Jaké to je, dvě zpěvačky v jedné rodině? Nedochází ke střetům, k výměně názorů?

Teď už ne. Když jsem se hledala jako autorka písniček a interpretka, a samozřejmě taky jako puberťačka, jezdila jsem s mamkou na její koncertní šňůry coby brigádnice. To někdy ke konfliktům docházelo. Je velmi přísná manažerka, dokonce mi občas strhla honorář, když se jí zdálo, že nehraju s plným nasazením a vystoupení jsem odflákla. Vedla mě k tomu, že když si na nás lidi koupili lístek, musíme se podle toho chovat. Zodpovědně.

Jak je to dnes?

Mamka má velmi silnou fanouškovskou základnu, já si ji teprve buduju, ale už na nás chodí smíšené publikum. Je to moc pěkné a hrajeme spolu rády. Ovšem zjistila jsem, že je docela umění si koncert opravdu užít, dát tam srdce a zároveň zachovat profesionalitu. Na to je mamka expert a chce to i po ostatních. Obdivuju, že i když je nachlazená, její výkon je vždy standardní.

Prý jí vadilo vaše tetování?

Nejdřív myslela, že je to jen kresba henou a ta se smyje, takže bylo všechno v pohodě. Jenže pak zjistila, že je to nastálo. Nejde v podstatě o nic velkého, jen decentní HI vzadu u kotníku. V současnosti je tetování dost módní záležitost, takže si s příštím kouskem počkám, až to pro mě bude opravdu něco smysluplného.

Maminka vás dlouho chránila před šoubyznysem a médii. Dokdy jste měla běžné dětství?

Asi až do chvíle, než jsem podepsala první vlastní smlouvu s vydavatelstvím, čili do osmnácti. Dětství jsem měla krásné. Moji rodiče jsou povahově dost rozdílní, taťka velký introvert, mamka extrovert – a já mám z každého něco. Jezdila jsem hodně na tábory (cyklistický, tenisový…), ty jsem ale ráda neměla, raději jsem si vytvářela vlastní program, byla jsem aktivní dítě. Klukoholka. Lezla jsem po stromech, ale taky jsem měla princeznovskou korunku.

Na klavír jste hrála dobrovolně?

Mě to bavilo. Naši mě vedli k tomu, abych si vybrala nějaký koníček. Děti se obvykle vedou ke kreslení, keramice, hře na flétnu… U nás doma stálo piano a ležely kytary, takže mě přirozeně zajímalo, jak se na to hraje. Nejdřív jsem zkoušela kytaru a asi od čtyř let jsem přidala klavír.

Je pravda, že se mi občas nechtělo cvičit, měla jsem i vyloženě krizi a chtěla jsem toho nechat, ale rodiče byli neoblomní, vyžadovali zuby nehty disciplínu. Ovšem pozor: to se týkalo spíš docházky do hudebky, s tou jsem měla problém. Muziku jsem milovala a chtěla jsem z ní mít radost.

Lenny Filipová

Lenny Filipová

FOTO: Matúš Tóth

Nedávali vám spolužáci „sežrat“, že jste ze známé rodiny?

Možná trochu při přestupu z anglické na českou školu, v páté třídě. Tehdy jsem prožila složitější období, navíc jsem se vypořádávala se svým vzhledem – vyrostla jsem z vizáže malého andílka, s rovnátky a kudrnatými vlasy jsem se cítila jako ošklivé káčátko. Outsider. To mi bylo dvanáct třináct, začali se mi líbit kluci, řešila jsem oblékání, abych nevybočovala z davu…

S komunikací problémy nemám, kamarády jsem si našla vždycky, hlavně takové, u kterých jsem cítila pravé přátelství a loajalitu. Ale k třídním hvězdám jsem nepatřila.

Přesto jste se vydala do vln šoubyznysu?

Já to tak ale vůbec necílila. České hudební zákulisí jsem znala poměrně dobře a v zásadě mě nelákalo. Skládala jsem si od jedenácti písničky a představovala si sama sebe na těch největších jevištích, jak zpívám pro spoustu lidí. Proto jsem si vybrala školu v Anglii a hudební kariéru v Česku jsem neřešila. Půl roku před odjezdem mi přišla nabídka od zdejšího vydavatelství.

Mamka je velmi přísná manažerka, občas mi i strhla honorář, když se jí zdálo, že jsem vystoupení odflákla.

Jak reagovali rodiče? Poradili vám?

Myslím, že ačkoli by to asi nepřiznali, podvědomě mě na to připravovali odmalička. Ať jsem zkoušela dělat cokoli, viděli neradi, když jsem to odbývala. Nebýt speciálně táty, který byl hodně přísný, tak u máločeho zůstanu, byla jsem dost přelétavá. No, Váha.

Jako architekta ho těšilo, že jsem určitou dobu dost kreslila, jenže zároveň poznal, že mi to příliš nejde. Tak mě přestal nutit. Zato u muziky mě oba drželi, protože cítili, že se mnou něco dělá, že reaguju úplně jinak než u ostatních zájmů – a snad tam tedy je nějaký potenciál… Rady mi dávali vždycky. Dokonce i nevyžádané.

Jaké například?

Táta ještě v osmnácti dohlížel, abych chodila brzo spát! Nebo mi nedoporučoval před zpíváním plavat, protože se ucpe nos a průdušky nejsou čisté. Tím, že jsou oba hudebníci s absolutním sluchem, si logicky představovali, jaký typ muziky by se ke mně hodil. Promítlo se to třeba tak, že nedělám elektronickou hudbu, ale písničky.

Na druhou stranu čím jsem starší, tím víc se takových vstupů vzdávají a dávají mi rady, jen pokud se zeptám. A já vím, že mi poradí nejlíp. Naposled jsem jim dala na poslech své písničky s prosbou, aby napsali pořadí, v jakém by měly jít na cédéčku. Udělala jsem si z nich na chvilku pokusné králíky. Nakonec si utvořím vlastní názor.

Jsem ráda, že mluvíte víc o tatínkovi, zatím pro mě byl „pan Columbo“.

Z maminčiny strany mám hodně hudebníky, z tátovy zase výtvarníky: babičku a tetu. Já umění miluju a mám k němu respekt, chodím ráda na výstavy. Rodiče ctí řemeslo staré školy, takže ultramoderní umění u nich neprojde. Tenhle jejich odkaz – důležitost řemesla, potřeba dělat věci pořádně a dotahovat je do konce – se snažím převzít. Ale přetvářím ho v modernějším hávu.

To jste musela být v Londýně s fůrou galerií ve svém živlu! Jak vůbec váš odchod proběhl?

Rozhodovala jsem se tehdy, jestli neodjedu studovat do Austrálie, kde mě taky přijali na školu. Znala jsem ji z turné s maminkou, byly jsme v Sydney, v Melbourne, a dokonce i v sousední Tasmánii. Ale přece jen je to z ruky a za jedno z hlavních center hudby je považován právě Londýn. Ten mě ovlivnil hodně, měla jsem možnost stát se na chvíli skutečnou Angličankou. Až mě překvapilo, jak snadno jsem se aklimatizovala.

Studovala jste obor „songwriting“ – dá se psaní písní naučit?

Asi ne. Kdo k tomu nemá sklony, nestane se geniálním autorem. Ale takový člověk by neprošel ani přísnými přijímačkami. Pár spolužáků umělo psát výborně, zpívat už moc ne. Pro mě to byl velmi přínosný obor, prošli jsme vším od vzniku písničky až po nahrávání.

Lidi se mě ptají, zda se cítím víc jako skladatelka, textařka, klavíristka nebo zpěvačka. Možná nejvíc zpěvačka, protože hlas je něco… Nedovedu si představit, že bych jen hrála bez zpěvu. Nemusím hrát v jednom kuse na piano, ale když si nezazpívám, nejsem to já. Zpěv je pro mě lék.

Píšete jen anglické texty – máte ctižádost proniknout hlavně v zahraničí?

Když se podívám dopředu, co bude za půl roku nebo za rok, vidím ještě trochu mlhu. Teď opravdu nevím, co přesně bude, ale hrozně se na to těším. Vždycky jsem chtěla do ciziny a vím, že nemá cenu být jednou nohou tady a druhou venku. Je dobré se pro něco rozhodnout a skočit do toho po hlavě. Angličtinou se dá oslovit mnohem víc lidí, a tak se mi zdá, že by to mohlo jít snadněji. Ale roli hraje spousta faktorů.

Před vámi se o to pokusili třeba Miro Žbirka nebo Jana Kirschner…

Jana si vede v Anglii moc dobře, je mi sympatické, že si tam vytvořila celé zázemí, rodinu. Žije si život podle svého a neohlíží se na nějaká pravidla, co by měla a neměla. Rozdíl mezi námi je v tom, že Jana šla do Anglie s jasným cílem přímo do studia a za producentem, kdežto já měla možnost pomalu se rozvíjet ve studentském prostředí. Ale zatím jde o otevřenou plochu, svět mě natolik láká hudebně i jako cestovatelku, že bych nerada zůstala na jednom místě. Tady ani tam.

Jedete teď své první turné po republice – jste trémistka?

Trému mám před každým vystoupením – i třeba pro dva lidi. Určitá dávka trémy je dobrá, bystří smysly, uzemňuje. Příroda to dobře vymyslela. Stejně jako kdybych se potkala s levhartem nebo šla v noci sama tmou – budu mít strach a zafungují instinkty.

Muži jsou v Anglii galantní a dodržují se samozřejmostí pravidla. V Česku každý přemýšlí, jak by předběhl, ošmelil.

Jasně že mě tréma i štve, protože shazuje výkon zhruba o dvacet procent. Takže nestačí být připravená na sto procent, ale musíte hodně makat, abyste to pak dala aspoň na těch sto. Dobrý výsledek signalizuje, že to, co děláte, milujete a jste přitom nohama na zemi, neberete to jako samozřejmost.

Máte nějaké rituály, talisman?

Před koncertem se mi špatně přemýšlí a dělá něco konstruktivního. Mám ráda svůj čas, kdy jen dýchám a snažím se soustředit, komunikace se mnou je marná. Uklidňujícím rituálem je, že se pěkně nalíčím a obléknu, je to taková odměna za všechnu dřinu. Většinou se i pomodlím…

Hodinu předem nejím, mít břicho plné svíčkové, nemohla bych se do něj opřít. Snažím se taky nepít nic studeného ani s bublinkami, aby mě nedostihl škytací reflex. Ale po koncertu si ráda dám s kapelou pivo nebo skleničku vína na uvolnění, to je nádhera.

U nás doma stálo piano a ležely kytary, takže mě přirozeně zajímalo, jak se na to hraje. Nejdřív jsem zkoušela kytaru a asi od čtyř let jsem přidala klavír.

„U nás doma stálo piano a ležely kytary, takže mě přirozeně zajímalo, jak se na to hraje. Nejdřív jsem zkoušela kytaru a asi od čtyř let jsem přidala klavír.”

FOTO: soukromý archív Lenny Filipové

Kde v Praze bydlíte, zpátky u rodičů?

Tam mám pořád základnu, ale najdu si asi na pár měsíců vlastní bydlení. Vidím to do Vánoc – a leden je zatím čistý nepopsaný papír.

Po čem z Londýna se vám bude stýskat?

Asi po inspiraci. Je tam spousta lidí, kteří tím, jací jsou a o co se snaží, jak si plní sny…, na mě působí jako impulz a posouvají mě dál. Stále se tam něco děje, je fajn nasávat z tvůrčího podhoubí. Když máte chuť si večer zahrát, najdete deset hospod, kde mají tzv. open mic night, a vyrazíte. To u nás chybí.

Na Česku se mi ovšem líbí prostor, dýchatelno. Londýn možná pro turistu působí útulně, jenže žít tam nastálo a vychovávat děti bych nemohla. Spousta aut, znečištěné ovzduší. Parky tam sice jsou krásné, vzorně sestřižené, ale u nás zůstal ještě kus divoké přírody. Za ní jsem v Anglii jezdila až do Brightonu, k moři…

Co říkáte brexitu, chápete ho?

Osobně jsem nepostřehla nic extrémního, negativního, skoro to vypadá, jako by se nic nestalo. Ale chápu důvody, které mohly k brexitu vést, občas se něco dlouho dusí pod pokličkou – pak se to změní a lidi jsou překvapení a začnou revoltovat. Nemůžu mluvit za všechny.

Stoprocentní Briti jsou velcí nacionalisté, pyšní na svoji historii, a hlavně nezávislost. Ale moji spolužáci proti brexitu strašně protestují, berou ho jako zradu své země. Představa, že kamkoli pojedou, budou muset mít víza atd., je pro ně nepřijatelná. Na druhou stranu hodně z nich vůbec nešlo hlasovat!

Takže vše je v lidech. Osobně vám neřeknu, zda jsem stoprocentně pro, nebo proti, vidím klady i zápory obojího. Zatím netuším, do jaké míry mě to zasáhne.

Jací jsou angličtí muži, kluci?

Muži jsou v Anglii velmi galantní, pokud se vytvoří fronta, dokážou v ní spořádaně stát, dodržují se samozřejmostí pravidla. V Česku každý přemýšlí, koho a jak by předběhl, ošmelil…

Obecně mi tam vyhovuje větší komunikace a slušnost mezi lidmi. Když do sebe strčí, omluví se. Je to i o respektu. Pokud do mě někdo vrazí tady, ani se neomluví, ani nepodívá, vyhýbá se dokonce očnímu kontaktu. Beru to skoro jako urážku. Nebo když se někomu rozsype na ulici kabelka, ostatní ho lhostejně obcházejí.

Vaše čerstvé CD se jmenuje Hearts. Nechala jste kus svého právě v Londýně?

Jasně. Hudba i názvy písniček odrážejí to, co jsem prožila – v dobrém i ve špatném. V Londýně mě kus zůstal… Ale už je to minulost, dnes píšu o trochu jiných věcech, které považuju za závažné, pod povrchem. Třeba písnička Lover je zdánlivě o chlapovi, kterému ukazujete prostředníček, ale mezi řádky je to o ženské síle, o spojení žen. Je špatné, když jsou proti sobě, a naopak je super, když se setkají. Povídat si s kamarádkou je úplně jiné než s chlapem.

To CD je každopádně pestré. Obsahuje celou škálu žánrů, kterými jsem se snažila ukázat co nejvíc hlasových i textařských poloh…, ale aby to nebyl mišmaš.

Vaše maminka měla krásnou písničku Zamilovaná. Prožíváte teď nějakou lásku, vztah?

Já jsem zamilovaná pořád.

Jaký je nebo by měl být váš partner?

Určitě hodný. Je to klišé, ale kolem sebe vidím tolik chlapů, kteří jsou na ženské sprostí, hrubí, vulgární! A chytrý, protože je dobré mít se o čem bavit na úrovni. A vtipný, se smyslem pro humor a dobrodružství, protože není nic horšího než nuda. A musí mít velké srdce, velkorysost, aby mu záleželo na lidech…

Léto prožila Lenny pracovní – nahrávala ve studiu svoje CD a zpívala s maminkou na řadě hudebních festivalů.

Léto prožila Lenny pracovní – nahrávala ve studiu svoje CD a zpívala s maminkou na řadě hudebních festivalů.

FOTO: soukromý archív Lenny Filipové

Ve spojení s vámi figuruje jméno Ondřej Fiedler, co pro vás znamená?

Je to báječný parťák. Nepracovala bych s někým, s kým si nerozumím, se svým týmem potřebuju souznít. Ondra je muzikant, písničkář, kytarista, producent mého CD, jede se mnou turné… Je se mnou od úplných začátků. Pochází z hudební rodiny, jeho děda byl známý klavírista, táta hraje na kytaru… Má výborné hudební cítění a vkus, právě on dokázal moje písničky ideálně propojit. Nás propojil Martin Ledvina, který produkoval můj první singl All My Love.

Tak jsme pojmenovali i oděvní značku, kterou jsme s Ondrou založili. Když jsem začínala, nechtěla jsem pro případné fanoušky vyrábět trička s obrovským nápisem Lenny a přemýšlela jsem o jiné podobě. Tak vznikla značka All My Love, od níž jsem přešla na klasický merchandise s novým logem.

Oblečení je důležitá součást image, některé zpěvačky vystupují skoro nahé. Jak to vidíte vy?

Možná taky budu polonahá! Ne, vážně, módu mám ráda, je to určitý druh umění, a pokud na jevišti vše ladí i vizuálně, jsou to body navíc. Ale není to moje priorita. Dbám na to, abych měla na sobě věci, v nichž se cítím pohodlně a můžu se dobře pohybovat. A protože taky sedím u piana, nenosím sukně a šaty – to by nefungovalo. Což hodně návrhářů nechápe, občas mi nabízejí krásné modely, ale pro mě je na prvním místě praktičnost. Musí to být ušité na muzikanta, a ne na divu, modelku.

Jste praktická, cílevědomá… Charakterizovala byste se spíš jako racionální bytost nebo dáte na emoce, náhodu, štěstí?

Jsem kombinace obojího. Nikdy jsem neměla moc ostré lokty, řada spolužaček si svou cestu prodrala. Třeba když šlo o brigádu, přišly s požadavkem: dejte mi práci! Já byla spíš stydlín, ten outsider a moc jsem se neprojevovala. Ale v Anglii jsem pochopila, že když se nezvednu ze židle, těžko se zvedne někdo v nahrávací společnosti se slovy: „Ty tam v tom davu, pojď blíž, máš talent!“

Je nutné se v dobrém smyslu slova umět prodat, sebeprezentovat. Brit řekne: „Umím to a to a budu vám stoprocentně užitečný.“ Takže se učím jít štěstí naproti, ale osud to stejně ve finále zamíchá po svém.

Co je pro vás nejlepší relax?

Rozhodně příroda, ta mě nejvíc nabíjí, dojímá. Hory, moře, les… Jen v přírodě se stoprocentně vypnu a znovu nabiju. Stačí lehnout si do trávy a nasávat energii. Taky ráda lyžuju, plavu, jezdím na longboardu, běhám. Pohyb je ideální odbourávač stresu. Když běžím sama, broukám si různé melodie – to je tělo v podobné situaci jako na pódiu. A u táboráku si dám klidně i písničky od Nedvědů, Stánky… Baví mě i fotografování, ráda maluju a cestuju…

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: