Jaké to je, mít doma básníka a textaře, případně antropologa a sázkaře?

Michal v sobě obsahuje ještě spoustu dalších kompetencí, úhlů pohledu a cest. Rozhodně s ním není život všední, bez překvapení a impulzů. Takhle si přeji žít.

Zůstaňme u básníka. Básníci mají jiné vnímání světa…

K tomu mě napadá citát fyzika Nielse Bohra, který se podílel na vývoji atomové bomby. Poznamenal, že v jistých situacích nastává problém jazyka. Někdy člověk není schopen vyjádřit slovy skutečnost, kterou chce popsat, proto používá elegantní rovnice. Básníci jsou vzácná a úzká skupina lidí a tenhle problém s jazykem mají jen minimální.

Jak se navzájem ovlivňujete?

Dokážeme spolu, myslím velmi intenzivně a soustředěně, diskutovat koncepty, nápady. Každý máme jiné vnímání jevů kolem nás, textů, literatury. Já nabízím vidění v obrazech, vizualizaci myšlenek, Michal pak jejich přesné jazykové, literární vyjádření.

Psala jste v mládí básně?

Básně jsem nikdy nepsala, vždy jsem jen popisovala obrazy, které jsem viděla, a mnohokrát jsem narazila na problém jazyka, a proto zůstávám věrná vizuálnímu umění.

Může vám manžel ve vaší práci poradit?

Michal mi mnohokrát pomohl tím, že vždy pozná nápad. Dokáže odhalit směr, kterým stojí za to se vydat, i s rizikem počátečního neúspěchu. Naučil mě vyjadřovat myšlenky přesně, precizovat.

Sázíte nebo riskujete ráda?

Jednou jsem si vsadila v New Yorku na dostizích, ale jen proto, že dotyčný kůň nesl jméno Troublemaker, a vyhrála jsem asi 20 dolarů. Ve své profesi riskuji často, snažím se experimenty ověřovat neznámé postupy, nacházet nové materiály a aplikovat technologie nestandardním způsobem. A pak se modlím, aby to vyšlo a producent mi poštou neposlal zlomenou tužku.

Vyrůstala jste v rodině jaderného fyzika a učitelky. To člověka docela poznamená, ne?

Myslíte? Každý má nějaké rodiče a já jsem šťastná, že mám právě takové. Mluvím s nimi o tématech, která jsou někdy trochu nestandardní, ale vždy způsobem, kdy nám všem hluboce záleží jeden na druhém. Chtěla bych takovým rodičem být i pro naši dceru.

Mám na mysli hlavně vliv a blízkost jaderného fyzika.

Pravda je, že vidění světa prostřednictvím částicové fyziky není úplně obvyklé, ale je velmi přínosné. Jde o spojení matematiky a přírody, které přechází ve filozofii. Na otcovu vědu jsem krátká, končím u matematiky, ale jisté souvislosti chápu. Základ, na čem stojí svět a jak byl tvořen, mám díky otci širší a zajímavější.

U svého oblíbeného obrazu strukturalisty Zdeňka Sýkory. Jmenuje se Nudná a je to světový unikát.

U svého oblíbeného obrazu strukturalisty Zdeňka Sýkory. Jmenuje se Nudná a je to světový unikát.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

S rodiči jste pobývala v ruské Dubně, kde se nachází Spojený ústav jaderných výzkumů. Na co si z té doby vzpomínáte?

Do ruské Dubny jsme s maminkou a starší sestrou přijely za tátou, když mi byly dva roky. Pamatuji si třímetrové závěje sněhu, nepřítomnost Ježíška ve světě místních dětí, mocnou řeku Volhu a hrdinský čin mého táty. Do té ledové vody totiž skočil pro míč, který nám se sestrou uplavával.

Také si vybavím přímé přenosy po sobě rychle jdoucích pohřbů generálních tajemníků a českou malotřídku. Tu vedla maminka. Dále jiný jazyk, příjemně exotický a velmi blízký. Už asi dva roky mám chuť se do Dubny podívat, jenže dnes bych se tam vydala za vzpomínkou, která neexistuje – za Ruskem hlubokého středověku a konce 19. století, za Ruskem, které mám ráda.

Šla jste jinou cestou. Jak se to stalo?

Nejdříve mě okouzlil loutkový film a pak divadlo. Nedokážu to přesně definovat, jen jsem měla pocit, že mi v tomto světě bude dobře.

Po gymnáziu vás přijali do Brna na JAMU na scénografii. Proč zrovna tento obor?

Scénografie v sobě zahrnuje několik výtvarných disciplín a studium přináší minimálně alespoň dotyk každé z nich. Mám ráda tu mnohost pohledů a cest, které se v ideálním případě spojí ve smysluplný celek.

Líbí se vám Brno?

Brno mám ráda už jenom proto, že jsem tam poznala skvělé a zajímavé lidi, kamarádky na celý život a velkorysé a inspirativní pedagogy.

Živíte se také jako kostýmní výtvarnice. Šila jste v dětství na panenky?

Ano, na panenkách jsem si ověřovala první myšlenky. A v obchodech nic nebylo, a když, tak se to podobalo uniformám tzv. „šedého moru“, a já chtěla stvořit „Jih proti Severu“ u mě na koberci. Nebylo volby!

Nápad je jako nemoc, taky přesně nevíte, jak a kdy vás napadne.

Máte při tvorbě kostýmů blíž k módě, nebo spíš k historii?

K módě mám velmi uctivý, ale spíše teoretický vztah. Móda má obrovský sociologický dopad, vlastně formuluje první dojem z člověka. S kolegyní dramaturgyní a novinářkou vymýšlíme o módě takový „Top Gear“ pro ženy, historii módy a jaký měla móda vliv na společnost, z čeho vycházela. Bereme projekt vážně, tak snad vyjde. Jinak je ovšem práce kostýmního výtvarníka odlišná od práce módního návrháře, fungují tam jiné postupy, jiný čas a prostor.

Historie mě však nesmírně fascinuje v tom, že lidstvo je absolutně nepoučitelné. A ani to jinak nejde, protože všechno se děje tady a teď a všechny okolnosti, které vedly k tzv. velkým činům a které byly předem jasné, jak z našeho pohledu dopadnou, vůbec jasné nebyly. Proto se historií ráda zabývám.

V souvislosti se svou prací se zajímám hlavně o malířství a dobové portréty, o atmosféru. Když dělám dobové kostýmy, nekladu si za cíl zhotovit přesnou rekonstrukci. Není to možné, oblékáme jiná těla, v jiném čase, s jinými pravidly. Pro mě je důležité pochopit smysl – o co se tehdy snažili, co chtěli vyjádřit například tím, že nosili krinolínu širokou metr na každé straně, jaká byla nálada ve společnosti. To bych chtěla divákům přenést.

Je snazší oblékat seriál První republika, nebo současné filmy Bobule, Rock Podvraťáků, Post Coitum?

Na scénografii a kostýmním výtvarnictví je pěkné, že s každým tématem začínám vždy znovu. Pokaždé se snažím výtvarnými prostředky charakterizovat dané postavy. Pak vlastně nezáleží na době, i když asi každý výtvarník má svá oblíbená období a stylové periody. Na dobových tématech mě navíc láká i jistý nevyhnutelný respekt k pravidlům té doby.

Jak spolupracoval italský herec Franco Nero ve filmu Post Coitum? Bylo vám tehdy 22 let!

Franco Nero byl velmi profesionální, jak už lidé, kteří mají něco podstatného za sebou, bývají. Ke všemu zábavný a trpělivý kolega. Nepřestal se ke mně hezky chovat, ani když bylo nad slunce jasné, že ty jeho fantastické brýle jsem, samozřejmě nedopatřením, rozšlápla já. Byl to můj první film…

Vy jste mu rozšlápla brýle?

To nebylo schválně. Všichni jsme byli rozechvělí z přítomnosti takové hvězdy. Tehdy jsme dolaďovali kostým, Frankovi spadly brýle na zem a já mu je chtěla podat. No, a ve své zbrklosti jsem mu je poničila. Naštěstí jich měl víc.

Máte ráda pohádky? Z čeho při tvorbě kostýmů vycházíte?

Pohádky mám ráda. Tam je můj úkol velmi radostný, protože zadáním bývá čistá krása a průzračná hrůza. Nic relativního, jen kouzlo nezapomenutelného snu.

Jaká se líbí vaší dceři? Čtete jí denně?

Julii čteme denně už od narození. Teď vedou Děti z Bullerbynu a Oliver Twist.

Máte za sebou 90 divadelních inscenací. To přece není možné, abyste se neopakovala!

Možná že se i opakuji, ale není to opakování formy, ale spíše hlubšího smyslu, vždyť i mnoho textů má v sobě sice formální odlišnost, ale podobný smysl. A to není důvod, proč by nemohly stát vedle sebe.

Kdy k vám nápady přicházejí?

To je nevyzpytatelné, pokaždé jiné a šťastné. Nápad má už ve svém slovním základu to „napadení“, jako když onemocníte, taky přesně nevíte jak a kdy.

Víc než kostýmní výtvarnicí se cítí být scénografkou, kdy z detailů vytváří smysluplný celek.

Víc než kostýmní výtvarnicí se cítí být scénografkou, kdy z detailů vytváří smysluplný celek.

FOTO: Michaela Feuereislová

Ovlivnil vás nějaký výtvarník?

Vždy se mě dotkne Šíma, Toyen, Goya, La Tour, Schiele, Chirico, Brook, Wilson, Westwood, Róna, Vermeer van Delft, Pollock.

Není to nějak moc?

Mohla bych pokračovat ještě na pět řádek. Jako scénografku mě ovlivňují sochaři, malíři, filmaři.

Aktuálně pracujete pro muzikál Bonnie & Clyde v pražském Karlíně. Jak to jde?

Celá dekorace už stojí a s kolegy z X-labu, což je společnost na videa, jsme vymysleli její další rozměr, který spočívá v souhře několika plánů videoprojekcí. Byl to dlouhý proces, který mě velmi těšil, protože díky velkorysosti vedení Hudebního divadla v Karlíně máme možnost pracovat s technikou na úrovni srovnatelných evropských divadelních domů. Premiéra bude 13. října.

Bydlíte v Roudnici nad Labem. Jak se vám cestuje do Prahy?

Do Prahy jezdíme téměř každý den a je to v jistém smyslu stejné jako třeba ze Zličína. Jistě to nějaký čas zabere a večer už se nám většinou nikam nechce, ale všechno má svou cenu. Julie vyrostla na zahradě a do nástupu do školky nebyla nemocná. A když vstanete z postele a můžete někam vyjít, to je dobré.

Váš muž má v příbuzenstvu Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny za chemii, vy zase jaderného fyzika. Jak se projevuje Julie?

Julie má velký zájem o vše, co se okolo ní děje. Vymýšlí si svůj vlastní jazyk a písně. Ráda plave a počítá. Hraje si na školu a učí se tenis a jezdí na kolečkových bruslích. Taková skvělá, ale normální pětiletá holčička.

S manželem Michalem a pětiletou dcerou Julií Evou.

S manželem Michalem a pětiletou dcerou Julií Evou

FOTO: Michaela Feuereislová

Kam ji dáte do školy?

Doufáme v jednu státní základní školu s výbornou pověstí.

Jak se cítíte jako máma? Byla to velká změna?

Jsem velmi pyšná a zamilovaná máma. A je v tom pocitu obsažená i ta radikální změna života, kterou si jistě prošla s novými pocity a emocemi každá žena. Na čas přestáváte existovat ve „starém módu“ a vyrovnáváte se s dalším smyslem života. Díkybohu jsme se tak narodily, že jednou budeme mít děti. Ptala bych se spíš mužů, jak se vyrovnávají s otcovstvím a jsou-li na to připraveni.

K čemu dceru vedete?

Snažím se jí předat zkušenost a radost z toho, že je krásné snít a své sny realizovat. A taková cesta znamená spoustu práce.

Jaké máte koníčky?

Ráda poslouchám operu, punk a Róisín Murphy. Čtu. Také zkouším tenis a těším se, že mě Julie za dva roky porazí a dá mi kanára.

Cestování, vášeň vašeho muže, vás nebere?

Bere a hodně. Jsem Michalovi nesmírně vděčná, že mi umožnil dvouměsíční cestu kolem světa. Navštívili jsme země extrémně krásné i zcela zničené. Ta cesta byla významná i pro náš osobní vztah.

Léto jste měla pracovní. Stihla jste dovolenou?

Léto bylo hodně pracovní, ale byli jsme na Krétě, kde se Julie naučila plavat.

Máte nějaký nesplněný sen z dětství?

Chtěla bych mít hlas jako Freddie Mercury a chtěla bych jednou zahrát 2. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova.

Myslím to vážně!

Já taky. Hlas jako Mercury mi bůh nedal, s tím se budu muset vyrovnat, ale živý koncert Sergeje Rachmaninova bych si někdy ráda zahrála.

Jak dlouho hrajete na klavír?

Na klavír zatím neumím, jenže Rachmaninovův 2. klavírní koncert se mě tak dotýká, že bych ho někomu chtěla zahrát. Byl by to oboustranný dar v nejčistším slova smyslu. Začnu se učit, i když už nejsem nejmladší.

Dovedete si sama sebe představit jako první dámu ČR?

To si nepředstavuji. Nicméně manželovo rozhodnutí kandidovat na prezidenta republiky bych považovala za velmi statečné.