Štěnice parazitující na lidské krvi se nevyskytují jen tam, kde je špína

Možná proto, že do našeho bytu dosud nepronikly. Kdy se to stane, je však jenom otázka času. Aspoň mě o tom s očima navrch hlavy přesvědčují lidé z postižených i nepostižených partají okolo.

„Všechno je třeba vystříkat!“ rozhodlo se na mimořádné domovní schůzi. Včetně nezasažených bytů. A ruku v ruce s tím se rozjíždí osvětová kampaň, která má za cíl prolomit předsudky o tom, že tento hmyz, parazitující výhradně na lidské krvi, se objevuje hlavně tam, kde je špína.

Odborníci totiž tvrdí, že od doby, kdy se otevřely hranice, výskyt štěnic s nedostatečnou hygienou či chudobou tolik nesouvisí. V kufru si je můžete přivézt klidně z luxusní dovolené. Stačí jedna jediná na to, aby vám doma založila novou populaci. Může mít zásobu spermií na celý měsíc.

Stejně tak se k vám štěnice můžou dostat z nábytku či obrazu koupeného z druhé ruky. Anebo z bytu v sousedství, který majitel dává k dispozici ke krátkodobým pronájmům, například levné pracovní síle z východu, kde nejsou štěnice ničím výjimečným.

„Nestyďte se a nahlaste to,“ dominuje tučně vytištěný nápis jednomu z letáků dole na nástěnce i ve výtahu, kde vedle tlačítek den ode dne přibývá reklamních samolepek propagujících firmy na hubení štěnic. Nechybí ani podrobný návod, jak při pátrání po nevítaném hostu rozebrat postel. Vždyť druhové jméno parazita je postelová.

„A nezapomeňte zkontrolovat komory,“ nabádá na dalším listu společnost spravující náš dům.

Domovnice, veskrze prakticky uvažující starší dáma, však nad posledním doporučením, či spíše příkazem, kroutí hlavou: „Co by dělaly v komoře? Jdou přece po krvi.“ Když ji potkám příště, tváří se ustaraně. Hmyzí invaze už je jejímu obydlí proklatě blízko.

„To je tou migrací. Známý říkal, že je k nám zavlekl podnájemník z Konga,“ vzdychá přesvědčeně. Marně však pátrám po někom ze sousedství, kdo by vypadal jako Konžan.

Po protestech majitelů čistých bytů se hromadně stříkají jen stoupačky. Pod gauč a postele podle pokynů odborníků pokládáme pastičku v podobě plastové ampulky s feromony, která má štěnice přilákat, a lepicích kartónků, na kterých mají uváznout. Po pár týdnech je odevzdáváme, uf, naštěstí, čisté. Mám ale pocit, že jsme jen oázou na rozběsněném bitevním poli. „Už je máme zase!“ rozčiluje se na chodbě soused, který má ve střídavé péči tři malé kluky.

Jeho nakvašenost chápu, ale tím, že všechny kolem obviňuje, že štěnice zatajují a nenechají si vystříkat byt, už do baráku vnáší dusno. „Dokud to neudělají všichni, budou se pořád vracet,“ lamentuje skoro obden. Následuje tedy postřik číslo dvě. V našem případě opět pasti.

Pár týdnů je klid, jenže pak následuje další úder: „Agátka je zase poštípaná!“ hlásí domovnice, že hon na štěnice nemá zatím konce. „Zanedbali to, tak ať se nediví,“ dodává skoro rezignovaně na adresu rodiny s tříletou holčičkou, která byla během druhého kola dezinsekce na horách.

Štípance. Když už kvůli ničemu jinému, tak rozhodně kvůli následkům jejich nočních nájezdů stojí za to vyhlásit štěnicím válku. Zvlášť když je obětí jedinec přecitlivělý na hmyzí kousnutí.

„Myslela jsem, že to mám zase od nervů,“ ukazuje mi štípance na rukou a krku maminka synovy někdejší spolužačky ze školky. Už před deseti lety, kdy jí umíral otec, ženě naskákalo něco podobného, nateklého, svědivého. Jenže tentokrát o žádné události, která by ji mohla tolik stresovat, nevěděla, a tak se vypravila na kožní.

„Doktor byl ještě bezradnější než já. Naznačoval sice, že mu to připomíná spíš kousnutí hmyzem než reakci na stres, ale jistý si nebyl. Dal mi léky na alergii s tím, že když se to nezlepší, mám se mu znovu ukázat. Marně jsem zkoušela přijít na to, co by mě v zimě mohlo pokousat,“ vzpomíná na období, než se jí podařilo odhalit skutečný původ svých problémů, pětačtyřicetiletá úřednice Marika.

Kožní reakce na pobodání štěnicemi začíná jako malé zarudlé poranění, které se může zvětšit do vyrážky o velikosti až šesti centimetrů a silně svědit. Po rozškrabání, případně po opakovaném pobodání, můžou štípance dosáhnout průměru až 20 centimetrů a můžou mít podobu puchýřů naplněných hnisem.

Odborník ze Sdružení DDD ČR Václav Rupeš upozorňuje, že silné napadení štěnicemi vedlo u několika starších osob v Kanadě a v Rakousku k chudokrevnosti, která je ohrozila na životě.

„Štěnice ale ovlivňují i mentální zdraví, což se projevuje jako únava, nespavost, strach, stud, úzkost, noční můry, obava z přenosu štěnic na jiná místa, halucinace, deprese, pocit sociální izolace a stigma, vztek, trvalé podráždění a obava z finančních ztrát. Část postižených trpí obavou, že nezvládá pracovní povinnosti. Tyto stavy můžou vyústit i v sebevražedné chování a nutnou psychiatrickou hospitalizaci,“ dodává doktor přírodních věd.

Firmy na hubení štěnic jsou často oslovovány zoufalými klienty, jimž je potřeba kromě samotného výkonu poskytnout i psychickou oporu, která je nutnou součástí této práce.

„Netušíte kolik žen, ale i mužů mi brečelo do telefonu. Zkuste si jít lehnout, když víte, že po vás něco poleze a bude to sát vaši krev. Lidé chodí spát s baterkou a každou chvíli si svítí, v napětí čekají, kde co vyleze, nebo se přesouvají do jiných místností, aniž by si uvědomovali, že tím je k sobě přilákají,“ říká Bohuslav Kordovský, který se hubením škůdců zabývá.

„Na internetu, kde polovina věcí jsou nesmysly, se navíc dočtou, že by měli všechno z bytu vyházet, a to jim na klidu nepřidá, takže ve vypjatých situacích, je někdo schopen začít pít alkohol nebo brát antidepresiva. Případná psychóza, která přetrvává i dlouho po likvidaci štěnic, se u nich projevuje zdánlivým svěděním, které však nemá reálnou příčinu. Oni se ale prostě dál drbají.“

„Všechno mě začíná svědit,“ škrábe se na paži fotograf Milan, když s kolegou Bohuslava Kordovského vyrážíme na zásah do novostavby na pražském Smíchově. Stačí, že Vladimír Rambousek o štěnicích jenom vypráví.

„Přesně tak, to je naprosto normální stav. Když se o tomto tématu bavíme, drtivá většina lidí se začne nenápadně škrábat,“ usmívá se muž, který už v lidských obydlích – kutlochy opilců počínaje, přes dělnické ubytovny až po luxusní rezidence a pětihvězdičkové hotely konče – viděl ledacos.

„Jsou typy lidí, kteří jsou životem tak unaveni, že je jim to jedno. Hned, když k nim vstoupíte, všimnete si stovek štěnic, které se už nemají kam schovat, protože jejich přirozené úkryty v blízkosti postele jsou zaplněné,“ zmiňuje Vladimír Rambousek situaci, do které se dostane tak jednou za měsíc.

Ti, kterým hmyzí paraziti sice vadí, ale nemůžou zaplatit jejich likvidaci, mívají stěny jakoby polepené originální tapetou: krvavými šmouhami z rozmáznutých štěnic. Kolikrát jich mají doma tolik, že by se daly přehazovat lopatou.

V České republice, která má s tímto škůdcem historicky minimální zkušenost, jeho výskyt narůstá. Podle odhadů profesionálů, kteří štěnice likvidují, už měl s nimi co do činění každý třetí dům. Jejich sezóna vrcholí právě v létě, kdy se hodně cestuje a kdy hmyz může přelézat otevřenými okny. „Rekord byl sto osmdesát telefonátů od klientů za den,“ podotýká Bohuslav Kordovský.

„Poštípaní lidé se nejdřív ptají: Od čeho to je? Jak se to sem dostalo? Pak začnou pátrat na internetu a rozhodovat se, zda problém vyřeší radikálně a pozvou si specialisty, nebo vlastními silami, kdy si nakoupí přípravky volně dostupné v drogerii, které ale mají jen okamžitý účinek a navíc nejsou určeny pouze na štěnice, takže nemají potřebný efekt,“ vysvětluje Vladimír Rambousek s tím, že než si klient firmu zavolá, někdy zbytečně utratí majlant, po psychické stránce je na tom ještě hůře a cítí se bezmocně.

Moderní postřiky, které používají profesionálové, jsou dnes bezpečné, nezanechávají žádné stopy ani zápach. Citlivým osobám můžou nanejvýš způsobit alergickou reakci, dokud jsou mikro částečky ve vzduchu. Po zaschnutí zabírá přípravek přibližně čtyři týdny.

Štěnice, která se chce krve ze spícího člověka nasát, což dělá jednou až dvakrát týdně, musí vylézt z úkrytu a cestou za potravou přes postřik přelézt, čímž do těla dostane látky, které ji postupně zabijí. Vajíčka se dají zlikvidovat vysokou teplotou - např. parním čističem. Žádné vyhazování věcí z bytu tedy není nutné.

„Jsem šťastný, že se nemusím zbavovat knížek,“ říká s viditelnou úlevou v hlase čtyřicetiletý autor cestopisů a překladatel na volné noze, jehož manželku a děti ve věku čtyři a šest let už zhruba měsíc trápí štípance. Když drobná žena ukazuje pupínky na nohách, není pochyb, že za to můžou štěnice. Postižená místa jsou po dvou, po třech vedle sebe a mají tvar kráteru. Děti jsou zrovna ve školce, takže zásah proti parazitům může v bytě 3+1 začít.

Manželé se mezitím zamýšlejí, jak se k nim vůbec dostali. Je pravda, že muž hodně cestuje po světě, spíše po zaostalejších zemích, ale dosud prý štěnice nespatřil. Možná ani neměl důvod se po nich pídit, pokud patří mezi padesát procent lidí, u kterých se kousnutí nemusí projevit. Jestliže někdo takový žije v domácnosti sám, není divu, že se mu tam začnou množit geometrickou řadou. Ve spánku si jich totiž podle expertů nevšimnete.

„Mají receptory nejen na přítomnost člověka, ale i na to, jaké množství kysličníku uhličitého zrovna vylučuje. Podle toho poznají, zda je v klidu, nebo dokonce, jestli spí, a mohou tak bezpečně zaútočit. Jsou lehké a malé, takže možnost, že by si jich všiml, je minimální. Najdou si odhalenou část těla, ruce, nohy, krk, při bodnutí vstříknou do rány anestetikum, takže nic necítíte, pár minut nasávají a zase se jdou nejkratší cestou schovat do bezpečí, kde tráví a rozmnožují se,“ otevírá okénko do života štěnic Vladimír Rambousek.

Paní Marika, zmíněná v první části článku, má však mimořádně lehké spaní. „Jednou, kolem druhé ráno, jsem cítila, jak mi něco leze po krku. Instinktivně jsem to ze sebe setřásla a rozsvítila. V peřinách jsem uviděla broučka,“ líčí poslední okamžiky před rozuzlením záhady se štípanci. Manžela hned napadlo, jestli to není štěnice, tak ho rozmáčkl. Krev, která se kolem rozprskla, jeho domněnku potvrdila.

„Zpanikařila jsem a do rána už neusnula. Řešili jsme, co dál, surfovali po internetu a sháněli informace,“ vypráví žena, jejíž domácnost už před pár týdny ošetřili profesionálové.

Bohuslav Kordovský své zákazníky pokaždé uklidní: „Po zásahu to bude už jenom lepší a lepší.“ S nevítanými hosty, kteří člověka dokážou přivést k šílenství, má totiž osobní zkušenost.

„Od sousedky kdysi přelezly štěnice k mojí mamince, která v té době byla už hodně nemocná a psychicky to těžce nesla, což podle mě urychlilo její konec.“ Neschopnost a laxnost určitých firem parazita jednou provždy zlikvidovat tehdy bývalého obchodního manažera přivedla na myšlenku začít to dělat sám. A pořádně. „Když maminka umřela, měl jsem pocit, že jí něco dlužím,“ vysvětluje lovec štěnic.

Může se Vám hodit na službě Firmy.cz: