Teď bylo všude plno fotbalu, který dominoval i vašemu vysílání. Nemáte ho už plné zuby?

Naopak. Mám fotbal moc ráda. Když jsem ho v dětství a dospívání hrála pro zábavu v našem turistickém oddíle Orlík, tak jsem chytala, a protože jsme používali malé branky a já měla celkem široké rozpětí, šlo mi to dobře.

Na koukání mám fotbal kupodivu radši než hokej. Je sice o něco pomalejší, ale nevím proč, hrozně mě uklidňuje. Liga mistrů nebo reprezentační zápasy, to je něco pro mě. Úplná paráda! A co víc si můžu přát, když mám jako povinnost dívat se na zápas a psát si to do pracovní doby?

Můj muž má radši hokej, takže se přeme, ale když hraje reprezentace, tak samozřejmě vyhrává fotbal. Líbí se mi, že se hraje všude na světě, že vám stačí meruna a můžete kopat kdekoliv, ať jste chudý, nebo bohatý. Třeba hokej je přece jenom hra výlučnější. Musíte mít vybavení, zaplatit stadión. Na fotbal vlastně nepotřebujete ani boty.

Kdo jsou vaši favoriti?

Nejvíc fandím nároďáku, Liverpoolu, asi kvůli Beatles, a Juventusu, čímž mě kdysi nakazil kamarád. Jeden kolega je zase blázen do Ajaxu a já jsem to nadšení od něho trošku chytla. Mám doma mikinu všech tří klubů. Nejezdím fandit ven, ale ráda je nosím. Mikinu Ajaxu jsem si koupila v prvním těhotenství a až do porodu jsem v ní chodila. Je krásná, červenobílá.

Ještě předtím než letos v lednu zemřel, stihla se potkat s legendárním sportovním komentátorem Karolem Polákem.

Ještě předtím než letos v lednu zemřel, stihla se potkat s legendárním sportovním komentátorem Karolem Polákem.

FOTO: Igor Zehl

Troufla byste si fotbal komentovat?

Určitě ne. Vím, kde mám své limity. Zvlášť u fotbalu a hokeje je komentování velmi těžké, protože všichni v České republice těmto sportům rozumí. Musíte toho strašně moc vědět, abyste se posluchačům a divákům zavděčila.

Jsem klasický pasivní divák, který si sedne a kibicuje. Hodně lidí se mě ptá, jestli to není nějaká póza, že se dívám na fotbal, ale není, mě to prostě baví.

Nikdy vás nenapadlo vyjet fandit přímo na stadión?

Naposledy jsem byla v roce 2006 na mistrovství světa v Německu. Pak už ne. Mám moc malé děti na to, abych mohla na delší dobu vypadnout, a ani není můj styl nechat je někomu na hlídání. A vzít je s sebou? To nepřichází v úvahu.

Obě holčičky máme zaplaťpánbůh tak živé, že jít s nimi do společnosti, kde se musejí dodržovat striktní pravidla, je problém, protože ze všeho udělají kůlničku na dříví. Nemůžu se ale ničemu divit, vždyť sama jsem živel a můj muž taky není zrovna submisivní typ.

Přitom se říká, že holky jsou klidnější než kluci.

Jednou za pár měsíců mám snahu rodinu vytáhnout ven a něco nového jim ukázat, ale pak zjistím, že jsou na to děti ještě malé, zvlášť Adriana, která má rok a půl, takže po ní nemůžete chtít nějakou trvalejší spolupráci.

Elenka byla podobná, do čtyř let si dělala, co chtěla, ale teď už se s ní člověk domluví. Jednou z našich posledních rodinných akcí byla účast na Běhu pro Paraple, kde jsme zvládli sto metrů, než se holky rozutekly.

Adrianka navíc odmítá sedět v kočárku, takže jsem matka, která sice táhne kočár, ale dítě cupitá vedle nebo ho držím na rukách. Proto mám tak vypracované svaly. Kočárek u nás slouží jako odkládací stanoviště pro piškoty, pitíčka a hračky.

S manželem Jiřím a dcerami Adrianou a Elenou se na jaře zúčastnila Běhu pro Paraple.

FOTO: archív Barbory Černoškové

Pocházíte ze čtyř sourozenců, z nichž někteří už mají i tři děti, a sama jste s mateřstvím začala na dnešní poměry celkem brzy. Jaké máte představy o velikosti rodiny?

S manželem jsme měli vizi, že budeme mít tři děti, ale teď jsme se dohodli na dvou, protože je to náročné, když oba pracujeme a nemáme poblíž nikoho z rodiny, kdo by nám pomohl. Před druhým dítětem jsme se ujišťovali, jestli to znovu jenom ve dvou dokážeme. Teď mám pochybnosti, zda bychom to zvládli i s tím třetím.

V poslední době už jsme byli tak unaveni, že jsme si sehnali paní na hlídání, která je spíš jako naše babička. I když jsme ji našli oficiálně přes agenturu, považujeme ji za dar z nebes. Chodí za námi jednou týdně na tři hodiny, když mám redaktorské porady.

Naštěstí v Praze žije aspoň Jirkův bratranec se skvělou manželkou, kteří mají děti stejně staré jako my. Když je nejhůř, vzájemně na sebe spoléháme.

S otcem Vladimírem, který dřív učil dějepis a teď se věnuje produkci společenských, kulturních a sportovních akcí.

S otcem Vladimírem, který dřív učil dějepis a teď se věnuje produkci společenských, kulturních a sportovních akcí.

FOTO: ČTK

S manželem Jiřím jste se oba věnovali vrcholovému sportu, vy synchronizovanému plavání a on basketbalu. Jakým směrem jde vaše starší dcera, která po prázdninách nastoupí do první třídy?

Chodí cvičit do Sokola, protože si myslíme, že dát dítěti všeobecný základ ve sportu je to nejlepší. Pak ať si vybere sama. Myslím, že sport je vynikající průpravou do života. Probouzí ve vás vášeň a cílevědomost.

Nemám totiž ráda, když člověk tvrdí, že je mu něco jedno. To přece nemůže být pravda! Jedno je, když strčíte dvě lžičky do jogurtu a olíznete buď jednu, nebo druhou. Ale život není jedno.

Toužila jsem být úspěšnou sportovkyní a vyhrát mistrovství republiky. Říkala jsem si, že by bylo pěkné jet i na olympiádu. (smích) Můj sen reprezentovat se mi nakonec splnil na juniorských šampionátech Evropy a na mistrovství světa v Kolumbii. V osmnácti jsem ale skončila, protože se mi nelíbilo, jak se Český svaz plaveckých sportů postavil k nominaci na olympiádu v synchronizovaném plavání, kam měla jet moje starší sestra. Ozvala jsem se a oni mi to spočítali. Neumožnili mi jet na mistrovství Evropy, přestože jsem splnila limit.

Když se sejde se sestrami a bratrem, jejich partnery a dětmi, tak je jich dohromady 17.

Když se sejde se sestrami a bratrem, jejich partnery a dětmi, tak je jich dohromady 17. Zleva: švagr Víťa a synovec Tobík, starší sestra Tereza a synovec Felix, švagr Martin, neteř Carolinka (patří ke starší sestře Tereze), mladší sestra Markéta a neteř Adélka, synovec Šimon a švagrová Petra, neteř Dorotka a bratr Jakub, synovec Štěpán, Barbora a Adrianka, manžel Jiří a Elenka

FOTO: archív Barbory Černoškové

Synchronizované plavání není zrovna obvyklý sport.

Všechny sestry jsme začínaly se sportovní gymnastikou, jenže jsme najednou rychle vyrostly a nevešly se mezi bradla, tak jsme musely hledat alternativu. Na táboře jsme potkaly trenérky akvabel. Hned mě to uchvátilo.

Je paráda, když pod širým nebem vidíte krásnou sestavu, krásné plavky, na kterých se všechno třpytí. Navíc jsem narozená ve znamení Ryb, takže mně to naprosto vyhovuje. Nehledě na to, že plavání je sport, u kterého si skvěle vyčistíte hlavu. Ponoříte se a najednou neslyšíte nic. Jenom ticho a to, co si pustíte do hlavy.

Pod vodou mám výdrž, takže ticho si užívám docela dlouho. Osobní rekord mám asi šedesát metrů na jedno nadechnutí, ale to už je dlouho. Teď bych dala myslím tak pětadvacet a pak bych se musela hodně dlouho vydýchávat.

Jak to vypadá, když si jdete zaplavat třeba na dovolené u moře?

Manžel se mi směje, protože než vlezu do vody, trvá to dvacet minut. Stojím na břehu, máčím si kotníky, kolena a všichni, kteří tam rovnou hupnou, jsou ze mě na nervy. Já si ale užívám toho, že už tam nemusím skočit na písknutí.

Navíc je mi zima a v duchu si říkám větu, kterou jsem používala jako akvabela: Pane bože, vždyť to nemá ani pětadvacet! Většinou u toho vypadám, že neumím do pěti počítat, takže u bazénu se scházejí plavčíci, aby dali pozor na tu chuděru, co si přišla zaplavat. Působím k politování do okamžiku, než začnu plavat.

Barbora a Jiří se brali 7. 7. 2007 v brněnském kostele sv. Augustina. Zahrál jim trumpetista Jaromír Hnilička.

Barbora a Jiří se brali 7. 7. 2007 v brněnském kostele sv. Augustina. Zahrál jim trumpetista Jaromír Hnilička.

FOTO: ČTK

Už jste měla příležitost někoho zachránit?

Ne, ale kamarádka má kurz vodního záchranářství, takže jsme si o tom několikrát povídaly. Nerada vidím, když člověk přeceňuje síly. Sama se nikdy nepouštím na otevřenou vodu a plavu podél břehu, abych nezpůsobovala zbytečné neštěstí. Nemám důvod hazardovat.

V práci a doma si adrenalinu užiju ažaž, takže nepotřebuju dělat blbosti. Nemám ani pochopení pro to, když ve vodě riskuje někdo jiný, zvlášť s alkoholem v krvi.

Mnozí sportovci po skončení kariéry tvrdí, že přibrali. Musela jste se začít hlídat?

Nepociťovala jsem to, ale všiml si toho kamarád, když jsem se jednou na maturitu učila venku a měla na sobě dlouhé upnuté šaty. Tehdy mou postavu glosoval v tom smyslu, že jsem pěkně nabrala, když už nesportuju. Jsem z Moravy, holka krev a mlíko, tak mám zadek, no!

Neúspěch neznamená ostudu. Ostuda by byla do toho zas příště nejít naplno. Ono to půjde! Češi do toho!“ I těmito slovy komentuje fotku u fotbalové brány na svém Facebooku.

Neúspěch neznamená ostudu. Ostuda by byla do toho zas příště nejít naplno. Ono to půjde! Češi do toho!“ I těmito slovy komentuje fotku u fotbalové brány na svém Facebooku.

FOTO: Igor Zehl

Když zmiňujete Moravu, jak se vám podařilo zbavit se brněnského přízvuku?

V civilu ho mám pořád, ale před kamerou, kam patří jedině spisovná čeština, si dávám pozor. Když si pak budu povídat s kamarádkou nebo pojedu domů, použiju hantec. Je pravda, že v zákulisí televize jím občas mluvím schválně, protože mě baví, jak to některé kolegy neskutečně vytáčí.

Dal vám sport nějakou průpravu pro práci v televizi?

U synchronizovaného plavání se mi líbilo spojení tvrdé dřiny a elegance, to, že děláte věci, které jsou nesmírně technicky náročné, ale vy při nich musíte vypadat, že je to snadné. Velmi podobné je to při moderování Branek, bodů nebo přímého přenosu.

V režii se často dějí nečekané věci, kdy kolegové třeba křičí, že mají technický problém nebo se zpozdila reportáž, ať se tam dá něco jiného. V takových chvílích je pro moderátora obtížné se soustředit. Na konci se mi stává, že vylezu ven po strašlivém vnitřním výbuchu, kdy vím, že v režii to měli náročné, protože fotbal nebo hokej skončil později, a než reportáž dorazila, museli jsme míchat s bodovým scénářem.

Pak mi přijde esemeska od manžela, že to bylo zase super a že bylo poznat, že jsem měla klidné vysílání. Když turbulence v zákulisí nepozná ani můj muž, tak je to dobře odvedená práce.