Před jedenácti lety měla pocit, že se potřebuje nadýchnout jiného hudebního vzduchu, a odjela do Londýna. Všechna její profesionální očekávání se sice nenaplnila, ale našla tam nejen samu sebe, ale i životního partnera, s nímž vychovává dvě dcery.

V Česku koncertujete po sedmi letech. Proč tak dlouhá pauza?

Jednak jsem se věnovala rodině, jednak jsem dlouho nemohla najít lidi, s nimiž bych turné zorganizovala. Až jsem našla Nikolu Langera, Anetina bratra, se kterým se to podařilo.

Ono se dlouho domlouvalo i moje předchozí turné tady. Jako předkapela vystupoval tehdy Tomáš Klus. Vtipné bylo, že já mezitím přišla do jiného stavu a Tomáš Klus se z neznámého písničkáře vypracoval na megahvězdu. Takže společné turné dopadlo tak, že hlavní tahák byl Tomáš. Zazpíval na začátku své krásné písničky, a když jsem vyšla na pódium já, odešlo ze sálu takových pět set patnáctiletých holek, které přišly na něho.

Takže i proto se vaše poslední turné jmenuje Takmer sólo?

Ten název mi přišel jako to, co nyní chci. Menší prostory, divadelní sály. Tím neříkám, že se už do velkých hal nikdy nevrátím. Teď jen chci v intimnějším prostředí ukázat, že umím nejen zpívat, ale i psát písničky. Vyprávím o tom, jak jsem ty písničky psala, jak vznikaly, koho jsem měla vedle sebe. Má to blíž k divadlu, a tím to je pro mě náročnější.

Ve velkých halách jsem před tou obrovskou masou anonymních lidí vůbec neměla strach, ale v divadelních sálech se neschováte. Lidé vidí úplně všechno. Je to proto pro mě větší výzva než třeba O2 arena. (Turné Takmer sólo skončilo na začátku listopadu, rozhovor proběhl dříve – pozn. red.)

Turné jste absolvovala i na Slovensku. Pozorujete rozdíl mezi českým a slovenským publikem?

To české je velmi věrné, slovenské je ve svých projevech náruživější, ale rychleji přenese sympatie jinam. Vidím to i teď: v Česku jsem léta nevystupovala ani se v rádiích nehrály moje písničky, ale lidé na mě nezapomněli. Jsem ráda, že jsem mohla ukázat, že jsem od dob, kdy mě poslouchali s Petrem Hapkou (Bude mi lehká zem – pozn. red.) nebo Jarkem Nohavicou (První noc v novém bytě), nestála na místě.

Před 14 lety natočila s legendárním skladatelem Petrem Hapkou (1944–2014) písničku Bude mi lehká zem (text Michal Horáček), která zní z rádií dodnes.

Před 14 lety natočila s legendárním skladatelem Petrem Hapkou (1944–2014) písničku Bude mi lehká zem (text Michal Horáček), která zní z rádií dodnes.

FOTO: ČTK

Před jedenácti lety jste jako jediná interpretka na české a slovenské hudební scéně dostala nabídku natočit v Londýně album.

K tomu ale člověk potřebuje i štěstí být ve správný čas na správném místě. Přijela jsem v období, kdy hudební průmysl zažíval největší krizi a kdy se nikomu nechtělo investovat do nových tváří. Vydávaly se hlavně kompilace zavedených umělců a čekalo se. Dnes už je jiná doba a hudební byznys se změnil – muzikanti mají svůj život daleko víc v rukách, vydavatelé už nemají takovou sílu, jako měli. Byla jsem svým způsobem obětí krize.

Londýn každopádně změnil váš život tím, že jste tam našla životního partnera, s nímž vychováváte dvě dcery.

S Eddiem jsme se ale seznámili na Slovensku, kde si ho našla jedna kapela. Chtěli, aby jim produkoval album. Přišli tenkrát do studia, kde jsem zrovna natáčela. Řekli mu, že tahle zpěvačka teď pracuje v Londýně. On na to: „Tu chci za ženu.“ A stalo se.

V té době jsem plánovala vrátit se domů, už jsem měla plné zuby věčného čekání. Měla jsem pocit, že se tři roky s mou kariérou nic neděje. Řekla jsem si, že se, ještě než sbalím kufry, sejdu s tímhle producentem. A tím se změnil celý můj život. Místo návratu na Slovensko jsem zůstala v Británii, narodily se mi dvě děti.

Je Británie zemí, kde se navždy usadíte?

Nemám to ještě vyřešené. Stále mám pocit, že mi jsou bližší temperamentnější národy, mám třeba ráda Balkán. Na anglickou mentalitu jsem si musela dlouho zvykat. Na obranu Angličanů však musím říct, že se na mě nikdy nedívali spatra. Když vidí, že něco umíte, něco děláte dobře, projeví respekt. A je úplně jedno, odkud jste. To mají ještě z koloniálních dob, že poznají, kdo je schopný a může pro ně být užitečný.

Vyrůstají z vašich dcer Angličanky?

Matildě je pět a půl a chodí v Londýně do první třídy. Prvním jazykem je pro ni angličtina, ale slovenštinu má velmi dobrou, zpívá, recituje, přestože kolem sebe nemá slovensky mluvící děti. Yole je teprve rok a půl, už mluví, ale komolí to. Snažím se, aby pobývaly na Slovensku. Když mám nějakou práci, odvezu je tam, aby měly rovnováhu mezi anglickým a slovenským prostředím. Moje máma si s nimi hodně povídá, čte. Budu je honit do jazyků, protože Angličané jsou, pokud jde o jazyky, velmi pohodlní.

Jak to bylo s vaší angličtinou?

Začala jsem jako dítě doma v Martině u soukromého učitele, ale nejvíc jsem se naučila přes hudbu. Otec hodně poslouchal Beatles, Rolling Stones. Od malička jsem chtěla vědět, o čem to zpívají. Začala jsem se tomu hodně věnovat. Zatímco se ostatní dívali večer na televizi, já se učila slovíčka.

Angličtina mi postupně otevřela svět. Když jsem se přestěhovala do Londýna, zaplatila jsem si jeden z nejlepších a nejintenzívnějších kurzů, což znamenalo, že po dva týdny jsem měla denně výuku osm až devět hodin. Angličtinu už mám pod kůží. Když přijedu na Slovensko, dost těžko přepínám.

Jak vypadá váš londýnský život?

Jsem tam mámou a spolupracovnicí svého muže, který má studio, kde pracuje s různými kapelami a zpěváky. Kromě toho, že je klávesák, je hudební producent. Není teď snadné organizovat náš rodinný život, protože často vystupuji na Slovensku a v Česku, ale zjistila jsem, že od té doby, co mám děti, si dokážu daleko lépe uspořádat čas. Právě v posledních pěti letech jsem zvládla největší hudební projekty.

Na turné jsme teď mohli vyjet oba díky Eddieho mamince, protože Matildu nemůžeme vzít na tak dlouho ze školy, na to jsou v Británii přísní. Příští rok bych chtěla trochu zvolnit a začít taky víc psát. Teď písničky vymýšlím v noci nebo když řídím, luxuju nebo sedím v letadle mezi Londýnem a Prahou.

Na nedávno skončeném turné Takmer sólo potěšila diváky nejen největšími hity své dvacetileté hudební kariéry, ale představila i nejnovější tvorbu. Doprovázela ji šestičlenná česko-slovensko-britská kapela, za klávesami seděl Eddie Stevens.

Na turné Takmer sólo potěšila diváky nejen největšími hity své dvacetileté hudební kariéry, ale představila i nejnovější tvorbu. Doprovázela ji šestičlenná česko-slovensko-britská kapela, za klávesami seděl Eddie Stevens.

FOTO: ČTK

Hlasoval váš muž v referendu o setrvání v Evropské unii?

Samozřejmě byl pro to, aby Britové zůstali v Unii. Myslím, že tak hlasovala většina muzikantů. V tom, co dělají, mají tendenci spíš svět spojovat než rozdělovat. Pro odchod hlasoval hlavně venkov. Lidé tam nemají tolik informací ani vzdělání. Brali to jako příležitost postavit se proti systému, ve kterém se cítí přehlížení. Pro odchod hlasovali i ti, kteří stále sní o britském impériu, hlavně bohatí lidé, kterým je EU zcela lhostejná. Svou roli taky hrála nechuť k Východoevropanům, kteří do Británie přicházejí za prací.

Jak vaše okolí reagovalo na výsledky referenda?

V mém okolí vyvolal brexit šok. Můj muž byl zrovna na slavném festivalu v Glastonbury, a když jsem mu asi v osm ráno napsala, co se stalo, nemohl tomu věřit. Dokonce jsme začali uvažovat o svatbě, protože bych mohla mít jako neprovdaná cizinka potíže, ale připadá nám to jako ubohý důvod. Nakonec jsme si řekli, že jsme v našem svazku šťastní tak, jak je.

Každopádně tady byli lidé kolem nás nešťastní a rozčarovaní z vlastního národa. Podobně jako u nás z výsledků voleb na Slovensku.

V roce 1999 natočili s Miro Žbirkou píseň s anglickým textem Oh Me, Oh My, kterou od té doby zpívali na mnoha společných vystoupeních.

V roce 1999 natočili s Miro Žbirkou píseň s anglickým textem Oh Me, Oh My, kterou od té doby zpívali na mnoha společných vystoupeních.

FOTO: ČTK

Prožívala jste to, i když žijete daleko?

To, že v Banské Bystrici se dostal do čela kraje takový extremista, jako je Kotleba, je pro mě něco strašného. Jenže on si tam systematicky pracoval na své agendě dlouhá léta, není to nic, co by se stalo ze dne na den. Ostatní politici si zatím mezi sebou řešili úplně zbytečné spory, kterým lidé vůbec nerozuměli. Obyvatelé v regionech mají dojem, že si jich nikdo nevšímá, že se na ně zapomnělo. A najednou se objevil někdo, kdo za nimi chodí, říká, co mnozí chtěli slyšet, a zároveň je bezostyšně mystifikuje.

Svět se rychle mění, politici si musí uvědomit, že lidé nejsou hlupáci, mají přístup k jakýmkoli informacím a to, co nabízejí zavedené politické strany, už je nezajímavé, protože nenabízejí řešení problémů, které občany trápí, vlastně je ani neznají. Lidé s tím nejsou spokojení a mají pak tendenci přiklánět se k extrémním řešením. Včetně hysterie kolem uprchlíků.

Vy to tak dramaticky nevidíte?

Moje oblíbená Vivienne Westwoodová (extravagantní britská módní návrhářka – pozn. red.) nedávno prohlásila, že za několik let budeme migranti všichni – ekologičtí migranti, protože dojde voda, úrodná půda, které si sami zničíme. Nikdo z politiků ale neřekne, že nemůžeme pořád žít tak, že jen budeme všechno hrnout k sobě. A ruku v ruce s tím mohou jít i negativní změny včetně vzestupu extremismu.

Vy žijete v souladu s přírodou?

Objímač stromů nejsem, ale vyrůstala jsem v prostředí, kde se tomu přikládal význam. Moje maminka je chemička, dlouhá léta pracovala v laboratoři zabývající se životním prostředím. Už tehdy před nějakými třiceti lety mi to přišlo jako aktuální téma.

Za tu dobu se ale u nás změnilo velmi málo, myslím, že na Západě jsou lidé k životnímu prostředí daleko šetrnější. V Česku i na Slovensku jsme si krajinu zaplavili odpadky, najdete je na neuvěřitelných místech, aspoň u nás na Slovensku. Nejde jen o odpadky, podívejte se na přemnožení nechutných billboardů. Jedete do Tater a pomalu je ze silnice nevidíte pro nápisy, kde je nejbližší nákupní středisko.