Do Česka se sympatická světlovláska dostane sotva dvakrát do roka jen na skok. „Málokdy je to dovolená, pokaždé toho musím spoustu zařídit, oběhnout, rodinu a kamarády vidím pouze v letu. Hektika. Ale dělám práci, která mě moc baví a všechno kompenzuje,“ vyznává se na úvod.

Poznala jste řadu míst, kam se běžný smrtelník nedostane, kde byste chtěla prožít sté narozeniny?

Můj pohled ovlivňuje fakt, že jsem teď pryč. Takže pokud bych se toho vůbec dožila a chtěla je slavit, určitě s mými blízkými, které mám ráda a kteří mají rádi mě. A asi by mi bylo v tu chvíli jedno kde. No, možná by to bylo na Smržovce v Jizerských horách, s výhledem na domov…

Mám několik oblíbených oblastí. Nádherná je třeba Gruzie, kam jsem během práce v Rusku jezdila na reportážní cesty. Slovo pohostinnost tam dostává naprosto novou dimenzi, lidi jsou strašně milí, ochotní vás přijmout, navíc je tam krásná krajina, hory, zeleno.

A kde jste měla naopak nejhorší zkušenost?

Kam bych se nechtěla vrátit? V zásadě bych se vrátila kamkoliv, ale někde byly podmínky nepříjemné, smutné nebo tvrdé hlavně pro místní lidi. Například Turkmenistán je zvláštní země, naprosto uzavřená, po Severní Koreji asi nejuzavřenější totalitní stát. Obyvatelé tam neměli žádnou šanci komunikovat, báli se a byli nešťastní. Země jako taková je to ovšem krásná, za jiných podmínek bych tam jela s radostí…

S rodiči se vídá vzácně – tentokrát na společném výletu na Aljašku.

S rodiči se vídá vzácně – tentokrát na společném výletu na Aljašku.

FOTO: archív Lenky Kabrhelové

Jste děvče z hor – jakou jste vlastně měla původně vizi budoucnosti?

Dlouho jsem chtěla být veterinářka, měla jsem silný vztah k přírodě. Nakonec mi z toho vyšly humanitní vědy, žurnalistika a masová komunikace. Od začátku mě to táhlo k zahraničnímu zpravodajství. Jako studentka jsem měla štěstí, že jsem se dostala do Českého rozhlasu, v zahraničním zpravodajství jsem pak zůstala. Posléze jsem přešla do české redakce BBC, nějaký čas jsem působila v Londýně. Dál to už znáte.

Roky v cizině vás jistě změnily, získala jste nadhled…

Do jisté míry jsem přestala mít strach. Když si představíte cestu do neznáma, můžete mít obavy. Ne že bych je dnes neměla, ale vím, že lidi jsou všude vlastně stejní, s podobnými problémy. A když chcete s někým najít společnou řeč, můžete, což je nesmírně obohacující. Svět může být do jisté míry vaše vesnice, vaše přátelské místo. Pokud máte vůli a ochotu naslouchat.

Zažila jste i nějaké hodně dramatické situace?

Hned na začátku mého působení v Moskvě. Přijela jsem tam v den, kdy zemřel Alexandr Solženicyn, takže první zprávy jsem pokrývala z pohřbu. A za tři dny začala válka v Gruzii. Ani jsem nevybalila a sedla jsem na první letadlo do Gruzie. Přistálo v Arménii, protože už probíhalo bombardování a spojení s Moskvou skončilo. S dvěma kolegy novináři jsme tedy vyrazili směrem do Jižní Osetie, přímo do centra dění, autem. Strach jsem měla, ale zároveň to byla strašná hektika se spoustou dojmů, vyslechla jsem příběhy lidí utíkajících z domova, takže jsem spíš přemýšlela o jejich osudech. A ti dva kolegové jsou dodnes moji nejlepší kamarádi.

O dva roky později propukly etnické nepokoje v Kyrgyzstánu, což bylo taky dost vyhrocené. Ve městě Oš na jihu země se střílelo, lidé utíkali. Po příletu nebylo jak jinak se dostat z letiště než s vojáky. Volali mi z práce a já ležela na korbě vojenského náklaďáku, nade mnou kulomet…

To musel být těžký adrenalin!

Nevyhledávám ho, snažím se maximálně předcházet rizikům, ale občas lze těžko odhadnout hranici bezpečnosti. Beru to vždycky opravdově, že tu věc musím vykonat, že pro mě jako zpravodajku nejde tam nebýt. Projevuje se v tom možná i dávka tvrdohlavosti, vůle překonávat překážky a víra, že vše nakonec dobře dopadne. A jistě i notná dávka štěstí. Kolikrát k dobrému konci přispějí okolnosti, které neovlivníte, objeví se dobrá duše, která pomůže zapeklitou situaci vyřešit.

Všude se snažím najít něco zajímavého. O tom je moje práce, i v něčem pesimistickém musím vykřesat moment, na který stojí za to posvítit.

Jste typ, který by mohl žít trvale někde jinde?

Těžko se mi o tom spekuluje, ale samozřejmě jsem o tom přemýšlela. Možná ano. Zjistila jsem, že kdekoliv jsem se ocitla na trochu déle, cítím se tam jako doma, i když je to pobyt na omezenou dobu. Asi je to tím, že se snažím vytvořit si prostředí, ve kterém můžu kvalitně žít. Nedovedu si představit, že bych pracovala někde, kde to nemám ráda. Všude se snažím najít něco zajímavého.

Vlastně o tom je i moje práce, často musím vykřesat i v něčem pesimistickém moment nebo úhel, na který stojí za to si posvítit. Takže odpověď je ano, ale zároveň by to znamenalo, že by se mi hodně stýskalo a cítila bych se věčně rozkročená. Naštěstí dnes už nejsou podmínky takové, že by člověk nemohl přijet na návštěvu.

Když se po čase ocitnete v Česku, pozorujete posun v náladě, myšlení…?

Česko se jistě mění, ve spoustě věcí k lepšímu – co se týče infrastruktury a životního stylu, často se zmiňuje gastrokultura, která za poslední léta neuvěřitelně poskočila kupředu. Z hlediska celospolečenské situace ale pocit změny k lepšímu nemám. Je patrné, že společnost je napjatější, méně otevřená, když člověk přijede z dálky, zdá se i provinčnější. Soudím tak i z médií a reakcí známých, kteří reflektují to, v čem žijí. Nezdá se, že by nyní byl čas, kdy vládne dobrá nálada a očekávání světlých zítřků.

Co vůbec obnáší práce zpravodajky?

Žiju ve Washingtonu, ale hodně cestuju. Z hlediska logistiky je USA jednodušší než Rusko, funguje dopravní infrastruktura, kamkoliv doletíte, dojedete. Co se týče práce samotné, je přece jen trochu handicap pracovat v médiu z malé země. Pokud jste redaktor BBC nebo CNN, máte jiný přístup než z Českého rozhlasu či televize. Ale musíte se s tím poprat a poradit si.

Jako zpravodajka nefunguji nikdy úplně samostatně, ale v součinnosti s Prahou. Nabízím témata, což se střetne s tím, co tu editoři považují za relevantní – a protne se to někde uprostřed. V podstatě je zpravodaj vnímán jako ucho, které má mít přehled i o věcech mimo běžné sdělovací kanály.

Máte nějaké penzum, kolik příspěvků musíte dodat?

V USA se pořád něco děje, zejména teď v souvislosti s volbami, takže je to spíš naopak, musím vybírat. Není problém najít témata pro všechny formáty: zprávy, živé vstupy, reportáže, rozhovory, delší formáty pro ČRo Plus. Někdy dělám i příspěvky pro stanice Praha, Vltava, škála je široká… Spíš je problém všechno zpracovat.

V Hollywoodu s režisérem snímku Tangerines Zazou Urushadzem. Film byl nominován na Oscara.

V Hollywoodu s režisérem snímku Tangerines Zazou Urushadzem. Film byl nominován na Oscara.

FOTO: archív Lenky Kabrhelové

Volby amerického prezidenta působí poněkud pitoreskně. Jaké jsou z pohledu zblízka?

Je zajímavé sledovat reakci samotných Američanů – jsou naprosto šokovaní a překvapení tím, jak se kampaň odehrává. Moji místní kamarádi žertují, že mám obrovské štěstí, že jako novinářka pokrývám právě tu letošní. Předvolební souboje často bývají až nudné, ale tenhle rok je fascinující a dechberoucí. Někdy se to ovšem těžko překládá na druhou stranu oceánu. Je tu i spousta dalších témat – z kultury, sportu, ekonomiky…

Na jaře jsem byla na Kubě při první návštěvě prezidenta Obamy, to bylo novinářsky taky úžasné téma. Blízké i mně, která jsem vyrostla v komunistickém Československu: když procházíte Havanou, v lecčems může připomenout naši šeď 80. let. Můj pohled je formovaný i tím, že jsem byla v Rusku a můžu to porovnat s tím, co se děje tam.

Jaký je váš názor na vývoj na Kubě?

Má otevřený konec, bude záležet na spoustě faktorů, jak se věci vyvinou. Nejsem Američan, který kvůli embargu nemohl na Kubu jezdit, ani Kubánec, pociťující ještě dopady toho všeho. Ale čistě z hlediska tamní společnosti je určitě dobře, že se budou moci konečně propojit rodiny rozdělené emigrací, navázat kontakty.

A pokud by se skutečně podařilo zlepšit Kubáncům život – mnozí žijí v podmínkách, které si už nedokážeme představit –, bylo by to skvělé. Odvine se to od reakce kubánské vlády, která zatím ovšem nedává najevo, že by se chtěla starat o politické svobody a byla připravená k ústupkům. Zastávám opatrný optimismus, ale může to být i opatrná skepse.

Co je pro část americké společnosti i zahraničí šokující, je pro příznivce Donalda Trumpa podle všeho přitažlivé.

Vraťme se k prezidentské kampani a chování Donalda Trumpa.

To, co je pro část americké společnosti i zahraničí šokující, je pro příznivce Donalda Trumpa podle všeho přitažlivé. Z pozice zpravodaje mi nepřísluší hodnotit způsobilost kandidátů, ale samozřejmě pozorně sleduju reakce. Je zajímavé, nakolik se prezidentská kampaň kryje s děním v Evropě, včetně některých argumentů, které zaznívají. Když Trump mluví o imigrantech a potřebě budovat zdi, zrcadlí to evropské názory na uprchlíky. Jde o globální fenomén – stejné procesy se dějí nezávisle na obou stranách Atlantiku.

I bez kampaně je možné vidět, jak daleko se společnost posunula. Některé proslovy a projevy jsou tabu: je nepřijatelné hodnotit zjev žen a vyjadřovat se urážlivě, jako to udělal třeba právě Trump. A není to otázka politické korektnosti, ale normální lidské slušnosti. Vyhrocená předvolební rétorika odhalila, co se i přesto může přihodit. Že jen tak někdo přijde a hranice veřejné debaty nečekaným způsobem posune.

V lecčems to připomíná situaci u nás…

Politická kultura všeobecně velmi upadá. Výroky, které by před deseti lety byly i zde nepřijatelné, jsou běžnou normou. Co se týče Donalda Trumpa, dosud si komentátoři lámou hlavu, jak je možné, že mu jeho nenávistné výroky na adresu žen, přistěhovalců i postižených neuškodily. Jednou se vysmál dokonce invalidnímu novináři, což je naprosto za hranou. Všichni byli přesvědčení, že mu to podrazí nohy. Překvapivě se tak nestalo, což je pro Ameriku šok.

A jak vzpomínáte na Rusko?

Je to obrovský rozdíl, na druhou stranu člověk najde řadu styčných bodů, protože jde o velké země a ty uvažují jinak než malé. Stýská se mi po přátelích, vztazích, které jsem tam navázala…

Rusko je hodně těžká země, je složité tam proniknout a najít si opravdu dobré kamarády, to se týká hlavně neosobní mnohamiliónové Moskvy. Ale když se s někým už sblížíte, je to velmi vřelé, otevřené, hluboké a opravdové. I když společnost jako taková otevřená není. Možná právě díky obecně nepřátelskému prostředí funguje vnitřní soudržnost. V Americe jsou lidi trochu opatrnější, na první kontakt sice nešetří úsměvy, ovšem trvá déle, než si vás pustí k tělu. Ale nechci generalizovat.

Mě v Rusku překvapila fascinace Amerikou, restaurace pojmenované Marilyn Monroe atd., i když oficiální trend je opačný.

Tyhle věci se rychle vyvíjejí. Odjížděla jsem v roce 2013 a od té doby prošlo Rusko obrovskou změnou, kterou pozoruju spíš na dálku. U normálních lidí jistě taková fascinace je, hodně mladých cestuje a poznalo i USA, kde se jim spousta věcí zamlouvá. Chtějí žít pohodlněji, lépe – včetně hezkých kaváren nebo designu. Snaží se to nejdřív replikovat a pak vymýšlet vlastní projekty.

Oficiální státní propaganda včetně médií je ale něco jiného. Ta je velmi protiamerická a jistě se projevuje i na názoru veřejnosti, která čerpá informace na prvním místě ze státní televize. Paradoxně i v západně střižené hipsterské kavárně klidně můžete narazit na někoho, kdo vám řekne, že Amerika je zlo. Nezávislých kritických médií je v Rusku málo, jsou pod velkým tlakem a většina lidí k nim nemá přístup.

Nejednoho Čecha by možná zaskočilo, že okravatované podnikatele v Moskvě často potkáte i večer pouze u čaje.

V jedné vaší reportáži mě zaujala zmínka, že v Čechách se pije víc než v Rusku. Jak to?

To je moje osobní pozorování, když jsem přijela do Čech a všichni se mě ptali na pití v Rusku. Nebudu tvrdit, že Rusové nepijí, ale Češi mají občas tendenci nevidět na sebe. Já tu naopak viděla fůru lidí sedět u piva už v deset hodin dopoledne, přes oběd je tu naprosto normální dát si jedno dvě velká piva. A šlo třeba o úředníky, což v Rusku lidé profesně stejné úrovně až tak často nedělají.

Nejednoho Čecha by možná zaskočilo, že okravatované podnikatele v Moskvě často potkáte i večer pouze u čaje. Je nesporně pravda, že v Rusku pití zničilo mnoho osobností a talentů, ale ani u nás se nepije málo.

A co v Americe?

Záleží na tom, na jakou skupinu se zaměříte. Hodně mladých lidí, podobně jako v Británii, má problém s přehnaným pitím, vyrazí a bezhlavě se opíjejí. Debatuje se o tom, zda je na vině věkový limit jednadvaceti let. Ale netroufnu si srovnávat, kde se pije víc nebo méně. Když někam přijdu jako novinář, ať na východě nebo na západě, nestává se často, že by mi hned nalévali. Něco jiného je posezení s přáteli…

Na základně americké námořní pěchoty v USA.

Na základně americké námořní pěchoty v USA.

FOTO: archív Lenky Kabrhelové

Jaký je váš osobní, volnočasový život?

Snažím se nezanedbávat kulturu, divadlo, kino, jazzové i vážné koncerty, výstavy, které jsou v největších galeriích zdarma. Ve Washingtonu se toho děje hodně, je to fascinující město. Na první pohled působí odtažitě, asi i proto, že tu sídlí státní instituce a protínají ho velké bulváry, ale na druhou stranu se rychle rozvíjí a mění.

Snažím se taky sportovat, měla jsem plán, že si koupím kolo, ale ještě na něj nedošlo. Takže klasika: tělocvična, jóga, běh, chůze, výlety do přírody… Spojené státy jsou skvělé pro outdoorové aktivity, i při zdejších velkých vzdálenostech existuje spousta míst, kam lze rychle dojet za turistikou. Můj život jako takový se do velké míry řídí časovým posunem, často pracuju i po večerech, kdy je v Česku noc a chystají se ranní rozhlasové programy.

Stýkáte se víc s krajany, nebo s Američany?

Se všemi. Washington je hodně mezinárodní, máte šanci přátelit se s celým světem. Já tam mám i dost kamarádů, kteří prošli Moskvou – z USA, Německa, Anglie… Náš vztah je obohacený společnými zážitky z minulosti. Ne všichni mají vždycky čas (na rozdíl od Moskvy, kde vám zavolali večer v devět a vyrazili jste ven, v USA mají strukturovanější program), ale rozhodně se necítím osamělá.

Máte partnera?

Momentálně ne. O soukromí bych raději moc nemluvila. Jsem v Americe bez rodiny, ta žije v Česku. Maminka je germanistka a otec elektroinženýr, mám ještě starší sestru. Jsme v každodenním kontaktu přes Skype… O to je můj život jednodušší, nemusím se ohlížet, zda seženu hlídání pro dítě nebo jestli bydlím blízko správné školy.

Kdosi mi říkal, že v USA se navazují vztahy snadněji než u nás. Souhlasíte?

Je to možné. Spojené Státy jsou obecně otevřenější a jednodušší, lidi jsou kontaktnější, snadno navážete kdekoliv s kýmkoliv hovor. Nemusí jít hned o romantické záležitosti, i když si dovedu představit, že na tom základě vznikne vztah. Přesto v USA existuje mnoho žen po třicítce, které nemůžou najít partnera a velkým fenoménem je on-line seznamování.

Zahraniční redaktorka Českého rozhlasu Lenka Kabrhelová

„Na každé zemi se snažím najít něco. Přesto se mi občas stýská. V USA mi chybí české knížky a domácí kuchyně. V Česku mi bude chybět americká svobodomyslnost a optimismus, zní to jako klišé, ale něco do sebe má. Taky respekt a tolerance vůči jinakosti,“ říká Lenka.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jsou ženy, které touží sdílet, jiné partnera ani nechtějí a dělají si vše po svém.

Obecně si myslím, že sdílení je pozitivní, příjemné, obohacuje. Ale já jsem právě v situaci, ve které jsem, a nesnažím se to hodnotit. Necítím se nešťastně. Vždycky však najdete něco, co se dá zlepšovat. Chtěla bych víc dělat věci, které mi působí radost, najít správnou proporci mezi prací a soukromím. Určitě mi není vzdálená ani představa rodiny, manžela a dětí…

Kdy jste se při reportáži naposled zasmála?

Když jsem dělala v Coloradu příspěvek k primárkám, narazila jsem na kavárnu, která vypadala překvapivě středoasijsky. Zjistila jsem, že celá budova je skutečně z Tádžikistánu. Vázala se k ní legrační story, která začala v 80. letech jako příspěvek americkosovětského přátelství.

Město Boulder se tehdy sblížilo s Dušanbe, jehož starostu napadlo poslat partnerům speciální dárek – čajovnu. Vytesali ji celou tádžičtí tesaři, zabalili do krabic a odeslali do Boulderu, kde ale dlouho nemohli rozhodnout, kam ji postavit a kdo se o ni bude starat. Povedlo se to až po řadě let, mezitím Tádžikistán prošel občanskou válkou, vztahy se změnily. To bylo skutečně nečekané propojení.

Situace se změnila všude. Jak nahlížíte současnou a budoucí Evropu?

S kýmkoliv mluvím, z jakékoliv části zeměkoule, pociťuje určitý diskomfort a ptá se: Co se to děje se světem? Proč jde od deseti k pěti? Je strašidelné pozorovat, kolik přibývá negativních vášní a nenávisti, neochoty domluvit se, dojít k nějakému kompromisu. Základní lidské hodnoty jako slušnost, vstřícnost, respekt, tolerance, pomoc bližnímu jsou válcovány zápory.

Pohyb mezi zeměmi, kde jedna byla částečně svobodná a jde rychlými kroky k nesvobodě, a druhá o tom aktivně debatuje, protože je na svobodě založená, mě nutí o tom přemýšlet asi víc, než je obvyklé. Přesto nesdílím názor, že evropská civilizace je přežitá a díky naší přílišné liberálnosti přijde někdo jiný… Já věřím, že převládne to dobré. Spíš mi z toho vyplývá, že základní hodnoty a svobody je nutné bránit.

Na co se těšíte?

Momentálně na americké přátele, s nimiž vše probereme. A za rok už zřejmě definitivně domů, chci zkusit žít normálním životem. Měnit bydliště každých pět let není úplně jednoduché. Ale nikdy neříkej nikdy! Vnitřně jsem smířená s věcmi tak, jak přicházejí.