S desetičlennou skupinou jsem se potkala na autobusové zastávce u hřbitova v brněnské čtvrti Líšeň, kde se všichni rovnou zouváme.

„Ještě chvíli počkáme na opozdilce,“ otočí se na nás David Mrhač, známý český propagátor chození naboso.

„Před pár lety jsem na diskusních fórech viděl, že si lidé stěžují na to, jak na ně někdo divně kouká, když chodí bosky, nebo že se s tím prostě stydí začít,“ vzpomíná David na důvody, které vedly pět kamarádů k založení sdružení Bosá turistika.

Chození po střepech

Organizace má za tři roky existence dva tisíce členů a počet dál narůstá. „Příznivců je mnohem víc, na různých internetových skupinách fandí bosé turistice třeba sedmnáct tisíc lidí.“ Fungují u nás ale i další spolky, které propagují bosé nohy.

Pětiletá Lenka se na procházku po střepech vyloženě těšila.

Pětiletá Lenka se na procházku po střepech vyloženě těšila.

FOTO: Jan Trojan, Právo

„Chcete se po střepech projít před výšlapem, nebo až po něm?“ zeptá se najednou průvodce. „Doporučuji, abychom to zkusili hned, po výletě se většinou přihlásí únava.“

Sdružení pořádá v rámci svých akcí chození po rozdrceném skle a někdy i po žhavém uhlí. „Pomáhá to zatraktivnit myšlenku bosé turistiky, člověk vidí, co chodidla a lidská kůže vůbec snesou.“

David z kufru auta vytáhne umělohmotnou plachtu, rozloží ji u autobusové zastávky a vysype na ni hromadu skleněných střepů. „Je to opravdu relaxační zážitek,“ tvrdí. Prý se s největší pravděpodobností nikdo nezraní, stačí našlapovat seshora a nešoupat nohama.

Radíme vzít si boty s sebou, nedělat zbytečně hrdinu a na náročnější terén se obout.David Mrhač

Trochu váhám, jestli mám střepy vyzkoušet, koneckonců před námi je deset kilometrů bez bot, co kdybych si pořezala chodidla. Jenže to už se pětiletá Lenka chytne za ruku maminky a bez problémů přecupitá, pak ještě zpátky. Nakonec si říkám, že i pro mě to bude dobrá průprava na těžší terén a po skle přejdu jako všichni ostatní.

 Au pair na stezce

Výlet zahájíme po štěrkové cestě kolem hřbitovní zdi a nejde zrovna o příjemný začátek. Posléze však narazíme na turistickou stezku z udusané hlíny a celé skupině se šlape hned veseleji. Koukám pořád na zem, kde je docela dost rozbitých zapalovačů, skla a věcí, o které se může chodidlo poranit. Čím víc se vzdalujeme od města, tím je situace lepší.

„Udělala jsem si na předzahrádce bosou stezku,“ zmíní Brňačka Linda. Vysvětlí mi, že je to pruh cestičky plný šišek, písku, oblázků, kůry, jehličí, kamínků, prostě přírodního materiálu, který poskytuje bosým nohám zajímavé vjemy. „Posílám na ni všechny návštěvy,“ usměje se.

FOTO: Jan Trojan, Právo

„Pracuju ve sklenářství, kde musím chodit v botách, teď jsem si ale pořídila balerínky s tenounkou podrážkou,“ dodává ještě ke svému odporu k tradiční obuvi.

„Na první bosonohý výlet jsem šla před dvaceti lety, když jsem se jako au pair starala o děti v Německu. A rodina mě vzala na stezku. Byly tam speciální zamykací boxy na boty, takže jsme je odložili a šli.“ Stezku v Bad Sobernheim v Německu navštíví každoročně sto tisíc lidí. Zato na procházce po okolí Brna jsme jediní neobutí my.

Linda mi ochotně ukazuje, kde a po jakém terénu mám chodit, ať se držím na okrajích cest s vlhkou hlínou a listím. Přesto mě po pár kilometrech bolí chodidla a svaly kolem kotníků, o kterých jsem doposud ani nevěděla. Nakonec jdeme po asfaltové cestě, posypané štěrkem ještě od zimy, což už někteří z nás nevydrží a obují si boty.

Pět kilometrů by mi napoprvé mohlo stačit. Nedovedu si představit, že dvě velké příznivkyně bosého chození, sestry Lucy a Susan Letcherovy, z USA v roce 2001 pokořily 3500 kilometrů!

David Mrhač předem připravil trasu Moravským krasem.

David Mrhač předem připravil trasu Moravským krasem.

FOTO: Jan Trojan, Právo

Život bez chřipky

Náš výlet spíš připomíná středně náročnou procházku než nějaký sportovní výkon. „Klidně choďte po površích, které jsou příjemné, není ostuda se na určité úseky obout,“ nabádá nás organizátor David Mrhač, který po asfaltu s pichlavými kamínky vykračuje stejně rychle jako já v teniskách a štěrk pod nohama mu očividně nevadí.

„Radíme vzít si boty s sebou, nedělat zbytečně hrdinu a na náročnější terén se obout.“ Ještě dodává, že podle něj se dá v pohodě chodit i po betonu nebo dlažbě, pokud našlapujeme správně. „Vybírám si pěkné a čisté lokality.“

Chození naboso je zdravé pro celý organismus.

Chození naboso je zdravé pro celý organismus.

FOTO: Jan Trojan, Právo

Propagátor bosé turistiky pracuje ve státní správě, kde většinu času tráví u počítače. „Je to pro mě relax a provozuju ho skoro celý rok. Po určitou dobu se dá dobře chodit i na sněhu,“ vysvětluje.

„Nevím, jestli to s mým koníčkem souvisí, ale devět let jsem už neměl angínu ani chřipku, občas překonám jen krátké nachlazení,“ upozorňuje. Ještě zdůrazní zdravotní prospěšnost, taková chůze rovná tělo a stimuluje reflexní body.

Proč běžet, když máte kolo

„Prodáváme bosé boty, ale protože produkt je jedna věc a služby druhá, otevřeli jsme kliniku Naboso.“

Petr Mühlhans před pár lety vyhrával mistrovství republiky v BMX, tedy cyklistickém crossu, jedné z disciplín cyklistiky odehrávající se v náročném terénu. Teď se spíš umisťuje v závodech běhu naboso a bez obuvi se účastní i městských maratónů. „Samozřejmě jsem si jako každý cyklista říkal, proč někam běžet, když se tam dá dojet na kole?“

My Češi na tom nejsme špatně, máme relativně zdravé nohy oproti lidem z okolních zemí. Petr Mühlhans

Ale to už chce kouč vidět moje nohy. „Něco bychom měli udělat s těmi kladívkovými prsty,“ a zároveň ukazuje i moje začínající haluksy neboli vybočené palce. Bráním se, že to mám určitě dědičné, že jsem nikdy podpatky moc nenosila. Na příkladu novorozence mi však vysvětlí, že s touto vadou na svět nepřicházíme.

Petr Mühlhans k tomu podotkne: „My Češi na tom nejsme špatně, máme relativně zdravé nohy oproti lidem z okolních zemí. Naše klinika totiž pomáhá dělat výzkum Univerzitě Palackého v Olomouci.“

Po prohlídce musím chodit a běhat na pohyblivém pásu nejdřív v teniskách, pak bez nich a při tom mě kouč natáčí na video. Dívat se na sebe není příjemné. Mám špatné držení těla a v obutí běžím moc přes patu, bez bot zase dopadám až na špičky. Což je důvod, proč na tvrdém povrchu nosím vypolstrované boty, které mírní náraz na patu.

Bosá obuv nepatří k těm nejlevnějším. Petr Mühlhans je blázen do běhání bez bot.

Bosá obuv nepatří k těm nejlevnějším. Petr Mühlhans je blázen do běhání bez bot.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Podporujeme bosý běžecký tým, jeho členové se účastní i městských maratónů a rozhodně mají zdravé nohy,“ vysvětluje kouč, že základem je došlapovat na celou plochu chodidla.

Zkoušíme si několik cvičení, jak nikdy nenatáhnout nohu před osu těla. Pro někoho je tenhle pohyb, když se vyzuje, přirozený. Jiní dorazí do Naboso na hodinovou konzultaci, která stojí tisíc korun. „Někteří potřebují přijít i víckrát, je to opravdu individuální,“ říká Petr Mühlhans.

Bosá noha, lepší plocha

„Základní funkce dolních končetin spočívá v tom, že nesou celé tělo. Pokud jste naboso, nebo máte bosé boty, stojíte na větší ploše. Je to stejné, jako když má barák větší základy, a proto logicky i lepší stabilitu,“ říká Petr Mühlhans.

Podle něho se běžné obutí navrhuje tak, aby umocnilo funkci nohy, čímž ji paradoxně ochabuje: „Chodidla jsou uvězněná jako v dlaze.“

Supertenká podrážka by měla dát chodidlům volnost.

Supertenká podrážka by měla dát chodidlům volnost.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Hodně používá výraz stará a nová bota, tedy ta, která má ultra tenkou podrážku. Závody s ní asi člověk nevyhraje, ale během kondičního běhání musí zapojit víc svalů na noze.

Speciální obuv není nejlevnější, za jeden pár můžete dát i deset tisíc korun. Některé modely slouží k chůzi v kanceláři, ve městě, prostě všude tam, kde nechceme šlapat bosou nohou po zemi.