Nejde o „Popelky“, které by hledaly své prince, aby je vyvedli z chudoby. Pocházejí z moderních a vážených rodin a před příchodem do Česka již měly i dobrou práci. I když se jejich příběhy liší, shodují se v tom, že se u nás nesetkaly s vyloženě negativním přijetím, natož s rasistickými útoky. Za největší problém v začátcích ale označují jazykovou bariéru. Dokud prý nemluvily česky, pro našince jako by neexistovaly.

Mnozí se jich prý stranili s hrůzou v očích, že když se jich na něco zeptají, nebudou umět odpovědět. Dnes už ale žijí naplno svůj český život – těší se na každoroční letní dovolenou u moře i z plných košíků hub a radují se ze zimní nadílky sněhu, kterou v dětství nepoznaly…

Skutečný příběh lásky a odloučení

Rodačka z Marockého království zapustila kořeny v Česku před devíti lety. Následovala sem manžela. Jsme zváni k paní Afaf domů, do moderní novostavby na okraji Prahy. Tady teď tráví většinu času, je na druhé mateřské dovolené s takřka roční dcerkou Sofinkou. Vím o ní, že v jistém mezinárodním potravinářském gigantu patří v Česku ke schopným marketingovým manažerkám. I to, že slušnou kariéru začala budovat po vysoké škole už v Maroku.

S vůní máty, skořice a zázvoru

„Pojďte dál,“ otevírá dveře vysoká dáma čokoládové pleti s širokým bělostným úsměvem. Rovnou nás s fotografem zve ke stolu. Hned je mi jasné, že o byznysu a kariéře tento článek nebude. Ocitáme se v malém česko-marockém království. V kuchyni spojené s obývacím pokojem to voní po skořici, kurkumě, zázvoru a čerstvé mátě. Směsí vůní, jež mi okamžitě evokují pobyt v severní Africe. Stejně jako drobnosti typu alpakové čajové konvice.

Nahlížím pod pokličky. V jednom hrnci se táhne ve spoustě šťávy z rozvařené cibule hovězí. V menším rendlíku se pojí sušené švestky se skořicí a medem, v dalším se vaří sušené meruňky. „Bude tažín, sladká varianta,“ představuje rodící se lahůdku paní domu.

Marocká klasika je jako naše svíčková, každý ji vaří trochu jinak. „Jen platí, že u sladké varianty se dává více cibule a žádný česnek,“ upřesňuje a v lednici ochotně ukazuje zbytek včerejší lehké dětské večeře – tažín ze zeleniny, brambor a králíka. Vaření je pro Afaf radostí. Dokonce si tady teď na kurzech rozšiřuje vědomosti i v oblasti zdravé výživy.

„Než jsme měli děti, věnovala jsem hodně času učení a práci. Po těžkém porodu se ale můj pohled na život a hodnoty změnil, práce už mi takový smysl nedává,“ naznačuje změnu životního postoje. Ráda by například do Česka dovážela z rodné země arganový olej a jiné přírodní produkty, které tady i jí samotné chybějí.

Už umím uvařit i houskový knedlík.paní Afaf

Během vyprávění snáší na široký stůl mísu s cizrnovým hummusem, talíř s hovězím korunovaný švestkami, meruňkami a praženými mandlemi. Nechybí marocký chléb, který se peče doma a tradičně používá místo příboru. „Nejdůležitější při podávání tažínu ale je, že ho rodina a přátelé jedí společně,“ doplní milá hostitelka a instruuje nás, jak uchopit kus placky mezi ukazovák, prostředník a palec, abyste si jím mohli nabrat sousto z talíře uprostřed stolu.

„Už umím uvařit i houskový knedlík,“ hlásí hrdě dovednost, jíž si získala přízeň manželovy maminky. „Když ho poprvé ochutnala, pravila: Už si naša.“

Potkali se u protinožců

S pohledným Moravákem se seznámila v australském Melbourne. Začíná neuvěřitelný příběh lásky. Tehdejší zaměstnavatel – velká nápojářská firma – tam pořádala v rámci uvedení nového produktu na trh okázalou akci s mezinárodní účastí svých pracovníků.

„Třetí den jsem cítila u snídaně, že na mě někdo kouká. Až jsem ho uviděla. Já jsem koukala na něho, on na mě.“ Dny plynuly. „Jezdili jsme na koních, surfovali. Dušan byl více v mé blízkosti, jednou jsme šli na večeři.“

Pobyt skončil a Dušan zamával jejímu letadlu do Maroka. „Říkal, že cítí, že budu jednou důležitá v jeho životě. Myslela jsem si, že jen tak kecá,“ vzpomíná plynulou češtinou a s vtipem pragmatická Afaf.

Uběhl týden dva, po třech jí zazvonil telefon: „Ahoj, jak se máš?“ ozvalo se na druhém konci. Dušan si počkal na svátek sv. Valentýna. Začali si psát, skypovat, vyměňovali si fotky. Dlouhé měsíce. Pak se konečně sešli v Barceloně. Čtyřdenní milenecké shledání však střídalo další loučení, tentokrát i se slzami. Pokaždé, když šla Afaf doma v Rabatu z práce, Dušan na ni čekal – tisíce kilometrů daleko na telefonu.

Poprvé letěl za Afaf do Maroka tajně, potkali se bez vědomí jejích rodičů. Podruhé už lásku doma představila. Hned ho prý přijali. A byla velká několikadenní marocká svatba. Na snubních prstenech nemají manželé Semaliukovi datum svatby, ale svého prvního „rande“ v Austrálii.

FOTO: Petr Horník, Právo

Pro moravskou babičku Anička

Z Rabatu si Dušan odvezl svou princeznu rovnou domů na Moravu. „I v Dušanově rodině mě přijali pozitivně. Jsou to super lidé. Po měsíci už jsem docela mluvila česky. Pomohlo mi, že tam na mě nikdo jinak nemluvil, manžel byl v práci v Praze.“ Jeho babička si Afaf přejmenovala na jí bližší Aničku.

Po rychlé aklimatizaci začala hledat práci. Byť by pro ni bývalý zaměstnavatel našel místo i v Česku, nechtěla pracovat ve stejné firmě jako manžel. Jinde se bez dokonalé znalosti češtiny mohla hlásit pouze na nižší pozice. I tak ji ale náboráři odmítali s tím, že je na ně „moc překvalifikovaná“. Úplnou náhodou pak našla uplatnění na marocké ambasádě v Praze. Drobné organizační práce ji však dlouho neuspokojovaly, takže pátrala dál. Až se na doporučení headhuntera seznámila s budoucí šéfovou, která jí dala šanci v oddělení marketingu.

„Kolegové na mě naschvál nemluvili anglicky, abych se stále zdokonalovala v češtině. Bylo to dobré, učila jsem se rychle. Doteď jsme velcí kamarádi,“ vzpomíná na přátelské přijetí a nové začátky.

Nechci chodit kolem horkého tažínu a otevřeně se ptám, jak v této domácnosti ladí křesťanství s islámem. „Úplně bez problémů. V naší rodině slavíme Vánoce i dodržujeme ramadán. Vytvořili jsme si novou vlastní kulturu. Vědomi si určitých rozdílů jsme si hned na začátku jenom zakázali používat ironii a sarkasmus. Ty by mohly být jedinou příčinou nedorozumění.“

Letos má už paní Afaf právo stát se českou občankou. A prý se jí moc ráda stane. „Česko již považuji za svůj domov,“ tvrdí přesvědčivě.

Už jsem africká Češka
Martha Ronke Ayorinde (43), z Abuji, metropole Nigerijské federativní republiky, v ČR žije 16 let

Martha Ronke Ayorinde (43), z Abuji, metropole Nigerijské federativní republiky, v ČR žije 16 let

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Tomu říkám „cesta z města“! Paní Martha se do Česka přistěhovala ze srdce osmé nejlidnatější země světa, nejlidnatější na černém kontinentu, z Nigérie.

Čekám na ni v kadeřnickém salonu, který provozuje v samém centru Prahy. Specifické místo. Krom účesů běžných českých domorodců se specializuje na africké vlasy, péči o ně a kosmetiku pro tmavou pleť.

Právě si zvědavě prohlížím několik odstínů černé v poličce s barvami, když po schodech sestupuje paní majitelka s hřívou spletenou do důmyslného copu a s přátelským úsměvem. Paní Martha, mimochodem vypadá nejméně o deset let mladší, je nakažlivě pozitivní. Veselá je i přes fakt, že právě prožila hodinu a půl v zácpě.

Začínáme dětstvím. Prý má čtrnáct sourozenců. Plodnost její maminky mě vyděsí. Vzápětí si uvědomím možnost mnohoženství, které je v Africe běžné. „Ano, můj táta má více žen a s každou několik dětí,“ objasňuje samozřejmost paní Martha a přibližuje mi, že každá maminka se svými dětmi obývala jedno patro společného domu. Všichni i s otcem se pak setkávali o nedělích v kostele. Martha je z křesťanské rodiny.

Průšvihy vyřešíme v kostele

Dostáváme se k období jejího studia na střední škole. Tam si exotickou krásku vyhlédli náboráři pro focení modelů Tommyho Hilfigera i známých italských značek. „Měla jsem radost, ale bála jsem se o nabídce říci doma. I když nešlo o nic nemravného, mělo se fotit v dlouhých džínách a bundě,“ vypráví paní Martha, jak obešla maminku, jejíž podpis potřebovala na souhlas s focením, a nenechala si ujít lákavou zkušenost ve světě modelingu.

„Měla jsem hrozný strach. A ještě větší, když mi za focení dali honorář. Jak doma vysvětlím, odkud mám peníze?“ Nakonec se mamince přiznala a ta se na ni zlobila, ale pak se usmířily. „Teď jak to říci tátovi? Počkala jsem na neděli v kostele. Nejdřív jsem mu to řekla a pak jsem hned ukázala ty fotky. Táta se na ně jen podíval a řekl: Ty seš moje holka,“ pokračuje o rebelství a cílevědomosti. Svědomí si ale ještě očistila u zpovědi.

Na prestižní High School of Art v přímořském Lagosu pak absolvovala osmiletý kosmetický kurz se specializací na kadeřnictví, péči o tělo, manikúru a pedikúru. Zajímavá mi připadá Marthina vzpomínka na její první klientku na nigerijské škole. Ženě, jíž tenkrát v rámci praxe omývala vlasy, prý smyla omylem i kousek make-upu. Ta za to „nedbalou“ učednici zbila…

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Uběhl nějaký čas, bylo jí něco málo přes dvacet let, a už si v Lagosu budovala módní butik a kadeřnický salon. Do Česka přivedla Marthu maminka. V roce 2000 se stala velvyslankyní na nigerijské ambasádě v Praze a dceru vzala s sebou na zkušenou. Martha snila o zbudování dalšího salonu. Žádnou protekci z matčiny strany však neměla. Naopak, když odmítla její nabídku práce na ambasádě, odmítla jí ona potvrdit další doklady potřebné k pobytu a práci v Česku. Dlouhé měsíce spolu nemluvily.

Martha si zatím zažádala o kýžené doklady v Londýně a cestovala za rozvojem své profese do USA, což by pouze s diplomatickým pasem nemohla. Srdce matky se nakonec obměkčilo. Další doklady pro české úřady vystavené na nigerijské ambasádě už jí maminka-velvyslankyně potvrdila, a neposlušná dcera tak po roce vyřizování otevřela v Praze své centrum Martha’s Inspiration. Sláva ojedinělého podniku pro krásu, péči a dobrý vkus rychle rostla.

Jak zakousnout babičku

Začátky v nové zemi vnímá jako opravdu těžké. Bez znalosti češtiny. „Hodně lidí, když jsem někde potřebovala něco vyřídit, jen zvedlo ruce do výšky, že nerozumí, a bylo.“ Místo pračky pak třeba žádala po opraváři napravit „sračku“, v obchodě místo bábovky hledala „babičku“. Méně vtipné jsou situace, kdy do jejího luxusního salonu například přišla česká maminka s dcerkou a starostlivě se Marthy optala, jestli nemá ebolu.

Podle kamarádů z Nigérie už jsem víc Češka.paní Martha

Martha zde podle svých slov našla druhý domov i svůj kostel, kde ji potkáte každou neděli. Provozuje úspěšný salon a před třemi lety tady porodila krásnou dcerku Lili, kterou má s cizincem a vychovává ji sama. Jen u českých mužů nenašla pochopení. Sedm let chodila s Čechem. Když ale nastal čas pokročit dál a založit rodinu s potomky, byl vztahu konec.

„Zjistila jsem, že mě za celou tu dobu vůbec nepoznal. Řekl mi, že dítě se mnou nechce ze strachu, že ho pak vezmu a zmizím s ním v Nigérii.“ Někomu může přesto všechno vrtat hlavou otázka, jestli by se třeba v Nigérii neměla lépe?

„Do Česka jsem přišla jako hodně mladá, dospěla jsem vlastně tady. Už v Česku funguji šestnáct let, daně také platím tady. Podle kamarádů z Nigérie už jsem víc Češka. Já se cítím jako africká Češka,“ odpovídá s úsměvem.