Vypadáte šťastně a spokojeně...

S osudem nic nenaděláte. Někde se narodíte – já se narodila v krásné české zemi, kde jsou moje kořeny od 16. století. Člověk má být vděčný za to, že žije, a vážit si života. Má pro mě ohromnou cenu právě proto, že mi tolikrát unikal. A měla jsem prostě štěstí, že mi zůstal. Raduju se hlavně ze své rodiny a pak z banalit jako rozkvetlá kytka, ptáček za oknem…

Když vidím, jak se dnes vesele vraždí a sekají hlavy ve jménu bůhvíčeho, je to šílené. Po 2. světové válce jsem myslela, že se ty hrůzy nebudou opakovat. A kolik válek už bylo! Díky televizi o všem víme. Mockrát mě napadlo – kdyby existovala v době Osvětimi televize, jak by lidi reagovali? Podle současných zkušeností se zdá, že by ani nehnuli brvou.

Jak na vás působí současná Praha?

Pro mě přijet do Prahy znamená přijet domů. Ten pocit, že se můžu vracet, je nádherný. Po celou dobu emigrace žiju napůl – moje duše a vzpomínky jsou tady. Víte, být emigrant je chronická nemoc, která nepřejde nikdy, jednou je latentní, jindy víc bolí a dloubá…

Přežití koncentračního tábora nemá co dělat s fyzickou kondicí. Ti nejstatnější lidi, krev a mléko, byli první pryč.

Prvně po roce 1989 jsem s sebou do Prahy vzala vnučku, bála jsem se, že budu tak nešťastná a smutná, že skočím do Vltavy. S ní jsem musela držet fazónu. Nakonec to bylo krásné… Koupila jsem Staré pověsti české a před spaním jí z nich překládala o Libuši. Snažila jsem se na ni přenést své nadšení, jenže to nejde.

Od té doby jste tu byla víckrát. Proč letos?

Na pozvání paní Ivany Zemanové. Když přijela na návštěvu Izraele, doprovázela jsem ji do kibucu. A padly jsme si hned do oka. Je to velmi tichá voda, ale hodně se dívá kolem a hodně rozumí. Nevím, zda ji Češi dobře oceňují, asi ji neznají. Dostala se do role, která jí není blízká, ale na mě působila důstojně a mile. Včera jsem za ní byla na Hradě, a když jsem se směla dotknout vlajky, která přikrývala rakev prezidenta Masaryka, byla jsem dojatá… Jsem tu na pár dní a chci hodně stihnout, zítra jedu do Postřekova, kde jsem se podruhé narodila.

Na co z dětství vzpomínáte nejraději?

Na své moderní rodiče, na výlety, které jsme podnikali, v létě na hledání hub, v zimě sáňkování, na maminčino velké prádlo a vůni zavařovaného ovoce, na tatínkovy pokusy… Byl chemický inženýr a pracoval na vynálezu bakelitu bílého jako sklo, do té doby existoval jen hnědý. Což se mu podařilo, ale protože byl Žid, zapsal se patent pod jménem jiného člověka.

Když jsem ho po válce navštívila, tvářil se jakoby nic. Zasáhlo mě i to, že měl v obýváku náš koberec. Ovšem v souhrnu všech událostí to byla drobnost, koberec vem čert!

Eva Erbenová

Eva Erbenová

FOTO: archív Evy Erbenové

Vaši dědečkové podnikali – jeden měl továrnu na boty, druhý na rybí konzervy. V čem byste případně pokračovala?

Určitě by vyhrály boty! Mám pro ně odjakživa slabost. Maminka měla velkou skříň a z každé dědovy kolekce Levit a syn dostávala jeden pár. Ty barvy! Ty vůně! Po dědovi výrobu převzal strýček, který skončil taky v koncentračním táboře. Firmu vedla tetička, která nebyla Židovka. Zanikla až za komunistů. A já si ze sentimentu dodnes kupuju české boty, nejlépe baťovky.

Eva s tatínkem - oba rodiče zahynuli v koncentračním táboře.

Eva s tatínkem – oba rodiče zahynuli v koncentračním táboře.

FOTO: archív Evy Erbenové

Čím jste chtěla být?

Doktorkou. Kamarádkám jsem měřila teplotu a dávala jako injekce… Pak mě maminka vzala do krámku, kde pomáhala o něco starší dívenka, sypala bonbóny do sáčků… a já zatoužila mít obchod. V deseti letech pro mě ovšem skončily bezstarostné časy.

Nejdřív se na zmrzlinárně v naší ulici objevil nápis: Židům a psům vstup zakázán. Pak mě vyloučili ze školy a já jsem se dívala z okna, jak tam spolužačky dál chodí – a já nesmím! Ptala jsem se: Co je na mně špatného? Smrdím, jsem prašivá?

Do té doby jsem židovství nijak důrazně nevnímala, antisemitismus jsme necítili, byli jsme nejprve Češi. Sice židovského vyznání, ale ne vyhranění. Slavili jsme Vánoce se stromečkem i chanuku, na pesach jsme jedli macesy a na Velikonoce barvili vajíčka…

Lze dětskýma očima pochopit válku?

Dítě všechno bere jinak. Když tatínek u rádia poslouchal Hitlerovo skřehotání a tvrdil: Musíme vydržet, my tu obludu přemůžeme, věřila jsem, že to bude jen na chvilku. Lidi byli strašně naivní. Ta naivita a víra mi asi pomohly přežít. Naděje umírá poslední.

Tak šel život. Eva s maminkou...

Tak šel život. Eva s maminkou...

FOTO: archív Evy Erbenové

Když nás v prosinci 1941 poslali transportem do ghetta Terezín, strach jsem vlastně necítila. Zvykla jsem si tam na podivný život-neživot. Později v Osvětimi, kde jsem pochopila krutou lež o „novém táboře“, už ano.

Zažila jsem selekce doktora Mengeleho, tvrdou práci a nakonec pochod smrti. Každý den jsme ušli i v mrazu čtyřicet kilometrů, živili se plevelem a kůrou z větví, trpěli žízní.

Přežila jste asi i díky vitalitě mládí, možná jste sportovala…

Kdepak! Fyzicky jsem na tom nebyla slavně, jako holka jsem měla spálu, zápal plic a operaci slepého střeva, po níž se tehdy nesmělo rok sportovat. Maminka byla velmi svědomitá a držela mě v bavlnce dva roky. Mohla jsem jen trochu lyžovat, plavat jsem se naučila až dospělá (jednou jsem se dokonce topila ve Vltavě).

Myslím, že přežití koncentračního tábora nemá vůbec co dělat s fyzickou kondicí. Ti nejstatnější lidi, krev a mléko, které jsem tam zažila, byli první pryč. Protože jejich tělo potřebovalo větší příjem. Zatímco vyžleti jako já stačilo málo.

Co bylo za ty čtyři roky úplně nejhorší?

Bezmocnost. Pro maminku to bylo ještě miliónkrát horší. Při pochodu smrti jsem byla velmi vysílená a omdlívala jsem, což znamenalo ortel smrti. Ona mě podpírala a při jedné zastávce se jí podařilo dostat mě k jakési lékařce, která mi dala infuzi. Už si to moc nepamatuju, najednou jsem seděla venku a bylo mi líp. Maminka mě zachránila. To se stalo v lednu – a sama mi zemřela v dubnu, měsíc před koncem války, v náručí. Ani tatínek nepřežil.

Po letech na dovolené v Egyptě mi jeden cizinec vzal ruku, zbledl a řekl: Tak ty už jsi poznala smrt. Ale budeš žít dlouho!

Zmínila jste Postřekov, co se tam přihodilo?

Když se mi povedlo utéct z pochodu smrti – přesněji: zaspala jsem na slámě hromadný odchod –, našla mě po týdnu bloudění právě tam rodina Jahnova. Nejdřív mysleli, že jsem mrtvá. Schovali mě do prohlubně pod podlahu v kuchyni, aby mě nenašli poslední Němci, a zavolali sousedku porodní bábu. Nedovolila, aby mi dali normální jídlo, že by mě zabilo, ale přinesla zbytek mléka od kojící matky. Pak mi opatrně přimíchali vajíčko, upekli svítek… a pomalu mě vrátili mezi živé.

Po válce nastaly další kotrmelce. Osudové bylo setkání s vaším mužem…

Ano. Petra jsem poznala už v Terezíně, je o deset let starší, byl hezký kluk, já ještě holka. Po válce jsem bydlela v židovském sirotčinci v Praze, mezi lidmi s podobným osudem. Přeskočili jsme z dětství rovnou do dospělosti, přišli o bezstarostnost a lehkost mládí… Začala jsem pracovat jako ošetřovatelka a kamarádka Marta mě jednou vzala tancovat do Mánesu. Petr přišel s přítelkyní – a odešel se mnou!

Chystala jsem se tehdy odjet do Austrálie, kde už mě čekala náhradní rodina ředitele General Motors, takže žádná bída. Petr projevil zájem jet se mnou, jenže nedostal vízum. Já věděla od prvního momentu, že to je muž mého života – a rozhodla jsem se s ním zůstat.

Co vás přivedlo do Izraele?

Evropa ani po válce Židy moc nechtěla, i když byli potřební – a tam vznikla příležitost mít vlastní stát. Jeli jsme bez ničeho, ale s nadšením, že naše děti čeká lepší budoucnost. Cestou jsme se vzali. Petr nejdřív pracoval v loděnicích v Haifě a bydleli jsme nouzově v chatičce u známých. Záchod venku, voda ze studny, ale nebe modré a celý den slunce.

Pak se zabydlovalo v poušti město Aškelon, kde jsme si směli postavit vlastní domek. Bylo neuvěřitelné, jak v písku a prachu začaly díky vodě růst stromy a kytky… Žijeme tam dodnes.

Nová velká izraelská rodina, čítající třiatřicet členů.

Nová velká izraelská rodina, čítající třiatřicet členů.

FOTO: archív Evy Erbenové

Zvykla jste si rychle?

Jak to říct? Neměla jsem žádné východisko, jako když jste na lodi, otevřete dopis, kde se cosi dozvíte, ale už není cesta zpět. Tak se s tím musíte porvat. Lidi v Izraeli byli úplně jiní, není hezké slovo primitivní, ale Izrael byl primitivní. Prahu neznali a informacím o válce moc nevěřili. Měli nás za ovce, co se nechaly vraždit a šly do plynu… Já osobně jsem o tom, co jsem zažila, nemohla čtyřicet let ani promluvit.

Ale život je silnější, narodily se mi děti (Dana, Alon a Amir) a kolotoč kolem nich mi nedovolil smutnit. Založila jsem zahradu s pomerančovníky, citróny a růžemi, našli jsme si nové přátele, s Prahou mě spojovaly milované knížky. A dnes bych nechtěla žít jinde.

Kdyby proběhla sametová revoluce dřív, asi bychom se vrátili. Vždycky budu Češka, ale děti jsou už Izraelci, je to jejich vlast. Každopádně byl náš život složitější, než kdybychom odjeli do Austrálie…

Vaše děti absolvovaly i vojenskou službu, že?

Kluci dvakrát tři roky a dcera dva – celou tu dobu nespíte, posloucháte zprávy, každé šustnutí vám zaráží dech. O sebe jsme se ale nebáli, absolutně. Když byly všechny ty války a nad námi létaly rachejtle, říkali jsme si, že už mladí neumřeme, a tudíž jsme se nenechali bláznit, byla to součást života. A nic se nám nestalo.

S každou válkou jsme doufali, že konečně přinese mír, ale opak byl pravdou. V Izraeli by se žilo výborně, kdyby byli lidi jen trochu chytřejší. Arabské státy jsou nebezpeční sousedé, jenže izraelská politika vůči nim taky nebyla vždy správná. S trochou porozumění na obou stranách se mohlo ušetřit mnoho krveprolití. Přitom jsou mezi Palestinci a Izraelci ohromné styky, o nichž se nemluví – přátelské i obchodní. Mohli by se doplňovat, jen kdyby vynechali politiku a primitivní nenávist!

Mluvíte z osobní zkušenosti?

Ano. Petr si založil stavební firmu, v níž pracovali Arabové i Židi a vztahy byly bezvadné. Nikdy jsem se nebála, že mi někdo něco vezme nebo do mne vrazí nůž. Byli šťastní, že vydělávají, měli lékaře, sociální zajištění… Jednu dobu jsem pracovala jako ošetřovatelka v táboře, kde jsem se snažila vést láskyplně všechny, tedy i arabské děti. Byly úžasné, měla jsem radost, že se mi daří přiložit polínko k míru…

Jenže za patnáct let někteří z nich přišli jako teroristé. Protože do nich vtloukli násilí a nenávist. Stávaly se běžně paradoxy, že do aškelonské nemocnice přijela rodit Arabka – a její soukmenovci tam zrovna házeli rakety…

Jsou dnes „sousedské“ vztahy horší, nebo lepší?

Tak i tak, fanatici jsou stále na obou stranách. Nikdo není lepší, ale islám jako takový je šílený. Podívejte se teď na přistěhovalce: já vím, co to je někam přijít, nemít vůbec nic a jde vám o krk. To se ovšem týká jen zhruba deseti procent Syřanů…

Izrael už dávno není to, co jsme doufali. Přežil se jeden problém, aby se zrodil nový. Nevím, co s tím, můžeme tento svět změnit? Říkám, že bych chtěla nějakého pozitivního Hitlera! Podívejte, jak dokázal nadchnout celý národ. Kdyby se našel charismatický vůdce, který by řekl, že takhle to dál nejde, že život je vzácná věc, kterou dostaneme jen jednou… Jenže podle islámu je smrt úžasná a nádherný život čeká až potom. Kdo tuhle blbost vymýtí?

O svých zážitcích jste napsala dvě knihy a jezdíte po besedách…

Knihy se jmenují Vyprávěj, mámo a Sen. Inspirovaly mě k nim besedy s dětmi na školách. Jsem taky hodně zvaná mezi vojáky a v kibucu Jad Mordechaj provázím muzeem holocaustu. Cítím to jako svoji povinnost, splácím dluh mrtvým. Snažím se vidět věci jinak, ne pouze plačtivě. Posilovat víru, že je Izrael důležitý a něco takového se nesmí znovu stát.

Bylo na tom zlém, co jste prožila, i něco dobrého? Co jste se dozvěděla o sobě?

Že to, co člověk nemůže změnit, musí zavřít, schovat do zásuvky, aby ho to netlačilo. Nemohla bych se vším tím smutkem žít. Já to nezapomenu, stále to mám, ale nechci to nosit s sebou. Jako když dostanete drahé hodinky, jenže jsou těžké, tak je dáte do šuplete a pořád o nich víte...

Osud nelze ovlivnit, ale je v naší moci se rozhodnout, jak ho přijmeme. Znáte přísloví: Šťastný je ten, kdo zapomene, co nelze změnit? Moc jsem chtěla mít normální život. Smát se, být marnotratná, lehkomyslná, někdy třeba i trošku nevěrná…

Povíte mi o vašem manželství?

Petr byl dobrý manžel, hlavně jsme měli stejný cíl. Prvních třicet let bylo nadprůměrných. Žili jsme hezky, nehádali se, nekřičeli na sebe, neměli jsme hlad ani nám nebyla zima. Všechno mělo úroveň, a i když se mi něco nelíbilo, zametla jsem to pod koberec.

Neměla jsem žádné východisko, jako když na lodi otevřete dopis, kde se cosi dozvíte, ale už není cesta zpět.

Problémy jsem neřešila, ignorovala jsem je, vyhazovala a spláchla. Ovšem když jste vdaná 67 let, řeknete: Bylo to hezké a bylo toho dost. Občas se člověk podíval i kolem, o tom se ale nemluví… Manželství by se mělo uzavírat na dvacet let – a když se těm dvěma ještě líbí, obnoví ho na dalších dvacet.

Poznáváte se ve svých potomcích?

Zdá se mi, že jsem je vůbec nevychovávala. Prostě jsem je milovala a opakovala: ,Nevadí, co kde uděláte, vždycky přijďte domů a řekněte to, vše se dá vyžehlit. Pamatuju, jak jeden syn kopal do míče a sousedovi vyrazil okno. Ten přišel a hulákal. Já se mu vysmála, okno zaplatila a kluka pohladila s jemnou poznámkou, ať tam příště nekope.

Já prostě nic nebrala vážně, nebyla jsem vychovávací matka, to nenávidím, nenutila jsem děti ani mýt si ruce. Já si je šla umýt sama…

Nejvíc po mně je prostřední syn. Pracuje jako ekonom. Druhý syn vede naši firmu a dcera je psycholožka. Jeden vnuk je právník, druhý ajťák, třetí vede hotely, další kroutí vojnu, jedna vnučka je účetní… Nejmladší máme roční pravnouče a další na cestě. Celkem nás je třiatřicet!

Vy sama jste byla někdy u psychologa?

Ne. Kdybych to udělala, asi by si na mně smlsnul a poslal mě do Bohnic. Po prvním porodu jsem celé noci křičela, měla strašné sny, že mi berou dítě, což jsem viděla v Osvětimi. A ještě horší věci. S dalšími dětmi se mi to už nestávalo… My všichni bychom bývali potřebovali psychologa, i když nemyslím, že by mi výrazně pomohl. Ani Freud. Nejlepší lékař je čas.

Co dnes nejraději děláte?

Dům je velký, zahrada taky – a já chci o všechno pečovat, jako kdybychom nebyli staří. Nakupuju, uklízím, řídím auto, těší mě moje jahody, ráda jen tak sedím v křesle a plánuju, čtu, hraju na klavír, chodím na koncerty, ráda se oblékám a vařím…

Manžel už mi moc nepomůže. Máme taky hodně českých hostů, to vždycky ožijeme. A ráda bych ještě něco sepsala. Ale v Boha od Osvětimi nevěřím a žádné náboženství nepěstuju.

Váš kamarád byl i spisovatel a skvělý společník Arnošt Lustig…

Znali jsme se letmo z Terezína. Byl pěkné kvítko… Viděli jsme se až po dvaceti letech, když jsme poprvé s mužem vyjeli do Evropy, do Skandinávie. Na hranicích Československa jsme to nevydrželi a stočili volant do Prahy, i když jsme neměli papíry.

Stal se zázrak: celníci nás pustili a my jim na oplátku líčili život v Izraeli! Prošli jsme Prahu a chtěli vidět i Arnošta. Psal zrovna na zámku Dobříš a mě představil jako vnučku Karla Jaromíra Erbena. Což samozřejmě nejsem, Petr se jmenoval Eisenberg a my chtěli české jméno. Ale všichni tomu uvěřili.

Po okupaci v roce 1968 přijel Arnošt s rodinou a malým kufříkem do Izraele. Bydleli chvíli u nás, bylo veselo, děti se skamarádily – ale oni pak jeli dál do Ameriky. I odtud za námi pravidelně jezdili a zažili jsme spoustu legrace. Vždycky jsme ztratili rozum…

Co je pro vás dnes nejdůležitější?

I dnes se těším na cokoli, co bude. Často jsem se sama sebe ptala, co bych chtěla zachránit z hořícího domu. Napadlo mě vždy jen jedno: náš život v obrazech, fotoalbum. Smrti se nebojím, jsem s ní smířená jako s nevyhnutelným faktem.