Čínské děti na jesenickém vzduchu

„Letos přijeli z Pekingu a provincie Chu-pej. Z každé oblasti dorazilo čtyřicet školáků, s nimi dvacet dospělých,“ vypočítává Radomír Maráček, ředitel tamních Horských lázní, které jim pobyt u nás zajišťovaly.

První skupina přicestovala nedávno otevřenou přímou linkou Peking-Praha, druhá to vzala s mezipřistáním v Dubaji.

„Už na ně nezbyly letenky. Takže jedni letěli do Česka deset hodin, druzí dvacet. Pak je ještě čekala čtyřhodinová jízda autobusem do Jeseníků,“ popisuje. Netradiční lázeňští hosté pobývali v Jeseníkách ve výšce osm set metrů nad mořem, v místě s nejčistším vzduchem u nás si uzdravovali nejrůznější dýchací potíže.

Celý projekt zaplatila Smíšená česko-čínská komora. Konkrétní pacienty si pak vybírala čínská strana. V průměru jim bylo deset let, což po zkušenostech z loňska, kdy se konal ve Studánce první podobný turnus, považuje ředitel Maráček za ideální. Dětem se již tolik nestýská po rodičích a zároveň ještě nemají výraznější pubertální výstřelky.

A jak vlastně exotickou skupinu do Jeseníků nalákal? Jednoduše, přijal nabízenou šanci. „V době krize v lázeňství mě kontaktovalo ministerstvo zdravotnictví, abych v Číně náš obor prezentoval. Před odletem jsem oslovil některé další ředitele, zda by měli zájem o spolupráci. Odmítli, nevěřili, že by Číňané zůstali na jednom místě déle,“ říká.

Vše se rozjelo, vybrané zařízení mohlo hostit až 200 dětí a Karlova Studánka byla jasnou volbou. „Pomohla nám asi i skutečnost, že jsme státní podnik nabízející jistotu a kvalitu,“ konstatuje ředitel.

Čtrnáctidenní pobyt asijských pacientů přirovnává k letnímu táboru. Nechyběly hry spojené s hledáním pokladů, dobrodružná toulání v lesích a výlety, třeba na nedaleký Praděd. Nezvyklou družinu potkal v terénu také profesionální cyklista Leopold König. „Byl hodně překvapený,“ směje se Radomír Maráček.

Dodává, že ač se to možná na první pohled nezdá, asijští školáci jsou jinak stejní jako jejich čeští vrstevníci. Venku lomozí, vyprávějí si nebo naopak tiše koukají do telefonů a tabletů.

„Jeden klučina zvládl při túře na Praděd dokonce zhlédnout film.“ Také zdravotní problémy mají obě skupiny obdobné: „Astma, nejrůznější dýchací problémy nebo alergie na potraviny. V jejich případě je to mimo jiné na sóju a výrobky z ní.“

„Tahle houba se jíst dá. Vidíš ty vrásky? Říkáme jí podle nich babka,“ pokračuje zatím v mykologickém výkladu uprostřed lesa Radana Zbořilová. Překladatelskou brigádu získala konkurzem a moc si to užívá. Svět nedospělých ji baví, v minulosti si hlídáním drobotiny přivydělávala.

Mně pak vysvětlí, že její momentální svěřenci znají les i z domoviny. Jen se do něj z obřích velkoměst tak často nedostanou.

Vzdálenosti mezi civilizací a přírodou bývají v Číně často obrovské. A plody typu borůvky, brusinky, maliny, ostružiny, které u nás tak vášnivě sbírali, nacházejí zpravidla jen v supermarketech, pečlivě zabalené do úhledných mističek.

„Od začátku jsou proto nadšení, že si je mohou volně nasbírat a hned sníst. Zprvu se sice na vše ptali, chodili za mnou s každou bobulí, ale teď už vědí spolehlivě, co do pusy strčit, co naopak vynechat. S houbami to bylo obdobné. Zprvu se jim líbily ty jedovaté. Teď se už nemýlí. Podívejte se. Tady je dnešní úlovek, chtějí po mně nějakou polévku,“ ukazuje pytlík se suchohřiby i babkami a dodává, že odpoledne ukuchtí nejspíš bramboračku.

Podle našinců, kteří se o výpravu starali, právě polévky považovali Asiati za největší a nejmilejší překvapení.

„Stále se vyptávali, co do nich dáváme, na konkrétní zeleninu, koření… Překvapilo je, kolik surovin do hrnce vložíme,“ dodává absolventka sinologie na olomoucké univerzitě.

S čínskými chutěmi má jinak bohaté zkušenosti. Po získání bakalářského titulu totiž odjela na další tři roky studovat do Pekingu. Domů se vrátila teprve nedávno.

To, že se jídelní vkus Asiatů a Evropanů občas rozchází, potvrzuje i Radomír Maráček: „Snažili jsme se vařit dietněji s ohledem na zdravotní stav pacientů. Ne vždy s úspěchem. Doprovodu jsme například na jeho přání dokupovali nejrůznější chilli omáčky. Prosili nás o to s připomínkou, že oni jsou přece zcela zdraví. Číňané obecně moc nesolí a nepepří. Pokrmy dolaďují ostrými sosy.“

Aby chutnalo všem z exotického turnusu, však náhodě nenechali. Už loni koupili do kuchyně rýžovary, její personál navíc proškolil špičkový kuchař se zkušeností s čínskou gastronomií. V srpnovém lázeňském menu se tak velmi často objevovala rýže, omáčky, na vyžádání se přidávaly polévky, naopak se nepodávalo skoro žádné sladké.

„Na koláče je nenalákáte. Jeden z chlapců u nás slavil letos narozeniny. Nechali jsme mu upéct velký dort. Jenže ho pokrýval marcipán, který jim moc nechutnal,“ líčí Radana Zbořilová.

Dodává, že v Číně z laskomin tradičně vedou především ty smažené. I proto děti v Jeseníkách okouzlily hlavně obyčejné špekáčky opékané dokřupava na ohni, jak jinak než na čerstvém vzduchu. „Splňují vše, co mají Číňané rádi, jsou mastné,“ usmívá se překladatelka.

Její běžný den u výpravy začínal v půl osmé, kdy se podávala snídaně, a končil po večeři. Kombinoval v sobě nezbytné tlumočení i vymýšlení her. Pomáhala také při zdravotním programu.

Každé z dětí totiž podle lékařem určeného plánu procházelo ve Studánce procedurami - jen namátkou: dýcháním minerálních vod, cvičením v bazénu apod. V denních rozpisech nechyběl ani polední klid, kdy se povinně odpočívalo na pokojích. Po něm se už školáci těšívali na nákupy z přiděleného kapesného.

Peníze si vyměnili hned na začátku pobytu v nedalekém Vrbně. A za co utráceli? Překvapivě za výrobky z kravského mléka, především jogurty.

„Oni nejsou moc na studené. Pijou vlastně jen vlažné a teplé nápoje. Nosívají si je všude s sebou v malých termoskách. Ani zmrzlina je tedy nezlákala. Zato nejrůznější jogurty považovali za delikatesu,“ uzavírá ředitel Maráček.

Čínští školáci odletěli domů koncem srpna. Museli stihnout přípravu na začátek nového školního roku. Další pobyt jejich krajanů proběhne v Jeseníkách pravděpodobně za rok.