Jachtařka Lenka Vydra Šmídová: Olympiáda je v jachtingu opravdovým svátkem

Dlouho jsem si myslela, že rodiče, ale maminka mi nedávno říkala, že tomu bylo jinak. Přestože maminka jezdila kdysi na plachetnici, v prvním těhotenství s tímto sportem skončila a vrátila se k němu až po dalších 25 letech.

Ta první iniciativa vzešla ode mne a mé sestry. Bydleli jsme tehdy s rodiči v rodinném domku v Neratovicích a naši sousedi měli podobně staré děti, s kterými jsme se kamarádily a které se jachtingu věnovaly. Trénoval je jejich táta Milan Ptáčník a před garáží měly občas zaparkované lodě.

Se sestrou nás ty lodě velmi zajímaly a obě jsme toužily dělat stejný sport, co dělají naši kamarádi. Na základě toho nás tehdy rodiče vzali v mých šesti letech a sestřiných osmi do Jacht klubu v Neratovicích.

V šesti letech není brzy. V podstatě je to již ideální věk. Navíc já již v té době uměla dobře plavat, byla jsem dostatečně zručná, a tedy schopná loď ovládat. Lodní třída Optimist je samozřejmě náročná, ale není k tomu zapotřebí nějaká speciální fyzická příprava. Na té plachetnici se sedí a řídí se kormidlem, přebíhá se ze strany na stranu...

Mnohem důležitější tedy je, aby dítě bylo psychicky vyspělé, aby pochopilo, co s tou lodí musí dělat, jak ji musí nastavit, aby byla schopná objet trať, což pro šestileté dítě není lehké.

Pro jachting je zapotřebí mít dobrou představivost, jelikož např. startovní čára je jen pomyslná, stejně jako ideální trať okolo bójí… Psychická vyspělost je pak důležitá i k tomu, aby dítě mohlo taktizovat a využívat vítr. Nyní oficiálně mohou děti dostat zavodní licenci od osmi let. Do té doby se mohou vozit a seznamovat se s lodí.

Nebyl populární a myslím si, že vlastně není ani dnes. I když dnes se o tom sportu ví víc a víc lidí se o něj zajímá, o čemž vypovídá i to, že letos během letních olympijských her v Riu se vysílá jachting v televizi každý den. Česká televize připravuje záznamy ze všech závodů, což je opravdu krásné.

Když jsem se k jachtingu dostala já, tak ten sport v televizi vůbec nebyl, maximálně na OH a to také jen v kratičkém – minutovém, dvouminutovém záznamu. Letos to jsou dvacetiminutové záznamy z každého dne, které i já osobně spolumoderuji.

Jachting je velmi nákladný sport. Pro děti samozřejmě ještě tolik ne. Existují v ČR kluby, které v počátcích dítěti loď půjčí a je to tedy jen o členských příspěvcích. Pokud ale dítě začne být úspěšné a začne jezdit větší závody, pak to finančně náročné začíná být. V ten okamžik je již zapotřebí lepší a kvalitnější materiál, který již v klubech k dispozici obvykle není. Obecně pak začíná platit, že čím lepší máte materiál, tím rychlejší jste.

Myslím si ale, že úplně nejnáročnější na jachtingu z pohledu rodiče je, že musí investovat do sportu svého dítěte svůj čas. Přes léto je to o neustálém vození na tréninky, závody, přičemž tam musí být rodiče obvykle s dítětem. Ani rodiče tak nemají přes léto jediný volný víkend.

Pokud chtějí, aby bylo jejich dítě dobré, pak za cenu, že jim od pátečního večera do nedělního budou na závodech asistovat. O něco lepší to je v zahraničí, kde kluby fungují lépe než u nás, ale ani tam se tento sport neobejde bez zapojení rodičů.

Jinak jachtingem se dá uživit, pokud má jedinec dobré výsledky a je nějakým způsobem marketingovatelný, jelikož se nejedná o sport placený za výsledek v regatách. Šikovný jachtař si ale je schopen získat celou řadu sponzorů a pak dostává i peníze z jachtařského klubu, ale i státních institucí, které mu pomáhají pokrýt náklady.

Předpoklady jsou stejné jako u jiných sportů. Musí být vytrvalá, houževnatá, cílevědomá, velmi samostatná, protože jachting nemá to zázemí, flexibilní, vynalézavá, dobrodružné povahy, jelikož u tohoto sportu tisíckrát zakopnete a musíte se vždy zvednout a zkusit to jinak… Nikdo vás u toho nevede za ručičku.

Každá olympiáda byla úplně jiná. V Sydney jsem jela ještě jako studentka VŠ na zkušenou. Nicméně vždy jsem patřila mezi sportovce, co se na důležitém závodě dokážou vybičovat na maximum, tím pádem jsem i v Sydney dosáhla mnohem lepších výsledků, než na které jsem papírově měla. Nakonec jsem tedy obsadila sedmé místo, což byl tenkrát opravdu velký úspěch.

Bylo mi pak umožněno zúčastnit se předávání medailí, což byl pro mne velmi emotivní zážitek a zlomový okamžik. Když jsem viděla, jak mí přátelé jachtaři dostávají medaile, řekla jsem si, že skončím se školou a začnu se také jachtingu na maximum věnovat. Udělám vše proto, abych za čtyři roky na těch stupních vítězů také stála.

Za čtyři roky v Aténách se to opravdu podařilo. Stály za tím čtyři roky dřiny, odříkání… Ale ta stříbrná medaile za to všechno stála. Olympiáda je v jachtingu opravdovým svátkem. Mít tak medaili z olympiády bylo i pro mne mnohem víc než z mistrovství světa.

Poté jsem se dostala na rozcestí, kdy jsem nevěděla, co dál. Zda v jachtingu a v té mé kategorii pokračovat, zkusit něco nového či založit rodinu… Tenkrát mi pomohlo rozhodnutí Mezinárodního výboru jachtařské federace, který vyřadil ze závodů třídu Evropa a zaměnil ji za třídu Laser, kterou jsem zkusila, ale ta loď mi nevyhovovala.

Zbývaly mi dvě možnosti - zkusit dvouposádkovou plachetnici třídy 470 či windsurfing. Jelikož windsurfing je hodně rozdílný sport a byla k němu zapotřebí i mnohem lepší fyzička, upřednostnila jsem dvouposádkovou plachetnici. Nicméně ani to nebylo moc jednoduché.

Nejprve jsem jezdila s Američankou, která ale musela získat české občanství, abychom spolu mohly reprezentovat Českou republiku na OH, což se bohužel včas nepodařilo. Pak jsem hledala českou kosatnici, ale ani to nevycházelo. Až čtyři měsíce před poslední možnou olympijskou kvalifikací se mi to podařilo.

Dohodla jsem se s Lenkou Mrzlíkovou. Přestože ani jedna z nás s touto kategorií neměla moc zkušeností, dokázaly jsme se natolik připravit, že jsme ty závody zvládly a kvalifikovaly se na poslední kvalifikační místo.

Na olympiádě jsme sice byly za outsidery, ale dostaly jsme ze sebe maximum a nakonec skončily na sedmém místě. A to jsme mohly být i lepší. Do poslední jízdy jsme byly na pátém místě a měly jsme šanci na medaili. Stála před námi tehdy možnost buď vsadit vše, poslední jízdu risknout a zkusit získat medaili, nebo jet na jistotu a udržet si páté místo. My to tenkrát riskly, ale nevyšlo to. Proto jsme skončily až na sedmém místě.

Ano, ten zájem nikdy nepřekročil žádné hranice. Tudíž jsem si to opravdu užívala.

Asi ano.

Ano, po narození dcery Viktorky, jsem si stále ještě myslela, že se k závodění vrátím. Ale postupně jsem si začala víc a víc uvědomovat, že se chci svému dítěti věnovat naplno, že chci být maminkou se vším všudy, že mne to mateřství baví a naplňuje a že pokud budu chtít dělat jachting na té nejlepší úrovni, tak to nepůjde bez obětí.

Během těch téměř dvaceti let, co jsem jachting dělala se i ten sport vyvíjel, stal se tvrdším, fyzičtějším a k dosahování úspěchu bylo zapotřebí neustále většího úsilí. Ten sport se zprofesionalizoval do velmi vysoké úrovně, jak je tomu i u jiných sportů a nelze jej dělat napůl. Člověk musí být 250 dní v roce na vodě a bez toho to opravdu nejde. Navíc já nejsem typ, který by něco dělal jen proto, aby se zúčastnil, to není moje mentalita. Proto jsem od toho ustoupila, aby netrpělo dítě ani zbytek rodiny.

Viktorce je sedm let, tudíž by teoreticky s jachtingem mohla začít, ale ráda bych ještě dva roky počkala, dokud nebude sedm i její mladší sestře, abych je mohla začít učit společně. Nejmladšímu synovi jsou teprve dva roky, tudíž ten má ještě na vše čas.

Zatím jsem především maminkou, tudíž většinu dne pečuji o děti, domácnost a dům. K tomu na částečný úvazek pracuji v oblasti realit, což mi moc pomáhá, abych úplně nevypadla z normálního života. Do loňského roku jsem ještě měla funkci ve Svazu jachtingu, kde jsem pracovala v komisi vrcholového sportu. Pomáhala jsem tam s řízením reprezentace.

Nedávno vznikla komise nová, ale její složení mi nevyhovovalo, tudíž jsem raději sama skončila. Od té doby ale jachting téměř nesleduji, dokonce mi unikají i výsledky naší reprezentace, což mne mrzí.

Jednak děti mi moc nedovolí, abych se na chvíli zastavila, nicméně i k tomu neustále sportuji. Málokdo si uvědomuje, jak moc je pro tělo náročné přejít z aktivní sportovní kariéry k trojímu těhotenství. Ještě při prvním dítěti svalová ztráta nebyla taková, ale u druhého a třetího těhotenství jsem byla tak zesláblá, že se mi začaly objevovat nejrůznější ortopedické problémy.

Pravda je, že jsem i s mateřstvím začala poměrně pozdě – první dítě jsem měla ve 34 letech a poslední ve 39, čímž jsem měla problémy mnohem větší.

O to víc jsem se musela začít věnovat sama sobě. Začala jsem cvičit pilates, jógu, hrát tenis, vrátila jsem se k jízdě na kole, v zimě k lyžování… Ale asi úplně nejvíc mi z nejhoršího pomohl právě pilates.

Ano hlídám, hodně. Ale ne z pohledu množství a kalorií, ale kvality, abych jedla zdravě. Myslím si, že to, co člověk jí, tím je. Během sportu jsem se naučila ohromné disciplíně, ale jedla jsem mnohem víc než dnes. Potřebovala jsem získat co nejvíc energie, a tedy kalorií i vitamínů. Dnes hledím především na kvalitu.

Ano, to chci, ale ty děti to bohužel moc nechápou, a tak je to každodenní konflikt mezi mou zdravou stravou a tím, co děti jist chtějí. Dost často pak porovnávám olympijské kampaně s mateřstvím a stále víc jsem přesvědčena, že obstarávat děti a vést je v té výchově tím směrem, kterým chcete, je mnohem těžší… Je to vždy o kompromisu a nikdy to neurvete silou.

Minimálně.

Mým největším rozmarem je asi potřeba pohybu. Abych byla po psychické stránce v pohodě, potřebuji pohyb. Pokud jej nemám, tak jsem na tom špatně. Proto neinvestuji čas ani peníze do masáží, manikúr, kupování drahých bot apod., ale do toho, abych se mohla hýbat.

Dětský úsměv a ne jenom mých dětí.

Čím dál lepší. Dříve jsem měla k zahradničení spíš odpor, jelikož jsem do toho jako dítě byla trochu nucená. Nicméně jednou mi někdo řekl, že k tomu hrabání se v hlíně musí člověk dospět věkem a já to můžu potvrdit. Baví mě to víc a víc. Člověk si u toho vyčistí hlavu, jen na to musí mít čas. Ráda to dělám v klidu.

Mám po dovolené. Byli jsme na dlouhé rodinné dovolené za oceánem, navštívit rodinu a cestovat a bylo to velmi náročné. Upřímně jsem ráda, že už to máme za sebou a že už jsem zpět v pracovním procesu.

Momentálně mám takový pocit, že ideální dovolená je s každým dítětem zvlášť. Že si užijeme sebe navzájem a obejde se to bez sourozeneckých hádek a rozepří. Jinak letní dovolená by měla být u moře a zimní na horách, ale moře v zimě by také vůbec nevadilo. Jsem velmi zimomřivý člověk, proto na horách bojuji s mrazem, ale jinak lyžování miluji.