Vysvětlete mi, jak je možné, že žena tak krásná a talentovaná jako vy, která jde z role do role, v několika rozhovorech přiznala, že její sebevědomí není zcela v pořádku?

Ale není úplně v nepořádku! Jen zatím nejsem zvyklá se pochválit, odprezentovat. Byla jsem vychovaná tak, že nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. A to je dvojsečná zbraň. To se pak těžko najde sebeuspokojení. Dnes je to ale jistě lepší, než to bývalo. Stále se však za dokonale sebevědomého člověka nepovažuju. Spíš jsem se naučila jednat jako někdo, kdo si dokáže stanovit pevnější osobní hranice.

Asi je rozdíl mezi sebejistotou a sebevědomím, nemyslíte?

Ale já vím, kdo jsem! Jen si nemyslím, že bych byla tak výjimečná, že bych na to musela být nějak extra hrdá.

Vy se nepovažujete za výjimečnou ženu?

To určitě ne. Je to dané tím, že jsem obklopená výjimečnými lidmi, a to mě drží při zemi. Vidím, co všechno lze, jak jsou šikovní a pokorní. Tím pádem vidím, jaký je ještě přede mnou kus cesty. Ale jako hodně mladých žen občas propadám takovému zvláštnímu sebeznehodnocování, při kterém si člověk ubližuje sám. Nicméně je to o hodně lepší, než to bylo kdysi. Sebejistota je u mě lepší, ale to sebevědomí? Tam mám na čem pracovat! Dobrá zpráva ale je, že to běží, je to v procesu.

Promítá se vaše touha po stálém zlepšování i do soukromí?

Tu touhu mám v sobě přirozeně, takže jasně že to zasahuje různé oblasti života, nejen tu pracovní. Ale učím se být pokorná směrem ven a nic neočekávat, ačkoli je to pro mě občas velmi těžké. Jsem velký snílek a někdy si promítám rozšafné scénáře, jak by všechno mohlo být skvělé a ještě skvělejší. Když to tak není, divím se pak někdy proč.

Ale nejtvrdší jsem vždy byla sama na sebe. V rámci práce se mi zatím nestalo, že bych si sedla a řekla Táňo, tak super, jsi fakt dobrá. V soukromí se mi však ledacos podařilo a tam už umím být na sebe hrdá.

A maminka, ta vás pochválí?

Teď už ano. I ona ušla kus cesty.

Když jste hrála advokátku Burešovou v Hořícím keři, sledovala jste dokumenty z období komunismu. Kvůli roli Lídy Baarové jste studovala snímky z období fašismu. Zajímalo by mě, čím jste se inspirovala ke své roli dívky Seindele v novém filmu Wilsonov.

V tomhle filmu to pro mě byla role za odměnu. Po těžkých rolích, které pro mě jsou výzvou a já je i vyhledávám, přišel Wilsonov, který je jiný. Prostor tam nemám moc velký, ale zase je moje role jediná ženská a je důležitá.

Tomáš Mašín, skvělý člověk i režisér, nás vedl k tomu, abychom moc nepsychologizovali a nepřinášeli na plac tíhu, ale abychom si hráli. Nebyla jsem tam každý den od rána do noci, byla jsem tam jak na prázdninách. Po delší době jsem znovu objevila hereckou hravost, která přijde, když člověk může být uvolněný. Měla jsem z toho radost. Po dlouhé době to byla role, kde jsem netrpěla.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ani když vás unesl český agent v podání Jana Krause?

Trochu, ale v rámci nadsázky. Ostatní role byly v poslední době velmi psychologicky náročné a plné vypjatých emocí. A já se ještě nenaučila předstírat. Takže vždy vše prožívám a to mě někdy dokáže i semlít. Natáčení Wilsonova ale bylo radostné a hravé a nabíjelo mě energií.

Považuju za přirozenou součást toho, než začnu pracovat, zjistit si vše o tom, koho hraju. Tím spíš, pokud je to reálná osoba.

To věřím. Slovensko krátce po první světové válce jako čtyřicátý devátý stát USA je vtipná myšlenka. Líbí se vám?

Velmi mě pobavila. Mám ráda černý humor a je fakt, že tohle je film, který je absolutně nekorektní. Vůči všem a všemu. Nikdo nebyl ušetřen, ať už Češi, Američani, Slováci, či Maďaři. Na žádné skupině, náboženské nebo společenské, nezůstala ani nitka suchá.

Pokud divák k Wilsonovu přistoupí s nadhledem a humorem, tak se dokáže fantasticky pobavit. A to je něco, co chybí. Komedie, které se točily kdysi, ať už Adéla ještě nevečeřela, nebo Tajemný hrad v Karpatech, které byly běžnou součástí československé kinematografie, se vytratily. Točí se buď komedie prvoplánové, anebo filmy se závažnější tematikou. Toto je film, který by mohl po delší době osvěžit naši scénu.

Jak jste na sebe slyšeli s Vojtou Dykem?

Už jsme se viděli při natáčení pohádky Jirky Stracha Tři životy. A od té doby jsme se různě potkávali, ať na projektech, či ve společnosti. Můžu říct, že je to můj kamarád, a o to to bylo milejší. Příběh Seindele a Kvída je rozkošný. Je to neuvěřitelná romantika s dobrodružstvím a velkou nadsázkou. Bavilo nás to.

V novém česko-slovenském filmu Wilsonov, plném nekorektního humoru, ji unese Masarykův agent v podání Jana Krause.

V novém česko-slovenském filmu Wilsonov, plném nekorektního humoru, ji unese Masarykův agent v podání Jana Krause.

FOTO: Falcon

Zmínila jste role plné vypjatých emocí. Zřejmě máte na mysli i Lídu Baarovou, jejíž premiéra se očekává v lednu.

Ano, panuje tam očekávání. To nikdy není moc dobře.

Trhali mi obočí a místo něj kreslili jen tenkou čárku. Tak se to tehdy nosilo. Při těch procedurách jsem si uvědomila, jak pevně mi obočí drží.

Prozradil vám režisér filmu Filip Renč, proč padla volba role české femme fatale právě na vás?

Zatím ne. A myslím, že se o tom ani bavit nebudeme. Až to všechno přejde, tak se třeba někdy, až se potkáme, zeptám. Anebo se ho zeptá nějaký novinář a já se to konečně dozvím.

Musela jste projít ještě jinou úpravou zevnějšku než změnou barvy vlasů?

Ani ne. Vlastně trochu ano, trhali mi obočí a místo něj kreslili jen tenkou čárku. Tak se to tehdy nosilo. Při těch procedurách jsem si uvědomila, jak pevně mi obočí drží.

Trávila jste hodně času v maskérně, aby z vás udělali Lídu Baarovou?

Neseděla jsem tam půl dne. Na filmu se sešel skvělý tým profesionálů. Vizuálnímu výsledku velmi pomohl nejen maskérský, ale i kostymérský kolektiv. Ti udělali kus práce, abych se jí i já, která, ruku na srdce, nevypadá jako Lídino dvojče, dokázala co nejvíc přiblížit. Spíš ale šlo o to, najít esenci Lídy, jejího příběhu. V rámci toho snad nevadilo, že se jí až tak nepodobám.

V seriálu Terapie (2013) jí podlehl i její psychoterapeut, kterého hrál Karel Roden.

V seriálu Terapie (2013) jí podlehl i její psychoterapeut, kterého hrál Karel Roden.

FOTO: archív HBO

Lída Baarová byla extrémní osobnost. Nesmírně krásná, ambiciózní, populární a pak stejně tak extrémně zatracená. To není všední osud. Jak jste do něj pronikala?

Považuju za přirozenou součást toho, než začnu pracovat, zjistit si vše o tom, koho hraju. Tím spíš, pokud je to reálná osoba. Vždy si k postavě dělám rešerši. Bylo by ode mě velmi nezodpovědné nastoupit před kameru s intuitivním pocitem, že teď Lídu nějak zahraju, místo abych se snažila ji poznat.

Na druhou stranu ale vše, co víme, jsou jen interpretace jejího příběhu. Chtěla jsem pochopit její podstatu, právě i kvůli očekávání a kritice na nepodobu nás dvou. A to jsem dělala přes její filmy. Těch mám nakoukáno spoustu.

Štěstí taky bylo, že jsme měli na place pana Wolfa, který se s paní Baarovou setkával v Salzburku a měl možnost ji osobně poznat. Mnoho otázek, které byly pro mě nezodpovězené, protože jsem je nenašla v knihách a dokumentech, mi dokázal zodpovědět.

Poradil vám pan Wolf nějakou drobnost, která by Lídu Baarovou charakterizovala?

Kouřila mnoho cigaret a vždy jen do půlky. Otázka je, jak podobné detaily zapracovat do příběhu. Ne vždy je to možné. Mnoho lidí Lídu zná z jejích filmů, ale to není ona. Je to výpověď doby, tak se tehdy hrálo.

Nikdo z herců nehovořil ani se nechoval tak jako na plátně. To je klíč k herectví doby, ale ne k soukromí Lídy Baarové. Takže pro mě bylo důležité přes ten herecký klíč a informace o jejím životě poskládat si ji.

Tajné erotické fantazie měla naplnit coby placená společnice nemocného Bruna (Miroslav Vladyka) ve filmu Román pro muže z roku 2010.

Tajné erotické fantazie měla naplnit coby placená společnice nemocného Bruna (Miroslav Vladyka) ve filmu Román pro muže z roku 2010.

FOTO: archív Bontonfilm

Mnoho historiků a filmových kritiků napsalo mnoho knih, takže jsem měla z čeho vycházet. Navzdory tomu, že je považována za kontroverzní, tak byla i výjimečná. Její život byl jako housenková dráha, zažila absolutní vrchol i absolutní dno. Na ní bylo zvláštní to, že dokázala bojovat a vždy se jako fénix z popela zvedla.

Jak se díváte na její lásku ke Goebbelsovi?

Na herečce, která se zamiluje do někoho ve významném postavení, naopak nic výjimečného není. To se dělo vždy. Neštěstí Lídy bylo, že se to stalo v blbém čase na blbém místě. Historické souvislosti byly jiné než pro ženy, kterým se to stane dnes.

Málokdo ví, že románek Lídy Baarové a Josepha Goebbelse skončil v roce 1938, kdy ji Hitler nechal vyhostit z Německa.

Tipla bych si, že o tom neví skoro nikdo. Ale takoví jsme my, lidé, že se velmi rychle spokojíme s rychlými soudy. Někoho zaškatulkujeme a už víme, jaký byl a proč. Dál to neřešíme. U Lídy víme, že to byla lehká, ambiciózní žena, která si svou kariéru chtěla pojistit vztahem s mocným mužem.

Díky tomu, že jsem měla možnost s ní strávit čas a podívat se na ni jinak, si myslím, že až tak jednoduché to ale nebylo. Jistě, ne vše, co udělala, bylo správné, ale rozhodně se ji neodvažuju soudit. Každý následek svého rozhodnutí pocítila. Dnes tu nejsme od toho, abychom vynášeli soudy, my se jen můžeme podívat na ten příběh. A něco s ní prožít.

Lída mohla vidět Goebbelse jako charismatického muže s ohromným řečnickým talentem, co umí hrát skvěle na piano, souhlasíte?

Musel to být muž, který měl neuvěřitelné charisma. Nechci ho hájit, ale když se s ním setkávala Lída, setkávala se s ním i celá kulturně-politická elita z celého světa. Ona nebyla výjimka. Musel mít kouzlo, o kterém nemluvila jen Lída.

Jako ministr propagandy musel vědět, jak působit a jak přesvědčit. Přitahoval moc a kombinace toho všeho mohla vyústit do poblouznění, až lásky. Nepřipadá mi to neuvěřitelné. A navíc oni neměli ty historické informace, co máme dnes.

Lída byla jednou z nejlépe oblékaných hereček. Užila jste si to?

No jéje. To bylo nádherné. Honza Růžička, kostýmový výtvarník, udělal kus neuvěřitelné práce. Každá herečka má ráda kostýmované filmy. V případě příběhu jedné z nejlíp oblékaných hereckých hvězd to bylo obzvlášť příjemné.

Hlavní roli hraje v očekávaném filmu Filipa Renče o kontroverzní české herečce Lídě Baarové. Film bude mít premiéru v lednu příštího roku a jako její sestru v něm uvidíme Annu Fialovou, jako otce Martina Hubu.

Hlavní roli hraje v očekávaném filmu Filipa Renče o kontroverzní české herečce Lídě Baarové. Film bude mít premiéru v lednu příštího roku a jako její sestru v něm uvidíme Annu Fialovou, jako otce Martina Hubu.

FOTO: ČTK

Jste v Čechách jako doma, neplánujete se sem přesunout?

Neplánuju nic. A nic taky nevylučuju, i když nemám pocit, že by na mě Praha zrovna čekala a nemůže se dočkat, až se tam přestěhuju. V Bratislavě jsem se narodila, mám to tu ráda a zároveň tu mám dědečka a divadlo, moje dvě kotvy. Takže zatím nenastal relevantní důvod pro odchod. Navíc do Prahy jezdím často, mám tam část rodiny, žije tam můj otec se svou partnerkou.

Šel by přítel do Prahy s vámi?

Určitě. Proto ho nezmiňuju, ale divadlo a dědeček by se do Prahy přesouvali těžko.

Máte s dědou výjimečný vztah?

Absolutně. Jsme tým a už mnoho let spolu bačujeme. Jako celá rodina jsme bydleli v jednom velkém rodinném domě a já s dědou vyrůstala. Většinou vylétají z hnízda děti, ale u nás to bylo tak, že vylétli všichni ostatní a my jsme zůstali s dědou v domě jako tým. Jsme dvojka, co na sebe nedá dopustit.

Neplánujete hnízdo oživit?

Ještě se nenašel důvod, proč bych měla sdílet tuto stranu svého soukromí s veřejností. Často se stane, že to na člověka vyvíjí v tomto směru prapodivný tlak. Když řekne, že už chce, a nedej bože to pak tak není, vyrojí se plno spekulací, zda je vše v pořádku. A to jsou věci, kterým se chci vyhnout. Řeknu vám jenom, že nemám na prvním místě kariéru a že žiju láskou.