Lukáš Příkazký: Chlap by měl držet slovo

Se stálým angažmá jsem se rozloučil, protože mě čekal seriál Rapl. Chtěl jsem dělat jen jednu věc a mít na ni čas. Musel jsem zrušit i jiné nabídky včetně té od Daniela Špinara z Národního divadla, protože Rapl se většinu času natáčel v Krušných horách.

Hynek Čermák byl jednička, ale já hned dvojka. Kdybych měl ještě jiné povinnosti, nemuseli bychom dát natáčecí plán vůbec dohromady.

Moc holek tam není, to je pravda, jenom Slepičková, tu hrála Lucie Žáčková. Ale zase tam byla spousta rolí štětek. A to taky není k zahození.

Když jsem četl poprvé scénář, byl jsem nadšený, co všechno Lupínek ve třinácti dílech zažívá, co se mu všechno přihodí. Nestává se často, že je postava tak dobře a komplexně napsaná. Dokonce tam byla scéna, kdy létá ve větroni, i když to má od své přítelkyně zakázané. Ale on si nemůže pomoct, a tak létá tajně. To, že má pilotní průkaz, mě nadchlo. Moc jsem se na to natáčení těšil, ve větroni jsem už letěl a je to neskutečný zážitek. Bohužel se ty scény nakonec vyškrtaly. Bylo by to moc drahé.

Jestli máte na mysli střelecký výcvik nebo podobné věci, tak to ne. Jak držet zbraň a jak s ní správně zacházet, mi radil Hynek Čermák. Ten má se zbraněmi docela dost zkušeností.

Nová zkušenost pro mě byla řídit auto, na kterém je připevněná kamera, a ještě při tom hrát. Někdy to bylo docela o hubu.

Poměrně extrémní. Dostali jsme se do míst, kam se člověk běžně nepodívá. Krušné hory jsou krásný, ponurý a drsný kraj. Na výlet bych tam jen tak nejel. Ale mám rád adrenalin a ten jsme si užili.

Je pravda, že zimy jsme si užili taky dost. Kostýmy s ní sice počítaly, ale nebyly úplně funkční. Měl jsem třeba boty, které vypadaly skvěle, ale nakonec mě musely zachraňovat kostymérky různými vložkami do nich. Je fakt, že na natáčení se sešla skvělá parta lidí.

Setkání s ním byla úplná haluz. Už když točil Cirkus Bukowsky, přihlásil jsem se na casting. Jenže potřeboval někoho, kdo dělá bojový sport a je korba, zatímco já jsem subtilnější. Pamatuju si, že jsem mu navrhl, ať na to jdeme v hollywoodském stylu. Tedy ať mi zaplatí trenéra a já pak pro kameru budu rázem někdo jiný. No, nakonec tu roli hrál Štěpán Benoni.

Později točil Honza Pachl s Honzou Dolanským povídku Srdce ženy. Zavolali mi ze štábu, ať přijdu, že mě do ní režisér chce. Tak jsem přišel. Rychle jsme si sedli, protože jemu o něco jde a chce to někam dotáhnout. Je skvělé, že konečně točí, co chce, dlouho ho k tomu nepustili.

Natáčení s ním je náročné na cestování a čas, ale stojí za to. Je to něco jiného než přijít ráno na šestou do ateliérů, natočit svých dvacet šest obrazů, večer se nechat odvézt do divadla a tam něco odehrát. Klepu na dřevo, že tohle nemusím.

Na DAMU jsme všichni, včetně mého spolužáka Vojty Dyka, tvrdili, že reklamu ani nekonečné seriály nikdy točit nebudeme. Tehdy jich taky nebylo tolik co dnes. Pak se rozjelo Letiště, kam Vojta hned naskočil. Reklamy jsme taky odsuzovali všichni, protože všichni jsme chtěli dělat umění a divadlo. Nikdo nechce jít hrát na oblast, to raději v Praze obsluhovat za barem a čekat na příležitost.

Ale já bych na oblast klidně šel! Nejsem z Prahy, studoval jsem v Brně. Jasně že jsem rád, že jsem zůstal v Praze, je tady opravdu víc příležitostí, jenže život mi na nich nestojí. Dostal jsem ale angažmá v ABC a byl jsem rád, že tu mohu zůstat a osahat si, jak to v divadle chodí.

V reklamě jsou všichni na české poměry docela dobře zaplacení. A já i díky finanční rezervě, co jsem pak měl, jsem mohl odejít z Vinohrad. Reklamu jako práci respektuju.

Zažil jsem, že se známý herec, nechci ho jmenovat, na natáčení choval hrozně. Dával najevo, jak ho štve, že tam musí být, ale že za ty peníze to vydrží. Říkal jsem si, jak si může dovolit chovat se k lidem na place takhle, když za natáčecí den má půl miliónu korun? Já se i tam snažím odvést dobrou práci.

Uvažoval jsem o tom už déle. Divadlu vděčím za hodně, ale proč bych měl dělat věci, které mě nebavily? A ani neživily? Jen proto, že to má být prestižní scéna? Zůstávat a odevzdávat výkony v představeních, která jsou podle mě nedodělaná, nechci. Nechápal jsem dramaturgii, směřování divadla. Nerozuměl jsem tomu.

Jistě. Dostával jsem odpovědi, že diváci to tak v dnešní době chtějí a já že tomu nerozumím. Ale podle mě není rozdíl dělat divadlo pro sedmdesát lidí v Rubínu, nebo pro sedm set na Vinohradech. Je jen dobré a špatné divadlo. Nebo, řekněme, méně dobré.

Neoznačil bych to za radikální.

Já jsem ale nešel do nejistoty. Mohl jsem si to dovolit, měl jsem finanční rezervu. Nechci se vzdávat divadla, ale chci ho dělat jinde a s jinými lidmi.

Jak to říct kulantně do novin? Asi bych nechtěl hrát prince v pohádce od Zdeňka Trošky. Tedy já s ním nikdy netočil, nechci ho odsuzovat, ale mám pocit, že pojetí Alice Nellis bylo ojedinělé. Kdo kdy utratil v české kinematografii 54 miliónů korun za pohádku? Bylo to risk, ale vyšel.

A víte, že si teď nevzpomenu?

Těch jsme měli spoustu, ale my hlavně poslouchali gramofon. Ten jsme si pouštěli často. Karafiátovy Broučky a podobné záležitosti. A pak Vinnetoua a Old Shatterhanda, co namluvil Petr Kostka. To jsme milovali.

Ano. To víte, když se starší brácha vrací domů na víkend z konzervatoře a mluví o tom, jak je to skvělé, druhý chce herectví zkusit taky.

On je jiný, své hraní má podloženo i muzikantsky. Má rád svou jistotu, ale i svobodu. Lidé se ho ptají, proč taky nejde do Prahy. Studoval na JAMU, pak hrál v Olomouci, teď působí ve Zlíně a je spokojený. Vlastně to měl vždycky těžší, protože je mladší, a tak ho se mnou srovnávali. Našel si ale vlastní styl.

To nás samozřejmě neminulo. Hudebka, klarinet, folklórní soubor, to vše proběhlo.

Ani ne, u nás je to tradice. Když se tam člověk narodí, je s folklórem přirozeně v kontaktu.

Určitě, už jen kvůli přivyknutí publiku nebo kostýmu. Kroj, to je přece skvělý kostým.

Nestihli udělat nic pro to, aby to tak nebylo. V deváté třídě jsem přinesl přihlášku na konzervatoř. I když teď si zpětně říkám, že mít klasické obecné vzdělání by asi bylo lepší. Rodiče nepředpokládali, že bych se na konzervatoř dostal. A pak přišlo, že jsem přijat. Odhodil jsem tašku s učením do kouta a měl nejlepší vysvědčení za celých devět let. Když jsem se učit nemusel, šlo to líp.

Ano. I když, jak v čem. Když se vrátím ke Krkavcům, cítil jsem, že pokud roli Bartoloměje zvládnu dobře, může mi otevřít další dveře. Takže jsem si musel věřit.

Měl jsem s tím zkušenost z absolventského představení v Disku, kde jsem v bratrech Karamazových hrál Aljošu. A toho jsme ozvláštnili vadou řeči. Vymysleli jsme, že když byl malý, lekl se a od té doby zadrhává. To znamená, že nekoktá na samohlásky, ale na souhlásky, třeba Z, Š, Č. Vzpomněl jsem si i na kamaráda, kterému dělají problém starty slov, a inspiroval jsem se tím.

Za to nejvíc vděčím kostýmu. Však za něj dostala Kateřina Štefková i Českého lva. Nevím, kolikrát jsem byl na kostýmové zkoušce, ale kostým zafungoval. Žádné krejzly, jen zvednuté límečky, aby pěkně držely figuru. To se mi líbilo.

Co je pro chlapa nejdůležitější? Měl by držet slovo, a to souvisí s odpovědností. A neměl by být zbabělý.

V mnoha ohledech to byl můj otec. Má specifický způsob humoru a lidi si ho váží. Jinak mě nikdo nenapadá. Neřeknu vám, že to byl Václav Havel, protože to není pravda.

Už jsem to slyšel od pana režiséra Krejčíka. Byl jsem tehdy ve druháku na konzervatoři a šel k němu na casting do televize do hry Dědictví slečny Innocencie. Nevěděl jsem, kdo je pan Jiří Krejčík, myslel jsem si, že to je prostě nějaký režisér. Bylo mu tehdy 84, byl zamračený a pronesl, že vypadám jako Pucholt. Ale já ani netušil, kdo je Pucholt. To víte, kluk z Moravy. Tehdy jsem se ještě nesebevzdělával. Věděl jsem jen to, co nám řekli na konzervatoři.

To ano. Možná že jistá podoba s mladým panem Pucholtem tam je, ale styl hraní máme jiný. On je nenapodobitelný. Nechtěl být herec, byl lékař, a když emigroval, už se herectví nevěnoval. Režisér Krejčík z něj vyždímal, co v něm bylo. A vyždímal to i z nás. Natáčení s ním byla skvělá zkušenost.

Volnější období využívám ke stěhování. Moje přítelkyně, scénografka, se po čtyřech měsících vrátila z Ameriky, a tak dáváme dohromady nové bydlení. Mám od ní spoustu podnětů, jak byt upravit a zvelebit. Třeba tam, kde byl jen koberec, dáme parkety. Ale drátkovat je sám nebudu!