Dnes to mají mladé herečky snadné – po studiích jdou hrát do seriálu…

Zní to krásně, ale než se člověk dostane do seriálu, tak to také chce spoustu castingů a někdo si vás musí vybrat. Je to mnohdy docela náročné. Mám dost kamarádek, talentovaných a krásných hereček, ale nejsou nikde.

Je to o typu, který režiséři přesně hledají, a také o štěstí. Já studovala konzervatoř kvůli divadlu, seriál mám ráda, ale lásku k povolání prožívám na jevišti. Tam člověk hned pozná, zda se to divákům líbí, nebo ne.

Přesto jste několika seriály prošla. První byl v roce 2005 Ulice, zatím poslední je ten letošní – Drazí sousedé. Vnímáte nějaký posun ve výkonu před kamerou?

Nevím, zda je to posun, nebo jsem se jen přestala stydět před kamerou, ale určitě mé první natáčení bylo hodně nervózní. Více jsem se soustředila na to, abych řekla text a šla tam, kam mám, než na nějaký hlubší smysl. To jsem postupem času odbourala a natáčení je pro mě už přirozené.

V Drahých sousedech mám roli kadeřnice mnohem víc vymezenou než v Ulici, kde hraju barmanku. Přesně jsem věděla, jaký typ holky hraju. Roli jsem si moc užívala, dalo se v ní hodně zlobit a blbnout. Samozřejmě bych na svém hereckém projevu chtěla ještě pracovat a také chci odjet na herecký kurz do zahraničí.

FOTO: Petr Horník, Právo

Váš filmový debut v akčním thrilleru Raluca z roku 2014 je plný erotických scén s Janem Dolanským. To se na konzervatoři neučí?

Haha. To opravdu ne. Snad to moji profesoři neviděli.

Jak se vám to točilo? Co to bylo za roli?

Bylo to náročné. Já jsem docela stydlivý člověk a jako každá žena mám k sobě a své postavě spousty výhrad. Bylo těžké to překonat a svléknout se, ale přijala jsem roli, protože nahota v tomto snímku měla své opodstatnění. Nepřišla mi zbytečná.

Na konzervatoři se na vás všechno navalí – jeden profesor říká, že jste tlustá, další, že nemáte rytmus…

Jde o roli ženy, která si hraje s osudem jiných lidí, ale mně se na ní líbilo, že nebyla jednoznačná. I když si zahrávala s ostatními, musela čelit okolnostem, emocím a vývoji situace, protože je něco jiného, když se věc plánuje, a něco jiného, když se to opravdu děje. A tak se ta žena zaplete do vlastní sítě a stává se vlastní loutkou, na kterou vše také dolehne.

Jaká byla spolupráce s Janem Dolanským?

Měla jsem štěstí, že jsem ho měla vedle sebe. Je to výborný herec, který si, myslím, zaslouží obdiv za to, jak scény zvládl. Byl pro mne velkou oporou. Když jsem ten film pak viděla, mrzelo mě, že jsem to nezahrála líp. Člověk hraje a myslí si, jak to asi vypadá, ale pak film zpětně zhlédne a zjistí, že vše vypadá jinak, než si myslel.

Škoda že mě při natáčení někdo víc necepoval a nesměřoval přesněji. Tlačil nás čas a tím, že jde o nízkorozpočtový snímek, většina nás obstarávala na place více filmových profesí, než je obvyklé.

Co tomu filmu řekli doma?

Doma to se mnou prožívali od začátku do konce. Věděli, jak zničená jsem chodila z natáčení i co se ten den přesně dělo. Plně mě podporovali. Chápu, že je pro rodiče asi zvláštní vědět a pak vidět, že jejich dcera má erotické scény ve filmu. Ale byly natočeny jemně s citem a tím, že se mnou celý průběh prožívali, byl ten film pro ně asi to nejmenší.

Maminka Jiřina Pachlová s malou Malvínou.

Maminka Jiřina Pachlová s malou Malvínou

FOTO: soukromý archiv Malvíny Pachlové

Jak ho bral váš tehdejší přítel Jan Maléř?

Honza mi pomáhal. Šťastný asi nebyl, ale je herec, také si prožil nějaké nahé scény. Chápal to. Jen si myslím, že film neviděl… Ještě před premiérou se naše cesty rozdělily, ale ne ve zlém, za což jsem vděčná. Máme se stále rádi, jen už spolu nežijeme.

Teď je vaším partnerem kolumbijský režisér Juan David Salazar. Kde se dá seznámit s Kolumbijcem? A ještě režisérem?

Tak to je celkem jednoduché – na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Viděl Ralucu i on?

Ano, viděl. Má k filmu jako režisér spoustu výhrad. Není se čemu divit, vidí chyby výrazněji, já jsem do toho moc zainteresovaná. Vadí mu hlavně režijní věci a chybí mu tam psychologicky zásadní scény. To je ale samozřejmě věc vkusu, který je u každého jiný.

Šla byste do toho znovu?

Šla bych, pokud by to mělo smysl a cítila bych, že je nahota důležitá, ale příjemné mi svlékání není…

Uškodil ten film vaší pověsti slečny ze slušné rodiny?

Doufám, že jsem si pověst nijak nezničila. Nemyslím si, že jsem se zaprodala do erotického filmu, kde hlavní myšlenkou je, zda paní domácí má vyčištěný odpad.

S otcem Petrem a svým kolumbijským partnerem Juanem Davidem.

S otcem Petrem a svým kolumbijským partnerem Juanem Davidem

FOTO: soukromý archiv Malvíny Pachlové

Nicméně se o vás píše jako o vycházející sexbombě. Vnímáte se tak?

Určitě ne. Kdyby mě někdo viděl, jak se nešťastná vypravuju ven a kolikrát pláču, že se nevejdu do šatů! Jsem totiž obětí konzumní doby, chtěla bych mít míry modelky, ale mám ráda jídlo, takže to asi bude boj na celý život.

Kdo je pro vás sexbomba?

Moje maminka byla… Strašně mě mrzí, že nevypadám jako ona v mém věku. Nejkrásnější ženy jsou podle mě ty, které umějí stárnout. Nehrají si, že jim je stále dvacet. Obdivuji například Marii Rottrovou, to je žena s velkým Ž. Takové považuji za nejatraktivnější, netlačí se do bulváru, pečují o sebe, ale nemusí kvůli tomu podstupovat všelijaké kosmetické operace. Také Tereza Kostková je nádherná, jako člověk a také pro svou ženskost.

Všechno je o tom, co vám kdo podsouvá, a vy, i když nechcete, to nosíte v hlavě a už vás to omezuje.

První velká zkušenost po konzervatoři se vám naskytla v Plzni v muzikálech Gypsy a Fantom Morrisvillu. Ne každý zvládne tanec, zpěv a činohru. Co vám to dalo?

To byla velká škola. První obrovská zkouška. Byla jsem ve čtvrťáku na konzervatoři a poprvé jsem stála na velkém jevišti a v titulní roli. Na škole jsem měla hodně mindráků, které jsem musela překonat. Například že jsem legrační, když tančím, že nejsem zpěvačka apod.

V Plzni jsem se otevřela a všechny tyhle věci jsem nechala být. Velmi mi to pomohlo. Navíc jsem byla v novém prostředí a nikoho jsem neznala, takže na mě nikdo ani takhle nekoukal.

Na konzervatoři se na vás všechno navalí – jeden profesor říká, že jste tlustá, další, že nemáte rytmus… Někteří profesoři se později přijeli podívat a nevěřili, že se dokážu v rytmu hýbat. Všechno je to o tom, co vám kdo podsouvá, a vy, i když nechcete, to nosíte v hlavě a už vás to omezuje. Plzeň je moje srdcová štace, moc mi dala. Je tam skvělý soubor a tam jsem také poprvé zažila, jak lidé v muzikálu musejí makat.

Aktuálně vystupujete v muzikálu Mýdlový princ v pražském Divadle Broadway. Jak se tam cítíte?

To je moje další srdcovka. Je to krásné představení, které nás všechny hodně baví. Sešla se báječná parta lidí. Zkoušení s režisérem Radkem Balašem bylo nádherné. Měla jsem pocit, že si chodím do divadla odpočinout a zahrát si s přáteli na jevišti.

Jeho žena Jana Balašová Trčková se starala o naše zpívání, ta se s námi nadřela, ale mělo to smysl. Představení jsou stále vyprodaná a je krásné vidět, když lidé odcházejí z divadla a zpívají si písně, které právě slyšeli.

V muzikálu Mýdlový princ hraje přítelkyni Sagvana Tofiho, který má roli nezaměstnaného herce.

V muzikálu Mýdlový princ hraje přítelkyni Sagvana Tofiho, který má roli nezaměstnaného herce.

FOTO: Divadlo Broadway

Mimochodem – pod taktovkou Radka Balaše mě čekají i zkoušky muzikálu Adéla ještě nevečeřela v Divadle Broadway. Moc se těším. A s Divadlem Aqualung zkouším opery Lazebník sevillský a Figarova svatba…

Proberme další vaši srdcovku – divadlo. S agenturou Harlekýn vyrážíte hodně na zájezdy s komediemi. Lidé venku nechtějí těžká představení?

Ano, s agenturou Harlekýn hraju jen komedie. Lidé se potřebují smát. Každý máme své starosti a chápu, že člověk musí někdy na chvilku vypnout, zapomenout na všechny strasti běžného života a pobavit se.

O to těžší je udělat dobrou komedii, která je chytrá, vtipná a ještě ve vás něco zanechá. Takových her si vážím, možná víc než obřích titulů. Můj sen je zahrát si v nějaké hře Érica-Emmanuela Schmitta. Jeho hry všechny tyto aspekty mají. Je to nádherné číst jeho hru, smát se – ale na konci plakat.

Hrála jste také na pražských scénách v Branickém divadle, U Valšů, zkoušíte v Žižkovském divadle...

V Branickém divadle už ne, je zavřené a hledá se nový nájemce. Ale hraju ještě v ABC, U Hasičů, Bez Zábradlí i v Palace.

Co vlastně děláte ve volném čase?

Moje vášeň je šití a ráda tvořím nové věci. Vyrábím šperky a náhrdelníky, šiju kabelky. Nikdy nic stejného. Hraju na kytaru, ale spíš jen pro sebe, před lidmi ztrácím rytmus.

Sportujete?

Mám ráda kolektivní sporty. Nejraději s kamarády a pak už je jedno, co děláme, ale dřív jsem hrála závodně softball.

Váš otec Petr Pachl je vedoucím katedry tělesné výchovy na AMU. Co vás naučil?

Táta mě naučil kromě kotoulů a hvězdy také to, jak vycházet s cholerikem, protože tatínek občas vybuchne. Ale pro mě to je velmi dobrá zkušenost. Na divadle a při natáčení se setkáte s různými typy režisérů a mě už jen tak nějaký křik nerozhodí.

Herci říkají, že je hodně přísný.

Mně přijde roztomilý, ale vím, že jeho studenti ho jako já asi nevnímají. Rodiče mě naučili opravdu moc, jsem jim vděčná za všechno. Za to, jak nás s bráchou vedli.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vaše maminka Jiřina Pachlová je herečka a bývalá ředitelka Branického divadla.

Ano, maminka hrála léta pro děti v pražském Wolkerově divadle (dnes v Dlouhé). Pak dělala ředitelku Branického divadla. Narodila se v Chebu, já jsem tam nedávno hostovala ve dvou představeních. Bylo pěkné vrátit se tam, kde mamka vyrostla.

Trávila jsem hodně času u maminčina bratra v Sokolově, takže jsem byla víc s částí rodiny, kterou nemám možnost tak často vidět. Maminka studovala tělocvik a matematiku v Plzni. Pak šla na DAMU a tam se poznala s tátou. A bylo...

Jako divadelní ředitelka, ale asi i doma byla praktická, vše uměla zařídit, má organizační talent. Teď se však zotavuje po loňském kolapsu. Jak se jí daří?

Maminka je nejsilnější bytost, jakou znám. Je to moje kočička. Má veselou povahu, všechno dokáže obrátit v legraci. Nikdy jsem si neuvědomovala, kolik toho za nás všechny zvládá a co všechno má na starosti. Vždycky jsem ji milovala a obdivovala, ale až ve chvíli, kdy vás něco vykolejí ze zajetého režimu, zjistíte, kolik věcí jste bral jako samozřejmost a že o spoustě věcí nemáte ani páru.

Je to žena, se kterou se vždycky přijdu poradit... Pro nás by udělala všechno. Je to náš anděl. Teď se zotavuje po operacích hlavy. Je to radost mít ji zase doma.

Váš starší bratr Petr jako kluk vařil v divadelní kantýně a chtěl být kuchařem. Co dělá teď?

Je to kluk, kvůli kterému jsem si jako dítě nechala oholit hlavu, protože jsem chtěla vypadat jako on. Bráška je vědec. Ten se povedl, pracuje hlavou. Petra obdivuji. Nikdy jsem neviděla kluka, který by se tak krásně staral o svou mámu, bez jakéhokoliv studu. My, holky, to starání máme v sobě, ale u něj to opravdu oceňuji.

Celkově jsem teď vděčná, jak spolu všichni fungujeme. Tátovi je 74 let, bylo to pro něj všechno náročné, ale ukázalo se, že jsme tým. Moc si toho vážím. Bylo to těžké období, ale v některých věcech strašně poučné. A teď přijdete domů, táta leží s mamkou v posteli a vy k nim skočíte a pak tam ležíme všichni (i brácha) a povídáme si. To je nejvíc.

Máme ještě nevlastní sourozence Tomáše a Petru z tatínkova prvního manželství. S Tomášem se vídáme, jak jen to je možné, a celá jeho rodina patří do okruhu těch nejbližších. Tomáš stejně jako táta vystudoval FTVS a celý život zůstal v oboru. Dokonce, snad aby taťku „dohnal“, je teď vedoucím katedry sportu na pražské VŠE. Petru bohužel moc neznám.

Jak vzpomínáte na dětství?

S láskou. Ráda se do těch let vracím tím, že někdy hlídám kamarádkám děti, a nejvíc mě baví vymýšlet různé hry nebo něco společně vyrábět. Asi jsem z dětství ještě nevyrostla.

Neskončíte jednou v Kolumbii?

Do Kolumbie ráda s Juanem jezdím, ale já jsem hrozně vázaná rodinou. Strašně by se mi stýskalo. Mám skvělého přítele a doufám, že zůstaneme tady.

Co vaše přání? Profesní i soukromé.

Já nemám zvláštní přání, chci jen být s rodinou a pracovat s lidmi, kteří mají svou práci rádi, kteří si neléčí vlastní komplex na ostatních. Chci dělat divadlo, ale ne za každou cenu, takže pokud to nepůjde, ráda se naučím i něco jiného. Ale snad mě můj osud povede cestou divadelní.