Pijete často pohankový čaj?

Praženou drcenou pohanku zalitou mlékem si dělám i doma, takže celkem ano.

Takže vaše štíhlá postava vyplývá ze zdravého životního stylu?

To asi ne. Mám ale bezlepkovou dietu, takže ta určuje způsob mého stravování. Bagety nebo McDonald’s, to není jídlo pro mě.

Chybí vám?

Ne. Ale někdy, když mám hodně práce, potřebuju něco rychlého. Jenže kvůli své dietě často nic neseženu, a tak nejím, občas se prostě odbývám, to přiznávám, ale neměla bych! Ačkoliv hubená jsem i díky mamince. Máme to v genech, ale při mém životním tempu moc nestíhám ani vařit. Zato když mám výjimečně volno, dám si záležet a ráda něco dobrého uvařím.

Sešly jsme se v den, kdy končíte druhou sezónu svého autorského představení o dívce, která v den svatby zvažuje všechna pro a proti kroku, k němuž se chystá. Jaká ta sezóna byla?

Výborná. Představení, které vzniklo před dvěma lety, se krásně rozjelo. Jezdíme s ním na zájezdy po celé republice a máme scénu i v Brně v Divadle Bolka Polívky.

Hovoříte v množném čísle, hru jste si však nejen napsala sama, ale taky zrežírovala, zprodukovala a hrajete v ní devět rolí.

To ano, ale s konečnou verzí představení mi pomáhala kamarádka a dramaturgyně Apolena Vacková a teď mám i skvělou produkční, která se stará o vše technické. Díky tomu už to nemusím dělat já jako na začátku. Na zájezdy jezdíme tři. Já, můj technik a na klavír mě doprovází skladatel Jan Šikl.

Představení Milena má problém vtipně popisuje, co všechno může nevěstě problesknout hlavou, než řekne ano. Jak se představení změnilo za dobu, co ho hrajete?

Značně. Skládala jsem ho z různých osobních příběhů a moje napojení na ně bylo zpočátku velké.

Protože jste pro inspiraci vyzpovídala členky své rodiny?

Ano. V tom představení jsou dovyprávěné a dovypointované příběhy žen z mojí rodiny. Obou babiček, ale i mojí maminky i macešky, tedy druhé ženy mého táty. K nim jsem dopsala ještě fiktivní postavu sestry. Ale pozor, jsou to dovymyšlené příběhy, není to dokument. Tím, že to hraju už déle, jsem se od příběhů mých blízkých už hodně vědomě odstřihla, takže hra žije svým životem.

Když jsem to představení začala psát a hrát, žila jsem s jiným partnerem a řešila i jiné vztahové otázky. I proto jsem se později chtěla odstřihnout a řešit otázky obecněji, ne ve spojení s jedním konkrétním mužem. Teď už hru vnímám jako samostatný celek, lépe chápu postavy v hlubší rovině, a tak je mohu i snáz dohnat do nadsázky. Dnes už to není moje maminka a babička, ale archetypy různých žen.

Že je váš strýc slavný herec, se ví, ale co ženská linie vašeho rodu?

Je silná. Máme v ní dominantní ženy. To jsem si dřív ani neuvědomovala. Teď, když o nich hraju, mě jejich síla ohromila. Už samo zpovídání bylo zvláštní, nebylo to povídání u loupání brambor. Nikdy neprobíhalo tak, jak jsem si představovala.

U těch, o kterých jsem si myslela, že budou uvolněné a bez problému popovídají o svém životě, jsem se mýlila. Častokrát jsem musela diktafon stopnout, jít na oběd, u jídla dotyčnou nenápadně rozpovídat, stejně nenápadně diktafon zase zapnout a nahrát ji. Byla to terapie pro všechny.

V seriálu Ulice tvoří jako Adriana Pešková dvojici s Eddiem, kterého hraje Jiří Panzner.

V seriálu Ulice tvoří jako Adriana Pešková dvojici s Eddiem, kterého hraje Jiří Panzner.

FOTO: archív TV Nova

Co vám to dalo? Pochopila jste lépe muže?

Díky jejich výpovědím jsem udělala velký posun. Každá žena to viděla jinak. Pochopila jsem, že recept na soužití není obecný a odpovědi je třeba hledat v sobě. Sama si musím určit hranice, kam až jsem ochotná zajít, kde mohu udělat kompromis a co už je pro mě ve vztahu nepřijatelné.

Mám štěstí, že jsem poprvé v životě narazila na chlapa, který dokáže doma uklidit i spoustu dalších věcí

Nebo v úklidu domácnosti?

I to jsem si zpracovala. Přiznala jsem si, že se s tím nedá nic dělat. Vím, jaké je, uklidit si celý byt. Ale je to věc, kterou ráda přenechám někomu jinému. A místo úklidu jdu psát nebo cvičit taj-či nebo jógu nebo cokoliv, co mně zrovna dělá radost. A už z toho nemám výčitky svědomí jako dřív.

Říkala jsem si, že jsem neschopná udržet pořádek. Teď vím, že to tak není. Ale také vím, jaké úsilí to stojí, a rozhodla jsem se energii vrhnout do něčeho jiného, co mi v tu chvíli přináší větší radost a naplnění.

Zkrátka jsem si to přiznala a už se nestydím, že si dopřávám luxus v podobě paní na uklízení. Já pak jen přijdu do krásně uklizeného bytu a zdobím si ho maličkostmi, zútulňuji ho a dělám si z něho domov, kam se ráda vracím. To mě moc baví. Dělá mi radost být v hezkém prostředí s hezkými předměty a nábytkem, z toho se raduji a tím se zabývám.

Jak to vidí váš partner?

Hodně dnešních mužů je zvyklých, že jim žena bude dělat maminku, a to je průšvih. Mám štěstí, že jsem poprvé v životě narazila na chlapa, který to tak nemá. Dokáže doma uklidit i spoustu dalších věcí. Žasnu, že to jde. Že se tím nemusím trápit. Že existují muži, co jsou schopni i uvařit.

Je fajn, když žena doma vytváří teplo a dělá ženské práce, jako je vaření a praní, a muž zase zatlouká hřebíky nebo přidělává poličky. Když teď potřebuju přidělat poličku, řeknu to jednou a ani si nepomyslím, že by to mohlo být za čtyři dny hotové. A ono je. Dřív jsem čekala rok a po roce se přibila polička a ještě obráceně. Tak si říkám, že mám doma asi úžasného mimozemšťana.

Asi ho umíte dobře motivovat.

Možná ano. Ale já to nedělám jinak než dřív! Jen to dřív nějak nefungovalo. Aby žena mohla inspirovat, musí přijít muž, který je ochoten slyšet.

Mluvíte o něm hezky. Jste s ním šťastná?

Ano, jsem. Ale protože mluvím o povahách dost konkrétně, nechci ho jmenovat.

Co říká vaší hyperaktivitě?

Tvrdí, že chodí s workoholičkou. Což je možná problém všech herců, že potřebují adrenalin a na vypětí jsou zvyklí. Když to nemáme, připadáme si divně. Potřebujeme pořád vzrušení. Snažím se to trochu odbourávat, protože se v tom nedá vydržet. Člověk pak začíná být psychopat. A tak se snažím i odpočívat.

Jak?

Neumím odpočívat pasivně, takže jsem začala cvičit taj-či a jógu. Chodíme cvičit do lesa a to je super. Zklidňuje mi to mysl, pomáhá mi to se uvnitřnit a snad i naučit se žít obyčejněji.

Bývala jste hyperaktivní i jako dítě?

Asi jo. Kousala jsem si nehty a měla jsem pocit, že pořád něco musím dělat. Moji kamarádi chtěli skákat padákem, já ne, nelíbilo se mi to a nechápala jsem je. Pak jsem zjistila, že pro mě je herectví ohromný adrenalin a žádný další už nepotřebuju.

 Jak jste jako holka vnímala, že vidíte strejdu v televizi?

Nedivila jsem se tomu. Bylo to pro mě normální.

V pražském Divadle na Vinohradech účinkuje ve hře Pygmalion. Karikaturu v ní předvedl Denny Ratajský.

V pražském Divadle na Vinohradech účinkuje ve hře Pygmalion. Karikaturu v ní předvedl Denny Ratajský.

FOTO: Viktor Kronbauer

Ve vinohradském divadle hrajete v Pygmalionovi. Jak jste si poradila s tématem, kdy muž formuje ženu?

Zkoušení bylo velmi vypjaté. Soustředila jsem se a pracovala opravdu na sto procent a ty dva měsíce jsem neměla vůbec osobní život. Pomalu jsem ani nestíhala být v kontaktu s rodinou. Ale zároveň to bylo taky krásné, že se člověk takhle stoprocentně soustředil. Až se mi pak zpětně po zkoušení Pygmaliona stýskalo.

Téma je samozřejmě krásné, dívka rozkvete v krásnou květinu a její zahradník si toho nevšimne a nedojde mu, jak je ta květina krásná a vzácná. A tak dívka musí odejít, aby pochopil, co vytvořil a že ji miluje. Je to prostě pohádka. Jak si dívka začne být vědoma své ceny a krásy, se přece týká každé z nás.

Kdo měl vliv na vás?

Všichni moji muži a partneři mě nějak ovlivnili a formovali. Hlavně ti první. Tehdy nás nenapadne, že to může být i jinak. Člověk neví, že jsou i jiné systémy a pravidla, a když je ještě mladý, přizpůsobí se i tam, kde mu to úplně nevyhovuje.

Vzory jsem začala hledat v rodině a našla jsem je jak v mámě, tak v macešce. Ona je vzorem vyzrálého ženství, archetyp bohyně milenky. Žena, co pevně stojí ve své vášni, ženské síle a nestydí se za to. Maminka pro mě byla zase archetypem matky, ale i panny, nevinnosti, něžnosti a jemnosti. Je hezké, že se různé formy ženství v těch ženách pro mě spojily a vyvážily se navzájem.

Při natáčení pohádky Řachanda ji líčili i čtyři hodiny.

Při natáčení pohádky Řachanda ji líčili i čtyři hodiny.

FOTO: archív CinemArt

V pohádce Řachanda jste v zelené masce k nepoznání. Kolik času jste trávila v maskérně a co bylo nejhorší?

Při natáčení jsem se setkala se skutečnými maskéry profesionály, kteří nás líčili čtyři hodiny! Celé jsme byly pomazané zelenou barvou, která se špatně smývala, a tak jsme šly pro úsporu času někdy i spát zelené a druhý den se jen opravila hodně poškozená místa. Velká legrace, hotel byl plný zelených rusalek. Tohle natáčení mě moc bavilo.

Už sedmým rokem trávíte léto na Hradě jako Anička Pažoutová ve hře Veselé paničky windsorské na Letních shakespearovských slavnostech. Neželíte léta?

Ale vůbec ne! Mám i letní scénu v Brně, kde budeme hrát s Bolkem Polívkou Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Paničky už hrajeme opravdu dlouho, kdoví, zda nemáme na slavnostech rekord. Každopádně je to jedna z nejdéle hraných her, která má hvězdné obsazení. Jsme ale i skvělá parta. Vždy se rádi vidíme a se všemi, hlavně s Bolkem Polívkou a Simonou Stašovou, se moc nasmějeme.

Jak naložíte s volnem?

Nemám sice volno na delší dobu, ale týden vyšetřím. Myslím tedy, že se na chatu či k blízkému moři dostanu. A uvidíme, zda ze mě něco nevypadne přes prázdniny, co se týče psaní. Ráda bych zase něco napsala.

Je docela módní, že si herečky píšou blogy.

To mě neláká. Na internetu moc nežiju. Blogy nečtu a ani mě nic nenutí se takto prezentovat. Mám raději tradičnější formu.