Byl to veselý rozhovor. Martha zvážněla, jen když se rozpovídala o rozbité Sýrii, kde žije její strýc s rodinou. Arabsky neumí, ale doufá, že se jednou řeč naučí aspoň nyní tříletá Fanynka.

Máma vám do života dala radu: Aká som, taká som, růžu mám za pasom! Neříkejte mi, že trpíte nějakými komplexy?

Vy ne? Jinak, tuhle větu mám moc ráda. Mámin homosexuální spolužák z DAMU ji říkával před hodinami baletu. A mně ji zase máma říkala, když měla pocit, že se trápím nějakou svou nedostatečností, tím, že bych měla být jiná, než jsem. Takové pochybnosti mě provázejí od dětství, ale nedělám si iluze, že jsem jediná na světě. (smích) 

Máte tedy nějaké pocity nedostatečnosti i teď, čerstvě v pětatřiceti?

Tisíce! Ale je to lepší, než když jsem byla mladší. Nějak jsem se s těmi svými strachy skamarádila. Vyvádím démony na světlo, toleruji je, dělám si z nich srandu. Mám pocit, že se tím zmenšují. A v umění tyhle komplexy mohou být určitou hybnou sílou. Kdyby jich nebylo, možná by člověk neměl takovou chuť něco tvořit.

Jste výřečná, jak vám v pohádce Sedmero krkavců seděla role němé Bohdanky?

To byl pro mne velký úkol! Nechtěla jsem dělat z dětí blbečky nějakou trapnou pantomimou. Hodně jsme o tom s Alicí Nellis mluvily. Je moje dlouholetá a milá přítelkyně, takže můžeme spolu jednat na rovinu. A ona mi řekla, že si Bohdanku od začátku představovala jako mě a že mám dělat to, co bych dělala já, kdybych nemohla mluvit. Snad se to podařilo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Bezesporu. Pohádka získala devět nominací na Českého lva. Překvapilo vás to?

Já jsem byla překvapená, že jich nebylo víc. (smích) Čekala jsem nominaci za kameru pro Matěje Cibulku a za střih, shodou okolností mého bratra, Filipa Issy. Je to výborně řemeslně odvedená práce. Skvělý film, cesta k němu byla přitom velmi klopotná.

Alice ho původně psala pro Honzu Svěráka, jenže on se pak rozhodl dělat Tři bratry. Když jsem o projektu slyšela poprvé já, bylo mi třiadvacet. Když mi Alice zavolala, že se začíná natáčet, vezla jsem v kočárku dceru. Bylo mi jednatřicet.

Přijala jste roli hned?

Ne, nechtělo se mi vracet k rolím mladých holek, toužila jsem být ženou. Nejdřív jsem přesvědčovala Alici, že se nebudu zlobit, když Bohdanku bude hrát někdo mladší. A ona řekla: „Ne, ne, já přesně vím, proč to máš být ty!“ A na to herečky slyší…

Takže jste vzala Františku a vyrazila natáčet.

Jo, jo. A bylo to náročné. Třeba divoké prase a krkavci nebyli mí vysnění parťáci. Nicméně byla s nimi sranda. S prasetem Dášou především. Její chovatel přijel a půl hodiny vyprávěl, že je jako pes. Když jí řekne: sedni, sedne, že umí na povel udělat mrtvou… Potom otevřel kufr auta, v němž ji převážel, a Dáša vzala dráhu a den a půl se neukázala. Takže jsme spolu nakonec trávily míň času, než jsem původně počítala.

Viděla pohádku Fanynka, které jsou nyní tři roky?

Pouštěli jsme ji, ale když jsem poprvé zaplakala, trápila se se mnou. Vnímala mě jako maminku, ne jako Bohdanku. Pak mi nařídila film vypnout.

„Měla jsem k nim respekt. Nejsou zrovna malí. Podíváte-li se jim do očí, vidíte divokou, silnou energii. Cítíte, že si udělají, co budou chtít. Na natáčení byli ovšem cvičení od vylíhnutí. Jednomu jsme říkali Kabelka. Pořád ho někdo nosil na těle, aby si na člověka zvykl. Krkavců bylo víc než sedm, každý byl vedený jinak, aby zvládal svou roli.“

FOTO: Honys Motion

Které filmy vypínáte naopak vy?

Ty smutné. Zřejmě to do mého života přišlo s mateřstvím, ale čím dál víc potřebuji cítit naději. Takže se vyhýbám všemu, co by mi ji mohlo vzít. Dala jsem si proto i mediální půst. Od září nečtu noviny, nesleduji zpravodajství. Bylo mi z něj až fyzicky zle. Ptala jsem se sama sebe, zda mělo smysl přivést do tohohle světa dítě, když podle všech prognóz směřuje k průseru. A že nemá smysl mít děti další.

Jste klidnější?

Jistě. Myslím si dokonce, že se stanu úplným ignorantem. (smích) Ale to nejdůležitější se ke mně stejně dostane díky blízkým, přátelům. Já sama, když mám potřebu něco číst, sáhnu po knížce. Není to vůbec špatný život! Prostřednictvím médií se totiž neustále dozvídáme, že svět je špatné místo k žití, bojíme se a jsme snadno ovladatelní.

Média jsou takové atomovky, které má v ruce tu ten, tu onen. Používá je, jak potřebuje on, čímž ovlivňuje všeobecné mínění. To se děje tady, v Rusku, Americe, Sýrii. Party se přetahují o moc a peníze, o nic víc nejde.

Bohdanka vám vynesla nominaci na Českého lva. Vy jste odhadovala, že ho získá Alena Mihulová. V čem byla lepší?

No, kdybych ho dostala, nezlobila bych se. (smích) Ale ta Alenina role, to byla ta, za kterou dostáváte ceny. A tím to nijak nesnižuji. Naopak. Pro mě je Domácí péče prostě ona. Uvěřitelná. Opravdová. Alena je vynikající herečka. Vzpomínám, jak mě uhranula ve filmu Karla Kachyni Kráva (1992 – pozn. red.). Dostala jsem tehdy přímý zásah.

Vy nežárlíte na kolegyně, že dostaly tu a tu roli, tu a tu cenu, a vy ne?

Já tyhle pocity nemívám. Neštve mě, že je někdo dobrý. Spíš se mi děje to, o čem jsem mluvila, říkám si, ty vado, tohle bych třeba nezvládla. Ale říkám si to čím dál tím méně!

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vím, že hodně chodíte do kina. Stíháte to i teď, s malým dítětem?

Bývalo to lepší. Co mám Františku, s volnými večery nakládám opatrně. Od září opět hraju v Dejvickém divadle, v La Fabrice a Kalichu. Řadu českých filmů ale vidím díky Davidovi, který je v akademii a dostává všechny filmy ke zhlédnutí.

Umění vás životem provází. Vedete k němu i dceru. Je pravda, že se věnuje cirkusu?

Moji kamarádi založili Cirqueon, společnost pro nový cirkus, kde provozují i cirkusové jesle. Moc se mi líbí, jakým způsobem tam děti vedou. Bohužel má Františka smůlu, že maminka mimoňka si nevšimla, že je potřeba na druhé pololetí dítě znovu přihlásit… Už na věky si to budu pamatovat a určitě jako první se v září ozvu, protože Fany se hodně stýská. Nedávno se uprostřed noci probudila a řekla Davidovi: „Tatí, koupíš mi červenou šálu, já na ni budu lézt a lidi mi budou tleskat!“

A jak se jí vůbec líbí ve školce, kam od září také chodí?

Taky moc. Fanča je velmi sociální bytost. To má asi po mně. Jsme rády mezi lidmi. Dokonce když jsem pro ni celá nervózní přišla první den po obědě, aby třeba nestrádala, začala plakat, že tam chce spinkat. Tak tam od té doby spí. Ale krásně si umí hrát i sama. Jako její matka naprosto objektivně říkám, že je úžasná!

Zmínila jste vaši otevřenost. Ne vždy vám přináší obdiv. Natočila byste znovu kampaň Přemluv bábu z roku 2010 vyzývající k bojkotu levice ve volbách?

Těžko říct. Tehdy to naprosto upřímně a ze srdce vycházelo z naší potřeby něco udělat. Tuhle možnost má v demokracii kdokoli. Překvapilo mě ovšem, jak silně lidi může rozezlít, když ji využijete. Samozřejmě že herci jsou víc vidět, je na ně upřen větší zájem.

A já mám ke slávě komplikovaný vztah. Někdy je mi z ní trapně. A mám chuť ji smysluplně využít. To byl případ klipu Přemluv bábu. Od začátku jsme to s Petrem Zelenkou, Jirkou Mádlem a všemi, kdo na něm pracovali, brali jako humor hodně na hraně. Šíleně nás iritovalo, jak se levice snaží voliče koupit. Přišlo nám to nechutné. Proto jsme reagovali srovnatelně nechutně.

Dlouho hrávala role potřeštěných holek. Nosívala i krátké vlasy. S Karlem Rodenem v roce 2006 při natáčení snímku Právě dnes.

Dlouho hrávala role potřeštěných holek. Nosívala i krátké vlasy. S Karlem Rodenem v roce 2006 při natáčení snímku Právě dnes

FOTO: ČTK

Opravdu nelitujete?

Možná jsem tehdy nebyla schopná domyslet všechny důsledky, jenže i ta nenávistná vlna byla dobrá zkušenost. Kdo mě zná, ví, kdo jsem.

Naopak jsem nenašla, což jsem čekala, žádné vaše vyjádření k uprchlické krizi, k Sýrii.

A proč bych měla něco podobného komentovat? Co bych tak říkala? Mnohem povolanější, vzdělanější lidé si s tímhle tématem nevědí rady. Samozřejmě mám na věci svůj osobní názor, ale nemám potřebu ho jakkoli prezentovat v médiích.

V Sýrii máte příbuzné. Nezaklepal vám někdo teď na dveře s prosbou o pomoc?

Nezaklepal. Tátova křesťanská rodina je sice veliká, babička byla z osmi dětí, děda ze sedmi, ale hodně příbuzných už v minulosti ze Sýrie odešlo. V Damašku je nejbližší strýc s rodinou, který odejít zatím nechce. Říká nám, že se tam žít dá, že fungují spoje, v obchodech je jídlo, děti chodí do škol.

Evropané přeci vědí, že život ve válce jde dál, protože musí. Náš obraz reality zkreslují média. Ti uprostřed bojů mají mnohem více humoru než my… Čímž neříkám, že mě to všechno nebolí. Nikdo z nás si nedokáže tu obrovskou hrůzu představit! Naší povinností je pomáhat těm, kteří takové štěstí neměli. A na to člověk potřebuje sílu. I proto držím ten mediální půst. Abych se dokázala radovat z toho, že žijeme v míru a dostatku.

Přesto, kde a kdo podle vás začal nynější konflikt v Sýrii?

Ti všichni, kdo upřednostňují moc a peníze nad lidstvím. Mocní, kteří chtějí být ještě mocnější. A takoví jsou všude. Doufejme, že jednou se to změní. Že už, sakra, pochopíme, že to takhle dál nejde! Když se spustilo arabské jaro, které se postupně začalo měnit v arabský soumrak, a poklidné demonstrace v Sýrii se stávaly občanskou válkou, svět včetně Česka dal od toho ruce pryč. Teď se divíme, že se děje to, co se děje. Přijde mi vadné, že u nás řešíme uprchlíky tímhle nenávistným způsobem a nemáme jich tu ani sto…

S partnerem Davidem Ondříčkem jsou ozdobami nejedné filmové akce.

S partnerem Davidem Ondříčkem jsou ozdobami nejedné filmové akce.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V tom vás chápu. Umíte arabsky?

Učila jsem se s tátou rok v dospělosti, ale to už nebylo ono. Máma do něj hučela, aby na mě a bratra Filipa mluvil, když jsme byli malí. Ale pro tátu to asi z nějakého důvodu bylo těžké. Ten svět opustil a vnitřně se od něj odřízl. Dokud byl v Sýrii mír, minulost spala. Nyní na něm vidím, jak ho to sžírá, když mu na ni sáhli. I já v sobě ten svět vnímám a pláču pro něj.

Teď veseleji. Při seznámení vás David chtěl naučit pít víno, hrát golf. Pokročil nějak?

Bohužel uspěl jen s tím vínem. Nejsem však jeho znalkyně, jen pouhá násoska. Dřív jsem ho měla spojené s frankovkou a vavřincem, rozlévanými v divadelních klubech. Červenými pusami a zuby, nekonečnými pseudointelektuálními debatami. Bohužel, díky Davidovi jsem ochutnala dobrá vína. Kupodivu tahle chuť přišla až s mateřstvím…

To znám. Slastný pocit, děti spí. Já si nalévám dvě deci červeného a užívám si večer.

(smích) Přesně. Jak mluvím s kamarádkami matkami, nejsme zdaleka jediné. Jde to s tím lidstvem z kopce. Někdy si děláme srandu, že se mateřství se skleničkou v ruce dá hezky přežít. Nebo spíš prožít!

Obojí.

Já se ještě večer vždycky těším, až uspím Fany a sedneme si v klidu s Davidem, dáme si skleničku a řekneme si, jak jsme se celý den měli. Takže ty pseudointelektuální debaty mě nakonec stejně doběhly…

A co ten golf?

Pro mne je ještě pořád spojen se společností, která mi není úplně milá. Ale když jsme byli v Americe, viděli jsme tam staré páry, jak jdou po hřišti a povídají si, bylo to dojemné. Dovedu si nás představit, že takhle jednou půjdeme ruku v ruce, dědek s babkou.

Ostatně sport je vůbec velmi dobrá možnost, jak se nerozložit. Cvičím jógu a oprášili jsme s Davidem tenis, který jsme hráli jako děti. On sice většinou vítězí, díky své periskopické ruce, ale moje údery jsou objektivně mnohem hezčí!