Vám ta šedesátka evidentně svědčí…

Jako by se se mnou všechno zatočilo. Mám krásnou tříletou holčičku, chystám se oženit s její maminkou, přestoupil jsem ve fotbale do jiného klubu, z Dolních Chaber do Jíloviště, prostě při mém datu narození jeden nesmysl vedle druhého. Jsem z toho hotový.

A do toho StarDance.

StarDance jsem dva měsíce odmítal. Napřed oslovili zeťáka (fotbalový internacionál Vladimír Šmicer - pozn. red.), který je známý, má výbornou postavu.

Když si před dvaceti lety bral fotbalista Vladimír Šmicer jeho dceru Pavlínu…

Když si před dvaceti lety bral fotbalista Vladimír Šmicer jeho dceru Pavlínu…

FOTO: ČTK

Jenže se styděl kroutit na parketu. Tak nastoupili na mě. Nakonec mě na golfu přemluvil Marek Eben s tím, že tam ještě nebyla fotbalová legenda a v tomhle ročníku už být musí a já jsem prý jediný zdravý. O tom, že mi je šedesát, mám sto kilo, vypadám jako bizon a nikdy jsem netancoval, nechtěl nikdo slyšet.

Litujete, že jste se nechal přemluvit?

Vůbec ne, zakousl jsem se do toho a chci ukázat těm, kteří se mi smějí, což jsou prakticky všichni, že šedesátníci nepatří do starého železa. Nadřel jsem čaču, tango a rumbu. Horší by to bylo, kdybych náhodou postupoval. To bych se pak musel učit každý týden nový tanec.

Je nasazení v tanečním sále srovnatelné s fotbalem?

Není! Fotbal jsem uměl! Měl jsem talent, ani jsem nemusel dřít a dost jsem na to hřešil. Fotbal pro mě byla zábava. U tance musím každý krok vydřít. Po tréninku mě bolí partie, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je mám. Druhý den jsem úplně grogy, hlavně po zvedačkách. Takže mezi fotbalem a tancem je u mě pořádný rozdíl.

Jaké máte v soutěži ambice?

Nechci být Pavlásek, to byla ostuda. Hřeším na to, že jsem starej a diváci se mnou budou cítit a budou si mě tam chtít udržet. Jsem zvyklý tvrdě trénovat a mám pořád slušnou fyzičku. Moje tanečnice ví, že se s tím chci poprat, jak nejlíp umím.

Vy už dokonce máte druhou taneční partnerku.

Napřed jsem dostal Alici Stodůlkovou (zvítězila ve 4. řadě StarDance s hercem Pavlem Křížem - pozn. red.), měli jsme tři tréninky. Myslel jsem, že ze mě sedře kůži.

O tom, že mi je šedesát, mám sto kilo a nikdy jsem netancoval, nechtěl nikdo slyšet.

To nevydržím, říkal jsem si. Asi za dva týdny mi s pláčem volá, že nemůže pokračovat. Já vím, jsem dřevák, já tě chápu, utěšuju ji. Jenže ona na to, že ne, že by nám to spolu šlo, ale že je těhotná a doktor jí soutěž zakázal, protože by ji končila někdy v sedmém měsíci.

Eva Krejčířová proháněla v minulých ročnících soutěže po parketu Míru Bosáka a Ondřeje Brzobohatého. Na současném tanečníkovi si pochvaluje, jak slyší hudbu, a tím pádem má rytmus.

Eva Krejčířová proháněla v minulých ročnících soutěže po parketu Míru Bosáka a Ondřeje Brzobohatého. Na současném tanečníkovi si pochvaluje, jak slyší hudbu, a tím pádem má rytmus.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dostal jsem Evu Krejčířovou, skvělou tanečnici, která soutěží v Anglii a má nakročeno k mistryni světa. Je to upřímná, fajnová holka, navíc je z východních Čech jako já, je upovídaná jako já, ctižádostivá jako já. Nikoho lepšího jsem nemohl dostat. Budeme bojovat.

Byl jsem dvakrát Fotbalistou roku, jsem na to moc hrdý, ale teď chci být tanečníkem roku!

Přímé přenosy vás jistě netrémují, ty znáte z fotbalu, ne?

Pozor, tohle je jiné hřiště! Hrál jsem před sto tisíci diváky, to mě vyhecovalo, ale to byl zelený pažit, zatímco tohle jsou žluté parkety. Umím to na trávníku, ne na parketách.

Vy to ale umíte i za pípou.

Když jsem se vrátil v roce 1989 z Francie, koupil jsem v rámci malé privatizace hospodu. Chtěl jsem už s fotbalem skončit a hospody mi byly vždycky blízké, protože jsem rád mezi lidmi. Dlouho jsem ji vedl, pak to bylo čím dál těžší, přišla finanční krize, chtěl jsem podnik dokonce prodat, měl jsem z toho jen nervy. Nakonec jsem hospodu pronajal kamarádovi.

Hrál jsem ve Francii ve skromných dobách, takže jsem měl jen na hospodu. Zeťák si, když se vrátil z Anglie a Francie, koupil dva hotely. My jsme mohli podepsat smlouvu do zahraničí až ve dvaatřiceti, byl jsem rád, že jsem to vůbec stačil.

Se lvíčkem na prsou - kvalifikace na mistrovství světa v roce 1985 proti NSR.

Se lvíčkem na prsou - kvalifikace na mistrovství světa v roce 1985 proti NSR

FOTO: ČTK

Proč jste se nestal po ukončení hráčské kariéry fotbalovým funkcionářem, jak vám nabízeli?

Protože už jsem měl až po krk věčného cestování. Letadla, autobusy, to dřív nebylo tak pohodlné jako teď. Třeba v zimě při návratu karosou z Belgie se porouchalo topení a dojeli jsme domů zabalení v dekách.

Na fotbal jste ale nezanevřel.

Nechal jsem se přemluvit na delegáta (dohlíží na průběh utkání a hodnotí práci rozhodčích - pozn. red.) a skončilo to hrozným zklamáním z bafuňářů. Viděl jsem, jak se u nás podplácí.

A nemlčel jste.

Já jsem hospodský, můžu si, na rozdíl třeba od trenérů, dovolit kritizovat. A pánům na Strahově (sídlo Fotbalové asociace ČR - pozn. red.) se to moc nelíbí. Dokonce mě zažalovali. Konkrétně místopředseda pan Berbr. Prý jsem je dehonestoval a mám platit 100 tisíc. Moje medaile mají vystavené ve svých kancelářích, a dávají mě k soudu…

V listopadu 1989 jsem mluvil na Letenské pláni o tom, že s námi nehrají fair play, a teď mě člověk, který byl u StB, žaluje, když jsem řekl pravdu. Mám na svá tvrzení svědky, jenže dneska je u soudu možné všechno. Já ale neuhnu. Vím, že všichni slušní trenéři budou stát za mnou.

Český fotbal není v pořádku. Ztratilo se srdce, fandovství, klubismus. Dobří trenéři utekli do zahraničí, EURO byla ostuda, ale na svazu si odhlasovali, že to bylo v pořádku. Ať se zeptají lidí…

To mi řekněte, proč ten nároďák tak blbě hraje?

Protože na to nemá.

Jednaosmdesátileté Růženě Vízkové přinesla StarDance nečekaný zážitek: poprvé v životě uvidí svého syna tančit.

Jednaosmdesátileté Růženě Vízkové přinesla StarDance nečekaný zážitek: poprvé v životě uvidí svého syna tančit.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Takhle jednoduché to je?

Po generaci z Bělehradu přišla generace Poborského, Kollera, Nedvěda, další skvělá éra, ale pak se to zaseklo. Nevyrůstali mladí, zanedbala se výchova nových talentů. Fotbal se stal něčím, na čem se daly vydělat peníze, a to byl konec. Nemyslelo se na fotbal, ale na prachy.

Další věc je, že kluci sedí u počítačů, místo toho, aby lítali po hřišti. Když už se nějaký talent vychová, hned mu nějaký agent dohodí angažmá u bohatého klubu venku. Vrátí se, až když jsou vyřízení a neprodlouží jim smlouvu.

Vy jste byli jiní?

Hráli jsme pro ochozy, ne pro prachy. Vážili jsme si reprezentace, bojovali jsme srdcem.

Co říkáte těm divadelním představením po každém faulu nefaulu?

Štve mě, když rozhodčí pískají každou strkaničku. Vždyť jsou na hřišti chlapi. Žasnu, co všechno hráčům zbaští: nechají se odnést na nosítkách, a jen co z nich seskočí, už se hlásí do hry. Je to trapné. Takové simulování jsme si nikdy nedovolili. Podívejte se na anglickou ligu: tam se hraje tvrdě, a tím i koukatelně.

Diváci se mohou těšit na fotbalovou sambu.

Diváci se mohou těšit na fotbalovou sambu.

Foto: archív ČT

Jste, myslím, jeden z mála internacionálů, kterým se vyhýbala vleklá zranění.

Já byl rychlý, zabijákům jsem vždycky utekl. To třeba můj zeťák má za sebou asi šest operací kolena. Vím, jak z toho byl smutný. Byl jsem kluk z vesnice a měl jsem tvrdou průpravu.

Co považujete za vrchol své kariéry?

Zlatou z olympiády v roce 1980. Jako každý fotbalista jsem snil o mistrovství světa, v roce 1982 jsme se tam probojovali, ale bohužel jsme tam neudělali dobrý výsledek.

Když jste nedávno sledoval fotbal na olympiádě v Riu - změnila se hra hodně od té vaší před 36 lety?

Fotbal se moc nemění, pravidla jsou stejná, hřiště je stejné… Třeba volejbal nebo tenis se hrozně změnily, jsou mnohem rychlejší, agresívnější, u fotbalu nejsou změny tak patrné. Vždycky tam byli rychlí kluci, teď se hraje trochu dynamičtěji, ale ubylo fotbalové hravosti.

Koukám, že fotbal není veselé téma. Pojďme k něčemu radostnějšímu - k vaší nové rodině.

Mám pocit, že jsem se se šedesátkou podruhé narodil. Mám mladou ženu, krásnou holčičku. Když jsem si Viktorku nesl z nemocnice, byl jsem ten nejšťastnější chlap. Vodím ji do školky, vyzvedávám, dělám všechno. Jsem rád, že mají výborný vztah s mojí dcerou Pavlínou i jejími dětmi.

Pro tříletou Viktorku i její maminku Simonu (36) jsou teď společné chvíle s tátou vzácné.

Pro tříletou Viktorku i její maminku Simonu (36) jsou teď společné chvíle s tátou vzácné.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Které jsou starší než jejich „teta“…

No to jsou. Vždyť i Pavlína je starší než moje Simona.

Jak se, prosím vás, fotbalový internacionál seznámí s porodní asistentkou mladší o 25 let?

To je taky neuvěřitelná historka. Slíbil jsem klukům z fotbalu, že s nimi pojedu na rybářský ples do Mělníka, kde máme známého. Jeho žena si tam zase pozvala jednu svoji kamarádku. A to byla Simona. Párkrát jsme si spolu zatancovali. Pak jsem byl i s jejími kolegyněmi porodními bábami několikrát na večeři. Řeknu vám, že o porodech díky tomu vím snad víc než o fotbale! Pak to najednou přeskočilo v takový oheň, že se to nedalo zastavit.

Takže na začátku byl tanec!

No vidíte, to mi nedošlo. Tak to se teď teprve musím na parketu snažit.