Co děláte v Argentině?

Vyrazila jsem na tříměsíční pracovně-studijní pobyt. Hlavní motivace byla naučit se líp tango. Začala jsem ho tancovat vloni v Praze a ihned mně přirostlo k srdci. Bylo mi jasné, že pokud ho chci umět dobře a co nejrychleji, musím za ním do Argentiny, kde se tancuje úplně nejvíc! Učení je tady mnohem intenzívnější, tancuju každý večer.

Takže jsem si udělala takovou osobní přestávku, splnila jsem si sen. Zároveň to pauza není – domluvila jsem se s kolegy, že budu Aero řídit na dálku. Práce je hodně a potřebuju ho mít trochu pod kontrolou. Taky by se těžko hledala osoba, která by to za mě na tři měsíce kompletně převzala. Devadesát procent věcí naštěstí zvládnu přes počítač.

Říká se, že Buenos Aires nikdy nespí. Pokud se nepotloukáte za tmy po okrajových čtvrtích, nic by se vám nemělo stát.

Jistě využíváte i možnost cestovat, jezdíte na výlety…

Snažím se, ale Argentina je překvapivě drahá země, lístky na autobus a loď nebo letenky stojí dost peněz. Rozhodla jsem se investovat spíš do tanga. Samozřejmě jsem sjezdila, co se dá, hlavně v severní části země.

Byla jsem i na skok v Brazílii a Uruguayi a chtěla bych se ještě někdy vrátit do Patagonie a projet celý jih. Buenos Aires už znám dobře, hodně chodím po městě, je tu spousta různorodých čtvrtí a každá vypadá jinak. Mojí další vášní je focení, a tak se toulám hodiny s foťákem…

Sama? Nebojíte se?

Přijela jsem sama, ale Argentinci jsou poměrně přátelský národ a není problém najít si nové přátele. Mám okruh lidí, s nimiž se pravidelně vídám. Ovšem při focení jsem schopná strávit na jednom místě desítky minut a čekat, než se vyvrbí zajímavá situace, což málokdo vydrží. Proto mi vyhovuje chodit sama.

Nebojím se, přes den vůbec a v noci, kdy se vracím z tančíren, taky ne. Říká se, že Buenos Aires nikdy nespí – na ulicích je stále spousta lidí. Pokud dodržujete základní pravidla a nepotloukáte se za tmy po okrajových čtvrtích, nic by se vám nemělo stát.

„Někdo může brát tango jako seznamku, já programově ne. Argentinští tanečníci mají občas pocit, že život v Evropě by byl lepší a jsou neodbytní…“ směje se Zuzana.

„Někdo může brát tango jako seznamku, já programově ne. Argentinští tanečníci mají občas pocit, že život v Evropě by byl lepší a jsou neodbytní…“ směje se Zuzana.

FOTO: archív Zuzany Kameníkové

Nedávno jsem viděla skvělý argentinský film Divoké historky. Vyzkoušela jste už místní kina?

Přiznám se, že jsem tu ještě v kině nebyla, to si nechávám zpátky na Prahu. Ale určitě chci aspoň jednou zajít, vyberu si nějaký historický sál, kina zde mají velkou tradici. Argentina byla začátkem 20. století velmi bohatá a právě z té doby zbyla spousta architektonických skvostů, mimo jiné promítací sály.

Na zdejší kinematografii nejsem úplně expert, samozřejmě Divoké historky jsem viděla, měly neuvěřitelný úspěch po celém světě. Obvykle po měsíci opadne zájem a film v distribuci vystřídá nový, Historky se ale v kinech držely přes půl roku na neuvěřitelných číslech! Pak si pamatuju skvělý film Tajemství jejích očí, který před pár lety vyhrál Oscara. Až se vrátím, bude mi Buenos Aires určitě chybět a ponořím se do argentinských filmů hlouběji…

Plníte si sen – tančíte tango. Jaké sny jste měla jako holka?

Už si nepamatuju, že bych měla dětské sny ve stylu popeláře nebo kosmonauta, ale poměrně brzo jsem chtěla dělat něco s filmem. V Hradci Králové, odkud pocházím, jsem začala v šestnácti chodit do filmového klubu a hned bylo jasné, že půjde o celoživotní vztah.

V osmnácti jsem se přihlásila na FAMU, jenže mě nevzali. Tak jsem jako vycpávku studovala VŠE, která mi přinesla všeobecný rozhled a vlastně i dost užitečného k tomu, co dnes dělám. FAMU, obor produkce, vyšla až napotřetí. Původně jsem chtěla točit filmy, ale nakonec jsem se zaměřila na druhou část kinoprůmyslu: promítání a zprostředkování filmů divákům. To pro mne bylo smysluplnější.

Vzpomenete si na svůj první velký filmový zážitek?

Velmi mne zasáhl film Jeana-Jacquesa Annauda Medvěd, na který jsem šla s mamkou a sestrou. Jako dítě jsem nechápala, že jde o triky, medvěd je cvičený a dělá, co chce režisér. Brala jsem to jako realitu a strašně jsem vše s hlavním hrdinou – medvídětem – prožívala.

Druhým silným zážitkem byl Vinnetou – díl, v němž zemře Nšoči. Tehdy mi došlo, že filmy nemusejí mít happyend, do té doby jsem viděla spíš pohádky, a tohle byl trochu šok, na který nezapomenu.

V Buenos Aires se tancuje stále a všude – i na ulici.

V Buenos Aires se tancuje stále a všude – i na ulici.

FOTO: archív Zuzany Kameníkové

Jakým filmům dáváte přednost dnes?

Vždycky jsem měla pár oblíbených režisérů, u kterých jsem věděla, že mě jejich další snímek nezklame – naopak potvrdí, proč je mám ráda. Jim Jarmusch, Lars von Trier, Wim Wenders, Julio Medem…

Aktuálně se těším na všechno od Paula Sorrentina a Quentina Tarantina. V poslední době mě taky zaujal třeba kanadský oscarový snímek Room, iránský film Taxi Teherán a z českých Ztraceni v Mnichově Petra Zelenky. Žánrově to může být cokoli, velký hollywoodský trhák i malý artový film, i když se spíše kloním k nezávislejším snímkům.

Pokud je program něčím opravdu výjimečný, jsou diváci schopni dojet k nám přes celou Prahu.

Jak jste se dostala k vedení kina Aero? Roku 1998, kdy ho převzala od Prahy 3 skupina kolem hospody U Vystřelenýho oka, jste ještě chodila do školy…

Z dnešního pohledu mně to přijde až neuvěřitelné: nebyla to náhoda, docela jsem si za tím šla. Když jsem se po maturitě ocitla v Praze, Aero jsem hned objevila, bydlela jsem poblíž na koleji. Stalo se pro mě zásadním kinem, kam jsem chodila na filmy i na pivo.

Vždycky jsem po něm pokukovala, že by bylo super tam pracovat. A když jsem roku 2007 dostudovala FAMU, první telefonát směřoval právě sem: nadrzo jsem se zeptala, jestli by mě nechtěli zaměstnat. Volné místo zrovna neměli, ale dostala jsem na starost projekt „adopce sedaček“ v kině Světozor.

A odtud už vedla cesta do Aera. Možná bohužel jsem nešla úplně od nuly – od uvaděčky, abych poznala provoz kina ze všech stran, ale rovnou do kanceláře mezi tzv. piloty, což byla velká čest. Nejdřív jsem se starala o administrativu a ekonomický chod kina, připravovala jsem menší akce. Postupně jsem přibrala programování, dramaturgii, rozpočet a koordinaci, dnes zodpovídám a ručím prakticky za všechno.

Nebála jste se, že vás jako většinu malých kin spolknou multikina?

Ne, to kino má neuvěřitelnou, více než osmdesátiletou tradici – stojí od roku 1933 – a nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby zkrachovalo. Mám moc ráda momenty, kdy občas přijde nějaký pamětník a chce se podívat po letech do sálu. Rozsvítím mu, provedu ho a na druhou stranu dostanu spoustu zajímavých historek, třeba že kino stálo 50 haléřů a bylo v tom i eskymo.

S režisérem Juliem Medemem a kolegyní Radkou Urbancovou z Aerofilms.

S režisérem Juliem Medemem a kolegyní Radkou Urbancovou z Aerofilms

FOTO: archív Zuzany Kameníkové

Je fakt, že i Aero procházelo výkyvy souvisejícími s vývojem trhu. Největší propad návštěvnosti nastal po otevření Světozoru, Matu, Evaldu, Atlasu…, tedy kin v centru, které je dostupnější. Zaměřili jsme se proto víc na lokální publikum a snažíme se nabízet pestrý program pro všechny věkové kategorie, hodně mě baví dělat filmové přehlídky a retrospektivy režisérů. A návštěvnost znovu roste. Přitom se potvrzuje, že pokud je program něčím opravdu výjimečný, jsou diváci schopni dojet k nám přes celou Prahu.

Fascinují mě nápady, s nimiž přicházíte: nejen Art kino, Baby bio, Bio senior, Aeroškola, ale i hlasování o promítaném filmu, akce Naslepo, živá muzika…

U té se jedná hlavně o alternativní kapely. Hrál tu Petr Švejdík z Priessnitz, Kittchen, Zrní, Carnem, NTS nebo Johannes Benz… S nápady se inspirujeme i v zahraničí na kinařských seminářích, například Baby bio je původně z Anglie.

Projekt Naslepo existuje už dlouho a cílí převážně na studenty: idea je, že můžete vzít svou holku nebo kluka na netradiční zážitek, předem nic neplatíte, takže vás to nelimituje. Film ohodnotíte až na konci podle toho, jak se vám líbil, navíc pokud jste ho už viděli a nedokoukáte, dostanete na baru pivo, abychom vám kompenzovali cestu a čas. Což se stává úplně minimálně. A vždycky je plno!

Loni jsme pořádali před kinem sérii akcí Dvorek žije, měli jsme tu bleší trhy, den pro děti, beach party s bazénem nebo tančírnu tanga.

Nic z toho není zadarmo. Vaše kino se samo uživí?

Na to, abychom mohli dělat všechny ty nadstandardní věci, přehlídky, projekce pro děti, filmově animační kurzy a tábory, potřebujeme grantovou podporu od Prahy 3, ministerstva kultury a magistrátu. Bez grantů bychom asi taky jako kino přežili, ale museli bychom ledacos eliminovat a dramaturgii zaměřit na komerčnější tituly.

Čím to, že tohle jiná kina neumějí, nezkoušejí?

Vždycky záleží na spoustě faktorů, nerada to porovnávám, protože situace na malém městě je jiná než v Praze. Není tam tolik diváků, kteří by chodili každý den do kina, na druhou stranu v Praze je velmi široká nabídka kulturních aktivit, milión akcí najednou, takže nalákat je zrovna na film je taky náročné.

Řada kin dnes už dělá věci jako Baby bio a Bio senior, které produkčně moc nestojí a přilákají diváky. Ale samozřejmě na přehlídku filmů Felliniho nedosáhnou, práva, dovoz kopií i otitulkování stojí fůru peněz a tržby ze vstupného by nepokryly finanční rozpočet.

Hlavní věc, kterou mám na mužích fakt ráda, je, když mě dokážou rozesmát. Ale jinak jsem otevřená všemu.

My za sebou navíc máme úspěšnou tradici osmnácti let a spoustu zkušeností, jde o partu nadšenců, kteří tomu dávají všechno ze svého profesního umu.

Mohl by se stát z návratu diváků do malých biografů výraznější trend?

Nemám v hlavě nejnovější statistiku, ale určitě v posledních letech registruju nárůst zájmu. V Aeru to souvisí i s rekonstrukcí kavárny – řada lidí si oblíbila jen tak přijít a posedět. Vnímám to ale i jinde. Celkově lze říct, že malé kino představuje mnohem intimnější a osobnější prostor, nabídka občerstvení je chutnější, cítíte se tam víc jako doma. Vědomě třeba nenabízíme popcorn!

 V čele kin bývají většinou muži, nesetkala jste se s nedůvěrou nebo přehlížením?

Naše prostředí je genderově velmi přátelské, takže jsem nezaznamenala žádný problém s tím, že jsem žena a vedu kino. Znám i jiné ženy ve stejné roli, třeba Naďu Hetešovou z Liberce, což je strašně šikovná kinařka. A jistě se najde spousta dalších.

Jste ředitelkou i doma? A co tomu říká váš partner?

Já aktuálně partnera nemám a jsem ve fázi těšení se na všechno, co přijde. Nemůžu říct, že by mi vyhovovalo žít single, nejsem sama z přesvědčení, jak je dnes časté. Ale shodou okolností mi to tak vyšlo…

Máte představu, jaký muž by se k vám hodil?

Nedělám si žádné kolonky, které bych odškrtávala. Asi hlavní věc, kterou mám na mužích fakt ráda, je, když mě dokážou rozesmát. Ale jinak jsem otevřená všemu.

I paní ředitelka se ochotně zapojuje do různých akcí v kině, zde rozdává dárky před speciálními projekcemi.

I paní ředitelka se ochotně zapojuje do různých akcí v kině, zde rozdává dárky před speciálními projekcemi.

FOTO: archív Zuzany Kameníkové

Znalost tanga podmínkou není?

(směje se) To by byla hodně striktní podmínka, takových chlapů moc není. Bylo by to hezké, ale ne.

V Argentině by se jistě nějaký našel…

Těžko říct. Při tangu je hodně složité ubránit se pocitům tohoto rázu. Dokáže být zábavné a rychlé, ale taky pomalé, intenzívní a vášnivé. V devadesáti procentech jde stále jen o pobavení, a tak je potřeba ho brát.

Ovšem přináší i velmi intenzívní momenty, kdy vzduchem létají emoce a erotika a vaše vnímání se ocitne na hraně. Při tancování argentinského tanga se může stát cokoliv.

Vysvětlila byste to trochu detailněji?

Do tančírny dorazíte před půlnocí a tančíte i do čtyř hodin ráno. Funguje to tak, že s jedním partnerem dáte tři až čtyři tance, čili set zvaný tanda. Předtím se ovšem musíte speciálním tradičním způsobem zadat: muž se na vás z dálky podívá a dá najevo, že by s vámi chtěl tančit, vy to pokývnutím hlavy akceptujete – a on si pro vás přes celý sál přijde.

Po každé tanda je krátká přestávka, po níž se většinou tanečníci mění. To je jedna z výhod tanga, že nemusíte mít stálého partnera. I když jde tancovat milenecký pár, při tangu se často střídají. Smyslem je, že každý si chce zatancovat s co největším množstvím partnerů a zkusit si různé věci.

Nebere to někdo jako seznamku?

Samozřejmě je moc příjemné a zajímavé potkat tak velké množství lidí, vedle domorodých tanečníků je v Buenos Aires spousta tango turistů ze všech koutů světa, různých věkových kategorií a profesí. Baví mě je poznávat, zjišťovat, odkud kdo pochází a jaký je jeho příběh.

Někdo to může brát jako seznamku, já programově ne. Je pravda, že ze strany mladých argentinských tanečníků se to občas přihodí, mají pocit, že život v Evropě by pro ně byl lepší, a bývají někdy neodbytní. Ale mě nic dramatického zatím nepotkalo, vždy to šlo zvládnout.

Nicméně není vyloučené, že za mořem necháte kus srdce nebo si přivezete cizí?

Kus srdce a emocí jsem tu už rozhodně nechala, i když ne úplně v milostném smyslu slova. Do toho tance prostě musíte něco vložit, projektovat, někdy to bývá tak silné, až vám srdce poskočí nebo se trochu rozlomí, něco se s ním stane. Ale co si odvezu, to teprve uvidím…

Na co se těšíte domů?

Jak jsem zmínila, ráda fotím, v tom budu pokračovat. Samozřejmě největší koníček jsou pro mě filmy, koukám na ně doma i v kinech, to je můj zásadní volnočasový program. A protože v práci sedím většinou v kanceláři u počítače, snažím se trávit co nejvíc času venku, mimo město. V zimě lyžuju, v létě jezdím na bruslích, přes víkend se snažím koukat do zeleně…

A možná se právě rodí můj další koníček: sbírání speciálních tanečních bot a šatů na tango, to je veliká paráda, ovšem drahá, budu se asi muset krotit.

Nebude vám připadat české trávení volného času trochu obyčejné?

Věřím, že ne. Je to zase něco jiného, jiný svět, nejde žít jenom ve víru vášní. V Praze máme taky šikovné tanečníky a navíc myslím, že se budu do Buenos Aires pravidelně vracet.

Jak vidíte Zuzanu za deset let?

Těžko říct, nejsem velká plánovačka, všechno – kromě cesty do Aera – tak nějak přišlo samo. V tuhle chvíli nemám žádné konkrétní přání, chci pokračovat v tom, co mě baví: motat se kolem filmů a tanga, zrovna přemýšlím o využití téhle zajímavé kombinace pro Aero. A za deset let? To už bych viděla kolem sebe rodinu…

Jaký film jednou pustíte svému manželovi a dětem?

Mám moc ráda filmovou klasiku, takže pokud bude bavit i mého partnera, podívala bych se s ním zase na některý snímek od Federika Felliniho nebo Françoise Truffauta.

Jako malé se mi líbily rodinné filmy jako Lucie, postrach ulice nebo S tebou mě baví svět, ale úplně nejoblíbenější je stále pohádka S čerty nejsou žerty. Tu můžu vidět kdykoliv i teď a těším se, až se na ni podívám jednou s dětmi.