I z toho je jasné, jak rozdílné jsou povahy. „Bratr byl vždycky můj protiklad. Chodili jsme na stejnou školu, takže nás pořád srovnávali, a on chudák musel poslouchat o mých pubertálních eskapádách, což pro něho nebylo jednoduché, protože byl premiant v každé třídě, ve které se ocitl. Ale jako hodně tolerantní člověk si říkal, že se vyblbnu a zase to bude dobrý, což se potvrdilo,“ vzpomíná premiérova o rok a půl mladší sestra Marcela, která se už dlouhá léta po boku investigativního Josefa Klímy zabývá televizní publicistikou.

Rebelka v černé

Přestože oba sourozenci prožili rané dětství pod vlivem silně věřící babičky na vesnici nedaleko Brna, kde také docházeli do kostela a na hodiny náboženství, v dospívání šel každý jinou cestou.

Slávek (43) ležel v knihách a pomalu začínal koketovat s politikou. Marcela na koncertě těsně před změnou režimu v listopadu 1989 propadla kouzlu kapely Oceán, především jejímu lídrovi Petru Mukovi, do kterého se zamilovala, vedla s ním filozofické debaty a stýkala se s ním až do jeho předčasné smrti před pěti lety.

„Maminka nebyla úplně nadšená, že jsem na týden zmizela s kapelou třeba někam na Slovensko, čemuž se nedivím. Měla samozřejmě přehnané představy o tom, co se tam děje, ale nebylo to tak strašný,“ směje se krátkovlasá blondýnka, která v době, kdy byla věrnou fanynkou, měla vyholenou půlku hlavy, v každém uchu čtyři náušnice, na krku těžké kříže a nosila výhradně černou barvu.

Už to tehdy stačilo, aby na venkovském gymnáziu vyvolala rozruch. Hodně učitelů překvapilo, když pak zvládla maturitu na samé jedničky.

Marcela Sobotková

Marcela Sobotková

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ne že by musel budoucí premiér za svou sestru přímo žehlit její průšvihy. Díky jeho skvělé pověsti však kantoři k Marcele přistupovali shovívavěji. Ona mu pak, možná na revanš, pomáhala s roznášením letáků do schránek a nočním vylepováním plakátů, když už bylo jasné, že se bude veřejně angažovat.

„Měl k tomu zkrátka dispozice. Na gymplu vydával školní časopis, organizoval listopadové demonstrace, řečnil na tribunách a ostatní ho strašně respektovali. Že se ale dostane až tam, kde je, by mě samozřejmě tehdy nenapadlo.“

Dneska už je drzejší

Do osmi let prahla po kariéře kosmonautky po vzoru Rusky Světlany Savické, o které si vystřihovala články a lepila je do sešitu. Později, nejspíš pod vlivem televizních detektivek, se rozhodla pro dráhu státní zástupkyně, pro což udělala i zásadní krok – začala studovat práva. Jenže ještě na škole se přihlásila do konkurzu televize Nova, kde uspěla, takže po čtvrtém ročníku ze studií odešla dělat žurnalistiku. A nikdy toho nelitovala.

„Velkoměsto jako Praha bylo od puberty moje meta, protože i Brno mi připadalo malé. Novinařina, kterou jsem nakonec vystudovala, mě pořád strašně baví a rozhodně se necítím vyhořelá. Každá kauza je jiná a já pořád toužím je rozplétat a přicházet věcem na kloub. Když děláte publicistické reportáže, musíte mít minimální právní povědomí, orientovat se v zákonech, abyste měla všechno podložené, takže ani čtyři roky na právech nebyly k zahození.“

Sourozenci Marcela a Bohuslav Sobotkovi s maminkou.

Sourozenci Marcela a Bohuslav Sobotkovi s maminkou

FOTO: archív Marcely Sobotkové

V porovnání se svými začátky, kdy měla až moc velký respekt k politikům a vůbec známým osobnostem, je prý teď daleko otrkanější. „Určitě jsem i drzejší než dřív. Jakmile před námi podvodník, kterého jsme kdysi naháněli, zavřel dveře nebo řekl, že se nebude vyjadřovat, tak jsem rezignovala, zatímco dneska ho otravuji tak dlouho, dokud ho nedostanu. Víc taky dokážu krotit emoce.“

Když natáčela reportáže o povodních nebo jiných vypjatých událostech, občas to citově nezvládla. Vzpomíná na případ muže, který se rozhodl před velkou vodou zachránit svého psa. Rodina pak našla otce i zvíře mrtvé pod jedním z vyplavených trabantů, které pán sbíral.

„Bylo to tak strašné, že se to skoro nedalo vydržet a musela jsem bojovat s pláčem. Jenže později, jak začala každá další práce překrývat tu předchozí, jsem se naučila při rozhovoru nebrečet. Myslím si, že se chovám profesionálněji, ale zároveň nejsem úplně bez citu.“

O zamrzlém handicapu

K psychické pohodě jí pomáhá mimo jiné golf. Za hezkého počasí chodí trénovat i několikrát týdně, často hned brzy ráno, kdy je na hřišti neopakovatelná atmosféra. Svítání, rosa, koroptev nebo zajíc kličkující mezi jamkami. Na turnaje ji ovšem jako člověka, který není soutěživý typ, moc neužije, takže ani neví, kam se za osm let, co hraje, vlastně posunula.

„Mám takzvaný zamrzlý handicap, který se má časem, jak trénujete, snižovat. Ale protože se s nikým nepoměřuji, nevím, jak na tom aktuálně jsem. Doufám, že přece jenom líp než na začátku.“

Za studií vyráželi občas na výlet se stejnou partou.

Za studií vyráželi občas na výlet se stejnou partou.

FOTO: archív Marcely Sobotkové

Uvědomuje si, že golf je opředen spoustou předsudků, ale sama ho vnímá jako sport, který dá zabrat a zároveň vyčistí hlavu. „Především se musíte soustředit na výkon. Pokud budete myslet na práci nebo na problémy, budete hrát špatně,“ říká s tím, že jakmile se hra nevyvíjí podle jejích představ, vzteká se.

„Řada lidí si neuvědomuje, že golf je i dost namáhavý. Ujít osmnáct jamek, to je šest sedm kilometrů. A těch ran, co při tom dáte! Takže člověk musí mít i fyzičku. Hole si většinou nosím na zádech a v kopcovitém terénu si je tlačím na vozíčku.“

Sama šampiónské ambice sice nemá, ale nadšeně ke golfu vede svou talentovanou sedmiletou neteř, do které vkládá velké naděje. „Jsem přesvědčena, že jednou bude jednička,“ usmívá se Marcela. Nejde o potomka ministerského předsedy, ale o dceru dalšího z jejích sourozenců, o osm let mladší Veroniky, která už je zvyklá stát mediálně v ústraní. „Je o dost mladší, takže dětství jsem prožívala spíš s bráchou.“

Pokud Marcelu ve volnu zrovna nevidíte na greenu, velmi pravděpodobně bude trávit čas se svou černou fenkou labradora Kačenkou, kterou má už téměř třináct let. „Pořád je čiperná, i když už chuděra neslyší. Snažím se připravit na její konec, pak uvidíme, co bude dál. Je to můj první pes, a když mi kamarád přinesl štěňátko, neuměla jsem si představit, co s tím bude starostí. Absolutně jsem tomu nerozuměla, takže pes je nevychovaný a neposlouchá. Naštěstí jsou labradoři od přírody spíš hraví než agresivní.“

Ve frontě na bratra

Na otázku, jak často se vídá se svým bratrem, Marcela pokrčí rameny: „No, málo… Člověk se u něho musí objednávat. Nemůžu mu zavolat, kdy chci, protože má tisíce jednání. Musím počkat, až na mě přijde řada.“

Sourozenci se tak potkávají hlavně na rodinných oslavách. Jejich rodiče se už dávno rozvedli a maminka se přestěhovala k Praze, aby byla blíž vnoučatům, synovým dětem. „Bratr má dva úžasné chytré kluky, se kterými je velká sranda.“

S Petrem Mukem se stýkala až do jeho smrti.

S Petrem Mukem se stýkala až do jeho smrti.

FOTO: archív Marcely Sobotkové

Když se jí zeptáte, jestli z toho, že je sestrou předsedy vlády, něco má, neudrží smích. „Možná tenhle rozhovor, jinak skutečně nic. Bratr je, jaký je, a není to Topolánek, který si svůj úřad užíval úplně jiným způsobem. Bratr není materiálně založený a tyhle věci ho nezajímají. Jednou jsem se byla podívat v Kramářově vile, ale myslím, že jsem se nedostala jinam, než kam má přístup veřejnost při dnu otevřených dveří.“

Naopak leckoho napadne, že novináři může vrcholná politická funkce jeho blízkého příbuzného život spíš zkomplikovat. Marcela má ovšem, jak tvrdí, štěstí na šéfy, kteří vidí, že se při práci nenechá ovlivnit.

„Svou profesi jsem začala dělat dřív, než bratr vystoupal tak vysoko, takže mě nikdo nemůže podezírat, že bych místo získala jinak než vlastním úsilím. Přesto se najdou hlupáci, které v reportáži takzvaně natřete, a oni se pak snaží rozmělnit pozornost jiným směrem.“

Vybavuje si korupční kauzu jednoho plzeňského místostarosty z ODS, který jí předhazoval, že si jeho případ vybrala cíleně. „Že bral peníze za přidělování městských bytů, najednou nebylo důležité. Podstatné podle něho bylo, že jsem zaujatá, tak se naprosto směšně obhajoval,“ je přesvědčena Marcela, která se přirozeně dopracovala k tomu, že víc než na politických pracuje na kauzách kriminálních nebo na případech se sociální tematikou.

Trémistka, která se překonává

Asi málokdo by o ní po těch letech před kamerou řekl, že je stále trémistka. „Nikdy jsem si například nezvykla na přímé přenosy. Když jsme v ranním studiu zvali diváky na vysílání, nespala jsem kvůli tomu, celá jsem se klepala, měla jsem výpadky… Tréma člověka strašně svazuje.“ Přesto odmalička vystupovala na veřejnosti, kde recitovala básničky. „Chuť dokázat to byla u mě možná větší než tréma, takže jsem se vždycky překonala.“

Čemu ale možná nikdy nepřijde na chuť, je klasický rodinný život. Přece jenom, kus rebelky, kterou byla v pubertě, v ní zřejmě zůstal. „Pořád jsem rozevlátá, což mi vyhovuje, protože mám ráda svobodu. Přestože nežiju sama, rozhodně nejsem typ na hnízdění,“ říká na rovinu. Další rozdíl mezi ní a bratrem, se kterým však vždycky měla korektní vztahy.

„Žili jsme sice každý svůj život, ale nikdy jsme se nehádali, tak jak to bývá časté mezi sourozenci, protože bratr není vůbec konfliktní typ. Řekne, pokud s něčím nesouhlasí, ale že by se hádal, natož aby nadával, to ne. On je prostě takový. Někdy o něm čtu, že je jako robot, jenže tak to ve skutečnosti není. Záleží na tom, jestli se před lidmi otevře, nebo ne. S kamarády a s rodinou se chová jako velmi zábavný a vtipný člověk, což asi málokdo tuší. I v politice vidíte, jak všechno dokáže ustát. Já bych na to neměla nervy.“

Netřeba dodávat, že na bratra je hrdá a mrzí ji, pokud mu někdo křivdí. „Přijde mi to nespravedlivé, protože politice dává opravdu hodně na úkor všeho ostatního.“ Marcela ovšem ví, že jednu věc si její bratr ani v tak exponované funkci vzít nenechá. Knihu.

Když mu jako dárek koupí četbu s historickou nebo sci-fi tematikou, nemůže udělat chybu. Na rozdíl třeba od zážitku. „Že by si třeba skočil padákem? A to by skákal s ochrankou?“ začíná rozvádět nápad, který by ocenila spíš ona než její konzervativnější sourozenec.