Magda Bittnerová: Kdo v seriálu přežije

Třiatřicetiletá šéfautorka dlouhodobě nejsledovanější Ordinace v růžové zahradě (v průměru ji na Nově dvakrát týdně zhlédne kolem 1,6 miliónu diváků) Magda Bittnerová žije se seriálem už osm let. Ještě coby studentka scenáristiky na FAMU začala na Ordinaci jako dramaturg, pak pět let psala tzv. scénosledy každého druhého dílu (tedy sled obrazů, kde scházejí jen dialogy, ty jsou úkolem další scénáristické profese). Od začátku roku je šéfautorkou.

„Na Ordinaci mě lákalo, že to není jen vztahový seriál, ale i lékařský, v té době jediný. Navíc se zrovna zvažovalo, že děj přejde z gynekologie, která mně až tak atraktivní nepřišla, na chirurgii, což mělo blízko k mému oblíbenému americkému seriálu Pohotovost,“ vzpomíná na své profesní začátky.

Jako šéfautorka musí mít na půl roku dopředu jasno, o čem seriál bude. A také o kom: „Jsou postavy, které získají oblibu u diváků, a ty chceme v seriálu udržet, takže si hodně lámeme hlavu, co o nich ještě vyprávět. Nemůže to ale být pořád o stejných lidech, potřebujeme nové. Snažíme se příběh doplňovat o postavy, které tam ještě typově nebyly. Musí být věkově pestré, protože i naši diváci jsou různého věku. Dobré je, když s sebou nová postava přinese rodinné zázemí, které bychom mohli v budoucnosti v seriálu využít.“

Tvůrci také musí počítat s tím, že se představitel či představitelka nějaké klíčové role rozhodne odejít, jako se to naposledy stalo v případě Markéty Častvaj-Plánkové, která dala přednost jinému seriálu, a scenáristé museli tudíž vymyslet její náhlou smrt.

Ordinace už není růžová

Magda Bittnerová připouští, že vymýšlet linku příběhu je jednodušší než pak jednotlivé kroky na televizní obrazovce zdůvodnit a zkonkretizovat. „Někdy je člověk zklamaný, že se na papíře rozběhl do něčeho, co nešlo dobře natočit,“ přiznává a dodává, že někdy zase výborně zafunguje linka, které při psaní moc nedůvěřovala.

„Třeba příběh Švarce a Heluš jsme plánovali nejvýš na půl roku, ale diváky tahle dvojice natolik baví, že tam jsou už dva roky,“ připomíná komickou manželskou dvojici, u níž se asi divák těžko rozhoduje, který z nich je větší prevít.

Kdo si pamatuje první sérii Ordinace, která se opravdu odehrávala ve vile uprostřed růžové zahrady, občas se musí při sledování současných dílů ptát, zda se režie neujal Quentin Tarantino.

„Ordinace se snesla z růžových obláčků, protože se změnilo prostředí z gynekologie na chirurgii, kam vozí lidí po úrazech a kde jde o život,“ potvrzuje její vedoucí scenáristka. „Větší dynamika je ale všeobecný trend. Občas se nám to vymkne a některé ty krimi zápletky se úplně nepovedou. Zároveň si víc než dřív hrajeme s různými žánry.“

Ordinace přitvrdila: doby růžové zahrady jsou nenávratně pryč. Teď jde v duchu amerických seriálů z nemocničního prostředí o život.

Ordinace přitvrdila: doby růžové zahrady jsou nenávratně pryč. Teď jde v duchu amerických seriálů z nemocničního prostředí o život.

FOTO: archív TV Nova

V tom jsou tvůrci ovšem limitováni zejména časem – každý rok se musí natočit 80 dílů – a také rozpočtem. „Občas se dostaneme do situace, kdy něco vymyslíme a pak zjistíme, že to není realizovatelné. Přesto mám omezení ráda,“ říká překvapivě Magda Bittnerová, „tříbí se na tom scenáristická práce. Když něco musím vymyslet v omezených možnostech, autorsky mě to posune dál.“

Velkou výhodu vidí i v tom, že se nezabývá jenom Ordinací. Byla například spoluscenáristkou historického seriálu První republika, který před dvěma lety vysílala Česká televize. Pro ni také s manželem, režisérem Janem Buštou, před dvěma lety připravili dokumentární drama o začátcích televizního vysílání Televise bude! v hlavní roli s Braňo Holičkem.

Od práce si prý nejlépe odpočine u svých dvou malých dětí. „Mateřství je pro mě obrovská inspirace, nová témata, nové pocity,“ potvrzuje.

Doufá, že z Ordinace v růžové zahradě, která běží už deset let, bude nekonečný seriál: „V zahraničí jsou seriály, které točí nepřetržitě od 70. let. Když jsem do Ordinace nastupovala, říkala jsem si, že to poběží tak dva tři roky, ale po pěti letech jsem si to říkat přestala. Začalo mi být jasné, že má větší potenciál. Seriál je věčný. Žádná jiná forma diváka tak neupoutá.“

Eva Papoušková: Vztahové továrny

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Omezení si naopak moc neužívá Eva Papoušková, scenáristka Pojišťovny štěstí, která dosáhla v polistopadovém období rekordní sledovanosti přesahující tři a půl miliónu diváků – díval se na ni každý třetí obyvatel této země včetně kojenců. Podepsaná je rovněž pod seriály Světla pasáže a Zázraky života, podílela se i na Obchoďáku a Svatbách v Benátkách.

„Nejsou to lehce vydělané peníze. Autor scénáře má na sto stránek čtyři až pět pracovních dní, takže musí napsat zhruba 25 stránek denně. To je hodně. A když se to úplně nepovede, dá se scénář někomu jinému k přepsání, samozřejmě za finanční újmy původního autora,“ popisuje.

„Komerční televize chce seriály vyrábět co nejlevněji a tomu se všechno podřizuje. Každé další prostředí je problém, protože to je drahé. Režisér musí natočit několik obrazů denně, není čas na velkou hereckou akci. Zároveň to musí být napsané tak, aby divák neměl čas a chuť přepnout: dynamický začátek a na konci dramatická chvíle, která diváky navnadí, aby se dívali i příště,“ říká zkušená scenáristka a také autorka několika knížek a komiksů pro děti.

Za největší problém „vztahových továren“, jak označuje většinu současné seriálové tvorby, považuje to, že je píše víc autorů. „Pak se stane, že jednou ukázaná okolnost se v dialozích několikrát převypráví: napřed si to řeknou Jára s Blankou, pak Tomáš s Lenkou a nakonec ještě Jirka s Vlastou. Píše-li scénář jeden autor, neudělá to.“

Pojišťovna štěstí vynesla před dvanácti lety na vrchol popularity hlavní představitele – Alenu Antalovou, Miroslava Etzlera a Kateřinu Brožovou.

Pojišťovna štěstí vynesla před dvanácti lety na vrchol popularity hlavní představitele – Alenu Antalovou, Miroslava Etzlera a Kateřinu Brožovou.

FOTO: ČTK

Přesto vztahové seriály nezatracuje: „Kupní síla průměrného českého diváka není taková, aby si často dovolil odjet do Prahy nebo do Brna za vysokou kulturou. Je povětšině odkázaný na televizi, která zajišťuje pro většinu lidí určitý typ zábavy, kulturu všedního dne. Je taky hodně diváků, kteří jsou sami a ve vztahových seriálech nacházejí své alter ego, seriál je pro ně partou, na kterou se těší.“

Kdyby si mohla vybrat téma pro seriál, volila by historický. „Zajímala by mě historie zahrnující všechna etnika, která tu žila. Naší zemi by to pomohlo, pořád totiž se svojí identitou válčíme,“ připomíná a dodává, že problém by byl nejen rozpočet – historické seriály jsou dražší než ty, které se odehrávají v obýváku, hospodě nebo v ordinaci, ale i v tom, že televize po autorech chtějí seriály pro široký divácký okruh.

„Aby se ale seriál líbil osmnáctiletému klukovi i pětašedesátileté důchodkyni, v podstatě nejde.“

Petr Kolečko: Nad seriály se nemá ohrnovat nos

Petr Kolečko je zároveň renomovaný dramatik, jehož hry mají na repertoáru divadla po celé republice. Některé, jako Zakázané uvolnění nebo Padesátka, byly zfilmovány.

Petr Kolečko je zároveň renomovaný dramatik, jehož hry mají v repertoáru divadla po celé republice. Některé, jako Zakázané uvolnění nebo Padesátka, byly zfilmovány.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ambici natočit výpravný historický seriál rozhodně nemá Petr Kolečko, který zazářil na seriálovém nebi Okresním přeborem, jedním z mála novodobých seriálů, který se odehrával jinde než v papundeklových kulisách, v nichž herci sedí, chodí, leží a u toho mluví a mluví.

Hlavní ambicí 32letého autora jsou divadelní texty a k seriálům ho přivedla zcela prozaická motivace: „Potřeboval jsem jako student peníze, které na divadle moc nebyly. Začal jsem psát pro Ulici, ale záhy mě vyhodili, protože jsem tím trochu pohrdal. Bylo mi dvacet a myslel jsem si, že jsem velký divadelní umělec.“

Dnes se už na seriály dívá jinak: „Není pravda, že všechno, co se dneska dělá, je blbé. Úroveň je rozkolísaná, dobře se třeba dělají detektivní seriály a ve svém žánru je nadprůměrná právě Ulice. Všechny žánry se musejí dělat poctivě, člověk to musí vzít za své a nemůže nad tím ohrnovat nos.“

Několik let psal pro rozhlas seriál Život je pes, až mu na konci studia dramaturgie na DAMU nabídl režisér Jan Prušinovský spolupráci na seriálu Okresní přebor.

„Vysílal se v době, kdy lidé moc českým seriálům nevěřili a vypadalo to, že televizní tvorba jde směrem k telenovelám. Navíc byly obavy, že se na seriál o venkovském fotbale nebudou dívat ženy. Dívaly se a s chutí, protože mohly svým mužům říkat: Takový kretén ty jsi taky. A ženský divák je rozhodující,“ tvrdí Petr Kolečko: „Úspěšný autor se od toho neúspěšného liší tím, že napsal něco, co se líbí ženským. To platí pro divadlo i pro televizi.“

Okresní přebory nejsou pro slečinky, ale seriál z prostředí venkovského fotbalu pobavil i ženské publikum.

Okresní přebory nejsou pro slečinky, ale seriál z prostředí venkovského fotbalu pobavil i ženské publikum.

FOTO: archív TV Nova

Napínavý souboj sváděli autoři i vysílající stanice s televizní radou, protože venkovští fotbalisté prostě mluvili tak, jak se v šatnách po zápasech – v jejich případech většinou prohraných – mluví.

„Museli jsme občas škrtat. Přesto Nova něco platila za vulgarismy, které se vyndat nedaly. Tehdy ale byly televize smířené s tím, že nějakou pokutu zaplatí. Teď se, nevím proč, přitvrdilo. Taky televize víc šetří.“

Po Okresním přeboru, na který navázal úspěšný celovečerní film, napsal poněkud ulítlý seriál Čtvrtá hvězda, několik dílů Nevinných lží, dvě série Vinařů a sitcom Marta a Věra, kde už je natočená druhá série. To je žánr, který ho rozhodně láká víc než vážné dramatické seriály: „Mám rád americké sitkomy, baví mě na nich lehkost, s níž to je udělané.“

Irena Obermannová: Mezi knihou a psaním na pokračování

Spisovatelka Irena Obermannová chce dál střídat psaní knih a seriálů.

Spisovatelka Irena Obermannová chce dál střídat psaní knih a seriálů.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V seriálu Ulice začínala rovněž spisovatelka a scenáristka Irena Obermannová: „S žádným opovržením jsem k tomu nepřistupovala. Seriál jsem vždycky považovala za zajímavý tvar založený na vyprávění na pokračování. Takhle si vyprávěli lovci mamutů večer u ohně, takhle vyprávěla Šahrazád tisíc a jednu noc. Odvěký princip, který televize převzala.“

Poprvé tehdy zažila práci v týmu: „Pro spisovatele to je naprosté novum. Sešlo se třeba pět scenáristů a dávali jsme do placu nápady. Jenže každý scenárista psal kus nějakého dílu, nikdy ne celý. To přece jenom pro mě nebylo, takže i když jsem byla sama se dvěma malými dětmi, téhle dobře placené práce jsem se vzdala a zase jsem se pustila do knížky. V Ulici po mně ale stopa zůstala – praštěná kadeřnice Digi.“

Pak dostala nabídku do začínající Ordinace, kde jí vyhovovalo, že jeden autor psal jeden díl, jehož příběh byl určený tehdejší hlavní scenáristkou Lucií Konečnou. Pro Ordinaci psala dva roky a zase odešla psát knížku.

Podle jejího scénáře teď Česká televize připravuje seriál Trapný padesátky, kde se v titulních rolích představí Pavla Tomicová, Alena Mihulová a Klára Melíšková.

Podle jejího scénáře teď Česká televize připravuje seriál Trapný padesátky, kde se v titulních rolích představí Pavla Tomicová, Alena Mihulová a Klára Melíšková.

FOTO: ČT - Zuzana Páchová

„Psaní na pokračování mě chytlo a svým způsobem mi chybělo. Fascinuje mě množství diváků, kteří moji práci sledují, což se s knížkami nedá srovnat. Knížku, pokud to dobře dopadne, si přečte pět deset tisíc lidí, víc je zázrak. A každý díl seriálu sleduje třeba milión diváků,“ říká autorka několika úspěšných beletrií.

„V Ordinaci mě hodně naučili, takže jsem si troufla na vlastní projekt a nabídla jsem České televizi seriál Život je ples. Strávila jsem s ním nejkrásnější rok a půl svého života.“

Omezený rozpočet, s nímž musí při vymýšlení seriálu počítat, jí nevadí: „Vím, že musím nabízet věci, které jsou založeny na výrazném nápadu a zároveň nejsou drahé. Musím říct, že mě i baví vymýšlet to levně, baví mě ta omezení počtu postav… Možná se zbytečně držím zpátky, ale nenašla jsem odvahu pustit se třeba do historického seriálu.“

Zboží montované na běžícím pásu

Jiří Adamec (68) je naším nejzkušenějším seriálovým režisérem, má jich na svém kontě devět.

Jeho prvním seriálem byly Zkoušky z dospělosti, k divácky nejúspěšnějším patří Sanitka, Pojišťovna štěstí a Cesty domů.

Poslední seriál, který režíroval, byly Cesty domů s Ladislavem Potměšilem (zleva), Miluší Šplechtovou, Filipem Blažkem a Terezou Kostkovou.

Poslední seriál, který režíroval, byly Cesty domů s Ladislavem Potměšilem (zleva), Miluší Šplechtovou, Filipem Blažkem a Terezou Kostkovou.

FOTO: Profimedia.cz

Seriály točíte od roku 1979. Jak posuzujete vývoj jejich úrovně?

Musíme oddělit seriálovou tvorbu komerčních televizních stanic od tvorby televize veřejnoprávní. Zatímco v komerčních stanicích se seriálová tvorba proměnila v tovární produkci s podmínkami běžícího pásu hodného Chaplinovy Moderní doby, v České televizi se stále ještě jakž takž udržují podmínky výroby pozdně manufakturní.

Je něco zcela jiného, když na obrazovce sledujete hodinový seriálový díl vyrobený ve studiu za jeden až dva dny a na jiném kanálu díl vyrobený za 7 až 10 dní. Náklady na první produkt jsou řekněme 700 tisíc korun, na druhý třeba 5 miliónů.

Jako když sledujete český film vyrobený za 20 miliónů českých korun a hned po něm film americký, jehož výroba stála třeba 50 miliónů amerických dolarů… nebo i mnohem více! Napadne tohle srovnání někoho, když se diví, jak ubohý je ten který seriálový díl nebo český film oproti mnohonásobně dražší produkci?

Platí to i o úrovni scénářů?

Naprosto. V komerčních stanicích pracuje na seriálovém projektu několik scenáristů, nikoliv společně na jednom scénáři, ale každý zvlášť. Někdo vymýšlí koncepci a hlavní linii, jiní píšou scénosledy, ve kterých scenáristům určují linii příběhu, postavy a situace, v nichž jednají. To je připraveno pro 4 - 8 pokračování a předá se to psavcům-scenáristům, kteří stvoří scénáře.

Nezřídka se stává, že scenárista, který píše díl 4 z cyklu, je s prací hotov dřív než ten, který píše scénář s číslem 1. Komplikace z toho vyplývající jsou nabíledni.

Kterého ze scenáristů, s nimiž jste spolupracoval, si nejvíc ceníte?

Měl jsem v životě smůlu i štěstí. Jaroslav Dietl měl své režiséry, já byl ještě příliš mladý, takže jsem mezi ně nepatřil. Měl jsem však štěstí, že jsem směl být režisérem několika scénářů Jiřího Hubače včetně seriálové Sanitky, myslím tu dnes označovanou číslem 1.

A rouhal bych se, kdybych nezmínil, že i po roce 1989 jsem si užil práce s dobrými scenáristy, třeba s Evou Papouškovou na Pojišťovně štěstí pro TV Nova. Nemohu opomenut ani Honzu Coufala a Báru Bulvovou, autory Cest domů na TV Prima.

Co podle vás dělá seriálový scénář dobrým scénářem?

Musíte mít super téma, nemusí být nové, ale musí být divácky přitažlivé, musíte zvolit správné prostředí, v němž se příběh bude odehrávat. Některá prostředí jsou pro dobrý scénář a výsledný úspěch požehnáním, jiné prostředí je nepřekonatelným závažím. Musíte mít správné hrdiny, syté, barevné…

Divák se musí mít o koho bát a musí mít koho milovat. Musí mít i koho nenávidět. A musí mít šanci se s postavami příběhu identifikovat, aby to byl „jeho příběh“.

Kdysi bylo důležité i to, jak dílo na obrazovce vypadalo, dnes se mi zdá, že diváci slevili ze svých nároků natolik, že to je skoro fuk. Stejně jako bývalo důležité, kdo v seriálu hraje, i to se stalo podružným.