Profesor Josef Thomayer popsal ve své stati O neužitečném žaludku případ čtyřicetiletého rentiéra Toma Rogersona, který žil v Paříži a měl jedinou vášeň – jídlo.

Ještě v roce 1842 měl čtyři milióny franků, po dvou letech mu nezbylo nic. Veškeré své jmění projedl. Za poslední zbylý peníz si koupil vzácného papouška. Thomayer příběh uzavřel: „Papouška tohoto pohodlně snědl, pak se dvě hodiny procházel, aby krmi svou dobře strávil, načež se oběsil. Věděl, že mu jmění nedostačí, aby užitečnost žaludku svého mohl nadále zkoušeti.“

Devatenácté století změnilo postoje k přípravě jídla i způsobu jeho podávání. Skoncovalo s opulentními hostinami, po kterých se lidé sotva odvalili od stolů. Zrodila se gastronomie a u jejího počátku u nás stála Magdalena Rettigová (1785–1845), která si, jak bylo zvykem ve vlasteneckých kruzích, zvolila jméno Dobromila.

Autorka slavné Domácí kuchařky aneb Pojednání o masitých pokrmech pro dcerky české a moravské z roku 1826 byla postavou tak barvitou, že spory o význam jejího díla přetrvaly až do 30. let minulého století.

Sudiprav Rettig přivedl Magdalenu k vlastenectví.

Sudiprav Rettig přivedl Magdalenu k vlastenectví.

FOTO: kresba J. P. Novopackého

Kdybych se mohl kloudné polívky najíst

Kuchařku Rettigové z časů národního obrození si dodnes připomíná více lidí než díla Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského. Spisovatel Alois Jirásek, který této vlastence věnoval hru, napsal v roce 1912: „Uvedu jenom to, že Rettigová pořád zkoušela kuchařské recepty, až její muž Sudiprav, malý postavou, tratící se vedle impozantní své ženy, takže mu šnuptychlíček říkali, prý vzdychával, ach bože, jen kdybych se mohl alespoň kloudné polívky najíst, žena že pořád jen zkouší a zkouší nová jídla i z bramborové nati.“

Ne tak vlídně se k ní zachoval v roce 1905, dávno po její smrti, literární kritik Arne Novák: „Odpovídá svým charakterem maloměstskému světu českému doby restaurační. Rozvážně rozděluje svůj citový život na city všední a sváteční, svůj čas na drobnou domácí práci a sentimentální pohnutí, rozpolťuje svoje srdce mezi vzdychavou náměsíčnou lásku k vysněnému mužskému přeludu a mezi počestné, nudné manželství, ohraničené spižírnou a postelí, plotnou a prádelníkem. Čte Jeana Paula s pletením v ruce a pak jako praktická manželka nabídne muži, chce-li do divadla, že za ty peníze raději koupí husu k večeři.“ Novák tak vyvolal velký spor o Rettigovou.

Svíteček z jatérek i májová polívka z bylinek

Výpad Arneho Nováka proti Rettigové byl tak podlý, že se Magdaleny zastala jeho matka Teréza, spisovatelka a zastánkyně emancipačního hnutí. Pro ni byla Rettigová nejen kuchařkou, ale především vlastenkou. V debatě o Magdaleně stanuli proti sobě i vedle sebe lidé nejrůznější. Jedni v ní viděli vlasteneckou bojovnici, druzí jakousi směsku bumbrlíčka s Popelkou.

Novinář Julius Fučík podpořil v roce 1940 Nováka, když tvrdil, že její nejznámější spisovatelská díla nesou názvy: „Knedlíčky z mozečku. Svíteček z jatérek. Májová polívka z bylinek.“

Jasnozřivější se proti tomu ukázal v roce 1934 hudební kritik a český historik Zdeněk Nejedlý: „Dobromila pronikla velmi hluboko a velmi daleko do českého života právě proto, že pronikla až do kuchyně, do nejvlastnějšího světa tehdejších hospodyněk. Tam by nikdy nebyla vnikla nějaká poezie, ale kuchařská kniha tam vnikla a vykonala své dílo mimokuchyňské. Tu se naučily číst a dobrou češtinou číst ženy, které by jinak nikdy se tomu nenaučily.“ Měl pravdu.

Ve špinavém kaftanu s neučesanou hlavou chodí

Rettigová vedle vaření raků a pečení hlemýžďů vykonávala i mnoho veřejně prospěšných prací. Kromě psaní veršů a drobných prozaických děl pořádala soukromé kursy vaření pro měšťanské dívky. Sama odhadovala v roce 1837 jejich počet na dvě stovky. Učila je prostírat, základní kuchyňské hygieně, konzervování potravin, ale i pletení, háčkování, vyšívání korálky i rybími šupinami. Při výuce i po ní žačkám četla z českých knih a chodila i jezdila s nimi na výlety.

Na ty se také dobře vybavila. V květnu 1827 se např. vypravila s dvaceti dívčinami na Potštejn. A nebyl to podnik ledajaký. Hned před hradem se vařila káva a podávaly preclíky. Po prohlídce hradu kulaťoučká Rettigová za pomoci několika dívenek vyndala z připravených košů mladé husičky a ty „po té námaze“ začala rožnit. Vedle praktických věcí děvčatům vštěpovala i zásady mravní. A nutila je, aby v domácnosti důsledně používaly českou terminologii a kupovaly české výrobky.

Akvarel Jana Sudiprava k výročí zásnub s Magdalenou.

Akvarel Jana Sudiprava k výročí zásnub s Magdalenou.

FOTO: Reprofoto Rettigová, M., D., Domácí kuchařka, Odeon 1986

Nesměly být zanedbané. Magdalena příkře odsuzovala některé „dosti mladé hezké paničky, které ve zvyku mají, že třeba až do poledne ve starých střevících, v spodní sukni neb ve starém špinavém kaftanu s neučesanou hlavou chodí“. Sama byla jako ze škatulky v měšťanském čepečku a v nažehlené blůze. Než se ovšem stala známou kuchařkou, spisovatelkou a vlastenkou, musela ujít hezký kus cesty.

Co si upleteš, budeš mít

Magdalena pocházela z německé rodiny Artmannových. Otec František byl vrchnostenský purkrabí ve Všeradicích v berounském kraji. Měla sice sourozence, ale všichni v útlém věku zemřeli. Dětství neprožila idylické – matka na ni byla přísná a tvrdě ji trestala. Už v pěti letech jí spolu se šesti páry nových punčoch darovala zároveň jehlice a přadeno příze se slovy: „Co si napříště upleteš, budeš mít, jsi už dost velká, abys mohla plést sama pro sebe!“

První a poslední panenku dostala jako šestiletá od dědečka. Matka považovala hraní za ztrátu času a utrousila k dcerce: „Je to ale hanba, když si tak velké děvče hraje s pannou.“ Otec se dívky marně zastával.

V Magdaleniných sedmi otec zemřel a poté se stěhovaly s matkou do Prahy, pak do Plzně a zase zpátky do Prahy. Dívka byla vytáhlá, zamlklá, vůbec nepřipomínala pozdější korpulentní dámu. Navíc často stonala. Učila ji doma sama matka, později chodila do městské školy katechety Brixina Šolery v Praze. Budoucí autorka kuchařky si vzdělání považovala a cítila, že to její, tehdy pouze německé, je nedostatečné. Mladá Magdalena měla hodně nápadníků – ženatých i svobodných.

Nebylo divu, byla pohledná a skvěle vařila. To se naučila na zámečku Kamenné u Anny Bredovské, své známé, které pomáhala s vedením domácnosti. Magdalena ale pozornost mužů odmítala. Stačilo jí přátelství. Zatím.

Jako z mandlu vytažený

Magdalena se nakonec 30. ledna 1808 vdala. Vzala si Jana Aloise Sudiprava Rettiga – muže, kterého znala už deset let, protože bydlel ve stejném domě a často ji navštěvoval. Studoval filozofii a právo, byl o jedenáct let starší, droboučký, „jako z mandlu vytažený“. A také vřelý vlastenec.

Brala si jej z lásky a cítila k němu obdiv. Ač rodilý Němec, učil manželku česky a nutil ji psát česky i básně. Sám překládal z latiny do češtiny, sám zvolil vlastenecké jméno Sudiprav a všude, kam se pak jako úředník s rodinou přestěhoval – do Tábora, Ústí nad Orlicí, Rychnova nad Kněžnou a Litomyšle – zakládal vlastenecké kroužky. Magdalena s ním měla jedenáct dětí, ale přežily jen tři a dvě z nich se proslavily.

Syn Josef Ondřej Rettig se stal členem piaristického řádu a působil jako profesor přírodních věd v Hustopečích na Moravě. Dcera Jindřiška Milina, zvaná Jetty, odešla v roce 1834 z domova jako zpěvačka do Stavovského divadla v Praze. Byla velmi úspěšná, vystupovala i v Mnichově. Jetty se ovšem narodila nemanželská dcera – je možné, že o této vnučce prarodiče vůbec nevěděli. To by nejen je, ale celou puritánskou Litomyšl porazilo. V manželství to Rettigová neměla jednoduché.

Rodina v období biedermeieru v salonu v podání Karla Begase – právě pro takovou byly určeny recepty Rettigové.

Rodina v období biedermeieru v salonu v podání Karla Begase – právě pro takovou byly určeny recepty Rettigové.

FOTO: Reprofoto Lenderová, M., K hříchu i modlitbě, Mladá fronta 1999

Spíš bych se z nejvyšší skály vrhla

Časté porody i potraty Rettigovou fyzicky i psychicky vyčerpávaly a zbavovaly ji iluzí o manželství. V roce 1836 si posteskla: „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenost a předloženost měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než k manželovi vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželství znenáhla, tak jako by jen denně, jediným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá.“ Útěchou jí mohl být úspěch její kuchařky, obrovský a fenomenální.

Vyšla v roce 1826, stejně jako Fyziologie chuti aneb meditace o gastronomii Jeana-Anthelma Brillat-Savarina. Vydala ji u královéhradeckého nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila, rodinného přítele, se kterým ji neprávem milostně spojovaly místní klepny. Kuchařku dále přepracovávala pro další a další vydání. Právě tato kniha představovala osobité dílo, určené měšťanským domácnostem.

Připravovala i předchůdce masoxu

Rettigová apelovala na kuchařčinu schopnost experimentovat, dokonce si s přípravou jídla hrát. Její recepty počítaly s dvaceti vejci a dvěma librami másla (1,24 kg). Odpovídaly počtu členů domácnosti – i se služkami a čeledíny jich mohlo být i dvanáct. Dobrá hospodyně měla být navíc šetrná – slovy autorky nesměla nic zmařit. Všechny odpadky a zbytky se nějak využily.

Skladba receptů byla různorodá – některé využíváme dodnes, jiné nám znějí poněkud bizarně. Vařila ze třiceti raků račí máslo, pudink z raků, zadělávané drozdy, zapečené hlemýždě, kuřata s lanýži. A samozřejmě tradiční omáčky jako svíčkovou a rajskou, stejně jako pekla pečivo a dorty.

Používala hojně vařenou zeleninu – od mrkve a kedluben až k artyčokům a chřestu. Oblíbené byly i pokrmy lehké – nejrůznější pudinky a rosoly, včetně masového, jakéhosi předchůdce masoxu. Vařil se celých osm hodin z telecích nožiček, uzeného a hovězího.

Mezi nejlepšími knihami Rettigové kuchařka

V kuchařkách věnovala Magdalena pozornost i intimnímu soužití – novomanželka se např. neměla prát s mužem, který evidentně přišel od lehké ženštiny, ale namísto toho mu „podala polévku na způsob bujónu, neb žena muži musí dokázat, že najde doma, co hledá jinde“. Magdalena zemřela rok po svém muži, 5. srpna 1845, zřejmě na srdeční slabost.

O tři roky později jí Božena Němcová složila snad nejvyšší literární hold, když napsala svému nakladateli J. H. Pospíšilovi, že potřebuje pro chodské vesničanky nejlepší české knihy. Vedle historických povídek a Tylova Pražského posla směřovala na Chodsko i Kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové.