Vaše nová kniha se jmenuje Sexy strategie. Klidně by to ale mohla být příručka osobnostního rozvoje. To bych od autorky erotického bestselleru nečekala!

To jste uhodila hřebík na hlavičku. O podtitulu knihy jsme dokonce diskutovali ve vydavatelství. Býval by se jim líbil slogan Manuál ke zvýšení osobního sex-appealu. Jenomže já jsem upřednostnila podtitul Staňte se lékem i drogou.

Proč zrovna tenhle?

Protože to je to, po čem my ženy toužíme – být pro muže, naše partnery lékem i drogou. Víte, jakmile muži cítí byť jen závan závislosti, hned se děsí. Ale my bychom rády, aby nás muži potřebovali, aby za námi přicházeli, když je něco bolí, a hledali u nás objetí a radu. Na lék se člověk může spolehnout, vytáhne ho z bryndy.

Na druhou stranu si přejeme, pro případ, že by nás chtěl muž opustit, aby za pár týdnů zjistil, že mu něco, co byl zvyklý dlouhodobě užívat, chybí. Něco, co je návykové. A pak by zvedl telefon a zavolal: Prosím tě, nemohla bys mě vzít zpátky? Anebo jen: Potřebuju tě, vrať se mi.

Lék i droga, to je žena typu femme fatale. Proč se jí muži tak bojí?

Pro mě je odpověď jednoduchá. Muž ženu zcela přirozeně potřebuje. I o tom Sexy strategie je. Jsme na instinktivní rovině stále příslušníky živočišné říše a instinkt muži velí: najdi si partnerku, se kterou bys mohl mít děti. Jako my milujeme muže, oni milují nás. Ale bojí se, že by mohli být námi ovládáni.

FOTO: archív S. Lauerové

Muž má větší fyzickou sílu, vždy ji měl. Už když v pravěku chodil s kyjem na mamuta a po úspěšném lovu se vrátil do jeskyně, ženy k němu obdivně vzhlížely, protože samy tak velké zvíře skolit nedokázaly. Muž se tehdy neobával, že by byl ženou ovládán, neměl důvod. Ale já jsem přesvědčena, že už tehdy ženy svými muži manipulovaly. Velmi jemnou a tichou diplomacií v pozadí nebo prostřednictvím společných dětí.

Dnes mamuta lovit nemusíme, ženy jsou velmi chytré, schopné a zastávají místa špičkových manažerek, a proto muži zcela přirozeně pociťují strach, že bychom chtěly řídit i je. Dnes už fyzická síla nehraje onu podstatnou roli.

Ano, ženy se prosazují čím dál víc. Potřebují vůbec ženy muže?

Někdo by mohl říct, že ne a že z tohoto důvodu je tolik emancipovaných samostatně žijících žen. Ale já jsem přesvědčená, že my muže potřebujeme. A to z jednoho prostého důvodu. Žena ke svému životu potřebuje co? Lásku. A lásku jí zprostředkovává vztah s opačným pohlavím. Pravda, někdy ne, někdy i se stejným, ale zůstaňme u klasického modelu žena – muž. Žena potřebuje muže jako zprostředkovatele lásky, objekt lásky. A proto vyhledává vztah. Samozřejmě také proto, že naprostá většina z nás si přeje děti, a k tomu otec jaksi patří.

Ale vztahy navazují i ženy ve středním věku, co už děti nechtějí.

Pak je to právě a jedině kvůli lásce. V Sexy strategii zmiňuji, že prvoplánově by se muž dal nazvat jako sexuchtivý, žena naopak jako „vztahuchtivá“. To je podstatný rozdíl. Žena vyhledává vztah, lásku a zázemí. Ona, a chtěla jsem říct bohužel, ale vyznělo by to špatně, ona zkrátka hledá v muži i přítele.

Chce si popovídat.

Samozřejmě. To se ale právě velmi často nedaří. Muži v ženě totiž a priori přítele nehledají.

Před pěti lety křtila svou knihu Jumaroro. Kmotry jí byli Roman Vojtek, Jiří Bartoška a Miroslav Donutil.

Před pěti lety křtila svou knihu Jumaroro. Kmotry jí byli Roman Vojtek, Jiří Bartoška a Miroslav Donutil.

FOTO: archív S. Lauerové

Hádám, že řeknete, že ti hledají milenku.

Ano, a to je ten rozdíl. Muž pořád ještě, a je to tak přirozené, hledá matku svých dětí a partnerku na sex. Žena hledá lásku, oporu, vztah. Ale nechci se dotknout citlivějších mužů, protože dnes existují i muži empatičtí, oceňující kvalitní vztah s partnerkou. Ti také touží po přátelské vazbě se ženou, ale v oblasti mezilidských vztahů jsme nuceni zevšeobecňovat, a tak zevšeobecňuji, když řeknu, že muži jsou především sexuchtiví.

V Sexy strategii rozebíráte, čím být pro muže atraktivní a zároveň zůstat sama sebou. V paměti mi utkvěl kvalitní parfém. Proč je tak důležitý?

Dle mého soudu je nezbytný. Parfémem ovlivňujeme své partnery na bázi živočišných pudů. Kolikrát jsem slyšela, že se žena setkala s dávným milencem, o kterém byla přesvědčena, že nebyl příliš vnímavý, a ten náhle poznamenal: Jé, ty máš pořád stejný parfém, voníš jako kdysi. Nebo dokonce: Ty už nepoužíváš Samsaru, co jsi měla před deseti lety? Zapamatoval si i jméno vůně, kterou žena tehdy nosila.

Co dál? Jaká žena je ještě atraktivní pro muže?

V prvním plánu – výrazná. O tom také v Sexy strategii píšu. Rozzářená pružná pleť, bílé bělmo, kvalitní zdravé vlasy, a pokud možno štíhlá, nicméně klasicky ženská – výraznější prsa a zadeček. Zkrátka to, co mají mladé krásky stále ještě dáno přírodou a netuší, že přijde doba, bude jim padesát a už nebudou přirozeně zářit jako v sedmnácti. Tedy v prvním plánu je pro muže atraktivní žena fyzicky výrazná a vypadající mladě. V tom druhém plánu je pro ně přitažlivá žena ta přiměřená.

Přiměřená?

Ano. Vypadá to, že si protiřečím, ale není to tak. Myslím, že přiměřenost jako podmínka pro kvalitní partnerský vztah vyhrává. Muži nemají rádi, když je jejich partnerka extrémní. Oni sní o extrémních partnerkách, sukýnku těsně pod zadek a víc než hluboký výstřih rádi ocení, ale raději ne na „vlastní ženě“.

Extrémní feministky či ekoložky taky nejsou moc oblíbené. Platí přiměřenost i v názorech?

V Sexy strategii se snažím ženy nenápadně navést k přiměřenosti. V knize píši o dokonalosti, snažím se pohnout ty, které na sobě ještě nezačaly pracovat, aby začaly. Velmi dobře ale vím, že skutečné dokonalosti nikdy nedosáhneme. Součástí dokonalosti je ale také přiměřenost.

Vyzkoušela si také, jaké to je být modelkou. V projektu Impersoned propagovala módní kolekci, podtrhující charakter osobnosti.

Vyzkoušela si také, jaké to je, být modelkou. V projektu Impersoned propagovala módní kolekci, podtrhující charakter osobnosti.

FOTO: Karel Losenický

Když mi nevěříte, pak se podívejte na dalajlámu. On je bytost natolik „přiměřená“, až pohled na něj či setkání s ním působí rozkoš! Přiměřenost mnohé vyvažuje. I ve své knize se ji snažím zachovávat. Na jedné straně sice píšu o sexuálních libůstkách zvířat, na druhé straně pak o meditaci jako o nástroji péče o sex-appeal duše. Zkrátka všeho přiměřeně.

Váš román Hračka ale naopak byl odvážný, až nepřiměřený. Je velmi sexuálně otevřený. Jak vznikl?

O tom bychom mohli diskutovat, naskýtá se otázka, co je pro koho nepřiměřené. Pro mě je dnes v Hračce nepřiměřený zejména jazyk z pohledu literární úrovně. Abychom tehdy stihli termín tisku, museli jsme zvládnout korekce textu za tři dny a dvě noci. V románu je řada chyb, interpunkčních a stylistických a dost možná i hrubky. Já rukopis totiž psala na německé klávesnici bez háčků a bez čárek, a zkuste je doplnit na třech stech stranách během tří dnů. Bylo potřeba stihnout předvánoční trh. A tomu jsme vše podřídili.

Navíc jsem v té době mluvila převážně anglicky a román podle toho vypadá. Zatímco dnes by věta holá románu zněla: Muž šel ke stolu a sedl si na židli, v Hračce zní: Ten muž šel k tomu stolu a sedl si na tu židli. Jakékoli podstatné jméno má před sebou obdobu anglického členu. Už jsem přemýšlela, že bych z těchto důvodů napsala „remake“, abych se sama před sebou ospravedlnila kvalitnějším literárním slohem. A vidíte, i přesto se Hračka stala bestsellerem.

Proč podle vás byl erotický román tak úspěšný?

Protože, zcela upřímně, mně bylo jedno, jak si román na trhu povede. Hračku jsem psala s radostí, jen tak. Uvolněně a přirozeně, neřešila jsem, do jaké míry budu spisovatelsky úspěšná a zajímavá. Navíc jsem se s ní ocitla v pravý čas na pravém místě. A bylo to.

Nepřekvapuje vás, že i poté, co už bylo zmapováno tolik o ženské sexualitě, je stále tabu?

V roce 2007, kdy Hračka vyšla na českém literárním trhu, žádná podobná, natolik sexuálně otevřená kniha psaná ženou neexistovala. Tedy kromě okrajových „pornoknížeček“, dostupných v sexshopech. Takže asi máte pravdu, ženská sexualita trochu tabu je. Žádná žena nepopisovala sexuální scény od těch nejněžnějších až po nejrazantnější takto otevřeně.

Vám to nedělalo problém?

Otevřít se a uvolnit při psaní natolik, aby člověk dokázal bez postranních rozumových korekcí popisovat sexuální scénu do nejmenších detailů, byla pro mě především úžasná tvůrčí zkušenost. Každému bych ji doporučila. Mimochodem myslím si, že člověk se nemůže naučit psát, pokud nemá talent, nevěřím, že by kurzy kreativního psaní dokázaly z nemehla vytvořit národního spisovatele.

Ale kdyby byly kurzy tvůrčího psaní i pro ty talentované, vložila bych do výuky lekci psaní erotické novely. Ne povídky, žádné čtyři stránky, ale několik desítek stran. Udržet erotické napětí, podvolit se přirozenosti, jak člověk u sexu myslí, co dělá, cítí, jak nazývá pohlavní orgány, co prožívá, co mu voní či nevoní. To není jednoduché, je to nejvyšší intimita a musíte se otevřít nejen v hlavě, nejen v srdci, ale i níž. Řekněme v kořenové čakře.

„Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu žít na Seychelách a s manželem Germánem, neuvěřím,“ tvrdí spisovatelka.

„Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu žít na Seychelách a s manželem Germánem, neuvěřím,“ tvrdí spisovatelka.

FOTO: archív S. Lauerové

Než jste začala psát knihy, měla jste dobře rozjetou kariéru. Co se musí stát, aby ji člověk pověsil na hřebík a odstěhoval se na Seychely?

Je to story podivně mystická a nevím, zda ji čtenáři budou ochotni akceptovat. V roce 1996 jsem seděla za svým pracovním stolem v kanceláři ředitele realitní společnosti a psala jsem svodnou zprávu. Kolem mě popocházel náš obchodní partner a pořád něco vykládal. Měli jsme před velkou poradou a já neměla moc času poslouchat. Koncentrovala jsem se na svou práci a jen naoko jsem předstírala, že poslouchám a odpovídala ano, hm. Najednou jsem zaslechla slovo Seychely.

A uprostřed onoho pracovního soustředění jako kdyby mě uhodili kladivem do hlavy. Narovnala jsem se a přestala psát. Co jsi říkal? zeptala jsem se. No Seychely, odpověděl. A co s nimi? Já tady čtvrt hodiny vykládám, že jsem tam byl a že je to úžasné místo. A že bych chtěl letět znovu. Já na to Aha a kdy tam chceš letět? Asi za tři týdny? Letím s tebou! Podíval se na mě s výrazem člověka, který hledí na blázna.

Ani se mu nedivím. V té době jsem byla zadaná a vysvětlit tehdejšímu partnerovi, že jedu s cizím chlapem, se kterým ale nehodlám mít nic společného, do země, kterou vůbec neznám, a ani vlastně nevím, kde se přesně nachází, rozhodně nebylo jednoduché.

Jenže to asi jinak nešlo.

Přesně tak. Jinak to nešlo. To slovo mě zasáhlo, bylo natolik intenzivní, že jsem si nemohla pomoci. Bylo to, jako by mi někdo řekl domov nebo máma. Jako když jste milovala maminku, která dávno umřela, a někdo vám náhle řekne Hele, vždyť tady sedí. Takže milý obchodní partner jen zakroutil hlavou a odpověděl: Tak jo. Odletěla jsem na Seychelské ostrovy. Potřebovala jsem objevit, proč to volání, proč ten pokyn.

A jak to probíhalo?

První tři dny nic moc. Nikdy jsem v takové destinaci nebyla. Vedro, zkrátka tropy. Kreolské obyvatelstvo, o kterém jsem věděla pramálo, střechy z vlnitého plechu, malé skromné domky. Jak by asi rozmazlená mladá česká podnikatelka, která měla skvěle našlápnuto na hvězdnou kariéru, mohla ocenit nepříliš známou tropickou zemi a stříšky z vlnitého plechu?

Od okamžiku, kdy vystoupíte z letadla, máte pocit, že jste vstoupili do sauny, a pobyt v ní trvá až do odletu. Ani v noci teplota neklesá tak, jak jsme zvyklí z Evropy. Tak jsem si řekla, milá holčičko, tvoje mystická intuice tě zklamala. Nic se konat nebude.

Den, který přišel po tomto prohlášení, si pamatuju dodnes. Ležela jsem ve třicet stupňů teplé vodě Indického oceánu, pozorovala obrovské balvany a palmy nedaleko drobné pláže a poslouchala zpěv ptáků. Intenzivně jsem vnímala nebe i oblaka mizící za horizontem. A vtom okamžiku přišlo něco, co bych nazvala otevřením dveří do věčnosti. Nebo klíčem k absolutní přítomnosti. Osvícení? Náhle mi všechno došlo.

Co to děláš? ptala jsem se sama sebe. Jak to žiješ? Máš jen jeden život, dostalas omezený čas, a ty ho trávíš vyděláváním peněz?! Honíš se jako šedá myš do práce a z práce a řešíš problémy, které jsou naprosto nicotné? Život je o něčem jiném, o pocitech, o prožívání každého okamžiku, o setkávání s lidmi, o práci na sobě. O jiných hodnotách. Jak vše přenést do slov, aby čtenáři pochopili, k čemu došlo? Bylo to prozření. Z oceánu jsem vylezla na břeh a měla jsem jasno.

V čem? Co jste chtěla změnit?

Všechno. Rozejít se, odstěhovat se, oznámit svým obchodním partnerům, že polovinu života budu žít na Seychelských ostrovech, protože to je ráj. Nabyla jsem přesvědčení, že pobyt tam obohatí můj život a udělá ho celistvým.

To jsem si ještě myslela, že vše půjde skloubit. Zanořit se na půl roku do tvrdého a nekompromisního byznysu a pobíhat jako myš od nevidím do nevidím a pak trávit půl roku meditativního klidu v zemském ráji. Ale skloubit to nešlo. A tak jsem se o několik týdnů později vrátila na ostrovy sama, abych si ujasnila, že je to ta země zaslíbená, kam jsem ochotná se odstěhovat, i kdybych tam musela umývat nádobí.

A umývala jste?

Nemusela jsem. Přestože jsou ostrovy drahou destinací, dá se tam žít poměrně skromně. Ale pozor, místní úřady nejsou ochotny akceptovat ty návštěvníky, kteří by si jen tak přiletěli a žili svůj nový život v džungli pod stanem. Protože by byl tento ráj na zemi během několika málo měsíců zoufale přelidněný.

Ano, ostrovy jsou rajskou zahradou, v horách pramení sladká voda, nezuří tam cyklóny ani hurikány. Najdete si chráněné místo, postavíte stříšku, kolem rostou banány, kokosové palmy, chlebovník, které vás skvěle zasytí, a oceán je stále plný ryb, pokud je tedy umíte ulovit. No a já tam po pár měsících navíc potkala svého muže. Otázkou zůstává, zda ono mystické volání byly Seychely – domov, nebo intuitivní zpráva, že na ostrovech najdu budoucího manžela.

V novém životě jste zjistila, že máte psát?

Ano, později. Až po dlouhém, velmi krásném období cvičení, meditací a hromadění energie. Studovala jsem světová náboženství, ale jsem informační ignorant, nasávala jsem tedy jejich obsahy a nahlédla spojnice. Nádhera. Vždy mě tyto věci zajímaly, to jen pragmatický byznys mě k nim nepustil. A pak prásk buch, život se změnil a já jsem se stala spisovatelkou.

Kdyby mi kdokoli v roce 2003 prorokoval, že napíšu erotický román, který si bude číst celý český národ, tak mu odpovím, že se zbláznil. Ale to samé jsem si nedávno pomyslela i na terase našeho domu. Kdyby mi kdysi někdo řekl, že jednoho dne budu sedět uprostřed džungle obklopená Indickým oceánem a za manžela budu mít Germána, neuvěřím.