Barbora Vidová do Univerzitní základní školy Lvíčata v pražských Dejvicích dochází jednou týdně. Jejím hlavním zaměstnavatelem je Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, na níž učí vysokoškoláky. Skok mezi patnáct prvňáků až třeťáků ale zvládá s nadhledem.

Barbora Vidová pracuje hlavně na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Za Lvíčaty ovšem docházela pravidelně. Když vedla vyučování, ve třídě byly najednou tři učitelky.

Barbora Vidová pracuje hlavně na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Za Lvíčaty ovšem docházela pravidelně. Když vedla vyučování, ve třídě byly najednou tři učitelky.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Rozumějí jí, i když vám se to možná zdá složité. Naši školáci mají mimořádné logické schopnosti. Jejich IQ daleko přesahuje běžný průměr populace,“ hodnotí svěřence šeptem ředitelka vzdělávací instituce Martina Hovorková.

Aby mohly talentované a věkově namíchané děti dostávat maximum vědomostí, při výuce se ve třídě pohybují hned dvě učitelky. Pomáhají těm, kteří zrovna nechápou, či naopak chtějí vědět o problému více, dělí si je pro tyto účely do skupin.

„Podívejte se támhle na Kubu. Chodil k nám už do mateřinky a dávno před zahájením školní docházky dělal zápisy ze školky v přírodě. Po první třídě jde proto rovnou do třetí, aby se nenudil,“ pokračuje ředitelka.

Cesta přes uzly

Netradiční hodina matematiky běží dál. „Co vám připomíná graf? Vidíte v něm body, hrany a uzly?“ vykládá lektorka Vidová. Oslovení je, na rozdíl ode mě, pojmenovávají okamžitě: „Uzly mohou být stanice autobusů, kruhový objezd, hrany například ulice,“ ozývá se na přeskáčku z lavic. Hravou cestou se dostávají až k rozdávání map.

V jejím středu je budova – Fakulta architektury ČVUT. Nadaná drobotina v ní mívala v době výuky třídu. Ve všední den tak potkávala ty, co studují již na univerzitě. Na přiděleném papíře školáci zkoumají, jak se dostat z bodu A – ulice, kde jeden z nich bydlí – do bodu B, tedy viděno obrazně vlastně do lavice. S tužkami v ruce procházejí lokalitu po lokalitě a zakreslují nejkratší možný způsob i jiné jeho varianty. Třeba cesty, kudy jdou ráno s rodiči, když mají více času před prvním zvoněním a chtějí se „načichat u pekárny vůně chleba“, nebo trasy „prostě přes park, po trávníku“.

„Nenásilně, hrou se učí, co jsou zmíněné grafy, body a uzly,“ vysvětluje Vidová. Na můj dotaz, zda jde o běžnou výuku matematiky, za ni odpovídá ředitelka: „Ne, tady se baví. Povinné penzum znalostí pro dílčí ročníky jsme probrali v prvním pololetí. Třeba prvňáci nám poté začali násobit. Jenže my nechceme, aby byli napřed příliš.“

Náhoda a kostky

Po mapách je na řadě výpočet pravděpodobnosti. Do lavic putují kostky. Každý dostane jednu. „Chci červenou. Já bílou,“ pokřikují na sebe. Záhy na pokyn píšou do sešitů číslo od jedné do šestky. Pak se ozve od katedry povel: teď. O lavice hlasitě bouchají kostky.

„Já se trefil!“ hlásí Dylan. Lektorka na jeho nadšení reaguje: „Vyjde ti to pokaždé? Co je vlastně náhoda?“ Slova se ujme nejstarší školačka Bětka, jedna ze dvou dívek ve třídě.

„Náhoda je jako láska. Láska je vlastně taky náhoda,“ říká. Filozofická úvaha viditelně naruší logické zázemí celku. Po chvíli ticha se ozývá Matěj: „Když mám pět čísel, je dvacetiprocentní pravděpodobnost, že jedno z nich padne.“ Atmosféra se dostává do zdejšího normálu, pomyslím si.

Ředitelka se nad děním ve třídě jen usmívá. Pro ni jde o standardní hodinu: „Jedeme ve vysokém tempu, ale děti to baví. Nenudí se. To je krásné, ne? Sama mám děti jinde. Přesně vědí, kolik vědomostí jim stačí na jedničku. Že se pak nemusejí učit. To se našim lvíčatům nestává. Jedou dál. Zůstává jim touha se ptát, přirozený obdiv ke světu.“

Kluci vedou

Na první pohled v univerzitní základce drtivě převažují kluci. Bude tomu tak i od září. Mezi patnácti prvňáčky jsou holky zase jen dvě. Podle zdejších pedagogů přirozený jev. Chlapce prostě více odmala lákají přírodní obory, vesmír, auta, vlaky, touha něco rozebírat a skládat.

Ředitelka univerzitní základní školy Martina Hovorková ví, že „její“ školáci v populaci vyčnívají a v běžném systému by se mnohdy ztráceli. Od září opět budou chodit na pražskou Fakultu architektury ČVUT.

Ředitelka univerzitní základní školy Martina Hovorková ví, že „její“ školáci v populaci vyčnívají a v běžném systému by se mnohdy ztráceli.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Na rok 2016/2017 se k nám dělaly poctivé příjímací zkoušky. Hlásilo se čtyřicet zájemců. Museli jsme z nich vybrat ty technicko-matematickologicky nejnadanější, aby se ve výuce pak neztratili,“ podotýká Hovorková.

Podle ní je v Česku obecně dost škol pro humanitně nadané děti, třeba na jazyky, hudbu, výtvarku, ale v oblasti technické je ZŠ v pražských Dejvicích unikátem. „Tolik diskutovanou inkluzi ve vzdělání splňujeme tedy ještě před jejím zavedením, s předstihem. Týká se totiž i našich dětí. Snažíme se je zdokonalit v základě přírodních věd, které je fascinují. Zvolili jsme přísnější model, abychom je zaujali. Musejí se proto na hodiny doma připravovat, což jim ale přirozeně vyhovuje,“ říká.

Od září se pod křídly ČVUT rozjede výuka hned ve třech třídách. Z původní jednotřídky, kde byly namíchané první, druhé, třetí ročníky, vzniknou po začlenění nově příchozích dvě: třída kombinující prvňáčky s třeťáky, další pojme druháky a čtvrťáky, poslední bude pro páťáky.

Lvíčata se také sejdou v nových prostorách. Najdou zázemí ve Studentském domě, kde pro ně nedávno dokončili plnohodnotné prostory. Loňští školáčci jej ostatně už důkladně znají. V uplynulém roce tam obědvali.

Budoucnost? Lyceum

V Dejvicích myslí vedle rozvoje každého svěřence také na jejich další budoucnost. Rádi by je dovedli až k maturitě. „Budeme se co nejdřív snažit otevřít druhý stupeň základní školy. Než současní čtvrťáci ukončí pětku, bude snad fungovat. Následně by mělo vzniknout technické lyceum – něco mezi gymnáziem a průmyslovkou. V ideálním případě by po něm mohly naše děti rovnou nastoupit na ČVUT,“ směje se paní ředitelka.

Sama ví, že jejich školáci jsou „jiní“ než vrstevníci. Zná je totiž odmala. Velká část z nich prošla v minulých letech univerzitní mateřskou školou, původně určenou pro zaměstnance ČVUT, kterou od založení ona vede.

„Zjistili jsme, že jsou velmi chytré, ale mají zase jinde – jak to jemně říci – nedostatky. Nejde jim často jemná a hrubá motorika. Některé děti obrazně řečeno spadnou i na rovné ploše. Naopak mají rozsáhlé znalosti například o vesmíru. U nás jsou v malém kolektivu. Nevyčnívají, což by se jim na běžných základkách stávalo. Pokládaly by prostě učitelům zcela jistě zvláštní otázky,“ shrnuje.

Na maximu

O to, zda naplní třídy, se nebojí. Zájem rodičů o unikátní vzdělání je stabilně veliký. Základka s kapacitou 56 dětí má téměř plno. Na maximum – tedy 75 dětí – jede také mateřinka ČVUT, jež vedle Dejvic sídlí i na pražském Žižkově, na tamní Vysoké škole ekonomické. Rodiče za ni platí měsíčně 2500 korun. Za školu pak čtyři a půl tisíce.

Další stokorunové částky padnou na obědy, družinu, kroužky. I ty nejsou vůbec tradiční: astronomie, zábavná logika…

„Naopak neumíme dělat výchovy, mimo jiné výtvarku, hru na flétnu,“ uzavírá upřímně ředitelka Martina Hovorková.