant.

V Praze začali o političce natáčet celovečerní film. Ztvárňuje ji izraelská herečka Ayelet Zurerová, manžela hraje Američan Robert Gant.

FOTO: Vojtěch Hurych

Naopak svět politiky Miladu nepřitahoval. V roce 1929 sice vstoupila do národně socialistické strany, ale její členství po celou dobu první republiky zůstalo bez jakýchkoli stranických aktivit.

Odvrátila trest smrti

Po nacistické okupaci jednala tak, jak jí velelo její povahové založení a názorová orientace. Našla spojení na odbojové hnutí v okruhu skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), sdružující především členy předválečných socialistických stran. Obstarávala byty pro lidi v ilegalitě a sama často jezdila na venkov, kde zakládala kluby Ženské národní rady, jejichž členky se měly zabývat přepravou tiskovin a pomáhat ohroženým lidem při přechodu přes hranice.

Ačkoli byla při ilegální práci obezřetná, přesto ji gestapo i s manželem v srpnu 1940 zatklo - nikoli pro její spojení na odbojové ústředí, ale zřejmě na udání za její aktivitu v ženských klubech. Teprve mnohem později se gestapu podařilo odhalit činnost Horákové v PVVZ. Ona sama však ani po surových výsleších nikoho neprozradila. Čtyři roky strávila ve věznicích - nejdříve na Pankráci, potom v Malé pevnosti Terezín.

V říjnu 1944 byla odvezena k soudu do Drážďan. Státní návladní jí za přípravu velezrady navrhoval trest smrti, jejímu muži osm let káznice. Mluvila výborně německy a před Volksgerichtem se obhajovala sama. Podle svědectví pamětníků byla až nepochopitelně klidná. I poté, kdy se soud odebral k poradě. Když obviněné znovu zavolali do soudní síně, zazněl překvapující verdikt - Milada dostala osm let káznice a Bohuslav pět! Po vyvedení do předsíně se směli políbit a pak každého z nich odvedli jinam. Milada skončila v ženské káznici v bavorském Aichachu, který 29. dubna 1945 osvobodili Američané.

Milada Horáková s příznačným úsměvem.

Milada Horáková s příznačným úsměvem

FOTO: Repro z knihy To byla Milada Horáková

Po návratu domů slibovala, že se bude věnovat především rodině. Ale zůstalo u předsevzetí. Přes podlomené zdraví se ihned zapojila do činnosti Svazu osvobozených politických vězňů. Při rozhovoru s prezidentem Benešem se nechala přesvědčit, že je třeba aktivně pracovat také politicky - spolková činnost na prosazení sebelepšího programu nestačí. A tak přijala funkci poslankyně v Prozatímním národním shromáždění a stala se členkou vedení a předsedkyní zahraniční komise národně socialistické strany. Nadále přitom věnovala obrovské penzum času ženskému hnutí (nyní ve funkci předsedkyně Rady čs. žen) a díky i mnoha dalším aktivitám se její jméno brzy stalo pro veřejnost pojmem.

Postupem času nemohla nezaregistrovat, jak se stupňuje politický boj uvnitř Národní fronty a narůstá aktivita komunistické strany. I některé její bývalé spolupracovnice se stávaly komunistkami. Ona však byla stále přesvědčena, že k demokracii názorová pluralita patří a rozdílné názory by neměly překážet spolupráci. Přesvědčovala sama sebe, že jako demokratka je musí respektovat a chápat důvody, které lidi přivádějí do komunistických řad. Netušila přitom, že komunisty ovládaná bezpečnost o ní už tehdy sbírala informace a zajímala se, s kým se stýká, jak mluví v soukromí, jaká je její vnitrostranická pozice.

Moje místo je doma

Po únorovém mocenském převratu byla Milada Horáková Ústředním akčním výborem vyloučena ze všech zastávaných funkcí. Sama odpoledne 10. března 1948, v den tragické smrti Jana Masaryka, složila poslanecký mandát. Ač byla teď i později několikrát přáteli vybízena k odchodu z republiky, odpovídala: „Moje místo je doma.“

Začala organizovat odboj proti novému režimu. Z jejího podnětu se v květnu 1948 ustavila z bývalých národních socialistů tzv. politická šestka, jež udržovala kontakty s představiteli strany, kteří utekli za hranice. Milada pro ně připravovala zprávy o situaci v republice. Ze zahraničí naopak „šestka“ dostávala informace o exilu a doporučení k činnosti doma. Na jejích schůzkách se promýšlel politický program pro okamžik pádu komunistického režimu, o jehož dočasnosti byli všichni přesvědčeni.

Milada Horáková (uprostřed) mezi repatriovanými ženami režimu.“ z Jugoslávie v červenci 1945.

Milada Horáková (uprostřed) mezi repatriovanými ženami režimu z Jugoslávie v červenci 1945.

FOTO: ČTK

V září 1948 došlo k pokusu propojit skupiny bývalých národních socialistů, pravicových sociálních demokratů a lidovců. Při schůzce na faře ve Vinoři nedaleko Prahy byla přítomna i Milada Horáková. Ačkoli zde k žádné dohodě o organizované spolupráci nedošlo, přesto byla Státní bezpečností - když se o vinořské schůzce mnohem později dozvěděla - považována za důkaz velezrádné činnosti těch, kdo se jí zúčastnili.

Státní bezpečnost některá spojení domácího odporu s exilem kontrolovala a bývalé funkcionáře všech tří stran sledovala. Někteří z nich byli zatčeni. Pro Miladu Horákovou si přišli 27. září 1949. I když měla StB z agenturních zpráv povědomí o jejích aktivitách, žádný konkrétní důkaz při zatýkání neměla.

Teprve příchod sovětských poradců do StB v říjnu 1949 a výpovědi jiných zatčených vedly posléze - po několika proměnách koncepce procesu i sestavy obviněných - až k obludné konstrukci o záškodnickém spiknutí proti republice, jež vešlo do dějin jako proces s dr. Miladou Horákovou a spol.

Jdu s hlavou vztyčenou…

Zachované výpovědní protokoly ukazují, jak i po mnoha vyčerpávajících výsleších dokázala znovu a znovu objasňovat své postoje. V jednom z posledních výslechů před procesem vyšetřovateli řekla: „Je pravdou, že jsem kritizovala poměry, ale vždy v dobrém úmyslu. Naše, tj. i moje, politika je politikou socializující parlamentní demokracie, která nedává prvenství dělnické třídě a odmítá třídní boj. My národ na třídy nerozdělujeme…

Po únoru 1948 viděla jsem jenom dvě možnosti: buď se plně zapojit do výstavby socialismu, nebo se postavit proti. Poněvadž jsem nesouhlasila s cestou, kterou dnešní režim zvolil, postavila jsem se proti. Tento můj negativní postoj k lidově demokratickému režimu se projevil uvědomělou vůlí působit ku změně režimu.”

Milada Horáková byla velice statečným protivníkem a nezměnila své názory ani v průběhu veřejného přelíčení: „Trvám na svém přesvědčení, a to proto, že jsem se opírala o stanovisko a informace osob, které mi byly autoritou, a to v první řadě o oba prezidenty Československé republiky, T. G. Masaryka a dr. Edvarda Beneše, kteří na mne působili během celého mého života.“

Po vynesení zdrcujícího rozsudku odmítla Milada Horáková poslat prezidentu Gottwaldovi žádost o milost. Tu nakonec sepsal obhájce dr. Martin a podepsali ji 82letý otec a 16letá dcera. Gottwald však milost neudělil a Milada Horáková byla na dvoře pankrácké věznice za úsvitu 27. června 1950 popravena.

Tři hodiny předtím napsala svým nejbližším poslední dopis. V samém závěru poznamenala: „Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“