Žofie Dařbujánová: Jestli si v něčem aspoň trochu věřím, je to zpěv

Nedávno se spolu se třemi kluky z kapely vrátila z velkého festivalu v Koreji a z britského Glastonbury, velmi prestižní hudební události.

„Glastonbury je meta muzikantů, jde o jeden z nejvyhlášenějších festivalů. Lístky má vždycky vyprodané během půl hodiny,“ rozplývá se Žofie. Když s kapelou Mydy Rabycad před čtyřmi roky prorazili u nás, byli všichni členové ještě teenageři.

Jednadvacetiletá zpěvačka stojí samozřejmě na začátku své kariéry, přesto ale na sobě pracuje už dlouho. Ve třinácti dojížděla na hodiny zpěvu z Hradce Králové do Prahy. V té době už zpívala s královéhradeckým swingovým orchestrem.

„Se sourozenci nás nikdy moc nebraly sporty, všichni jsme chodili na výtvarku a do lidušky hrát na nějaký hudební nástroj. Já tím taky prošla a nakonec mi sednul zpěv.“

Žofiina starší sestra Julia Chochola někdy píše písňové texty pro Mydy Rabycad, nicméně působí hlavně jako výtvarnice a poměrně známá tatérka. Bratr Matyáš Chochola se zase věnuje mimo jiné sochařství a výtvarnému umění.

„Oba rodiče jsou architekti. Máma se v poslední době věnuje hlavně designu. Dělá vlastní nábytek a jezdí s ním po kdejakých mezinárodních veletrzích. Hodně cestuje stejně jako já.“

Zpěvačka ještě dodává, že s oběma staršími sourozenci ji pojí dobré vztahy. „Když jsem vstupovala do puberty, brácha už studoval v Praze, ségra sem přišla taky brzo a nakonec jsem se přestěhovala i já. Dost se vídáme, pokud tedy najdeme čas.“

Výraznou zrzku diváci poprvé zaznamenali v malé roličce v jedné z úspěšných komedií Zdeňka Trošky. „Babovřesky pro mě byly takové meziobdobí. Chvíli předtím jsem skončila v kapele v Hradci, odstěhovala jsem se do Prahy a úplně jsem nevěděla, co se sebou,“ vzpomíná na rok 2012, kdy natáčela zmíněný film. To jí bylo osmnáct.

Hned nato vstoupila na muzikálovou scénu. „Teď hraju a zpívám Julii v holešovické Rock Opeře.“ V muzikálu Romeo a Julie se na pódiu objevuje třeba se stálicí této scény Kamilem Střihavkou.

Vůbec první Žofiinou rolí byla Divá Bára, za její ztvárnění se dostala do širší nominace na Cenu Thálie. O svých hereckých schopnostech ale prý pořád pochybuje.

„Jestli si v něčem aspoň trochu věřím, je to zpěv. Nejsem přesvědčená, že bych byla vyloženě herečka,“ říká. Zatím neustále překonává stydlivost a vlastně nikdy neměla, ani nemá odvahu chodit na konkurzy jakéhokoli druhu.

„Do plzeňského divadla (Divadlo J. K. Tyla – poz. red.) jsem se dostala zásluhou režiséra Divé Báry Jirky Seydlera. Tenkrát chtěl mít hlavní hrdinku zrzavou a věděl, že zpívám. Vlastně mě tam dotáhl, a tak jsem se k roli dostala jako slepý k houslím,“ vzpomíná a dodává, že v plzeňském divadle bude spolupracovat i na dalších projektech. „Ale klasická muzikálová herečka asi nikdy nebudu,“ zasměje se Žofie.

„Když skončila Divá Bára, můj plán ani nebyl v Plzni pokračovat, bylo toho dost s kapelou. Naštěstí jsem nedávno dokončila konzervatoř a mám víc času,“ vysvětluje, proč je ráda, že si mohla spolupráci s divadlem udržet.

„Při představeních musím být někdo jiný. Je nutné zachovávat řád alespoň do určité míry a taky záleží, kam až se do role dokážete položit emočně. Jako zpěvačka jsem na pódiu sama za sebe, vlastně můžu cokoliv.“

Kapela Mydy Rabycad s nepřehlédnutelnou Žofií se na hudební scéně prosadila opravdu bleskově. Hned první písnička si získala české electroswingové posluchače. „Sama nevím, jak jsme to dokázali, ale shodou okolností u nás vypukl v té době electroswingový boom.“

Mladí lidé začali chodit opět do tančíren, přišlo jim zábavné vzít si na párty oblečení připomínající éru, která skončila před několika desetiletími. „V českých podmínkách neexistovala žádná jiná electroswingová kapela, jenom dýdžejové,“ vzpomíná Žofie, která se tehdy začala objevovat na pódiích v šatech inspirovaných Amerikou čtyřicátých a padesátých let a módní časopisy chválily její originální styl.

V jednu chvíli se zdálo, že kouzlu klasického žánru smíchaného s elektronikou propadl snad každý. Před dvěma lety si i Ondřej Havelka, legenda českého swingu, dal k šedesátinám electroswingové album Krize sem, krize tam.

„Toho, že máme opravdové fanoušky, jsem si všimla vlastně poměrně nedávno. Dlouho mi přišlo, že na nás chodí jen kamarádi. Až během vystoupení na festivalu United Islands v Praze, kdy jsem z pódia koukala na šest tisíc lidí, mně došlo, že to už nejspíš nebudou jen kamarádi,“ říká Žofie s tím, že v její branži nikomu úspěch nepadá do klína snadno.

Zajímá mě, jestli si mladá zpěvačka uvědomuje, že k získání popularity můžou dopomoci i články v bulvárních novinách, v nichž se vyskytuje jen minimálně. „Zatím jsme bulvár nepotřebovali a vlastně si nejsem jistá, že by umělcům vůbec pomáhal. Člověk tak jenom dostane určitou nálepku. Existuje spousta umělců, kteří se v bulváru vůbec neobjevují a mají úspěch. My tam zatím nejsme a rozhodně nám to vyhovuje. Ale uvidíme, zda něco takového propukne nebo ne,“ zasměje se.

„Spíš se snažím o co největší profesionalitu. Pro všechny zpěváky bývá těžké se uplatnit, je nás fakt fůra a asi není možné, abychom se tím všichni uživili. Mně se to zatím díky Mydy daří. Taky nabírám další zakázky, a čím víc jich bude, tím budu radši. Chci pro to udělat všechno.“

Dostat se mezi kapely, které si zvou zahraniční kluby a festivaly, stálo hodně práce. „Ono je těžké nechat se zabukovat i u nás. Co se ciziny týká, tak už máme několik agentů po celém světě.“ Členové Mydy Rabycad nejdřív posílali svoje hudební nahrávky a portfolia agenturám z různých zemí, jež zprostředkovávají kontakt mezi kapelami a majiteli klubů nebo organizátory festivalů.

Interpreti prý také potřebují trochu štěstí. „Nakonec někdy stačí, abyste byli v pravý čas na pravém místě. Hrajete jeden koncert, kde se v publiku objeví člověk, který má spojení na někoho jiného v zahraničí a jemuž se jako projekt líbíte. Pak už se to veze samo.“

V letošní festivalové sezóně se skupina podívá ještě do Německa nebo do Francie, před nedávnem se vrátila z Koreje. „Festival byl samozřejmě přístupný pro veřejnost, ale šlo hlavně o showcaseový, tedy prezentační festival. Na kapely z celého světa se přijela podívat spousta delegátů, kteří pracují pro mezinárodní festivaly, a je na interpretech, aby zaujali. Ještě dneska skoro nemám slov,“ říká Žofie.

Návštěvníci dvou velkých festivalů v Soulu a Deagu měli možnost slyšet jednu českou kapelu. „Na vystoupeních bylo nabito a Korejci projevovali velké nadšení,“ pokračuje zpěvačka s tím, že asijský národ má opravdovou slabost pro Evropu a Evropany.

„Stačilo se projít po městě a strkali nám děti, aby si je s námi vyfotili. Byli jsme pro ně atrakce,“ vypráví zvonivým a pořád ještě nadšeným hlasem.

Nedá mi to a musím se zeptat, jestli je pro zpěvačku dobré být výrazná zrzka. „Pro zpěvačku asi ne, mým pěveckým schopnostem to nepomůže, ale pro frontmanku kapely to výhoda může být, lidé si vás snadněji zapamatují,“ tvrdí Žofie Dařbujánová a dodává, že v její branži funguje opravdu velká konkurence a spíš se snaží na sobě profesně makat.