I těmito slovy největší německá filmová hvězda dvacátého století Marlene Dietrichová vysvětlovala na stránkách svých pamětí, proč se postavila proti Hitlerovi a nijak se tím na veřejnosti netajila - a to už v době, kdy mu mnozí věřili nebo ho ještě nebrali příliš vážně.

Ačkoli se nacistická elita pokoušela získat její přízeň, ona všechny nabídky odmítala. Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels byl schopnostmi této ženy doslova unesen a dlouho snil o tom, že z ní udělá vývěsní štít německého filmového umění. Jeho sen se nikdy neuskutečnil.

Naučila jsem se sebekázni

Marlene se narodila jako Maria Magdalene Dietrichová 27. prosince 1901. Její mládí bylo šťastné až do roku 1914, kdy válečný požár zasáhl také její rodinu. V červnu 1916 padl na východní frontě nevlastní otec Eduard von Losch, který se s její matkou oženil v roce 1911. Vlastní otec, policejní poručík Louis Dietrich, zemřel už v roce 1907.

Smrt nevlastního otce vštípila mladičké ženě do paměti, že válka není žádné dobrodružství. Nicméně tento šlechtic sloužící v císařově jízdní gardě poskytl vdově i jejím dvěma dcerám Marlene a Elisabeth znatelný společenský vzestup. Patřily mezi privilegované. Chodily do lycea, učily se hudbě, měly francouzské a anglické guvernantky. Osvojovaly si také pruské ctnosti - ideálem výchovy bylo „plnit své povinnosti“. „V dětství jsem se naučila sebekázni,“ vzpomínala Marlene v jednom rozhovoru v roce 1991, „a naučila jsem se také neobtěžovat lidi negativními osobními pocity.“

Po prohrané válce se změnil život všech Němců. Hodnoty a morálka - co mohlo po tak strašné válce ještě platit? Každý reagoval po svém. Lidé se bavili a užívali si života. Berlín se stal městem, kde byl přístupný jakýkoli druh zábavy včetně sexu a drog bez ohledu na to, jak byla doba špatná.

Takový byl svět, do něhož Marlene vyrůstala. Pochopila, že právě v něm má šanci na uplatnění.

Pěkně formované končetiny

Mladá žena z „vyšších kruhů“ chtěla uspět jako hudebnice. V letech 1919-1921 studovala ve Výmaru na vysoké hudební škole hru na housle. Nezávislý studentský život a zvláštní bohémská atmosféra města posílily individuální styl krásné a svobodomyslné Marlene.

Jako „vyučená“ houslistka si našla své první zaměstnání v orchestru, který v kinech doprovázel němé filmy. Byla v něm jedinou ženou - ale po čtyřech týdnech dostala výpověď. Proč? Zapříčinily to její mimořádně krásné nohy! Pěkně formované končetiny a směle ukazovaná kolena prý neustále rozptylovaly mužské členy orchestru.

Proč však ten zjevný účinek na muže nevyužít v nějakém jiném povolání? Marlene nastoupila do dívčí kabaretní skupiny, vydala se s ní na turné a její nohy se záhy z problému staly triumfem - a měly jím také nadlouho zůstat. Nechtěla však setrvávat u frivolní varietní revue. Dvacetiletá žena byla nejen krásná a disciplinovaná, ale také ctižádostivá a smělá. A tak se jednoho dne objevila na zkoušce v herecké škole už tehdy legendárního Maxe Reinhardta.

Měla se čím prokázat a kromě toho měla správný instinkt. Viděla, že v metropoli kromě čilého divadelního života vzkvétá také nový filmový průmysl. Využila kontaktů svého strýce a již v roce 1922 dostala maličkou roli. Ve filmové branži záhy poznala i svou velkou lásku. Srdce začínající herečky získal šarmantní Rudi Sieber, který měl u jednoho filmového producenta na starosti obsazování menších rolí. V květnu 1923 byla svatba a v prosinci příštího roku přišla na svět Maria, její jediné dítě.

Uzavřít s ní smlouvu!

Stejně jako manžel vrhla se i Marlene do víru berlínského nočního života. Ne vždy společně, ale se stejným nadšením pro frivolitu a dekadenci pulzujícího hlavního města. Hodně cestovala a jejich manželství se záhy opotřebovalo, ale nikdy se nerozvedli.

Marlene, známá jako Girl z Kurfürstendammu, byla příliš hezká a frivolní, aby ji brali vážně jako herečku. A příliš dobrá, aby ji ignorovali. Angažmá v berlínských hudebních revuích jí vyneslo alespoň místní proslulost. Jejím nejznámějším číslem byla hra na pilu - s roztaženýma nohama seděla na židli a zpracovávala smyčcem ocelový nástroj dřevařů. Brzy se po celém Berlíně mluvilo o Marlene s krásnýma nohama...

V roce 1939 směla Marlene Dietrichová ve Spojených státech poprvé volit. V New Yorku se zapisuje do seznamu voličů.

V roce 1939 směla Marlene Dietrichová ve Spojených státech poprvé volit. V New Yorku se zapisuje do seznamu voličů.

FOTO: Repro z knihy Hitlerovy obdivovatelky a Marlene

Hrála v 16 filmech, které později ráda zapírala. Nezajímala se o politiku ve Výmarské republice a rovněž ne o Hitlera a jeho stranu, která republikou pohrdala a chtěla zničit její demokratičnost. V první řadě se zajímala o svou kariéru. A ta dostala správný směr v roce 1930.

Předcházela tomu návštěva hollywoodského režiséra Josefa von Sternberga v Berlíně, kde hledal představitelku hlavní role pro film Modrý anděl, který hodlal natočit pro německou filmovou společnost UFA. Když spatřil Marlene v jednom divadle, neváhal a angažoval ji pro postavu svůdné zpěvačky v nočním klubu, jejíž vystupování připraví o rozum měšťáckého profesora, jehož měl hrát proslulý herec Emil Jannigs.

Ale vedení UFA obsah filmu tak šokoval, že nerozpoznalo talent herečky a neobnovilo s ní smlouvu. Premiéra v hlavním městě byla prozatím odřeknuta. Zato zástupce Paramountu v Berlíně poslal do Hollywoodu telegram: „Je senzační - uzavřít s ní smlouvu!“ Američané vyrovnali její smluvní závazek ve výši 20 tisíc marek a mladá Němka byla volná.

Mýtus zvaný Marlene

Ovšem Hollywood a Berlín - to byly dva světy, jak herečka ke svému zděšení zjistila. Sternberg Marlene objasnil, že ji hodlají změnit podle potřeb studia. Součástí byla dieta a gymnastika, musela si dát vytrhnout dvě stoličky kvůli zúžení tváře, a nový make-up s obočím vytrhaným do tenké linky dokončil změnu á la Hollywood. Její tvář nyní naznačovala všechno: záhadnost, touhu, svůdnost, teplo, zranitelnost, rozmrzelost. Vznikl základ pro mýtus zvaný Marlene.

Na plátně se objevila až po mohutné propagační akci. Ve Sternbergově filmu Morocco hrála zpěvačku z pařížských nočních klubů. Představovala záhadnou ženu, která nedokáže uniknout světu prostituce a kokainu. Film lámal ve Spojených státech všechny návštěvnické rekordy.

Ale ozývali se také kritici. Některé americké ženské organizace vyzývaly k bojkotu jejích filmů, protože v nich vystupovala převážně v rolích prostitutek. Bylo jí také vyčítáno, že žije v Hollywoodu, ale manžel a dítě v Německu. Aby si zachránila pověst, přivezla Mariu do USA, zatímco manžel se usadil se svou milenkou Tamarou v Paříži, kde pracoval pro Paramount.

Nejlépe placená žena světa

O nástupu Hitlera k moci a politických změnách v Německu příliš nevěděla, a navíc se utěšovala četnými milostnými vztahy. V roce 1933 natočila film Song of Songs, kde opět ztvárnila postavu prostitutky. Nacisté jeho promítání v Německu zakázali.

Takový typ ženy nebyl právě podle jejich vkusu a národně socialistické žurnály uváděly důvod zákazu: „Marlene Dietrichová je německá herečka, která v Americe s oblibou hraje role prodejných žen, a protože je po celém světě známá jako Němka, poskytuje zcela falešný a nevěcný obraz Německa.“

Na konci příštího roku skončila její spolupráce se Sternbergem a začala natáčet s jiným hollywoodským režisérem Ernstem Lubitschem. V jeho filmech získala novou image. Krásná, duchaplná žena se smyslem pro humor, lidská bytost, žádné božstvo a žádný démon. Poprvé se tak stalo v komedii Desire, kde hrála lupičku klenotů. Za další film The Garden of Allah dostala honorář 200 tisíc dolarů a podle listu Time se v roce 1936 stala nejlépe placenou ženou světa.

Před Vánocemi 1936 k ní do londýnského hotelu Mayfair, kde právě pobývala, vyslal Goebbels filmového agenta Alexandra von der Heyda s poselstvím, „že nadále už nebudou v německém tisku zveřejňovány články, které by poškozovaly pověst paní Dietrichové“.

Celý svět prý bude ležet Marlene u nohou, když se vrátí jako královna společnosti UFA do Berlína a bude tam pracovat. Dostane volnou ruku v rozhodování a honorářích, režisérech a scénářích. Následoval ovšem háček vlastní všem nacistickým slibům: žádoucí jsou jen árijští spolupracovníci.

Jenomže Hitlerovo Německo už nebylo pro Marlene domovem. Berlín, jak jej znala a milovala, už neexistoval. Nejchytřejší hlavy a nejlepší umělci Německo opustili. Jedni proto, že byli Židé, druzí, že je pronásledovali z politických důvodů, a mnozí proto, že se nedokázali ztotožnit s ideály proklamovanými v hitlerovském Německu.

Mnohé z těchto exulantů znala, o některé se starala nebo jim pomáhala velkorysými finančními částkami a několika z nich dokonce zachránila život. Osobní zkušenost jí usnadnila dokázat svůj politický instinkt. Goebbelsovu vyslanci dala jasně na vědomí: nestane se vývěsním štítem německého filmu a nikdy nebude pro nacisty vystupovat na propagandistické frontě.

Vlastenecké nasazení těla

A to také stvrdila v březnu 1937, když v Los Angeles požádala o udělení státního občanství. Z čistě byrokratických důvodů dostala nový americký pas až v červnu 1939 a ještě se s ním podívala do Evropy. Prožívala právě velkou lásku se spisovatelem Erichem Mariou Remarquem a pak se pro změnu vrhla do milostného vztahu se ženou, kanadskou milionářkou a majitelkou palíren whisky Jo Carstairsovou.

Když Německo vypovědělo v prosinci 1941 válku Spojeným státům, starý i nový domov Marlene Dietrichové stanuly proti sobě. Chtěla nějakým způsobem přispět k vítězství své nové vlasti, a tak se stala mimořádně aktivní při propagování a prodeji válečných půjček. V nočních klubech například sedala opilým dárcům na klín a bránila jim v odchodu, dokud finanční inspektoři telefonicky neověřili, že jejich šeky jsou skutečně kryté.

Její vlastenecké nasazení vlastního těla se prezidentu Rooseveltovi zdálo přece jen příliš a pozval ji do Bílého domu: „Slyšel jsem, co všechno děláte pro prodej válečné půjčky. Jsme vám za to velice vděční, ale zakazuji vám tento druh prostituce. Od nynějška už nebudete vystupovat v nočních klubech. To je rozkaz.“

„Chtěla jsem pomoci ukončit válku,“ napsala v pamětech. „Byla to Matka Tereza s krásnýma nohama,“ řeklo ní režisér Billy Wilder.

„Chtěla jsem pomoci ukončit válku,“ napsala v pamětech. „Byla to Matka Tereza s krásnýma nohama,“ řekl o ní režisér Billy Wilder.

FOTO: Repro z knihy Hitlerovy obdivovatelky a Marlene

Marlene jako dcera pruského důstojníka takový tón respektovala. Uposlechla a zaměřila svoje aktivity jiným směrem. Sestavila vlastní show s hudebníky, komiky a zpěvačkami a jezdili po kasárnách a lazaretech v USA. V dubnu 1944 byl soubor odvelen do zámoří a Marlene vystupovala v severní Africe a na frontě v Itálii. Po vylodění v Normandii putovala od podzimu s frontovými jednotkami Belgií, jižním Holandskem a Francií až do Německa.

Chodila převážně v uniformě, ale na jevišti to byla bytost z jiného světa. V šatech, které tvořilo třpytkami pošité „nic“, seděla na židli se „zpívající pilou“ mezi roztaženýma nohama. Hrála a zpívala. I anglickou verzi německé písně Lili Marlen, kterou zbožňovali vojáci všech válčících armád v západní Evropě. Přinášela iluzi normálnosti a domova.

Nenáviděla jsem bezstarostné Američany

Po válce se vrátila do Ameriky, ale necítila se tam dobře. „Přišla jsem do země, která netrpěla válkou a nevěděla, co její vojáci prodělali venku na cizí půdě. Nenáviděla jsem ty bezstarostné Američany,“ napsala v pamětech.

Odjela do Paříže a pracovala pro armádu. V červenci 1945 se v Berlíně setkala s matkou, která v listopadu zemřela na infarkt. Marlene ještě přijala několik filmových rolí a do roku 1975 vystupovala jako zpěvačka. Ale postupně se z ní stávala parodie sebe samé. Po letech nedůstojného zapírání svého stáří odešla jednoho dne radikálně do ústraní.

Zbytek života prožila v osamění ve svém pařížském bytě, kde také 9. května 1992 zemřela. Na její výslovné přání ji pohřbili v Berlíně vedle matky.