Její výrazná tvář zdobila na jaře nejen schody pražských stanic metra. V Česku propagovala nový slovenský film Eva Nová. O stárnoucí osamělé herečce, která krize řešívala alkoholem a kariéře obětovala i to nejcennější – syna. Zahrála ji tak přesvědčivě, že divák snadno podlehne iluzi, že na plátně vidí právě její život. „Věřte mi, o mně to není,“ říká mi v rozhovoru, který vznikal před jejím bolestivým zraněním.

Scházíme se v kině. Chodíte do nich ráda?

Velmi, do těch menších. Těší mě proto, že Eva Nová jde na Slovensku a v Česku v takzvaných artových kinech. Není to příběh pro většinové diváky. Musíte nad ním přemýšlet.

To v těch velkých nejde?

Zdá se mi, že ne. Nesnáším, když se chci dívat na plátno a někdo vedle mě mlaská. Nejsem přece prasátko, abych se musela v sále cpát kukuřicí. Vždyť jí pak malí snědí jako my v dětství za týden. Teď přeháním, ale podívejte se kolem, jak jsou některé tlusté… Přejídají se. Podobné je to, když ucítím i ob sedadlo smradlavou čínu. Musím si přesednout nebo se ozvu. A k čemu je to vlastně dobré, že lidé mohou ve velkých kinech jíst?

Nevím. Chodívám do těch malých. Zpět k Evě Nové. Snímek bodoval na filmovém festivalu v kanadském Torontu. Vás se tam prý novináři ptali, zda jste někdy bojovala s alkoholem, s propadem kariéry. Co jste odpovídala?

Já nic. U toho úspěchu jsem jednoduše nebyla. Odžil si jej Marko Škop, režisér filmu. Musíte se zeptat jeho, co novinářům vyprávěl. (směje se)

A co byste mi teď odpověděla vy?

Ten snímek není jen o stárnoucí herečce, která ztratila skvělou kariéru, propadla alkoholu. Je o mezilidských vztazích, o rodině, pádech na dno. O věcech, které dřív nebo později zažije každý. Prostě nahoru dolů, jako v herecké kariéře. Takové Horem pádem (za roli ve stejnojmenném filmu Jana Hřebejka získala Českého lva – pozn. red.).

Závislost je až v dalším plánu. Důležitější je vztah matka a syn. Kariéra ženy, její ukončení. Nenápadně jde i o zlomový rok 1989, kdy ona stávala vedle politiků na tribunách, byla přímo spojená s velkými nadějemi. Je o ženě, která opakovaně padá na dno, snaží se z něj však vždy zvednout.

Je vám sympatická?

Je mi na ní sympatické, že to nevzdává. Jde a jde. Jenže boží mlýny melou, naše činy nás dobíhají. Občas se i přes snahu nedá prostě říci: nic se nestalo. Někdy nás život doběhne.

FOTO: Martin Črep, Slovenské národné divadlo

Ve filmu se objevují fotografie z vašeho mládí. Opravdu je dodala vaše fanynka?

Jmenuje se paní Luba Remenová. Je takovým svědkem mého uměleckého života. Má v albech stovky fotek, které mapují mou kariéru. Začala je sbírat ve dvanácti. Jako dcera školníka je vystřihovala z časopisů, které děti nosily do sběru. Jinak ona u nás ve slovenském divadle pracuje roky také jako hasička, má k tomu svému ještě toto další zaměstnání.

Pana Škopa jste na ni upozornila vy?

Nebylo to poprvé. Některé fotky využil už Fero Fenič, když o mně točil díl svého cyklu Gen. Vyšlo tehdy najevo, že Luba má těch alb asi sedm. Když chtěl Marko moje snímky do Evy Nové, poslala jsem ho rovnou za ní. Byl z nich nadšený.

Stále paní Luba sleduje, co se o vás píše?

Dokonce mi nechává v papírových deskách nějaké články a já se na ně občas dívám, abych nevypadla z obrazu. I když já jsem obecně nad věcí. Ale řeknu vám, především bulvár někdy opravdu píše blbosti. Nicméně chápu, že i hloupí, neschopní lidé se musejí něčím živit.

Co vím, máte jinak – aspoň s českými – novináři velmi vřelé vztahy.

To je přece normální, ne? Mnohé znám dlouhé roky. Svou práci ovládají výborně. Jiní mají díry ve vzdělání, nevědí nic o divadle, filmu, a píšou o nich. V každé profesi je to stejné. Novinařina nebo herectví. Řeknu k tomu ještě toto: když mě nějaký autor zklame, dám mu ještě šanci. A když zklame podruhé, už ho nečtu. Svým časem zbytečně neplýtvám.

Aha. Tak snad nezapadnu do téhle kategorie…

Tak jsem to nemyslela. (směje se) Ale hodně věcí, co se o mém životě píše, vážně není pravda.

Před třemi roky některá média tvrdila, že chcete uzavřít kariéru.

Tohle byla jedna, řekněme, z nepřesností. Nikdy jsem neřekla: Končím. Také jsem to nezvažovala. V žádném případě! Mám ale víc pracovních úvazků, které různě naplňuji. Učím na vysoké škole, hraju ve Slovenském národním divadle, hostuji i na jiných scénách včetně těch českých, v létě většinou natáčím. Cítila jsem se před časem hodně vyčerpaná. Tak jsem jen shrnula, že právě nové filmové role musím dobře zvažovat.

O Evě Nové jste nepochybovala?

Ani na chvíli. Ale bylo to hodně náročné, nezastírám. Když jsem na roli kývla, musela jsem přestat na rok učit. V domovském divadle jsem nezkoušela nové hry. Vycházeli mi vstříc s termíny představení, aby se sladily s těmi filmařskými. Po představení v Bratislavě jsem pak vyrážela poměrně daleko na východ, do městečka Sabinov, kde mimochodem vznikal oscarový Obchod na korze. Samozřejmě se točilo léto na podzim, byla nám zima…

Rolí v Evě Nové potvrdila, že jí právem patří titul Slovenská herečka století, který získala ve veřejném hlasování před patnácti lety.

Rolí v Evě Nové potvrdila, že jí právem patří titul Slovenská herečka století, který získala ve veřejném hlasování před patnácti lety.

FOTO: Asociace českých filmových klubů

To zní náročně.

Počkejte. Pokračuji. Hodiny a hodiny jsme s Markem strávili nad scénářem. Procházeli jsme větu za větou. Podobně důkladně zkouší u vás pan Hřebejk. Jako by chystal divadelní hru.

Co nabídky z Česka. Přijala jste nějaké v poslední době?

Zrovna nedávno jsem u vás natáčela film o Janu Masarykovi, pár dnů jsem pobývala nedaleko Prahy. Hraju v něm sekretářku, blondýnu. Počkejte si na výsledek.

Sestra Magda je také slavná herečka. Co vím, vaše fanouškovské tábory jsou u nás rozdělené půl na půl. Jak to máte doma na Slovensku?

To se mě nemůžete takhle ptát. (směje se) Myslím si, že jsme známé obě. Hlavně Magda už dvacet šest let herectví nedělá. Angažuje se v politice. Proto ji lidé vnímají spíš jako političku.

Vy jste do politiky také krátce vstoupila, v roce 1990. Neláká vás?

Já se dokonce i zařekla, že se do ní míchat nebudu.

Přesto, co říkáte volebnímu úspěchu nacionalisty Mariána Kotleby? Zakazuje dokonce hraní divadla. Mám to chápat, že se rodí další Mečiar? Či jeho horší verze?

Takhle bych to neviděla. Kdo ovšem ví, že? Když jsem slyšela, že zrušil představení z pozice jakési funkce, myslela jsem, že se mi to zdá. V našem divadle běželo hned několik protestních akcí, do nichž jsem se zapojila. Je to prapodivný způsob demokracie, již tito lidé, kteří s demokracií nemají nic společného, využívají a zneužívají. Je naší povinností jim říci dost. Je to všude, nějak se to opakuje. I u vás. Podívejte se na výsledky hudební skupiny ve Slavících (xenofobní kapela Ortel – pozn. red.). Bude nás to zřejmě překvapovat. Jak jsem řekla, nechci se míchat do politiky. Ale jako slušný člověk říkám – touhle cestou ne!

Pocházíte ze vzdělané rodiny. Našla jsem si, že tatínek měl maďarské předky a maminka německé. Jak jste doma mluvili?

No přece slovensky! Máte pravdu, že mámina rodina má německé kořeny. Přišla ovšem na Slovensko ve 14. století. Byli v ní horníci, lidé, kteří pracovali se dřevem. Říká se jim karpatští Němci. A za další stovky let se samozřejmě němčina z většiny rodin jaksi vytratila. Zbylo jen specifické štiavnické nářečí. Ovládala ho ještě babička. Já z něj bohužel neznám ani slovo. Naopak můj otec o něm dokonce napsal vysokoškolskou práci. Teď ji k mé velké radosti u příležitosti jeho nedožitých stých narozenin vydalo tamní muzeum. Vždy si na něj při pohledu na knihu vzpomenu. Je v ní ostatně také spousta původně českých výrazů.

Takže jste se s češtinou setkávala intenzívně odmala.

Dokonce na chodbě. V našem domě žily dvě české rodiny. To víte, Banská Štiavnica bývala bohaté město. Mísili se tam Slováci, Maďaři, Češi, Židi. Takový multikulturní život. Jinak já se jazyky učím velmi ráda. Takže i k němčině jsem se dostala brzy, ve škole.

A zvládla jste ji tak dokonale, že jste v ní před rokem mohla hrát dokonce v Berlíně.

Já bych si takhle nefandila. Jen jsem v rámci evropské spolupráce vystupovala s Deutsches Theater. Jeden a půl roku jsem hrála ve hře Bludičky. Zase o stárnutí. Mou partnerkou byla slavná Gabriele Heinzová. Opravdová výzva. (směje se) Byla jsem proto v přípravě velmi důsledná. Učila jsem se poctivě jako vzorná školačka. Zapojila jsem tak své roky zanesené mozkové závity. Kupodivu se mi s němčinou obnovila rovněž angličtina. Jako bych paměť znovu rozhýbala.

Svých kolegů si nesmírně váží. Na snímku s Pavlem Landovským.

Svých kolegů si nesmírně váží. Na snímku s Pavlem Landovským.

FOTO: archív Práva

Neměla jste na jevišti přece jen drobný přízvuk?

Měla. Chybičky ovšem byly povolené. Hrála jsem Slovenku, která se v Německu stará o bývalou hvězdu, klavíristku, vážně nemocnou ženu agenta KGB. Na jevišti vznikal nádherný jazykový Babylón. V Berlíně jsme odehráli dvaačtyřicet představení. Další v Bratislavě.

Shrnu to. Pracujete ve slovenštině, češtině, němčině. Zkusíte třeba ještě tu angličtinu?

Záleželo by na okolnostech. Film je film. Divadlo je divadlo. V Česku hraju pravidelně přes dvacet let. V Činoherním klubu, Studiu DVA… Ale ve slovenštině. Divadelní češtinu nezvládám. Neodvážila bych se. Jevištní řeč mám spojenou opravdu jen s mateřštinou.

Hrála jste i v představení vnuka Jána na hradě Červený Kameň. Jde přece jen některé z vnoučat ve vášáryovských uměleckých stopách?

(směje se) To nebyl žádný umělecký výkon. Vnoučata Ján a Dorotka si na hradě přivydělávají. Poprosili mě loni, zda bych v rámci večerních akcí nevzala pár skupin jako hradní paní. Ján jinak studuje práva. Nemyslím si, že by podobné aktivity znamenaly, že by se dal na umění.

Věnoval se mu ovšem i váš tatínek, ne?

Ale kdeže. Otec byl učitel. Společenský duch. Rád třeba sbíral a vyprávěl vtipy o Náckovi, malém štiavnickém horníkovi Ignácovi. Na jevišti si to uměl užít. Jak to tak u potomků bývá, já se za něj tehdy za to producírování intenzívně styděla. (směje se) Stejně jako se styděly (a možná se stále stydí) za to, že jsem zrovna já herečka, moje děti.

Média si stěžovala, že vašich prohlídek bylo málo. Co letos vy a hradní paní?

Souhlasila jsem se třemi termíny: v červenci, srpnu a v září. (Mělo to být 9. července, 6. srpna a 17. září – pozn. red.) Příprava mi zas tolik času nezabere. V podstatě jde o normální třičtvrtěhodinové prohlídky. Začínáme v sedm večer, končíme po jedné v noci. Dohromady se otočíme pětkrát, šestkrát. Ve skupině může být osmdesát zájemců. Takže za noc máme kolem 480 osob. To je dost, ne? (směje se)

Českého lva získala za roli ve filmu Horem pádem.

Českého lva získala za roli ve filmu Horem pádem.

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Ale naplnila byste jich víc.

Asi ano. Jenže já k sobě musím mít ještě staršího kolegu. I on musí mít volno. Provádíme hosty starobylými prostorami. V obrovských chodbách hoří ohně. Probíhá v nich proces s jakýmsi darebákem. Návštěvníci se aspoň trochu dozvědí, o čem bylo středověké právo. Jak se soudilo. Jaká byla korupce… Pořád je to s lidmi stejné.

Hradní paní vám jistě sedí. Vím totiž, že milujete šperky. V pamětech jste napsala: „Mám ráda náramky, cingrlátka, těch mám spoustu, v tom se projevuje moje jižanské, indicko-cikánské pozadí.“ Jaký šperk jste si naposledy koupila?

(směje se) Samozřejmě jsem tehdy žertovala, ale přiznám se, že jsem si nedávno koupila perlovou kolekci. Já ovšem šperky jen neoprašuji. Využívám je. Od začátku roku mám za sebou hned několik velkých akcí, kde jsem musela vypadat pěkně. A další mě čekají… No dobře. Přiznávám, že si ráda dělám šperky občas radost.

Zmínila jste, že po divadelní sezóně v létě většinou natáčíte film. Není to únavné?

Je, ale já jsem si na zápřah zvykla. Teď mě čeká, řekla bych až horor ze schengenské hranice, konkrétně z té slovensko-ukrajinské. Zatím se pracovně jmenuje Čiara. Momentálně činnost potřebuji, chválabohu, že mi nabídky nechybějí. Horší je představa, že by žádná práce nepřišla, že hrát jednou přestanu. Vždyť to dělám od sedmnácti.

Pracovně jste až neuvěřitelně věrná Slovenskému národnímu divadlu. Nastoupila jste do něj před padesáti dvěma roky. Působí tam někdo z vašich kolegů déle?

Víte, že ano? Božidara Turzonovová to má stejné. Je má spolužačka. (směje se) A déle než my je tam Mária Kráľovičová. Donedávna ještě hrával pan Ladislav Chudík, který mě do angažmá přijímal. Jak jsem ale ovšem říkala, hostuju i jinde. Stále třeba ve Štúdiu L+S. Tedy Lasica, Satinský. Když Julo zemřel, poprosil mě švagr Milan, zda bych nešla k němu.

Dlouho také herce učíte. Jak snadno hledají ti mladí na Slovensku práci?

Za katedrou jsem dvacet šest let. Jdu tak vlastně ve stopách rodičů, kantorů. (smích) A v naší branži je těžké prosadit se všude na světě. Teď mi říkal bývalý žák, ředitel divadla, kde se hraje v maďarštině, že má z Budapešti přes sto žádostí o práci. Je hodně herců na málo práce.