Co teď děláte nejvášnivěji?

Tancuju. To mě teď nejvíc bralo a dodávalo mi sílu. Tanec jsem vždy miloval, ale spíš ten současný, bez pravidel.

Prostě si zatrsat?

No to taky, ale měl jsem na mysli moderní choreografie, kde nejsou pevná pravidla, jak má být člověk natočený, kam se má dívat…

Přesně to ale po vás chtěli ve Star Dance…

Taky jsem s účastí váhal čtyři roky. Bál jsem se, že si to nedokážu užít, že tam nebude zážitek a radost ze svobody pohybu. Byla to strašná fyzická dřina, ale vzletné pocity se dostavily - i v rámci všech těch pravidel.

Překvapil jste sám sebe?

Otevřel jsem dveře někam, kde jsem netušil, že mohu existovat, a možná ani nechtěl být. Nedovedl jsem si představit, že bych si to v tomhle neznámém prostoru mohl užít a že mi to přinese obrovské zážitky a vášeň pro tanec.

„Věděla jsem, že dostanu někoho vysokého, protože jsem se svými 171 centimetry mezi tanečnicemi ve StarDance nejvyšší,“ říká několikanásobná vicemistryně Evropy ve standardních tancích Andrea Třeštiková ke zrodu páru s největším výškovým rozdílem (33cm).

„Věděla jsem, že dostanu někoho vysokého, protože jsem se svými 171 centimetry mezi tanečnicemi ve StarDance nejvyšší,“ říká několikanásobná vicemistryně Evropy ve standardních tancích Andrea Třeštiková ke zrodu páru s největším výškovým rozdílem (33cm).

FOTO: Petr Horník, Právo

Byly vaše 204 centimetry výšky výhodou, nebo hendikepem?

Po rumbě mi porotci vytkli, že se dívám na zem. To není možný, říkal jsem si. Prohlídl jsem si pak záznam a viděl jsem, že se nekoukám na zem, ale na Andreu. Ona byla prostě tak nízko, že to vypadalo, jako bych se díval na nohy.

Vás jako herce asi nezaskočily všechny ty volány a flitry, že?

Zaskočily! Byl jsem z nich jurodivý. Pro mě je vždycky důležité, jak mi sedí kalhoty, boty. Jsem na to citlivý. Zkoušíte v civilu, a najednou vás při generálce navlíknou do neskutečných modelů. Na to jsem si těžko zvykal. Frak u standardu mi ještě přišel přijatelnější než stylizace do tanečníka latinskoamerických tanců.

V herectví mám rád dobovky, když kostým nějak mluví, vypráví o té postavě. Tady na parketu jsem dostal flitry, kalhoty do zvonu, které končí někdy pod prsama, boty na podpatku, a pořád jsem to musel být já. A k tomu jsem měl být týpek, který jde holku dobývat. Když jsem se viděl v zrcadle, připadalo mi, že v takových kalhotách se třpytkami mě ta holka může akorát poslat do háje.

Nenastal u vás problém s botami? Jaké máte číslo?

Sedmačtyřicet. Kupodivu je měli. Naštěstí mi kvůli mé výšce dovolili, že si nemusím pořizovat latinky, které mají ještě vyšší podpatek, a nechávají mě tancovat v lakýrkách na standard. Ty mi neskutečně sedly, vůbec jsem neměl puchýře, což se mi nestává.

Jedna z prvních filmových rolí v krimi Nikdo neměl diabetes (2001), kde jako začínající lékař pátrá po příčině podezřelých úmrtí na oddělení. Na snímku s Lucií Zedníčkovou.

Jedna z prvních filmových rolí v krimi Nikdo neměl diabetes (2001), kde jako začínající lékař pátrá po příčině podezřelých úmrtí na oddělení. Na snímku s Lucií Zedníčkovou.

FOTO: archív ČT

Dá se tanec zahrát? Jinými slovy, mají herci výhodu třeba před sportovci?

Určitě. Je to svým způsobem hraní, sdělujete s partnerem nějaký příběh, je to vábení, svádění, boj. Líbí se mi, když ti dva hrají na parketu nějakou hru - v tom máme my herci určitou výhodu. Nechtěl jsem se ale na to spoléhat a vykašlat se na kroky. Když se je dobře naučíte, nemusíte na ně tolik myslet a těšíte se na okamžiky, kdy tanec ještě obohatíte hraním. Určitě jsem jím nechtěl zakrývat taneční nedostatečnosti. Chtěl jsem si tanec užít a nemyslet pořád na techniku. Vždycky jsme s Andreou došli do okamžiku, kdy jsem řekl: „Už mě dál nic neuč, už z toho chci mít jen radost.“

Netušil jsem, že to svoje dlouhý tělo dokážu takhle zkoordinovat.

Jak to bylo s tou radostí s postupem v soutěži? Přibývala, ubývala?

Z každého postupu jsme měli s Andreou velkou radost. Když jsme ale na konci měli na každou novou choreografii čtyři dny, už převládala dřina.

Jaké reakce na svoji účast v taneční soutěži jste si vyslechl od kolegů?

Většinou: Ty vole, to jsem nevěděl, že se dvoumetrová tyč dokáže takhle hejbat. Já taky netušil, že to svoje dlouhý tělo dokážu takhle zkoordinovat. Trochu jsem se bál, aby si většina lidí kolem mě nemyslela, že jsem se úplně zbláznil. Překvapilo mě, že takové reakce nebyly.

Takže všechno v pohodě.

No, v pohodě… Účastí ve StarDance jsem se zbavil veškerého volna, kterého ani tak moc nemám, takže jsme trénovali i v noci. Nejhorší je, že v sobotu v přímém přenosu prezentujete během minuty a půl něco, co jste hodiny dřeli, a nemáte přitom šanci na opravu. Když jsem zapomněl krok, bylo to vidět. Nevykecal jsem se z toho jako na divadle - v tanci mluvíte jinou řečí než slovem, na které jsem ve své profesi zvyklý.

Roman Zach a Andrea Třeštiková

Že jsme se neprotancovali až do finále, mě samozřejmě bude vždycky trochu mrzet, ale jsem spokojený, že jsme v devíti kolech předvedli všechny tance a za ten úplně poslední jsme od poroty dostali samé desítky. Teď už můžeme vypadnout, řekl jsem Andree. (Fotografie z pátého večera soutěže)

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pomáhalo vám při tanci, že máte blízko k hudbě, komponujete?

Hudbu hodně vnímám. Slyším rytmus, otázka je, jak ho dokážu přes svoje dlouhé nohy naplnit. Takže bych byl někdy rád, kdybych nic neslyšel a nevadilo mi, že jsem mimo tempo.

Při tanci musí ta píseň přenášet nějakou energii, sdělení, přesah. Nemůže to být hezky zahraná nicneříkající hudba. Ten tanec pak nemůže dopadnout dobře. Spousta lidí poslouchá hudbu jako kulisu. Já to neumím. Rádio v autě třeba nemůžu poslouchat vůbec, to bych se umačkal k smrti, než bych našel něco, na co mám chuť.

Jak to teď vypadá s vaším skládáním scénické hudby?

Kvůli StarDance jsem ho musel omezit, protože skládám a nahrávám hlavně v noci, kdy rodina spí, a to teď nešlo. Trénovali jsme i večer po představení nebo po natáčení, protože jindy jsme se nesešli, a končili třeba v jednu, i později. Tanec mě začal opravdu bavit, tak jsme se tomu chtěli pořádně věnovat.

Na skládání se mi líbí, že to je naprosto solitérní činnost: jste u toho sám, děláte to, kdy chcete, nikdo vám do toho nekecá a za výsledek si zodpovídáte zase jen vy. U herectví to tak není: můžete se snažit sebevíc, aby inscenace dopadla dobře, ale je tam spousta jiných aspektů, které to jako celek ovlivní.

Nejradši skládám na chalupě, kde mám takový ateliér, ale teď se tam nedostanu, takže v Praze to vypadá následovně: zavřu se do kuchyně, co v nahrávání „překáží“, shodím na zem, zapálím vonné tyčinky a svíčky, rozložím si všechno, nasadím sluchátka, otevřu víno, kouřím u toho a do pěti do šesti si sám takhle řvu. Když tam nějaké ospalé dítě nakoukne, podívá se na tatínka, pochopí situaci, pokývá hlavou a zase odejde spát.

Jako kněz Šimon v seriálu Ohnivý kuře.

Jako kněz Šimon v seriálu Ohnivý kuře.

FOTO: FTV Prima

Kdy jste začal komponovat? Žádné hudební vzdělání, myslím, nemáte.

Začalo to s Jirkou Pokorným (divadelní režisér a dramatik, bývalý umělecký šéf Činoherního studia v Ústí nad Labem a brněnského HaDivadla - pozn. red.) v Ústí nad Labem a jeho komedií Taťka střílí góly (Cena Alfréda Radoka). Chtěl do toho nějaké country písničky. Na základě toho jsme založili skupinu Happy, měli asi tři koncerty, vyšla nám kazeta a pak jsme kapelu rozpustili.

Pak přišly další nabídky: z Ústí, ale taky z Curychu, Mnichova, Hamburku, Berlína, Kolína nad Rýnem, Drážďan, Vídně, Frankfurtu. S Dušanem Pařízkem jsem v Národním dělal hudbu k jeho inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti a účinkoval tam jako herec a muzikant zároveň.

Vaše spolupráce s Jiřím Pokorným teď pokračuje ve Strašnickém divadle v divadelní podobě slavného Obchodu na korze.

Spousta dramatizací se drží původního tématu. Jirka tady vzal Grosmanův námět (Ladislav Grosman, autor knižní předlohy oscarového filmu - pozn. red.) a vytáhl jeho dřeň. Hraje to pět herců, ve filmu je jich mnohem víc. Kromě hlavní postavy Tona Brtka hrajeme všichni dvě až tři role. Kladné i záporné. Takže hraju Brtkova švagra, který mu zařídil arizační dekret na obchod paní Lautmannové, a pak kladnou postavu rybáře Kucharského, který jí naopak pomáhá. Nijak ty postavy neoddělujeme kostýmy, takže nevíte, s kým se zrovna bavíte, jako to v dřívějších dobách bývalo.

Chodí na to hodně mladých lidí, kteří film Obchod na korze neviděli a o té době moc nevědí. Myslím, že velmi přesně vnímají boj o osobní svědomí a vidí paralely s tím, co se teď děje kolem nich včetně naší politické scény.

Povídku Ladislava Grosmana Obchod na korze proslavil oscarový film Jána Kadára a Elmara Klose (1965). V divadelní úpravě Jiřího Pokorného ztělesňuje Roman Zach přisluhovače fašistického režimu i židovského rybáře.

Povídku Ladislava Grosmana Obchod na korze proslavil oscarový film Jána Kadára a Elmara Klose (1965). V divadelní úpravě Jiřího Pokorného ztělesňuje Roman Zach přisluhovače fašistického režimu i židovského rybáře.

FOTO: Martin Špelda

Proč jste po předčasném konci Divadla Komedie v roce 2012 nenastoupil do jiného angažmá?

Odmítl jsem několik nabídek, protože jsem došel k tomu, že si chci sám vybírat cesty, kterými půjdu. Někdy si vyberu líp, někdy hůř, nicméně jsem svým pánem. Jsem ve věku, kdy už nemám zapotřebí dělat s lidmi, kteří mi nesedí, a zároveň mi ještě nechybí odvaha zkusit něco nového, riskantního, i když to je skoro zadarmo. Radši jdu do zajímavé intenzívní dvouměsíční práce na nějakém experimentu, než bych zkoušel komerční konverzačku v nějakém velkém divadle a byl z ní pár sezón slušně živený a zároveň nešťastný.

Teď jste byl plně ponořený do StarDance. Jak si představujete svůj život po skončení soutěže?

Bude to asi podobné, jako když dva tři měsíce něco natáčíte nebo zkoušíte na divadle a práce skončí. Budou mi asi chybět ty zážitky, ta intenzita, nastane podivné prázdno. Navíc to bude v předvánočním čase, kdy jsme každý citlivější. Takže možná budeme všichni trávit Vánoce společně! A uděláme si nějaké pěkné choreografie na koledy. (smích)

Co mimochodem říkaly na soutěž vaše děti?

Fandily, radovaly se, že postupuju dál, ač byly někdy kritické. Úplně tím ale nežily. Když jsem váhal, zda do StarDance vstoupit, šel jsem za nimi a ptal se, zda to mám vzít. Podívaly se na mě a po chvíli pokračovaly v tom, čím se zabývaly.

Neřekly ani slovo, čímž mi bylo jasné, co si o tom myslí. Když jsem tu otázku položil znovu - ještě než zavolám do televize, že to nebudu dělat -, vyzval mě Prokop, abych mu tedy něco zatancoval. Předvedl jsem nějaký prvek z čači, který jsem si pamatoval z tanečních, oba se na sebe podívali a Prokop po dlouhé pauze řekl: „No nevadí, hlasy ti posílat budeme.“ A zase si šly hrát.

S Lindou Rybovou v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde si před jedenácti lety získal jako gynekolog Šebek velké sympatie diváků.

S Lindou Rybovou v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde si před jedenácti lety získal jako gynekolog Šebek velké sympatie diváků.

FOTO: archív TV Nova

A co sousedé v Podbořánkách?

Těm jsem udělal radost. Podporovali mě, každou sobotu mi posílali fotky, jak to společně sledují, popíjejí při tom a fandí. Několik z nich bylo na přenosu.

Jak plánujete prožít letošní svátky?

Vánoce jsou pro mě naprosto důležité, jako rodina budeme tradičně spolu na chalupě. Roztopený barák, venku oheň, střídají se sousedi, klid… Vedle chalupy, což je bývalá fara, stojí kostel sv. Jakuba Většího, od kterého nám plzeňská diecéze zapůjčila klíče. V létě tam děláme poutě a 28. prosince pořádáme vánoční setkání, kde se budou zpívat koledy, jež jsem napsal pro hru Mesiáš, kterou uvádí divadlo Verze. Moc se na to těším.