Rád zkouší nové věci, a tak neodolal pobídce svého kamaráda, ať odpoví na výzvu televize, která hledala pro natáčení seriálu Vietnamce. „Řekl jsem si, proč ne, a na výzvu jsem odpověděl. Že mě pozvou na casting, jsem ani nedoufal,“ vypráví Viet Anh bezvadnou češtinou. Pozvali ho a vyhrál. Dostal nabídku hrát v seriálu Ohnivý kuře o čtrnáct let starší postavu, než je sám, navíc otce dospělé krásky, která nestačí dávat nápadníkům košem.

Přepíná do vietnamštiny

Role Vietnamce, jak si ho mnozí představují, mluvícího špatnou češtinou a prodávajícího ve večerce, mu rozhodně nepadla jako ulitá. V běžném životě je jí na hony vzdálen. „Chvíli jsem na to zíral a přemýšlel jsem, jak bych to mohl asi zahrát. Bylo pro mě zajímavé hrát cizince, co neumí česky. Nebo to aspoň předstírá kvůli okolí.“

„Přišel jsem na to, že když si v hlavě přepnu do vietnamštiny, jde mi pak snáz mluvit hatmatilkou,“ vysvětluje svůj fígl. Kvůli natáčení musel skloubit své zaměstnání s prací před kamerou. O tom, že zaujal, svědčí skutečnost, že ho na ulici stále někdo zdraví. Na pozornost si nezvykl a diví se jí. Zvlášť když jedním ze stereotypů českého myšlení, z něhož si utahuje ve svém videoblogu, je to, že Čechům připadají všichni Asiaté stejní.

„A mě přitom zase naši někdy považují za Číňana či Korejce. Z jejich pohledu se nechovám jako typický Vietnamec,“ prozrazuje mladý muž, který se věnuje bojovému umění aikido a miluje hry všeho druhu. Počítačové, na telefonu i ty deskové. Zvlášť nad šachovou partií vydrží dumat dlouho a rád.

Kuchaři Burák (Jan Dolanský) a Mike (Jakub Prachař) se s konkurencí svojí hospody, večerkou asijského obchodníka Liu, v seriálu Ohnivý kuře vypořádali po svém.

Kuchaři Burák (Jan Dolanský) a Mike (Jakub Prachař) se s konkurencí svojí hospody, večerkou asijského obchodníka Liu, v seriálu Ohnivý kuře vypořádali po svém.

FOTO: archív TV Prima

Zapadl dobře

Jeho otec dostal v roce 1989 nabídku pracovat jako atašé na vietnamském velvyslanectví v Praze. Přemístil se sem s rodinou, tedy i s manželkou a dvěma syny. „Můj starší bratr je na chlup přesně o devět let starší než já. Má narozeniny ve stejný den a dlouho mě neměl rád, protože jsem mu zkazil oslavu. Musel se se mnou dělit o dort,“ žertuje Viet Anh.

Nicméně listopad ’89 zamíchal se společenskými poměry a rodina, která se tu rozhodla zůstat, se jako mnoho jiných Vietnamců pustila do drobného podnikání. Šlo dobře až do roku 2002, kdy přišly ničivé povodně a Doanovy připravily o majetek. „Naši měli stánek na tržnici a ten vzala voda,“ vzpomíná na těžké chvíle. Začínali znovu, to už byl Viet Anh na gymnáziu.

Má pocit, že do české společnosti zapadl dobře. Česky se naučil už ve školce, kde to šlo snadno. „Děti komunikují i jinak než verbálně, což je pro osvojení jazyka výhodné,“ myslí si. Ostatně, za určitou izolací vietnamské komunity stojí podle něj právě jazyková bariéra.

„Ta se týká spíš generace našich rodičů. Pro ně bylo těžší naučit se česky než pro nás, kteří jsme tu vyrostli a chodili do školy. Kupříkladu moje maminka se nenaučila moc česky a nemá ani mnoho českých přátel. U mě je to jiné. Přátele mám jak mezi Čechy, tak mezi Vietnamci. Nerozděluju lidi podle rasy nebo původu, ale podle toho, jací jsou a s kým si rozumím.“

Viet Anh si coby Vietnamec Liu bere na paškál nejrůznější stereotypy, které mají Češi o Vietnamcích. Třeba ten, že jedí psy, ztvárnil pomocí sekyrky a kečupu.

Viet Anh si coby Vietnamec Liu bere na paškál nejrůznější stereotypy, které mají Češi o Vietnamcích. Třeba ten, že jedí psy, ztvárnil pomocí sekyrky a kečupu.

FOTO: archív TV Prima

Dělá si legraci z Čechů i z Vietnamců

Setkal se někdy s nepřátelstvím kvůli svému původu? „Jistěže. Nějaký blb se vždycky najde,“ směje se. „Ano, párkrát se se mnou někdo chtěl prát, protože jsem Vietnamec. Neutíkám moc rychle, a tak se věnuju aikidu. A to celkem zabírá.“ Není ani výjimkou, že mu lidé tykají.

„Většinou to beru s nadhledem, ale jsou dny, kdy na to opravdu nemám náladu. Ti lidé snad spadli z pralesa, říkám si někdy.“ To je jeden z nešvarů, který si vzal na mušku ve svých krátkých videoblozích. Vznikly jako experiment v rámci seriálu Ohnivý kuře, kde účinkuje. Jeho krátká videa umístěná na internetu plná vtipných hlášek, postřehů a nadsázky se těší veliké oblibě.

Češi nám někdy podsouvají, že v Asii jíme všechno, i psy a kočky. Je to do jisté míry pravda, což ale neznamená, že je tady odchytáváme na ulici a servírujeme v restauracích.

Viet Anh alias Liu tam vysvětluje, že ne každý Vietnamec neumí mluvit česky, anebo zavítá i s kamerou na trénink bojového umění. Většina diváků to bere s humorem, jako třeba scénku, při níž Viet Anh vaří a na kuchyňské desce mezi kastroly a hrnci mu sedí velká domácí kočka. Někteří se tím baví, našli se ale i tací, které to trochu rozčílilo.

„Češi nám někdy podsouvají, že v Asii jíme všechno, i psy a kočky. Je to do jisté míry pravda, což ale neznamená, že je tady odchytáváme na ulici a servírujeme v restauracích!“

 S kamarády na raftu. „Rád zkouším nové věci,“ říká.

S kamarády na raftu. „Rád zkouším nové věci,“ říká.

FOTO: archív Viet Anh Doana

Najdi si krajanku!

Na vietnamskou kuchyni, která se v současné době těší veliké oblibě, nedá dopustit. Sám vaří často a s potěšením k velké radosti svojí o rok mladší přítelkyně Veroniky. Je to Češka a on ji má moc rád. Je skvělá, říká o ní. Je rád, že se neřídil radami některých přátel, že klidný, šťastný a spokojený bude jedině s Vietnamkou.

„Myslím, že to je jedno, pokud se ti dva mají rádi,“ říká. „Ale mezi starší generací, která je dost tradiční, převládá názor, že vietnamské dívky jsou více pro rodinu a mají méně ambicí než Češky. Jsou raději, když jim děti přivedou domů krajana. To myslím platí o Češích taky.“

Stalo se mu, že v obchodě, kde nakupoval, ho jiný kupec oslovil jako obsluhu. „Když Vietnamec, tak prodává, ne?“ směje se. Ví ale moc dobře, že stereotypy v myšlení se nevyhýbají nikomu. „Ponožky v sandálech a řízky na cesty,“ odpovídá na otázku, jak si mohou Vietnamci představovat průměrného Čecha. „A miluje slevy!“

S přítelkyní Veronikou. „Říkali mi, že s Vietnamkou budu šťastnější. Mám ale Veroniku moc rád.“

S přítelkyní Veronikou. „Říkali mi, že s Vietnamkou budu šťastnější. Mám ale Veroniku moc rád.“

FOTO: archív Viet Anh Doana

Úsměv zakrývá rozpaky

Ve Vietnamu nebyl už deset let a chtěl by se tam zase podívat. Občanství má české, ale své jméno přizpůsobil zdejším zvyklostem. Ve Vietnamu se totiž uvádí nejprve příjmení, pak teprve křestní jméno. „Viet Anh je jedno jméno. A Doan je příjmení,“ upřesňuje. Netrápí ho, když ho někdo osloví Lojzo, což je česká přezdívka, kterou mu dali spolužáci na gymnáziu. „Mnoho Vietnamců si nechává říkat českými jmény, není na tom nic špatného. Svědčí to o ochotě akceptovat zdejší společnost a její kulturu.“

Na svou rodnou zemi vzpomíná jako na mraveniště, kde se mnoho věcí řeší s nadhledem. „Snažím se být pozitivní i tady. Taky se často smějeme. Ale pozor, když se směje Asiat, nemusí to znamenat dobrou náladu. Často se úsměvem překrývají rozpaky nebo nervozita.“

Jestli se bude dál věnovat herectví, neví. Jeho seriálová dcera, studentka vysoké školy ekonomické Ivy Hoang, by se jako herečka prosadila ráda. „Ona je ta krásnější z naší dvojice,“ vysekl jí na závěr poklonu její seriálový otec.